Jak vypadá nová generace česko-slovenských umělců? To ti ukážeme v naší sérii ARTIST SPOTLIGHT.
Tentokrát představujeme Adama C. Kellera — režiséra, který studoval na Central Saint Martins v Londýně, natáčel pro Gucci, Armani i NOWNESS a dnes žije v Athénách, kde jeho práci formuje místní queer a post-punková scéna.
V rozhovoru popisuje, proč se móda a underground navzájem potřebují, jak se z jeho experimentálního filmu stal mezinárodní úspěch nebo proč mu Praha připadá někdy až příliš uhlazená a cutesy.
Adame, máš za sebou projekty pro Gucci, NOWNESS nebo SHOWstudio. Co byl ale ten úplně první moment, kdy jsi o sobě dal vědět?
To byl nejspíš můj první experimentální film Asymptote, který vznikl ve spolupráci s Evelyn Benčičovou. Je to zhruba deset let a pro mě šlo o opravdu začátek. Tehdy jsem se ani nevnímal jako režisér a za kamerou jsem stál poprvé až u tohohle projektu. Film tehdy zkoumal uniformitu a módu během socialismu. Úplně náhodou jsem ho pak poslal na Milano Fashion Film Festival a ten film tam extrémně rezonoval. A nakonec jsem získal ocenění za Best Fashion Film of the Year.
Co se po tomhle momentu změnilo?Najednou přišla viditelnost, kterou jsem do té doby neznal. Hned na afterparty se na mě všichni slétli jako supi. Ozvali se agenti, přišla první reprezentace v Itálii a otevřely se mi dveře k mnohem větším projektům.
Ale myslím, že se úspěch netýkal jen samotného filmu. Důležité bylo i to, že se trefil do momentu, kdy byl obrovský spotlight na východní Evropu. Ten region tehdy působil jako něco nového, se silným vizuálním jazykem. Demna byl na začátku své cesty v Balenciaze. My jsme v té době hodně jezdili do Kyjeva, který byl epicentrem kreativního dialogu a obecně existoval velký zájem o estetiku z bývalého východního bloku. Asymptote pak do tohohle momentu zapadl.
Takže úspěch nebyl jen o samotném filmu ale i načasování a určité kulturní vlně?
Přesně. Stalo se to ve chvíli, kdy byl Alessandro Michele kreativním ředitelem Gucci a tam se podle mě tenhle alignment stal úplně nejviditelnější. Moje začáteční experimentální filmy se nějakým způsobem potkaly s tím, co Gucci tehdy hledalo. A tak jsme začali spolupracovat.
Jak ta spolupráce vypadala?
Tehdy z toho vznikla série kampaní Gucci x Frieze. Frieze tehdy vzdával hold 30 letům elektronické hudbě a rave kultuře, a my dělali shortfilms věnované zrodu Acid House UK, Detroit techna, House music NYC, nebo Italodisco.
A právě tady se znovu ukázalo to, co říkám celou dobu: ty největší příležitosti přicházejí ve vlnách. Uděláš něco, co si přesně sedne s kulturním spotlightem dané chvíle, a ono tě to katapultuje dál.
Velké značky si často nechtějí koupit jen technickou schopnost, ale konkrétní svět, jazyk a způsob přemýšlení o obrazu. A tam se tehdy vše přirozeně protnulo.
Doteď jsme dost řešili fashion film, mohl bys popsat rozdíl mezi ním a klasickým hraným filmem? Jakou tam máš svobodu a jak funguje vztah s klientem?
Reklamní nebo commercial fashion svět ti nabízí mnohem vyšší budgety a umožňuje naplno ukázat tvoji technickou znalost i gear, se kterým si můžeš dovolit pracovat. Velká část práce proto stojí právě na promyšlení technického přístupu, protože se musíš opírat o extrémně vysokou kvalitu výstupu. U high fashion kampaní je ale důležité si uvědomit, že klient si od tebe kupuje určitou estetiku, zároveň do ní ale potřebuje organicky zapracovat produkt.
Máš tedy velkou svobodu v tom, jaké si můžeš dovolit lokace, modely, herce nebo set design, protože ty budgety bývají někdy opravdu kolosální. Zároveň máš ale do určité míry i svázané ruce, protože na konci dne jde vždycky o zviditelnění produktu. Ten klient tam pořád je a ty mu musíš na monitoru být schopný ukázat: Was the product visible enough for you?
A co se změní ve chvíli, kdy se přesuneš do menších, low-budget projektů?
Tam je to naopak o tom vytěžit maximum z minima. Právě low-budget, undergroundové music video tě často donutí vymyslet řešení, která by tě ve velké produkci vůbec nenapadla. Nedostatek peněz extrémně stimuluje kreativitu — naučíš se různé hacky, iluze nebo nové techniky, které pak přeneseš do velkých produkcí. Když k tomu přidáš šílenou techniku, brutální styling a nejlepší lidi kolem sebe, tak to může být extrémně produktivní. A oba světy se tímhle způsobem navzájem živí.
Stay true to what shapes you.
Nedávno ses přesunul z Berlína do Athén. Proč právě Řecko a jak nyní ovlivňuje tvou tvorbou ?
