Tato porucha promění každý pohled do zrcadla v noční můru. Realita mizí a nahrazuje i pokřivený obraz.
Představ si, že se podíváš do zrcadla a místo svého pravého já vidíš někoho úplně cizího. Všichni kolem tebe ti tvrdí, že vypadáš krásně, ale tvůj mozek našeptává, že je to lež. Šeptá, že máš až moc velký nos, tvoje pleť má moc široké póry nebo máš velké čelo. Nejde to vypnout. A tak se začneš skrývat. Před lidmi, kamerou i sám*sama před sebou.
V novém díle se věnujeme tělesné dysmorfii. Podíváme se na to, o co se jedná, jak porucha ovlivňuje běžný život a kudy z ní ven.
Tělesná dysmorfie (body dysmorphic disorder, BDD) je závažná psychická porucha, při které má člověk chorobně zkreslené vnímání vlastního vzhledu. Obvykle se zaměřuje na drobné nebo neexistující nedostatky, které v jeho očích nabývají extrémních rozměrů. I drobná, nebo dokonce neexistující „vada“, může způsobit extrémní úzkost.
Lidé s touto poruchou často věří, že si jejich domnělých nedostatků všímá i jejich okolí. Podle zjištění z odborné studie mají také dojem, že jsou odsuzováni. Takové přesvědčení ale dokáže způsobit, že se pro ně sociální situace stávají velmi náročné. To vše vyvolává pocity studu, úzkosti nebo nepohodlí.
Myšlenky jsou vtíravé, obtížně ovladatelné a vyvolávají výraznou úzkost a stres. I když se člověk snaží na ně nemyslet, opakovaně se vrací a stávají se tak významnou překážkou v běžném životě.
Když má člověk BDD, rozhodně to neznamená, že je zahleděný sám do sebe. Tato porucha může být velmi znepokojující a výrazně ovlivnit kvalitu života.
Nesmíme o BDD mlčet
Proč je důležité o BDD mluvit nahlas? Protože v éře Instagramu, TikToku a všudypřítomných filtrů je čím dál těžší poruchu rozeznat, vzhledem k tomu, že se pokřivené vnímání těla často stává normou. BDD postihuje muže i ženy. Řeší ji dospívající i dospělí.
Z výzkumů vyplývá, že se dotýká dvou až tří procent celé populace, ale ve většině případů není diagnostikována. To znamená, že si mnoho z nás nese negativní pocity i roky a trpí tím kvalita našich životů.
Porucha obvykle začíná právě během dospívání. Průměrný věk, kdy se začnou projevovat příznaky, je nejčastěji kolem třináctého roku. Takže ve chvíli, kdy je člověk v jedné z nejzranitelnějších životních fází a přirozeně tíhne k tomu, aby zapadl do společnosti.
BDD se často zaměňuje s nízkým sebevědomím nebo poruchou příjmu potravy, ale má svá specifika a vyžaduje cílenou pomoc. Pokud totiž není léčena, tak má většinou chronický průběh.
Další studie přišla na to, že více než polovina lidí trpících BDD je svobodná. Více než dvacet procent je nezaměstnaných. A nejvíc znepokojivý je fakt, že přibližně 20 procent lidí je natolik znepokojeno svým vzhledem, že se pokusí o sebevraždu.
Jak může tělesná dysmorfie vypadat v praxi
- Obsese spojená s konkrétní domnělou vadou = vidí ji jenom člověk trpící BDD. Jeho okolí nic nevidí a nerozumí
- Silně zakořeněné přesvědčení, že určitý „defekt“ je dělá ošklivými nebo zdeformovanými = myslí si, že jde o zásadní indikátor toho, jak je lidé hodnotí a přijímají
- Chování, které cílí na zakrývání nebo „opravu“ domnělé vady = velmi těžko se ovládá. Jde třeba o neustálé kontrolování v zrcadle, mačkání pupínků i chirurgické zákroky
- Časté vyhledávání ujištění od okolí = („Vypadám v pohodě?“), které ale poskytuje jen krátkodobou úlevu
- Nekončící porovnávání = pocit, že vzhledově prostě jiným lidem nestačíte. Že jste úplně v jiné „lize“
- Pocit, že si ostatní negativně všímají vašeho vzhledu nebo se vám posmívají = s tím se pojí i vyhýbání se společenským situacím
BDD vs. nízké sebevědomí. Jaký je rozdíl?
Každý má občas den, kdy si nepřipadá úplně skvěle. Ale v případě BDD nejde o „obyčejnou“ nespokojenost s tím, jak vypadáš. Jde spíš o hluboce zakořeněné a stále přítomné přesvědčení, že s tebou prostě „není něco v pořádku“. Takové pocity se často pojí s úzkostí a studem. Jde o stav, který jenom tak jednoduše neodezní.
