Vztah s otcem v nás často zanechá hlubší stopu, než jsme ochotni si přiznat. Když porozumíme tomu, jak moc nás ovlivnil, dokážeme najít cestu ven.
Právě otec bývá prvním mužem v našich životech, který by nám měl v ideálním případě ukázat, co znamená bezpečí a blízkost. Jenže občas se stane, že je právě on tím důvodem, proč je pro nás v dospělosti těžké budovat stabilní partnerské vztahy a důvěřovat.
Odbornictvo dnes mluví o tom, že role otce ve formování našeho pohledu na vztahy a vlastní hodnotu je mnohem hlubší, než se v minulosti připouštělo. Nejenže nám pomáhá s formováním sebevědomí během kritických let našeho dospívání, ale má také podíl na tom, jak se cítíme ve vlastním těle.
Ovlivňuje to, jak se chováme během konfliktů a jaké vztahové vzorce si s sebou přinášíme do dospělosti.
V době, kdy klademe stále větší důraz na mentální zdraví a zdravou partnerskou dynamiku, je ideální chvíle zamyslet se nad tím, odkud některé naše vzorce pocházejí.
Jinými slovy: jestli se tě nikdy nezeptá, jak se máš, nenaslouchá ti a nerespektuje tvoje emoce, společně strávené dvě hodiny denně u televize nic nezachrání.
Otec jako první mužský model
Otec bývá pro dítě prvním mužem, který mu ukazuje, jak může vypadat bezpečná autorita, komunikace a zdravé hranice. Je to obrovská zodpovědnost, se kterou bohužel spousta z nich nedokáže pracovat. A následky si odnáší právě děti. Ty v dospělosti utrácejí za roky terapie.
Vývojový psycholog Michael E. Lamb zdůrazňuje, že nejde o čas, který otec s dítětem tráví, ale o kvalitu interakcí. Jinými slovy: jestli se tě nikdy nezeptá, jak se máš, nenaslouchá ti a nerespektuje tvoje emoce, společně strávené dvě hodiny denně u televize nic nezachrání.
Ve vztazích, kde je otec pečující a emocionálně přítomný, si dítě osvojuje zdravý pohled na maskulinitu a na muže obecně. To samozřejmě značně ovlivňuje, jak v dospělosti postupuje během partnerských konfliktů a jak pracuje s intimitou.
Naopak ve vztazích, kde otec využívá mlčení, zesměšňování nebo fyzickou sílu jako prostředky kontroly dítěte, přichází úplný opak. Taková dynamika se může stát prvním modelem patriarchální dominance, kterou si děti snadno přenesou do dospělých vztahů.
Když je přítomný jenom fyzicky, ale emoce od něj čekat nemůžeš
Co to dělá s dcerou, když je otec fyzicky blízko, ale emočně nepřítomný? To je otázka, která stála na počátku celého textu.
Takže se dcera snaží víc a víc. Má pocit, že není dost dobrá, a třeba když na sobě bude ještě víc pracovat, přestane pro něj být neviditelná.
Psychoterapeutka Susan Schwartz popisuje, že ženy často berou neangažovaného otce jako své selhání. Naráží na to, že i když je otec fyzicky přítomný, dcera může cítit, že je pro něj neviditelná a že ji vůbec nezná.
Dcery to berou jako svoji chybu. Obviňují samy sebe za to, že tu pro ně jejich otec není, jak by si přály. A tak se snaží být perfektní a naplnit jeho očekávání. Mají skvělé výsledky ve škole, vynikají ve svých koníčcích a postupně stoupají po kariérním žebříčku.
Myslí si, že když budou excelovat, konečně se jim dostane pozornosti, které si přejí. Každý jejich úspěch je ale brán jako samozřejmost. Otec jenom pokývne hlavou a řekne, že jsou šikovné, aniž by vzhlédl od fotbalu. Takže se dcera snaží víc a víc. Má pocit, že není dost dobrá a třeba když na sobě bude ještě víc pracovat, přestane pro něj být neviditelnou.
„Můj otec je hodně sportovně zaměřený. Já jsem se odmala spíše soustředila na umění. Vždycky, když plánoval nějakou aktivitu pro mě a sestru, vybíral podle toho, co bavilo jeho. Takže jsme trávili hodiny na cyklovýletech, které jsem nesnášela,“ popisuje pro Refresher dvacetiletá Aneta.
Bylo to, jako bych o něj zničehonic přišla, přitom byl fyzicky pořád přítomný. Jenom se o mě prostě přestal zajímat a já nechápala, co jsem udělala špatně.
Podle svých slov se vždycky snažila a přepínala, aby s otcem udržela krok. „On se pokaždé někam rozjel a nechal mě za sebou. Neřešil, že už nemůžu dál. Neptal se, jak se cítím,“ vysvětluje. Nejhorší byl podle ní fakt, že to byly vlastně jediné momenty, kdy spolu trávili víc času.