Po Berlíně mě už fakt hodně omrzela celá ta dark techno, concrete, minimalist, fetish estetika. Přišel jsem do Athén a okamžitě jsem se cítil doma v athénském undergroundu.
Člověk by si řekl, že Athény nebo Řecko jsou hodně slunečné a cutesy, ale když se podíváš na filmy, které jsem tady natočil, tak ta estetika je hodně EBM, post-punk, dark wave, anarchická, dirty a raw. Myslím si, že ten přechod z Berlína do Athén začal hodně formovat moje estetická rozhodnutí.
To je dost vidět i na posledním projektu NEKROPOP.
To je asi největší case study celé změny. Natočili jsme hybrid short filmu a music videa, který sleduje skupinu athénských punk vampires během nočního tahu městem. A přesně tam je vidět, jak moc mě místní dark wave a post-punk scéna formuje. Začal jsem se v tom prostředí hodně pohybovat a myslím si, že to postupně strašně ovlivnilo moje vizuální cítění.
Takže se vlastně opakuje podobný princip jako kdysi s Gucci a východní Evropou — nejdřív se necháš formovat scénou a necháš ji promítnout se do tvý tvorby?
Přesně. Jako umělec se pohybuju v určitém prostředí a jsem napojený na nějakou scénu, nebo komunitu, která mě formuje, protože s ní vytvářím dialog. Pak se stává, že mě oslovují značky nebo komerční pop-umělci, kteří mají zájem o moje vizuální cítění.
ARTIST SPOTLIGHT: Hahlushka. Holka, co nechala zatknout Yza. Seznamte se!
2. prosince 2025 v 7:00
Takže jsem si za těch deset let vlastně všiml jedné věci: stay true to what shapes you. Buď upřímný k té malé bublině a scéně, která tě utváří — ať už je to underground, queer scéna nebo jakýkoliv jiný svět, který ovlivňuje tvoji estetiku. Často se stává důvodem, proč tě pak bookují. Tvoje autenticita je v tomhle světě tvoje business card. Kupují si to, co je na tobě real a unikátní.
Je to sice trochu tanec na tenkém ledu, ale s tím se nic v našem postkapitalistickém světě bohužel nedá moc dělat. Bude vždy jen na tobě, jestli jim dáš odkousnout kus svého prstu nebo celou ruku.
Pojďme zpět do Prahy. Ty se sem pravidelně vracíš — je to taky scéna, ze které čerpáš?
Buduju si v Praze svoje kreativní zázemí, jelikož můj vztah s Athénami je polyamorní. Působí tady moji skvělí kamarádi, producentky z Claw films a osobnosti jako Oliver Torr a Lena Knappová. Praha je super a příjemné místo se skvělou kvalitou života, ale ve srovnání s Athénami nebo Kyjevem někdy přijde až příliš uhlazená a cutesy. Je to sice pořád východní blok, ale občas jí chybí ta raw energie a určitá urgentnost, která mě přirozeně na Athénách inspiruje a přitahuje.
Kdybys měl vytáhnout někoho mimo svůj nejbližší okruh, kdo tě dnes na české nebo slovenské scéně inspiruje, o koho by šlo?
Určitě je tady spousta kvalitních lidí. V rámci Česka a Slovenska mě dnes hodně inspirují ti, kteří se v momentální situaci nebojí věci adresovat přímo a otevřeně. Hlavně interpreti a umělci, kteří se nebojí nějaké cenzury a stojí si za tím, čemu věří.
Gilotinou odseknout pryč vše, co stojí v tvém osobním rozvoji a co ničí tvůj drive.
Co bys poradil začínajícím režisérům nebo lidem, kteří chtějí dělat fashion film a vizuální projekty?
Poradil bych jim, aby se obklopili skvělou komunitou lidí, kteří jsou na podobné úrovni a nebojí se experimentovat za úplně punkové, minimální budgety. To je podle mě jediný způsob, jak si vybudovat portfolio. Najít si začínající modelky, herce, set designéry a další lidi, kteří chtějí růst spolu s tebou.
Držet se té komunity a lidí se stejným zapálením je strašně důležité. Režie podle mě nikdy není one man show. A zároveň být dost nekompromisní vůči všemu, co ten drive nepodporuje. Já tomu říkám gilotina. Pryč se vším, co tě tahá dolů a nepodporuje tvůj růst. Obklopuj se stoprocentně lidmi, kteří mají drive, protože právě ti vás potom dokážou navzájem zvedat. Tam vzniká zdravý push and pull, který se vždycky promítne do práce i workflow.
Kam se teď chceš posouvat ty sám?
Momentálně připravuju film, kvůli kterému se teď pravidelně vracím do Prahy a do Česka. Je to můj první velký narativní projekt a je to pro mě obrovský krok v rámci filmové kariéry.
Můžeš naznačit, kam ten film míří?
Je to sci-fi film, který se odehrává ve fiktivním světě – blízké budoucnosti. Jde o metaforu mezi anexí území a amputací – ztrátou končetiny během války. Je to jeden z důvodů, proč jsem strávil tolik času výzkumem na klinikách válečných veteránů na Ukrajině.
