„Už nemám energii jen kejvat a být kamarádka s mocnými týpky. Moje nová deska je naštvaná a surová,“ říká Amelie Siba

„Na desce se podepsal můj terapeutický proces a medikace,“ přiznává v rozhovoru pro Refresher otevřeně. Duševní zdraví ale nevnímá jako selhání jednotlivce, ale jako systémovou věc.

V nové desce zpomaluje, sama přiznává, že zvolnila. „S kámoškama jsme najely na vaření večeří, celkově jsem méně divoká,“ směje se.

V rozhovoru také popisuje, s čím se jako mladá žena musí na české hudební scéně potýkat. „Přijdeš na koncert a přijde zvukař, který si třeba dělá srandu z toho, že nevím, kam zapojit věci. Zažila jsem i situace, kdy se mi snažili zvukaři políbit ruku nebo kdy mě technik zvukař chytnul za boky, aby mě posunul,“ popisuje. Zároveň ženám dodává naději. „Ozvat se je naučitelné,“ tvrdí.

Právě ti vyšla nová deska This may be the only way 2 heaven. Jak se cítíš?

Je to dlouhé, dělám na ní už dva roky. Těším se, až vydání bude za mnou. Teď balancuju, hledám stabilitu, starám se o sebe a zpomaluju, když je všechno kolem mě rychlé.
Jak takové zpomalování u tebe vypadá?

Třeba si uklidím byt, nezaplňuju si kalendář zbytečně moc věcmi, zruším, na co nemám energii. Jdu do přírody, na procházku, vařím, nebo si prostě jen tak bezmyšlenkovitě píšu, abych se uzemnila. Jde o to si říct, že je čas se zastavit.
Neptám se náhodou. Desku sama označuješ jako politickou a teď se toho u nás, ale třeba i v Americe, děje hodně. Jak to zvládáš i s ohledem na vydání desky?

Upřímně, často mám pocit, že moje práce v tom všem není relevantní. Říkám si: co tady dělám, když se dějí takové věci? Hodně se mě dotýká genocida páchaná na Palestincích.

Snažila jsem se věci dotahovat, třeba produkčně. Deska byla jeden z důvodů, proč jsem si říkala, že to dává smysl, protože je o duševním zdraví. Ale ne v klišé smyslu. Jde o to přiznat si svoje temné stránky, které má každý. Světová situace se do toho hodně otiskla, všechno spolu souvisí.

Co myslíš tím, když říkáš, že nemluvíš o duševním zdraví v klišé směru?

V kapitalistickém světě vznikla zkomercializovaná stránka o duševním zdraví. Různé retreaty nebo stránky a časopisy, které nám říkají, kup si tohle a bude ti dobře. Všichni se ale o sebe musíme starat, tohle vnímám jako toxickou pozitivitu, za kterou se schovává komerce.

V něčem nás všechny ten marketing ovlivňuje, ale já chci mluvit o duševním zdraví syrověji. Konfrontovat se s věcmi, které jsou nepříjemné, přímočaře. Musíš se podívat na surovou, ošklivou věc, abys zjistila, jak se s ní potýkat.
Ty hodně vyzdvihuješ heslo, že osobní je politické. Kdy jsi začala vnímat a uvědomila si, že to, co prožíváš, nemusí být jen tvoje vina?Bylo mi třináct, když jsem se začala potýkat s nějakými mentálními problémy. Tehdy jsem si říkala, že je to jenom moje vina. Potom jsem se posunula a přičítala je jednotlivcům. Postupně, skrz konverzace, edukaci a terapii, jsem pochopila, že za mnoho traumat nemůžou jen rodiny, které podle mě máme tendenci vinit příliš často, ale že je to spíše řetězová reakce.

Jak se tohle uvědomění propsalo na desce?

Texty na ní jsou v něčem ironické a často tam mluvím pasivně agresivně sama k sobě. Je hodně naštvaná a surová. Dotýká se tlaku být „hodná holka“, naplnit očekávání male gaze. To jsou témata, která řeším já i mí blízcí, ale není to jen deska pro ženy a pro queer osoby a pro lidi, kteří nejsou straight chlapi. Není ublížená, je o síle a odhodlání se trošku odlepit od těch svých patternů.

Vnímají ty zmíněné skupiny: straight chlapi, queer osoby, ženy a další, tvou hudbu jinak?

Nerada to rozděluju a myslím, že to je přežité, ale zároveň cítím, že jsou to většinou muži, kdo mě vidí jako mladou ženu, která se najednou naštvala, a jim to vlastně přijde trošku sexy.

