Sexualita, vztahovost nebo konsent – to jsou témata, která by měla být běžnou součástí školní výuky. Realita je ale jiná.
Výzkum České středoškolské unie (ČSF) z roku 2020 ukazuje, že téměř polovina studentstva nezískala ve škole žádné informace o sexuálním a partnerském životě. Tři ze čtyř respondentů*respondentek uvedli, že ve škole nemluvili o konsentu. Většina mladých tak spoléhá na internet, sociální sítě nebo rady od kamarádstva. Nedostatečná informovanost ale často vede k traumatickým zážitkům a zkreslenému pohledu na to, co je to intimita.
- Jak se liší sexuální výchova v Česku od jiných zemí
- Proč je důležité otevřeně komunikovat o sexualitě
- O tom, jak by měla vypadat ideální výuka
Sexuální výchova je často vyučována pouze okrajově v rámci jiného předmětu. Například během mých studijních let jsme pro ni měli vyhrazenou hodinu Rodinné výchovy, kde se všechny dívky povinně učily vařit, šít a nasazovat kondomy na banány. V pozadí všeho se promítal dokument o těhotenství, který vyvrcholil detailní porodní scénou. Otázky zůstaly nezodpovězené.
A tak jsem se jako většina mých vrstevníků a vrstevnic obrátila na internet, který mi ale na nějakou dobu značně zkreslil pohled na intimitu a tělesnost. Doba se sice mění, ale mnoho témat ve škole nezazní. A přece by stačila jenom jedna hodina, kdy se žactvu vytvoří bezpečný prostor k debatě.
Mluvit o antikoncepci je v pořádku, ale konsent je ve výuce ožehavé téma
Sexuální výchova by měla být věkově přiměřená, kontinuální a komplexní, nikoli jednorázová, ze které si odneseš jenom seznam pohlavně přenosných chorob. WHO doporučuje začít už v předškolním věku, postupně navazovat a prohlubovat podle vývoje dítěte.
Tak je to třeba v Nizozemsku. Děti se tu o těle, emocích a vztazích učí už od čtyř let. Program „Lang leve de liefde“ („Dlouhý život lásce“) podporuje otevřenou diskusi o sexualitě, genderových identitách i citových hranicích. Sexuální výchovu nepodceňuje ani Švédsko, kde se do výuky systematicky zařazují témata souhlasu, genderové rovnosti a LGBTQ+ už od roku 1955, přičemž je nově sexuální výchova součástí i pedagogického vzdělání učitelstva.
Česko ale pokulhává. Oficiálně je sexuální výchova součástí rámcových vzdělávacích programů. V praxi ale její podoba záleží na konkrétní škole, a často jen na ochotě jednotlivých učitelů*učitelek. K výuce také dochází pozdě. „Často probíhá v osmé nebo deváté třídě, kdy už dospívající dávno viděli pornografii. Nebo se v tom věku učí o první menstruaci, i když už většina menstruuje,“ vysvětluje Johanna Nejedlová z organizace Konsent.
Podle Lukáše Rychetského z organizace Lajfr, zaměřené na sexuální výchovu, sice stav není beznadějný, ale zůstává problematický. „Oproti době, kdy jsem sám chodil do školy, se otevřelo víc témat. Ale zároveň vidím, že pedagogové*pedagogožky často nemají dost kompetencí ani podpory, aby s těmito tématy pracovali přirozeně a odborně,“ popisuje.
Přidává se i Nejedlová, která zmiňuje zlepšení kvality sexuální výchovy. „Vidíme to i na zájmu o naše vzdělávací podklady pro výuku, které si už stáhlo přes 4 000 vyučujících,“ říká. Právě nedostatek podkladů v minulosti v průzkumu Konsentu vyhodnotili jako největší bariéru pro výuku sexuální výchovy. „Učitelé*učitelky říkali, že mnoho témat by učili, ale nevědí, jak na to. Bohužel ale neexistuje žádný ucelený obrázek nebo šetření o tom, jak sexuální výchova probíhá,“ dodává.
Biologie v hlavní roli
Sexualita a intimita jdou ruku v ruce s komunikací. Ve školách se k ní ale žactvo nevede. Výuka je založená spíš na biologickém výkladu. „Tento přístup dominuje, protože je uchopitelný a snadno se odškrtne ve výuce,“ uvádí Rychetský. Témata jako jsou vztahy, emoce, identita nebo konsent jsou podle něj pro mnoho pedagogů*pedagožek citlivá, složitá a v učebnicích často jen okrajově zmíněná.