Podobnou zkušenost zažila i další čtenářka, Hana. I ona v dětství společně s rodiči vyjížděla na cyklistické výlety, a i když měla dobrou fyzičku, občas už prostě nemohla. Když si trochu postěžovala, její otec ji začal označovat za slabou a vysmíval se jí. „Tak jsem se dost brzy naučila nedat na sobě nic znát. A přijde mi, že s tím dodnes mám obecně problém - říct ostatním, že něco nezvládám, že už nemůžu, že toho mám dost,“ sdílí.
Hana dodává, že jí v hlavě vždycky naběhne hlas jejího otce, který říká, že pokud přizná, že už nemůže, tak tím ukazuje, že je slaboch.
„Pamatuju si, že jsem se v deseti hrozně zajímala o minerály, protože jsem věděla, že je můj otec má rád a já jsem si přála, abychom spolu mohli o něčem mluvit. Jezdili jsme na různé výstavy. Vzpomínám si na to, jak jsem byla vždycky nadšená, že máme něco společného,“ uvádí další čtenářka, Linda.
Jenže pak přišla puberta a Linda se změnila a s ní i její zájmy. Společné výlety přestaly. Místo toho, aby její otec projevil zájem o její nové koníčky, stáhl se z jejího života. „Bylo to, jako bych o něj zničehonic přišla, přitom byl fyzicky pořád přítomný. Jenom se o mě prostě přestal zajímat a já nechápala, co jsem udělala špatně,“ říká.
Jak otcova nepřítomnost v dětství diktuje naše vztahy v dospělosti
„Můj otec byl první muž, který mi zlomil srdce,“ popisuje čtyřiadvacetiletá Daniela. Svůj příběh s námi sdílela před pár dny a je na něm ukázkově vidět, co se stane, když máte emocionálně nedostupného otce.
Nikdy jsem nebyla tak naštvaná. Vlastně ani nevím, jak to popsat. Chtěla jsem křičet a zároveň plakat pro otce, kterého jsem si přála, ale nikdy neměla.
„Táta je celý život hodně uzavřený. Zároveň neumí nebo možná ani nechce komunikovat, takže jsme spolu vedli asi dva nebo tři hluboké rozhovory,“ začíná s vyprávěním. Pro archetyp emočně nedostupného otce to ale není nic výjimečného. Takový otec nedává zpětnou vazbu, nereaguje na pocity a nediskutuje. Dcera se kvůli tomu přesvědčí o tom, že emocionální blízkost znamená nebezpečí.
Nikdy se jí nezeptal, jak se měla ve škole. Nezajímalo ho, proč se Daniela začínala uzavírat do sebe. Nevěděl, jaký obor studuje na vysoké škole, protože mu to podle ní bylo asi jedno. Dodnes neví, kdo jeho dcera vlastně je, jelikož se prostě neptá. „Dokud se mnou nebyly „problémy“, tak se o mě nezajímal,“ uvádí.
Nový průzkum přišel s překvapivým závěrem. Pay gap vzniká už u kapesného
1. srpna 2025 v 13:03
Absence jejího otce ovlivnila její pohled na vztahy. „Ve většině vztahů jsem měla velký problém s důvěrou a s ukazováním emocí. Od každého muže jsem automaticky očekávala, že mě zklame, takže bylo snazší udržovat si odstup,“ říká. Zpětně došla k tomu, že její bývalí partneři byli stejně emocionálně nedostupní jako její otec, a jelikož na to byla zvyklá, snažila se zachraňovat vztahy, které jí lámaly srdce.
Nikdy jsem v něm neměla oporu, a i když jsem mu dala víc šancí, než jsem ochotná přiznat, tak mi pokaždé ublížil.
Jak se dcera může v dospívání učit sebelásce a zdravé partnerské lásce, když v sobě má ránu, kterou způsobil člověk, který by ji měl milovat a být její oporou? „Je hrozně těžké přiznat si, že jsem randila na základě nějakých vzorců, které mi vlastně ničily život i můj vztah k sobě samotné,“ dodává.
Celý jejich vztah řeší na terapii. Když o otci promluvila poprvé, cítila prý obrovský vztek. „Nikdy jsem nebyla tak naštvaná. Vlastně ani nevím, jak to popsat. Chtěla jsem křičet a zároveň plakat pro otce, kterého jsem si přála, ale nikdy neměla,“ vysvětluje.
Momentálně je se svým otcem v minimálním kontaktu. Už nevěří tomu, že by se mohlo něco změnit. „On si poslední dva roky neustále stěžuje na to, že s ním nemám vztah, ale já už mu nedokážu důvěřovat. V nejtěžších chvílích tu pro mě jednoduše nebyl. Nikdy jsem v něm neměla oporu, a i když jsem mu dala víc šancí, než jsem ochotná přiznat, tak mi pokaždé ublížil,“ popisuje.
Stabilní partner může působit podezřele. Nudně. Nepříjemně. Protože stabilita je pro někoho, kdo ji nezažil, úplně nové prostředí.
„Teď se soustředím sama na sebe. Učím se budovat sebevědomí a nastavovat pevné hranice. Chci si dát lásku, která mi v dětství chyběla,“ uzavírá.
