S aktivistkou a absolventkou architektury jsme mluvili o její rodině, aktivismu i českém postoji k Palestincům a Palestinkám.
Yara Abu Aataya žije v Česku od dětství. Narodila se ale v Gaze. Nyní využívá svůj hlas k tomu, aby informovala o situaci v Palestině. Její posty na sociálních sítí připomínají, že za statistikami a zpravodajskými titulky stojí skuteční lidé, kteří mají právo být slyšet.
Chodí mi i výhrůžky smrtí, a to cílené jak na mě, tak na moji rodinu. To, že veřejně a otevřeně mluvím o tom, co se děje v Gaze, má nějaké důsledky.
- O aktuálním životě běžných lidí v Gaze
- Zda se Yara v Česku cítí bezpečně
- Jaký má názor na mediální pokrytí situace v Gaze
- O jejím vztahu k aktivismu
- Jak popisuje svůj vztah k Izraeli
V Česku žijete skoro celý svůj život. Formovalo vás to nějakým způsobem?
Já často přemýšlím nad tím, jestli mě to nějak formovalo. Jestli kdybych vyrůstala jinde, tak bych byla jiná Yara. Mám ale pocit, že Praha byla tehdy dost nekosmopolitní. Občas se cítím trochu jako mimozemšťan, protože kolem není mnoho Arabů*Arabek, natož Palestinců*Palestinek.
Cítíte se tu bezpečně?
Chodí mi i výhrůžky smrtí, a to cílené jak na mě, tak na moji rodinu. To, že veřejně a otevřeně mluvím o tom, co se děje v Gaze, má nějaké důsledky. Když jsem to hlásila na policii, tak případ odmítli s tím, že to není jak zjistit, protože jde o anonymní emaily.
Co vám pomáhá tu situaci zvládat?
Nijak. Musím to prostě přecházet a tvářit se, že se mě to netýká. Ti lidé, kteří to reflektují, a ten způsob, jakým mě konfrontují, se týká spíš jich a jejich předchozích traumat. Je to smutné, ale česká vláda nepomáhá tomu, aby se Arabové*Arabky cítili v Česku dobře. Myslím si, že je důležité dát prostor oběma stranám, protože jinak často dochází k radikalizaci.
Moje babička bohužel zemřela na důsledky blokády humanitární pomoci. Humanitární pomoc je chráněná mezinárodním právem a zadržovat ji je prostě kolektivní trest.
Vaše rodina žije v pásmu Gazy. Jak s nimi komunikujete?
Komunikujeme hlavně přes WhatsApp a přes telefon. Vím, že to volání bylo dost zvláštní, protože vždycky, když jsme hovor ukončili, tak se začala opakovat stejná sekvence toho, co jsme si řekli. Teď jsme spolu asi tři týdny nemluvili, jen si psali.
Jak vyrovnávají s nedostatkem základních potřeb, jako jsou potraviny, voda a léky?
Upřímně nevím, co k tomu říct. Moje babička bohužel zemřela na důsledky blokády humanitární pomoci. Humanitární pomoc je chráněná mezinárodním právem a zadržovat ji je prostě kolektivní trest. V žádném případě mi to nepřijde omluvitelné.
Můžete mi popsat jejich současný život v Gaze?
Moje rodina se třeba několikrát stěhovala. Na začátku (genocidy) byly dedikovány nějaké bezpečné zóny, ale teď už vlastně žádná neexistuje a bombarduje se všude. Tudíž se Palestinci*Palestinky velmi často přesouvají z místa na místo, což je hodně ponižující.
Probíhá také hon na jídlo. Nebo se vymýšlí způsoby, jak čistit vodu. Existují skupiny lidí, které se z vlastní iniciativy mobilizují a vytvářejí si třeba vlastní elektřinu.
Mohla byste se mnou sdílet jejich pocity? Momenty, které ve vás rezonovaly?
Vzpomněla jsem si na jednu větu, kterou mi před časem řekl můj otec. On řekl, že stejně všichni zemřou. Nedokážu si představit, čím si procházejí lidé, kteří žijí přímo na místě. Třeba právě můj otec už přišel o hrozně moc bratrů, sester a spoustu dalších příbuzných. A teď ještě ztratil matku.
V takové situaci musí být těžké mít naději.
Oni ji neztrácejí. Snaží se své životy žít dál, jako kdyby se nic nedělo. Aby měli pocit, že nebudou odcházet s myšlenkou, že zažili jenom genocidu. Ale že prožili i normální život a pěkné momenty.
OSN označuje Aktuální dění v Gaze za humanitární katastrofu současnosti. Co pro vás tyto statistiky znamenají v konkrétní lidské rovině?
Bohužel v každé takové situaci lidé ihned řeší právě ta čísla. Je samozřejmě hrozně důležité řešit míru destrukce, ale na druhou stranu, já si nedokážu představit, že byly izraelskými nálety a jejich následky zabity desítky tisíc lidí.
Ale stejně zásadní je uvědomit si, že Palestinci*Palestinky nejsou čísla a statistiky. Jsou to lidé s vlastní kulturou. Palestina není jenom utrpení.
Jaký dopad má na psychiku dětí žijících v neustálém konfliktu fakt, že nemají možnost „vypořádat se“ s traumatem?
Myslím, že tam není prostor na PTSD. Nedávno to skvěle popisoval izraelský aktivista Ronnie Barkan. Mluvil o tom, že izraelské děti kousek od Gazy mají PTSD, ale děti v Gaze nemají tu možnost, protože to probíhá neustále. Nemůžou se uzdravit a starat se o sebe. Je to nesnesitelné po psychické i fyzické stránce.
