Byla jsi vždy ta hodná? Ta, na kterou se rodiče mohli spolehnout? Dělala jsi své rodině neplaceného terapeuta? Možná máš dodnes pocit, že jsi zodpovědná úplně za všechny lidi kolem sebe. Možná dnes trpíš syndromem nejstarší dcery.
Když do vyhledávání na TikToku nebo na Instagramu zadáš hashtag #EldestDaughterSyndrome, objeví se ti videa s desítkami milionů zhlédnutí. Ve chvíli, kdy je rozklikneš, uvidíš vyčerpané ženy, které sarkasticky komentují své životy a mluví o tom, že nedokážou odpočívat. Každý splněný cíl berou jako samozřejmost a bez oslavy svých úspěchů pokračují dál.
Často mluví o téměř totožných zážitcích, a tak si uvědomují, že ve svých potížích nejsou samy.
Víc než jen virální hashtag
Pojďme si říct, jak vlastně slovní spojení definovat. Syndrom nejstarší dcery sice není oficiální diagnóza, ale reálný sociologický fenomén. Odborníci se s ním setkávají na denní bázi.
Syndrom nejstarší dcery je víc než jen virální hashtag. Je to mozaika příběhů o tom, jak se malé dívky stávají koordinátorkami svých rodin. A také o tom, jakou daň za to platí v dospělém životě.
Je pro něj typické, že ženy zažívají specifický typ zátěže, která je často provází celým životem. Jde o zátěž, která vyplývá z toho, že musely velmi rychle dospět a jejich rodiče na ně (třeba nevědomky) přesouvali rodičovské role.
Je to jen internetový trend, nebo generační trauma, které jsme konečně pojmenovali?
Syndrom nejstarší dcery je víc než jen virální hashtag. Je to mozaika příběhů o tom, jak se malé dívky stávají koordinátorkami svých rodin. A také o tom, jakou daň za to platí v dospělém životě.
Abychom pochopili jeho důsledky, musíme se podívat na to, jak se podle oficiálních statistik liší mužské a ženské dětství. Výzkum UNICEF se zaměřil na rozdíly v dělení domácích prací. Vyšlo z něj, že dívky ve věku od pěti do 14 let tráví v porovnání s chlapci o 40 procent více času neplacenými domácími pracemi. V přepočtu jde o 160 milionů hodin navíc. A to každý jeden den. Už tady je jasně viditelný rozdíl ve velikosti zátěže, kterou ženy nesou.
Tento fakt se samozřejmě promítá i do jejich představy o tom, jak by měla domácnost fungovat a jaká by měla být jejich budoucí role.
Jeho nejzásadnější projevy?
Proč o něm vlastně mluvíme? Důvodů je několik. Syndrom nejstarší dcery ovlivňuje životy dívek a žen. Brání jim v tom, aby se na chvíli zastavily a uvědomily si, že si lásku nemusí zasloužit.
Nejstarší dcery vyrůstají pod tlakem. Pod tlakem, který je nutí, aby neustále performovaly a zmenšovaly se tak, aby nezabíraly moc místa. Jejich rodiče mají pocit, že všechno zvládají a jsou naprosto v pořádku. Ony se ale nikdy nenaučily, jak si říct o pomoc a jak přiznat, že už nemůžou dál.
Když se pak ženy dostanou do fáze, kdy se topí a neví kudy kam, často preferují uzavřít se do sebe, protože přece nebudou zatěžovat své okolí, když můžou trpět v tichosti. A tato hypernezávislost může končit vyhořením.
S čím dalším nejstarší dcera bojuje?
Svoje potřeby klade až na poslední místo. Když nenaplňuje očekávání lidí kolem sebe nebo se rozhodne žít podle svých přání, cítí uvnitř sebe hlubokou vinu. Ve chvíli, kdy sejde z předem naplánované cesty, dostává se do konfliktu sama se sebou. Protože vlastně neví, kdo doopravdy je.
Nejde jen o to, co tyto ženy dělají, ale o to, kým se musely stát, aby ve své rodině obstály.