Když ti otec říká, že jsou emoce něco špatného
„Můj otec byl vychovaný tak, že emoce nejsou důležité. Že je nejdůležitější přizpůsobovat se a nevybočovat. Takže jsem od dětství měla pocit, že když někdo vyjadřuje emoce, tak je slabý a používá to k manipulaci,“ uvádí pětadvacetiletá Bára.
Podle vlastních slov ale ve skutečnosti danému člověku jen záviděla, že se může uvolnit a dovolit si být přirozený*přirozená. Postupně si tak Bára začala uvědomovat, že se sama k sobě nechová hezky a vše v sobě dusí. Začátky však byly těžké, protože na to nebyla zvyklá.
To je na tom to nejsmutnější, když si představím, že kdybych měla jiný vzor, tak jsem si sama k sobě mohla vytvořit úplně jiný vztah.
„Když jsme byli v dětství z něčeho smutní nebo brečeli, tak nám otec říkal, že je to dětinské a hloupé. Všechno se podle něj muselo vyřešit racionálně, což hodně formovalo můj pohled na sebe a ostatní lidi,“ sdílí mladá žena.
Bára si myslí, že ji přesvědčení jejího otce budou doprovázet celý její život. „Někdy si představím, že to mohlo být jinak. To je na tom to nejsmutnější, když si představím, že kdybych měla jiný vzor, tak jsem si sama k sobě mohla vytvořit úplně jiný vztah sama k sobě. A můj život by byl jednodušší,“ uzavírá.
Proč nás přitahují lidé, kteří pro nás nejsou
Emočně nedostupný otec? Výsledkem je dítě pendlující mezi dvěma extrémy. Buď si osvojí mindset, že vůbec nikoho nepotřebuje, s čímž se pojí citová uzavřenost, vysoká míra kontroly a vyhýbání se intimitě. Nebo je tu druhý extrém, kdy se snaží lásku udržet za každou cenu.
Běžná je také volba emočně nedostupných nebo toxických partnerů*partnerek. Mozek si vybírá to, co zná, i když to není zdravé. Pokud byl otec nepředvídatelný, kritický nebo chladný, hlava si v dospělosti paradoxně řekne, že je na chování zvyklá a umí se mu přizpůsobit. Proto jsou emočně nedostupní partneři*partnerky někdy přitažlivější než ti stabilní.
Stabilní partner*partnerka může působit podezřele. Nudně. Nepříjemně. Protože stabilita je pro někoho, kdo ji nezažil, úplně nové prostředí.
Jak s tím pracovat: první kroky ke změně
Když si uvědomíš, že vztahové rány z dětství nejsou „jen“ bolestné vzpomínky, ale aktivní vzorce, můžeš s nimi začít pracovat. Máme pro tebe několik způsobů, které by ti mohly pomoct vyjít ze stínu tvého dětství.
- Reparenting
Můžeš vyzkoušet třeba reparenting. To znamená, že se učíš být pro sebe tím rodičem, kterého sis v dětství přál*a (nebo potřeboval*a). Vytváříš si vnitřního pečujícího rodiče. Na VeryWellMind se uvádí, že reparenting v terapii zahrnuje techniky jako poskytování si citové podpory, struktury, bezpečí a lásky, které jsme v dětství neměli. Přístup pomáhá přepisovat vnitřní dialogy a vzorce. Místo sebekritiky a odmítnutí si buduješ vnitřní hlas, který je laskavý, stabilní a podporující.
- Rozpoznání vlastních vzorců
Bez uvědomění nedokážeš nic změnit. Chápeme, že je náročné ponořit se do nepříjemných a bolestivých zkušeností, ale terapie tady může být velkým pomocníkem. Pomůže ti poznat, jaké vzorce sis přinesl*a z dětství.
- Blízkost
Vztahy samy o sobě mohou být léčivé, pokud máš partnera*partnerku, který*á je ochotný*á naslouchat tvým zraněním a dokáže reagovat s citlivostí a zájmem. V tomto kontextu se mluví o zážitku, kdy prožiješ něco, co jsi v dětství nikdy nedostal*a, a mozku se postupně ukazuje, že blízkost, zranění a obnova jsou možné a nejsou hrozbou.
Cyklus sice nezačal u tebe, ale může tebou skončit.
Vztah s otcem se projevuje na tom, jak milujeme, koho si vybíráme a jak zacházíme sami se sebou. Rány z dětství se tiše překlápějí do dospělosti. Ale bolest a tíhu, kterou si neseme, můžeme odložit.
Někdy to znamená vstup do terapie, jindy to znamená učení se být pro sebe milujícím rodičem. A i když to může bolet, je to cesta k tomu, abys přepisoval*a vztahové scénáře, které sis myslela, že nejsou změnitelné.
Každý krok k sobě je důkazem, že se dá žít i jinak. Že si to, co jsi nedostal*a od otce, můžeš začít dávat sám*sama. A tak ukončíš cyklus.
