Pokud máš ve svém okolí někoho, kdo byl obětí sexuálního násilí a chceš mu být podporou během nejtěžších momentů, tak si určitě kladeš otázku, jak pomoct a nezpůsobit další trauma. Přinášíme ti rady, jak pomoct s citem.
Může být opravdu náročné najít správná slova, když se ti blízká osoba svěří s něčím tak hrozným, jako je sexuální násilí. Proto jsme si popovídali s odbornicemi z organizace proFem a Persefona, které nám popsaly, jak vytvořit bezpečný prostor pro oběti sexualizovaného násilí.
Existují nějaké znaky, ze kterých můžeme poznat, že byl někdo obětí sexualizovaného násilí?
Mária Chocholáčková z organizace Persefona říká, že na tuto neexistuje jednoznačná odpověď. Reakce na prožité sexualizované násilí je podle ní individuální. Pokud by ale měla zmínit několik často popisovaných faktorů, šlo by například o tendence izolovat se ze sociálního života.
„Dále mohou být pozorovány změny v emočním prožívání. Ať už směrem k oploštění, kdy člověk reaguje emočně méně intenzivně na podněty, nic jim nedělá radost a jsou apatičtí. Nebo naopak k větší impulzivitě, kdy jsou emoční reakce na podněty intenzivnější a objevuje se podrážděnost a výbuchy,“ vysvětluje.
Mluví se také o změnách na sexuální úrovni. „Může jít o stažení se ze sexuálního života. Doteky se mohou stát velmi nepříjemnými, a to i ty, které nemají sexuální podtext, ale připomínají samotný čin. Stejně tak se to může projevit častým vyhledáváním sexuálního kontaktu a většího počtu sexuálních partnerů,“ popisuje.
Jak nejlépe reagovat, když se nám někdo svěří se zkušeností se sexualizovaným násilím?
Podle vedoucí krizové pomoci proFem Naďi Gubové je zásadní reagovat s empatií, respektem a bez posuzování. „Už samotné rozhodnutí promluvit bývá velmi obtížné. Vaše reakce má proto zásadní vliv na to, jestli se dotyčný či dotyčná bude cítit v bezpečí a zda vyhledá další pomoc,“ říká.
Doporučuje také poděkovat dotyčnému za důvěru, ujistit člověka, že mu věříte a zdůraznit, že to, co se stalo, nebyla jeho vina.
Chocholáčková přidává, že je důležité být přítomný*á a věnovat blízké osobě svoji plnou pozornost. „Svěřují se vám s něčím velkým, náročným a osobním, s něčím, co vyžaduje hodně odvahy sdělit nahlas. Dejte jim prostor vyprávět svým tempem a sdílet jen tolik, kolik je jim příjemné. Vyjádřete, že jste tady pro ně. Řekněte jim, že jim věříte. Nechte kontrolu v jejich rukou a zeptejte se jich, jakou pomoc by potřebovali,“ uvádí.
Co rozhodně neříkat a nedělat, když se nám někdo svěří se sexuálním násilím?
„Není vaší rolí situaci analyzovat nebo posuzovat. Bohatě stačí projevit pochopení a nabídnout, že tu pro dotyčného či dotyčnou jste,“ popisuje Gubová. Naprosto mimo jsou otázky, které zlehčují trauma oběti. „Každý sexualizovaný čin je závažný a mělo by se podle toho k tomu i přistupovat,“ říká Chocholáčková.
Dodává také, že bys neměl*a zpochybňovat, co s tebou sdílejí a nevynášet nad situací soudy. „Nikdy neříkejte, že si za to mohou sami*y. Odpovědnost za sexualizované násilí vždy nese člověk, který jej spáchal, ne ten, na kom byl spáchán,“ zdůrazňuje psycholožka.
Jak vytvořit pro oběť bezpečný prostor, aby se cítila v rozhovoru přijímaná a nesouzená?
„Byla bych však velmi opatrná, co se týče fyzického kontaktu s člověkem, který zažil sexualizované násilí. I takové objetí nebo přátelské chycení za ruku, může po prožitém násilí připomenout danou událost a nebýt v tu chvíli vnímáno jako podporující,“ uvádí Chocholáčková.
Obě odbornice znovu poukazují na nezbytnost toho, být přítomný*á a nehodnotit. „Klíčové je dát najevo, že máte čas, nikam nespěcháte a že to, co vám druhý člověk říká, berete vážně. K pocitu bezpečí patří i ujištění, že to, co mi sděluje, zůstane mezi námi,“ popisuje Gubová.
Podle ní jde bezpečný prostor ruku v ruce s respektem k hranicím. Tvůj blízký nebo blízká by z tebe měl*a cítit podporu, ne nátlak k dalšímu vyprávění a řešení. „Stačí ujistit, že v tom člověk není sám, a případně nabídnout pomoc s vyhledáním odborné podpory. Právě klidné přijetí bez nátlaku může mít velký vliv na to, jestli se oběť rozhodne dál svěřovat nebo vyhledat pomoc,“ vysvětluje Gubová.
Odbornice doporučují věnovat pozornost nejenom kontextu, ale také tónu hlasu. „Uklidňující tón hlasu, otevřená řeč těla a trpělivý přístup mohou výrazně přispět k tomu, že se druhý člověk bude cítit v bezpečí,“ dodává Gubová.
Co dělat, když si nejsem jistý*á, jak reagovat správně?
„Jednoduchá odpověď – řekněte to. Vyjádřete, že vám na člověku záleží, ale obáváte se, že byste mohli říct nebo udělat něco zraňujícího. Nechte se nasměrovat samotným člověkem, co od vás v tom momentě potřebuje a zeptejte se jich,“ doporučuje Chocholáčková.
Psycholožka ale také dodává, že bys při celém procesu měl*a myslet i na sebe. „Je to silné téma, které je pro mnoho lidí citlivé a osobní, takže je naprosto v pořádku vyjádřit podporu, a přitom vašeho blízkého směřovat na odbornou pomoc. Jste v pozici blízké osoby a ne odborníka, takže nemusíte přebírat zodpovědnost odborníka,“ říká.
Jak poznat, že oběť potřebuje odbornou pomoc?
„Klíčové je být všímavý*á ke změnám v chování blízké osoby. V jaké intenzitě změny nastoupily a jak moc zasahují do každodenního života. Například dlouhodobá izolace nebo opakující se flashbacky,“ vysvětluje Chocholáčková.
Zdůrazňuje, že není na škodu vyhledat odbornou pomoc po jakémkoliv sexualizovaném činu. „Sexualizované násilí je významný zásah do autonomie člověka, který může vést k několika následkům v oblasti psychické pohody a kvality života,“ dodává.
Jak podpořit oběť, pokud se bojí vyhledat odbornou pomoc nebo má špatnou zkušenost s institucemi?
„Oběť by měla vědět, že má právo na respektující, bezpečné a kompetentní zacházení, a že existují organizace, které k ní takto přistupují. Například v proFem se setkáváme s mnoha lidmi, kteří přišli s tím, že v minulosti zažili zklamání nebo necitlivý přístup, a teprve teď se cítí připraveni to zkusit znovu,“ uzavírá Gubová.
Persefona = e-mail: [email protected], telefon: +420 737 834 345, +420 545 245 996
ProFem = online poradna: [email protected]