Jakože objektifikují tvůj vztek?

Myslím, že tu je obecně nějaká sexualizace vzteku a ženského rage. Snažím se o tom víc mluvit. Protože upřímně, už nemám energii jen kejvat a být kamarádka s mocnými týpky z promotérské scény. Ponižuje mě to před sebou samotnou, když na takovou hru přistupuju. S tím se ale potýká spousta žen a queer osob v jakémkoliv pracovním prostředí. 
Proč myslíš, že mocné muže vztek triggeruje?

Je to hrozba pro ego. I kdybychom to nerozdělili genderově, tak kdokoliv, kdo je emocionálně nevyrovnaný sám se sebou a nemá sebereflexi, se bude cítit v ohrožení někým, kdo vypadá, že ví, co chce.

Ty otevřeně mluvíš o své fetišizaci, o tom, že tě někteří chtěli mít ve škatulce „jemná křehká“. Jak se to projevovalo? Protože pro mě to je abstraktní, nejsem z hudebního průmyslu, tak si říkám, v čem tedy?Přijdeš na koncert a přijde zvukař, který si třeba dělá srandu z toho, že nevím, kam zapojit věci, i když já samozřejmě vím, kam je zapojit. Zažila jsem i situace, kdy se mi snažili zvukaři políbit ruku nebo kdy mě technik chytnul za boky, aby mě posunul.

Nebo si tě někdo pozve na koncert a hned ti začne tykat a ještě dodá: „Ty ses hodně změnila od minule, já jsem měl radši ty kytárkové věci.“ A samozřejmě mi mnohokrát doslova i říkali: „Ty jsi taková jemná, křehká, mě překvapilo, že jsi takhle změnila styl.“

Občas mi někdo i řekl, že se za sebe nezvládnu postavit, že se rozsypu. Ale já se nerozsypu. Teď už určitě ne. Všechny ty věci mě vedly k tomu, abych pracovala na svém zdravém vzteku a dokázala si, že mé emoce jsou validní. 
Kde ale na to ozvání se brát sílu? Ať už na ohrazení se vůči kolegovi v práci nebo projevy v hlavních vysílacích časech televizí?Nesu si s sebou určitý people pleasing, bála jsem se, že když se ozvu, přijdu o práci, budu problémová, někdo se mi vysměje. Ale pak jsem zjistila, že to nemusím zvládnout sama. Mám kolem sebe lidi, co mě podpoří. A že když mi někdo říká slizké věci nebo narušuje můj prostor, můžu říct: „Hele, to je fakt nepříjemné, nedělej to.“

Pro mě je to velká naděje, protože si myslím, že zkušenost z toho „buď hodná holčička a nebuď moc“ je sdílená, ale že je naučitelné se ozvat.

Je to naučitelné, ale zároveň to neznamená, že musíš jít proti svým etickým zásadám. To je ono, že já chci být hodný, srdečný člověk, který pečuje a dává věci, a který není hnusný. Ale zároveň je to o nějakém zdravém budování hranic. Což je někdy klišé téma, že něco „narušuje hranice.“

Ale když je něco bezhraniční, fluidní, tak si někdo může dovolovat. Vymezování se nevylučuje ani to, že budu hodná na ostatní lidi, ale že nebudu hodná na lidi, kteří toho jen zneužívají.

Je to jen o tréninku a o tom, že mám kolem sebe víc a víc lidí, kteří mě to naučili, kteří mě podporují v tom být. Mám spoustu ženských vzorů ve svém okolí, kamarádek, které mě připravují a inspirují. Ženy, ke kterým vzhlížím v tom, že jsou sassy a nenechávají si líbit věci.
Kdo jsou ty tvoje ženské vzory?

Moje bába. A samozřejmě moje nejbližší kámošky. Společně se nebojíme extrémně reagovat, takové naše společné cvičení odvahy. Mám teď konečně přátelství, která mě posilují a vytvářejí mi pocit bezpečí.
Hrály i tyhle vztahy roli v tom větším pečování o samu sebe? Změnu životního stylu už jsi zmínila – líbilo se mi, když jsi v jednom rozhovoru řekla, že teď děláš méně divokých večírků a více dýchánků s kamarádkami. To platí?

Platí. Dřív jsem měla jsem období, kdy jsem pořád byla venku, pila, brala různé substance. Ale zjistila jsem, že mi to neprospívá, že potřebuju stabilitu. Teď si s kámoškama raději vaříme večeře, posloucháme Lady Gagu. Je to o vzájemném pečování. Samozřejmě si občas dám víno, ale snažím se v tom najít balanc.