Jak vypadá nová generace umělců? To ti ukážeme v naší nové sérii ARTIST SPOTLIGHT.
První, koho představíme, je Hahlushka — mladá umělkyně s ukrajinským backgroundem, která na sebe upozornila performancí během pařížského fashion weeku ale i spoluprací s největšími jmény z Milion+ jako je NickTendo nebo Yzomandias.
Hahlushka je někdo, kdo tvoří impulzivně, mluví otevřeně a často s energií, která působí jako by byla v tranzu. A podobně intenzivní je i její práce. V rozhovoru mluví o tom, jak vznikají její nápady, proč performance může existovat jen „tady a teď“ — nebo proč si někdy místo hudby pustí jen ticho.
Marek: Hellou. Rád tě vidím!
Hahlushka: Čauko. Já tebe taky. Co ty? Jak se máš?
Hele, já se mám fajn, ale ty vypadáš spokojeně, takže čekám, že užíváš, a že se ti daří.
Mám se super, protože konečně můžu vyprávět o tom, co dělám. (smích)
Oukej, tak u toho bych rovnou začal. Mohla bys nám představit, co děláš? Protože ty seš na jednu stranu performance artist, na druhou stranu art director. Takže jednou seš, řekněme před kamerou, jindy za kamerou. Tak jestli bys mohla říct, co vlastně děláš?
Hele, lidi často přemýšlejí, co jsem zač a co dělám. Vždycky mě chtějí hodit do nějaké kategorie nebo směru. Ale těch směrů je trošičku víc. To, co mě živí, je jednoduše tvorba nápadů. Jako art director nebo stylista pomáhám vytvářet různé kampaně, focení a podobné projekty. Dělám ale i performativní umění.
Moje poslední performance, kterou teď dělám — a budu dělat celý život — je Draw Your Inner Baby. Je to strašně jednoduchý projekt: potřebuju jen papír a fixu. A různí lidé — od známých až po úplně obyčejné — pro mě kreslí svoje vnitřní děti. Další věci, co dělám, je modeling nebo herectví. Takže já prostě... žiju. Žiju uměním.
Paráda. A já bych se teď zastavil u některých tvých projektů. Zmínila jsi Art as Riot — tehdy sis vzala ten celobílý look od Davida Altnera, odletěla na pařížský fashion week a nechala lidi na sebe psát a kreslit. Můžeš to víc vysvětlit?
Tenhle projekt byl vlastně první, u kterého jsem zjistila, že mám v sobě nějakým způsobem talent na performativní umění. Protože já nemám školu, ani žádné zkušenosti — do té doby jsem jen fotila. A najednou se to stalo. Já byla prostě jen rozhodnutá, že jedem do Paříže a jedem dělat věci jinak.
Přijeli jsme tam a nevěděli, kde budou přehlídky, co tam budeme dělat, jak funguje fashion week. Veděli jsme jenom jediné, že mám kolem sebe super kamarády, kteří mě v tom budou podporovat. Všechno na sebe přirozeně navazovalo — a prostě jsme to udělali. Ani jsem nečekala, že to tak dopadne. A dopadlo to nejlíp, jak mohlo.
Nejrůznější lidi tam na mě kreslili, a vznikalo to impulsivně. Já v ten moment byla úplně v transu. Všímali si mě jako holky, co stojí s fixama v ruce a barvama. Můj kamarád Ansimov to celé natočil a zachytil i ten okamžik, kdy se překročily hranice. Na show Acne Studios mě vyhazovali securiťáci — díkybohu, že na mě nezavolali benga. A tohle byla moje první zkušenost s performancí. Tam jsem pochopila, kam chci mířit.
Další moment byl, když přijela s panenkou, co vypadala jako ty (pozn. red. – je vidět na cover fotce článku). To bylo nějaký tvoje alterego?
Všichni si to myslí. A samozřejmě to tak i vypadá. Ale já vycházela z toho, že jediné, co v té době můžeš použít a prodat, je tvůj ksicht. Panenka vypadala jako já. Ale pro mě to bylo o něčem jiném – o tom, co dělám pořád: dávám lidem nápady.
V tomhle případě byla panenka můj klient. A já se z ní snažila udělat celebritu. Dát o ní vědět. A ono to fungovalo – lidi se s ní fotili, byli nadšení, a ona se vlastně stala fakt celebritou. A myslím, že to dokazovalo i to, že otcem Hahlushka Baby se stal Yzomandias.