Jak byste popsala svůj aktuální vztah k Izraeli?Ten se nezměnil. Já to vnímám neustále stejně. A arabský svět také. Členové izraelské vlády velmi zřetelně komunikují, jaké jsou jejich úmysly.
Chci žít v české společnosti, protože je to můj domov. Chci ale žít v české společnosti, která umí empatizovat a umí se zastat sama sebe.
Pojďme se zaměřit na práci médií. Jak podle vás česká média informují o celé situaci v Gaze?
Média podle mého názoru komunikují velmi proizraelsky. Loni třeba vznikla oficiální stížnost od ISM na Českou televizi, a to kvůli porušení kodexu ČT. Vidím tam velkou nevyváženost. Sama jsem byla České televize vystřižena z pořadu Nory Fridrichové 168 hodin.
Můžete mi to rozvést?
Budu to ilustrovat na konkrétním příkladu. Nedávno mě pozvali do ČRo, protože tam chtěli mít propalestinský hlas a řekli mi, že po mě půjde režisérka Natasha Dudinski. Nakonec po mě vystoupila česká velvyslankyně v Izraeli Veronika Kuchyňová-Šmigolová, která mě v následujících větách naprosto popřela a popřela i oficiální údaje OSN o dětech ohrožených hladem. Pan redaktor ji opravil až v psaném rozhovoru.
K situaci jste se vyjádřila na sociálních sítích. Co následovalo?
Pokud dojde k takové situaci, tak se k ní snažím přistupovat konstruktivně. Jde mi o sdílení konstruktivní kritiky, proč mi to přišlo špatně. Na můj post se ozval šéfredaktor Českého rozhlasu Plus. Ten mi v podstatě řekl, že jsem v celé situaci moc emoční, což mi nepřijde na místě.
Jaká byla vaše reakce na nedávný výrok zpravodaje ČT Davida Borka, o tom, že to má Izrael těžké, protože jsou Palestinci*Palestinky tak fotogeničtí?
Upřímně? Rozplakala jsem se. Byly tam záběry, jak lidi bojují o jídlo a on byl schopný říct, že je to fotogenické. Větší dno dehumanizace neznám. A ještě v přímém přenosu.
Jak vnímáte postoj české veřejnosti k Palestincům*Palestinkám?
Široká veřejnost si neustále myslí, že za tím vším stojí pouze Hamás. Poslední dobou se dost často pouštím do různých diskusí na toto téma. Ale ukazuje se, že je spousta lidí, kteří prostě nechtějí poslouchat i pohled druhé strany. Je to jednoduše nezajímá a jsou přesvědčení o svojí pravdě.
Dost často jsem se s tím setkávala i během studia. Někdo za mnou přišel a snažil se mě přesvědčit o svojí pravdě. Stylem: „Ale Yaro, Izrael má právo na existenci“. Jenomže státy nemají právo na existenci. To právo mají lidi. Je strašně důležité brát v potaz celý kontext, proč se všechno děje.
Kde čerpáte sílu, když vidíte, jakým směrem se celá situace vyvíjí?
Mám pocit, že to přichází samo. Má na to vliv spoustu krásných věcí, které mám v životě. Obrovskou složku tvoří přátelé a teď také umělecká rezidence. Občas i terapie.
Můžete mi říct víc o svém vztahu k aktivismu?
Hodně lidí si myslí, že napsat post nebo popsat svoje pocity je hodně jednoduché, ale není. Celý proces je hodně osobní. Člověk musí jít hodně do nitra, aby se dotkl jiných lidí, a to je něco, co hodně řeším. Jakým způsobem lidi můžu ovlivnit k tomu, aby začali třeba trochu jinak smýšlet nebo abych v nich probudila soucit. A občas mám pocit, že to není moje role.
Ale na druhou stranu chci žít v české společnosti, protože je to můj domov. Chci ale žít v české společnosti, která umí empatizovat a umí se zastat sama sebe.
Jak to myslíte?
Mám pocit, že to začíná u člověka samotného. Pokud se člověk neumí zastat sám sebe, tak se neumí zastat nikoho jiného. A mám dojem, že důvodem, proč je to v české společnosti takto nastavené, je strach. Je to ze strachu mluvit a ze strachu mluvit za sebe.
Co byste doporučila lidem v Česku, kteří chtějí pomoci, ale nevědí jak?
Každý začíná jinak. Může to být třeba první rozhovor s Palestincem*Palestinkou nebo otevření tématu v rodině. To všechno může odstartovat nějaký řetězec událostí. Pak taky číst, edukovat, chodit na demonstrace nebo nosit šátek. Ale je důležité zmínit, že empatie funguje od srdce a když chce člověk pomáhat, tak jakékoliv kreativní způsoby mohou situaci v české společnosti změnit.
Jak vnímáte projevy solidarity v Česku?
Cítím, že v sobě Češi*Češky moc nemají aktivismus. Projevy solidarity u nich jdou často skrze kulturní sektor. Rádi chodí na akce jako jsou přednášky, křesty a do kin, nikoliv na demonstrace.
Co si přejete pro budoucnost Palestiny?Abychom byli zrovnoprávnění, měli pas a právo návratu. A samozřejmě svobodu.
Máte něco, co byste chtěla sdělit české veřejnosti o situaci v Gaze?
Aby nad tím nezavírali oči a aby mluvili. Měli by chápat, že pokud je to teď Palestina, která je někomu nepohodlná, tak to příště může být třeba jejich země. Pokud Palestinci*Palestinky nebudou svobodní, tak nikdo z nás není svobodný.