Člověk s BDD dokáže denně trávit hodiny přemýšlením nad svým vzhledem, kontroluje se v zrcadle, fotí se, srovnává se s ostatními nebo se naprosto vyhýbá pohledu do zrcadla. Strachování spojené s vlastním vzhledem denně věnují tři až osm hodin. Může postihnout jakoukoliv část těla. Nejčastěji jde ale o stav kůže, nos nebo vlasy. Průměrně se člověk s BDD během života soustředí na pět až sedm různých částí těla.
• vlasy – 56 % (řídkost, kouty, textura)
• nos – 37 % (tvar, velikost, asymetrie)
Není výjimečné, že se své „nedostatky“ snaží zamaskovat. Třeba dokonalým make-upem, novým outfitem nebo retušováním. Jenomže to jeho mozek utiší jenom na malou chvíli, než se pochyby znovu vrátí.
Svalová dysmorfie u mužů
Jak už jsme zmiňovali, BDD je stejně zastoupena u všech pohlaví. Muži se ale potýkají s její specifickou formou, která se jmenuje svalová dysmorfie. Ta je nutí, aby se zaměřili na zkoumání domnělého nedostatku svalů. Člověk se svalovou dysmorfií své svaly vidí jako velmi malé.
Mohou pak trávit extrémní množství času v posilovně, striktně dodržovat jídelníček nebo užívat steroidy, aby se přiblížili ideálu „mužnosti“. Tato forma dysmorfie je často maskovaná jako „zdravý životní styl“, což ztěžuje její rozpoznání. Kromě toho se u mužů mohou objevit i obavy z řídnutí vlasů, výšky či proporcí obličeje, ale častěji jsou zahaleny mlčením a studem.
Více případů je zaznamenáno u lidí, kteří se věnují posilování a jsou součástí kulturistických komunit. Samozřejmě to neznamená, že pokud se muž věnuje kulturistice, tak se automaticky potýká i se svalovou dysmorfií.
U běžného kulturisty má totiž člověk jasný cíl a kontrolu nad svými tréninky i stravou, ale nedochází k narušení psychiky nebo běžného fungování. U svalové dysmorfie je naopak přítomný zkreslený obraz vlastního těla a myšlenky na nedostatečnou svalnatost jsou vtíravé, vyvolávají úzkost a výrazně zasahují do života.
Kde se BDD bere a proč vzniká?
Tělesná dysmorfie nemá jeden jasný spouštěč. Spíš jde o mix genetiky, psychologických faktorů a společenských vlivů. Na každou kategorii se teď společně podíváme trochu zblízka.
Výzkumy poukazují na to, že se BDD častěji vyskytuje u lidí, kteří mají v rodině historii úzkostných poruch, OCD nebo depresí. Porucha může být také spojená s nerovnováhou neurotransmiterů v mozku. Mluví se také o tom, že lidé s BDD jinak zpracovávají vizuální informace o tvářích a tělech.
Svoji roli hraje i perfekcionismus, který se manifestuje jako nerealistické nároky, které mají lidé s BDD na vlastní vzhled. K výskytu poruchy přispívá také nízké sebevědomí. A v neposlední řadě i traumatické zážitky jako šikana, body shaming nebo odmítnutí na základě vzhledu. Velká část lidí s BDD (79 procent) také přiznala, že v dětství zažila zneužívání nebo týrání.
V potaz se musí vzít také neustálý tlak ze strany médií a sociálních sítí. Filtry, retuše a nereálné ideály krásy nepomáhají k tomu, aby lidé bezpodmínečně milovali svá těla. Časté je i nevědomé porovnávání s celebritami a influencery*influencerkami. S tím se také pojí kultura, která je založená na výkonu a kultu „dokonalého těla“.
Jak se BDD léčí?
Léčba většinou zahrnuje psychoterapii, hlavně kognitivně-behaviorální terapii (KBT). Ta pomáhá lidem zpochybnit negativní myšlenky o vlastním těle a postupně je nahradit realističtějšími a laskavějšími.
Pokud člověk trpí depresí nebo úzkostmi, může vyzkoušet schematerapii. Během ní po boku terapeuta*terapeutky pracuje se vzorci myšlení a emočního prožívání, které jsou hluboce zakořeněné v jeho nitru.
Lékaři*Lékařky také mohou předepsat léky, například antidepresiva, které doplňují léčbu a pomáhají s úzkostmi a obsesivními myšlenkami.
Tělesná dysmorfie není jen o vzhledu. Není o marnivosti. Je to vážná psychická porucha, která může ovlivnit každý aspekt života. Pokud ty nebo někdo blízký bojujete s vtíravými myšlenkami o svém těle, není důvod trpět v tichosti. Otevřený rozhovor, správná podpora a odborná pomoc jsou prvními kroky k uzdravení a sebepřijetí. Neboj se říct to nahlas – právě tím začíná změna.