Takže si myslím, že jsem tu práci splnila na desítku. (smích)
Narazila jsi na Yza a českou rapovou scénu, se kterou už spolupracuješ delší dobu, viď? Měli jste několik společných projektů, kde jsi byla hlavně v roli art directora. Třeba na pražským Majálesu, kde se ti povedlo vytvořit moment, kdy to vypadalo, že je zatýká policie a koncert nebude — a nakonec to bylo entrée jejich show.
Jsem strašně vděčná celému Million+ týmu, že ta možnost vůbec vznikla a že jsme něco takového mohli udělat. Celá performance vznikla během tří dnů — prostě jsme si zavolali, řekli si „jo, jdeme do toho“ a udělali jsme to. Ten nápad byl hodně o momentu: tady a teď.
Tentokrát jsem to poprvé mohla pozorovat jako normální člověk tam, co se těší na Yzomandiase a NikTenda. A najednou to celé bylo úplně jiný. Lidi se baví, zpívají, a pak se jim pustí video s Čajkovským a brutálními záběry reality. Nikdo na to není připravený, protože přišel na show, ne na šok.
Všechno se najednou zastaví. Kamera běží, policejní auta najedou, kluci vypadají šíleně, nikdo nechápe, co se děje. Díváš se na obrazovky a říkáš si: „Tohle je jako fakt?“ A pak —když už šli na stage, lidi najednou poznali, že to není real a začali řvát.
Fungovalo to.
Ano. Bylo to vlastně jako divadlo — divadlo v reálném čase. Něco, co se má lidí dotknout a donutit je být v přítomnosti. Aby se přestali jen bavit nebo zpívat, a najednou opravdu koukali a poslouchali.
To byl můj cíl. Dostat lidi tím, co umíme vytvořit, a udělat to tak, aby to opravdu mělo dopad.
Tvoje tvorba je hodně o momentu — děje se tady a teď. Co je pak tvoje výstavní místo, kde ukazuješ tvorbu? Instagram? Nebo něco jinýho?
No třeba Majáles se nedá přizpůsobit ničemu. Musíš tam být. Samozřejmě druhý den vyšel obsah, video, ale lidi to ne vždycky pochopili, protože to byla performance okamžiku. Moment, který nejde vrátit zpátky. Volali mi kamarádi, lidi co mě znají, že to bylo strašně cool. A hrozně ocenili i to, jak kluci vypadali. Já jsem řešila každý detail – věděla jsem, že budou vidět z dálky, tak jsem jejich fity dotvářela prachem z betonu, aby působili větší, tvrdší. Neměli šperky, byli čistí, estetičtí. Měli make-up od Báry Lipenský. A to vytvořilo tu atmosféru, kterou na videu prostě necítíš.
To je asi to, co mě teď nejvíc zajímá – ten okamžik. Performance je moment. Rozbourání hranice mezi tady a teď. Když tam jsi, tak to fakt cítíš.
Instagram je pro mě platforma, kde můžeš ukázat to, co se stalo, co se děje a co bylo. Ale skutečná performance je jen tam – musíš tam být, jinak to necítíš srdcem.
Když jsme u toho srdce — jak je pro tebe důležité používat i hlavu a promýšlet to? A nakolik sázíš na vlastní intuici, když tyhle věci vytváříš?
První je vždycky impuls. Druhá je potom intuice — a ta je u mě strašně propojená s tím impulsem. Až potom jde hlava. Hlava přichází ve chvíli, kdy už řešíme produkční věci: co může fungovat, co nebude fungovat, jak to sedí k době nebo k tomu člověku.
Salvador Dalí a jeho surrealistické filmy, které si teď pustíš na Youtube
23. srpna 2025 v 14:00
Ten nápad na Majáles se taky změnil. Prvotní verze byla úplně jiná, než jsem chtěla. A já to změnila během jednoho dne, protože jsem si řekla, že to takhle prostě nebude sedět.
Jak to vlastně funguje? Protože na jednu stranu děláš spoustu super a zajímavých projektů — a mě by zajímalo, nakolik se tím dá uživit. A jak to máš ty?