To potvrzuje i průzkum organizace Konsent zaměřený na učitelstvo, který k biologickému aspektu přidává také prevenci rizik a rizikového chování. V případě, že výuka sexualitu spojuje pouze s negativními aspekty, tak se z ní vytváří problém a ignorují se všechny její pozitivní složky. Sexualita tedy může působit jako něco, z čeho by žáci měli mít spíš strach.
WHO ve svých standardech pro výuku sexuální výchovy vyzdvihuje předávání pozitivních hodnot a kladného vztahu k sexualitě, jelikož se jedná o nedílnou součást sexuální výchovy, která vede k zdravému psychosociálnímu vývoji.
Zájem ze strany studentstva přitom nechybí. Z průzkumu ČSF vyplynulo, že 80 procent dotázaných označilo sexuální výchovu ve školách za užitečnou. Stejný počet respondentů*respondentek také řekl, že by si přál, aby se jí věnovalo více pozornosti.
Učitelstvo, které se vyhýbá učení o sexu
„Velkým problémem je, že do role lektora*lektorky nebo učitele*učitelky sexuální výchovy bývá někdy dosazen člověk, který k tématu nemá žádný vztah, nebo (má) dokonce odpor. Taková výuka pak může napáchat víc škody než užitku,“ varuje Rychetský. Co si asi studentstvo odnese z hodiny, kde o sexu mluví někdo, komu přijde sexualita odporná?
„Studovala jsem na církevní škole. Za celé čtyři roky studia se otázka sexuality ve výuce otevřela pouze jednou, a to během hodinové přednášky od kněze. Asi si umíte představit, že nešlo o komplexní výuku,“ popisuje dnes dvaadvacetiletá Marie. Přednáška podle ní naprosto ignorovala důležitá témata. Rozličné sexuality a gender byly tabu. „Odnášela jsem si pocit, že bych se za svoji sexualitu měla vlastně stydět,“ uzavírá.
Rychetský se znovu vrací k deficitu ve vzdělávání učitelstva a školních psychologů*psycholožek v této oblasti. Myslí si, že mnoho z nich má snahu, ale chybí jim dostupné a kvalitní materiály. „Chybí metodická podpora, sdílení dobré praxe, a především důraz na sebereflexi, tedy na to, jak vyučující pracuje s vlastními postoji, emocemi a hranicemi. To je základ jakékoli kvalitní výuky v oblasti sexuality,“ uvádí.
Když pornografie slouží jako výukový materiál
V případě, že se odpovědi na své otázky nedozví ve škole ani v rodině, tak se dospívající obrací na kamarádstvo nebo pornografii. K pornografii se děti v Česku dostávají velmi brzo. Průměrný věk prvního vystavení je 11 let, vychází z výzkumu organizace NePornu.
Ta také upozorňuje, že děti velmi často čerpají své první informace o sexualitě právě z pornografie, což může výrazně ovlivnit jejich představy o intimních vztazích, komunikaci nebo konsentu. „Pornografie jim také bere možnost postupně objevovat svou sexualitu, a to co jim líbí,“ říká Nejedlá.
Problém však spočívá v tom, že jde o inscenovaný obsah, který neodráží realitu intimních vztahů. „Většina studentstva to chápe, ale chybí jim jazyk pro popis vlastních potřeb, hranic a pocitů,“ vysvětluje Rychetský. Škola tuto mezeru často nevyplňuje. Výsledkem je, že mladí lidé sice mají teoretický přehled, ale neumí komunikovat o vlastních zkušenostech.
Ideální sexuální výchova? Realistická a plná respektu
Základním stavebním kamenem výuky by měl být respekt a otevřenost. Nejde jen o předávání biologických informací, ale především o vytváření prostoru, kde se mladí lidé mohou ptát, diskutovat a vyjadřovat své názory, a to vše bez obav z odsouzení.
Výuku by měli vést vyškolení vyučující nebo externí odbornictvo, s pozitivním vztahem k tématu. Musí jít o lidi, kteří jsou schopní vytvářet bezpečné prostředí pro sdílení i složitých otázek. „Z mé zkušenosti neexistuje jeden univerzální program, který by šel plošně aplikovat. Důvod je jednoduchý: každá třída, každá skupina, každý člověk je jiný. Program může být výborně napsaný, ale pokud ho vede někdo bez respektu, empatie a schopnosti reagovat na konkrétní situaci, nefunguje. Klíčem není dokonalý program, ale schopné lektorstvo nebo vyučující,“ dodává Rychetský.
V centru sexuální výchovy je respekt k vlastnímu tělu i tělu druhých, porozumění rozdílným potřebám a zkušenostem a důraz na konsent. „Musí vytvářet prostor pro otázky a pochybnosti. Nemá jít o jednorázovou hodinu, ale o dlouhodobý, spirálovitý proces,“ uzavírá.