V důsledku přejímání zodpovědnosti za úplně všechny lidi kolem ní se přenáší genderová nerovnost spojená s domácími pracemi z jedné generace na další, což vytváří bludný kruh, který dívky znevýhodňuje.
Zapisuje se hluboko do psychiky a vytváří specifický osobnostní profil, který je pro nejstarší dcery téměř univerzální. Nejde jen o to, co tyto ženy dělají, ale o to, kým se musely stát, aby ve své rodině obstály.
Výsledek? Žena, která navenek zvládá úplně všechno, ale je tak vyčerpaná, že jede na doraz a přeje si jenom, aby někdo konečně prohlédl její masku a nabídl jí pomocnou ruku.
@justbreakonme Tell me what to do, but don’t tell me what to do. #eldestdaughter #eldestdaughterproblems #eldestdaughtersyndrome ♬ original sound - The Spiral King
Zodpovědnost, perfekcionismus a spousta stresu
Pokud se v tom poznáváš, pravděpodobně bojuješ i s hyperzodpovědností, kdy máš pocit, že je tvoje práce, abys udržovala pohodu všech lidí v místnosti. Well... Ne. Nemůžeš kontrolovat úplně všechno. Nejsi krizová manažerka, která musí opravit každou krizi, ve které tvoji blízcí zrovna jsou.
Radši tedy obětuješ vlastní well-being, než abys riskovala, že někoho zklameš.
Byla jsi dítětem, které neustále nosilo jedničky, protože se to od něj očekávalo. Rodiče tě uváděli jako příklad pro mladší sourozence a ty jsi cítila, že si musíš roli perfektní dcery udržet, protože jinak nebudeš milovaná? V tom případě je perfekcionismus tvoje druhé jméno i v dospělosti. Selhání pro tebe není něčím, co by sis mohla dovolit.
A v neposlední řadě tu máme potíže s vymezením hranic. Tvoje výchozí nastavení je slovo „ano“ a i když tvoje tělo křičí ne, tak nemůžeš odmítnout. Když totiž odmítneš někomu pomoc, tak se ti v hlavě ozve hlásek, který říká, že jsi extrémně sobecká. Radši tedy obětuješ vlastní well-being, než abys riskovala, že někoho zklameš.
Malá holčička zjišťuje, že nejrychlejší cestou k tomu, aby byla milovaná a měla od rodičů pozornost, není jednoduše existovat jako dítě, ale být užitečná.
Kde se vzal a proč syndromem možná trpíš i ty?
Odpověď přináší psychologie. Nejde o vrozené rysy, ale o naučený soubor chování. To je adaptací na jev, kterému se říká parentifikace. Jde o proces, kdy dochází k obrácení rolí rodičů a dítěte. Místo toho, aby bylo dítě opečováváno, se musí postavit do role pečovatele.
V případě nejstarších dcer neprobíhá ve formě úplného zanedbávání, ale nenápadným přenášením zodpovědnosti.
Když do rodiny přibude další dítě, matka, která je sama vyčerpaná a pod tlakem, hledá spojence, aby nenesla tolik tíhy. Obrátí se tedy na nejstarší dceru. Dívka začne stále častěji slýchat věty typu: „Ty už jsi velká, musíš mít rozum,“ nebo „Nepřidělávej mamince starosti, vidíš, že toho má moc.“
A tak se rozjíždí proces parentifikace. Malá holčička zjišťuje, že nejrychlejší cestou k tomu, aby byla milovaná a měla od rodičů pozornost, není jednoduše existovat jako dítě, ale být užitečná. Velmi rychle se naučí potlačovat vlastní potřeby, aby prospěla zbytku rodiny. Jenže pak se vnitřně přesvědčí o tom, že se její hodnota přímo rovná jejímu výkonu. Přesvědčení si nese do dospělosti, vztahů i pracovního života.
Zatímco v případě prvorozených synů se tyto „neurózy‘‘ projevují jako nekonečná touha po moci a snaha o výkon, u dcer je tomu jinak. Dívky jsou často příchodem sourozence povýšené do role třetího rodiče.