Jo, uživit se tím dá, ale fakt se musíš snažit. Není to tak, že všechno přijde hned. Když něco chceš, musíš do toho investovat — i když děláš performance sama na sobě. Počítáš s tím, že do toho dáš svoje vlastní peníze, protože za tebou není další podpora nebo instituce.
To, co vydělám s lidma na zakázkách, pak většinou investuju zpátky do projektů a performancí. Když už jsi trochu větší, začnou chodit poptávky a spolupráce — já měla třeba FOOTSHOP — a tam už jsou finance příjemnější. Ale je to cesta. Fakt dlouhá. Ale stojí to. Když do toho dáš energii, peníze a čas, tak se ti to dřív nebo později stejně vrátí. Musíš si jít za svým.
Máš ukrajinský původ. Jaký to pro tebe je být tady v Česku? Na jednu stranu tu kulturu obohacujete, ale zároveň můžeš narážet na problémy. Zažíváš je? Možná začněme u těch problémů a k výhodám se dostaneme potom.
Takhle, problémy jsou vždycky. Záleží na tom, jak na ně koukáš. A myslím si, že ty největší přišly v době, kdy jsem se přestěhovala do Česka. Řešíš jazyk, nemáš dokumenty, nemůžeš jít do normální práce jako všichni ostatní, děláš někde načerno. Těch příběhů mám strašně moc. Ale nejsme tady proto, abych vyjmenovala, kolik jsem vystřídala jobů, abych dneska mohla mluvit česky nebo si dovolit dělat umění.
Jen chci říct, že největší problém je, když nemáš pod sebou pevnou půdu, kamarády, zázemí. A když nejseš v klidu, tak se ti těžko tvoří. Člověk, co tu vyrůstal, tu jistotu má. Já ne. Moje umění může působit tvrdě nebo drze — ale já jsem taková musela být. Kdybych nebyla, tak jsem možná pořád ta holka, co maká v restauraci dvanáct hodin denně. A to nechci.
A teď k těm výhodám. Máš pocit, že ti tvoje ukrajinský zázemí v něčem pomáhá? V čem ti dává výhodu tady v Česku — v tvorbě nebo na scéně obecně?
Já si myslím, že není úplně cool rozebírat, co se teď děje na Ukrajině. Je to už skoro čtyři roky války a není mi z toho dobře — umírají tam lidi a já ani nemůžu jet domů. Ale zároveň díky tomu lidi konečně vědí, odkud pocházím. Předtím si všichni mysleli, že jsem z Ruska.
Tím, že se začalo mluvit o Ukrajině, dostali Ukrajinci a ukrajinští umělci víc prostoru — v Evropě i obecně. Lidi byli víc otevření. Ale už to trvá dlouho a zase se to uzavírá.
Snad tahle situace dopadne líp, než to zatím vypadá. Pojďme teď k něčemu lehčímu. Řekni nám něco o sobě… třeba co si pustíš, když máš blbej den.
Možná tak nevypadám, ale já strašně ráda poslouchám vážnou hudbu. Vivaldiho — Summer, třeba. A nebo, když už mám fakt dost, tak Marilyn Manson.
Vážnou hudbu bych nečekal.
Pouštím si to ve chvíli, kdy potřebuju něco udělat a potřebuju se na to naladit — nabít se na ten okamžik a prostě jít a prorazit to. A nebo naopak ticho. Jen ticho. To je pro mě taky hudba. Jen jdu a poslouchám, o čem lidi mluví, nebo přírodu. Klid. Aby toho nebylo strašně moc.
Rozumím… a co se teda teď odehrává ve tvojí hlavě? Nech nás do toho trochu nahlídnout.
Za mě člověk musí žít. Pak se bavit. A číst věci, které ho fakt zajímají. Ne ty, které ti někdo řekne, že máš číst. Když tě to nebaví, nech to být. Žij. Protože čas je důležitý, strašně důležitý. A když děláš to, co tě naplňuje, tak se zlepší všechno v celém životě – ani nebudeš mít rakovinu. Fakt, když budeš mluvit se svým tělem. Já si myslím, že jsou věci, které nám tělo říká.
Oukej, já bych si dokázal představit, že s tímhle citátem skončíme. Děkuju za tvůj čas.
Jo, já jsem mluvila a ty sis jenom prostě říkal: Kdy ta holka skončí?
Za mě to bylo super. A díky moc za to.
Děkuji! (ukazuje srdce)