Když se cesty rozcházejí: Proč konec přátelství bolí víc než rozchod?
27. srpna 2025 v 7:00
Prvorozené dítě nebo nejmladší: Pořadí má vliv na vývoj
To, že záleží na tom, kdy se narodíš, potvrdila i teorie Alfreda Adlera. Australský psychoterapeut byl přesvědčený, že právě pořadí hraje velkou roli v budoucím vývoji člověka. Nejdůležitější bod jeho teorie říká, že mají nejstarší děti více povinností a také mnohem více neuróz.
Zatímco v případě prvorozených synů se tyto „neurózy‘‘ projevují jako nekonečná touha po moci a snaha o výkon, u dcer je tomu jinak. Dívky jsou často příchodem sourozence povýšené do role třetího rodiče.
Paradoxně se stává, že žena hraje roli spasitelky. To znamená, že si podvědomě vybírá partnery, kteří potřebují „zachránit‘‘ nebo ,,opravit‘‘.
Když propojíš Adlerovu teorii s běžným společenským očekáváním, máš dokonalý výchozí bod pro syndrom nejstarší dcery. Zpočátku neviditelná transformace z dítěte na asistentku rodičů se ale nestane ze dne na den. Nastupuje nenápadně.
Když hledáš projekt, ne partnera*partnerku
Možná by tě napadlo, že když se žena celé dětství starala o někoho jiného, bude v dospělosti hledat silného*silnou partnera*partnerku. Jak kdy.
Paradoxně se stává, že žena hraje roli spasitelky. To znamená, že si podvědomě vybírá partnery*partnerky, kteří potřebují „zachránit‘‘ nebo „opravit‘‘. Důvod? Její nervová soustava je jednoduše zvyklá na to, že musí být užitečná. Lásku si pak plete s péčí.
Bezpečí pro ženu není zábavné. Takže ve chvíli, kdy narazí na někoho stabilního a samostatného, může pociťovat diskomfort. Chybí tam totiž pocit nepostradatelnosti, který zažívala doma. Klidný vztah vyvolává úzkost, protože najednou nemáte komu pomáhat.
Prvním krokem, bez kterého se neobejdeš je uvědomění, že nemusíš být užitečná, abys byla milovaná.
Budování zdravého vztahu brání i výše zmíněná hypernezávislost. Žena, která byla zvyklá, že si vždycky musí poradit sama, nemá nutkání říct si o pomoc. Raději si zařídí všechno sama. Tím svého partnera*partnerku automaticky tlačí do pasivní role. Jenomže právě pasivita ji ve výsledku frustruje a vede k tomu, že se ve vztahu cítí osaměle.
Jak se z toho konečně dostat ven?
Na závěr pro tebe ale máme dobrou zprávu. Syndrom nejstarší dcery není doživotní. Je to naučený vzorec a vše, co se dá naučit, se dokážeš odnaučit. Prvním krokem, bez kterého se neobejdeš je uvědomění, že nemusíš být užitečná, abys byla milovaná.
Malé kroky, které můžeš začít dělat ještě dnes
- Trénuj „ne“: Začni malými věcmi. Nemusíš zvednout každý telefon. Nemusíš řešit každý svého problém sourozence. Svět se nezboří, když jednou nebudeš k dispozici a zaměříš se sama na sebe.
- Deleguj: V práci i doma. Nech ostatní, ať dělají věci po svém, i když to nebude „dokonalé“ podle tvých měřítek. Umožni jim převzít zodpovědnost.
- Opečuj své vnitřní dítě: Dopřej si tu bezstarostnost, kterou jsi možná v dětství nezažila. Hraj si, dělej věci jen tak pro radost, bez tlaku na to, abys byla produktivní a dokonalá.
Nezapomínej, že jde o proces. Ještě mnohokrát sklouzneš k tomu, že převezmeš zodpovědnost za někoho jiného. Znovu se ti stane, že se budeš snažit být naprosto dokonalá. Ale když k sobě budeš stejně laskavá jako jsi ke svému okolí, tak se ta tíha začne pomalu zvedat a mizet.
