Šéfredaktorka Page Not Found Apolena Rychlíková si s námi přišla popovídat o kauze Adam Kajumi.
Když na Page Not Found vyšel článek o Adamu Kajumim, příběh okamžitě nasála YouTube scéna, sociální sítě a vlastně celý internet. Vyšlo najevo, že úspěšný influencer, s milionem a 200 tisíci sledujících jenom na TikToku, nemorálně profituje na modelkách, které spolupracují s jeho agenturou na OnlyFans management.
Dívka, která v článku vystupuje a dostala pseudonym Lenny, se začala potýkat s psychickými problémy a nakonec se pokusila o sebevraždu. Za rok působení na OnlyFans si vydělala čtyři miliony, Kajumi jí však vyplatil jenom zhruba 200 tisíc korun. Také jí odebral přístup k účtu, nutil ji k věcem, se kterými nesouhlasila a odmítal ji nechat od smlouvy odstoupit. Nebyla jedinou obětí Kajumiho „managementu.“
On sám k příběhu vzkazuje: „Nikdy jsem se ničeho nekalého nedopustil,“ nebo „média jsou podvod a dělají si absolutně, co chcou.“ K vykořisťujícím smlouvám, které Page Not Found získalo a do jisté míry zveřejnilo, ale vysvětlení podat nedokázal. Novinářka Apolena Rychlíková s námi přišla rozebrat pozadí kauzy i její dohru.
Před pár dny jsi napsala komentář, který Kajumiho příběh ještě posunul. Píšeš například, že jeho lamborghini ve skutečnosti patří Home Creditu. Jaká byla tvoje první reakce, když jsi tohle zjistila?
Rozesmála jsem se. Protože on je vlastně trochu symbol navoněné bídy, a ten případ s lamborghini to reprezentuje. Ale to není to nejdůležitější, co v tom komentáři je. Používám to auto jako symbol. Lidi, kteří třeba mají hypotéku, taky běžně říkají, že mají byt; lidi, kteří mají auto na leasing, taky říkají, že mají auto. U Kajumiho je to specifické, protože aktivně udržuje svoje sledující v pocitu, že je extrémně úspěšný a bohatý a hlavně – že oni toho můžou dosáhnout velmi rychle taky. To je podstata jeho byznysu, která, myslím, není založená na pravdě.
Co jsi o tom byznysu vypozorovala, jak vlastně funguje?
Primárně jsem se ve své investigativě zaměřila na jeho podnikání v OnlyFans managementu (OFM), který je na globálním vzestupu poslední tři čtyři roky. Kajumi to myslím zachytil jako jeden z prvních. Je hodně schopný se orientovat v globálních trendech a také začal vytvářet agentury pro OnlyFans modelky, kde je zastupuje. Jak je zastupuje, jsem popsala. Řada z těch žen, nejspíš většina, s ním spolupracuje na základě paušálních smluv na velmi nízké částky. On jim neukazuje, ani kolik reálně vydělávají. Teď však přesedlal na nový typ byznysu – online webináře, kde učí OFM jiné muže. Říká tomu e-learning, e-webináře, nebo nějak tak. Podle mě je to důsledek negativních zpráv, které se kolem OFM objevují. Není to jednoznačně dobře přijímané, například klienty OnlyFans.
O těchto e-webinářích se často říká, že slouží jako forma nějakého pyramidového obchodu na nalákání mladých. Občas se tento systém označuje za pyramidu pro 21. století.
Neříkám, že provozovat OnlyFans je špatně, provozovat OnlyFans je úplně v pohodě, když máš pocit, že jsi za to férově zaplacená. Problém je, pokud jsi jenom prostředkem pro někoho, kdo na tobě vydělává strašně velké peníze, a ještě tě z toho nenechá odejít.
Co říkáš na to, jak se Kajumi ke kauze postavil?
Viděla jsem primárně jeho reakci na TikToku a to, jak se na Instagramu směje, že mu článek přihrává modelky, protože jenom ukázal, že vydělat čtyři miliony v Česku je reálné. Což je vtipné, protože já jsem netvrdila, že je v Česku reálné vydělat na OnlyFans čtyři miliony. Naopak, z těch čtyř milionů, které Lenny vydělala, dostala něco mezi 200 až 250 tisíci korun – a není sama.
Myslím, že lidi jako Kajumi, kteří mají takto obří počty sledujících, nemají vůbec žádný zájem se s médii bavit. Co ho možná štve víc než samotný článek, je množství reakcí po celém internetu. Věnuje se mu teď skoro každý větší youtuber. Reakce, že média jsou podvod, mě pobavila. Tenhle argument už Kajumi použil u obhajoby rychlé jízdy Filipa Turka. Je to taková jeho strategie, jak se vůči médiím vymezovat.
Takže když Kajumi na Instagramu řekl, že „mu píše asi 300 holek, že chtějí dělat to samý“, věříš tomu?
Vůbec nevěřím, že mu píše 300 holek, že chtějí dělat to stejné. Ale pokud mu teda vůbec nějaké holky píšou, tak bych je fakt chtěla varovat. Není to pěkná práce – chápu, že si chce někdo vydělat peníze na OnlyFans a nic proti tomu nemám. Je dobré podporovat sex work nějak eticky a OnlyFans vzniklo jako jedna z platforem pro podporu samotných tvůrkyň a tvůrců. Ale chtěla bych všechny varovat, aby nevstupovali do podobných agentur. Lehce se může stát, že úplně ztratí kontrolu nad svým obsahem, který zůstane agentuře a ta si s ním může udělat, co chce, a může ho dál přeprodávat. Jejich klienti jsou ekonomicky vykořisťovaní způsobem, který je poměrně skandální.
Kauza se pořádně rozjela všude na internetu, na YouTube, v podcastech. Máš radost z toho, jak rezonuje?
Musím říct, že se nám to v Page Not Found děje docela často, řadu textů třeba od mých mladších kolegyň převypravují tvůrci skrze reakční kanály. Jen mě u toho vždycky napadá, jak je to sakra s autorským právem? (smích). Někteří lidi čtou náš článek a komentují ho, což chápu – to je podstata reakčních videí. Ale někdo dokonce používá i rozhovory, které jsme natočili my. Ale to si dělám trošku srandu – prostě legislativní podoba u tohohle ještě není v Česku úplně vypořádaná. Jinak z toho samozřejmě mám radost.
Někdy se ale setkávám s reakcemi, že lidi moc nechápou, proč jsem „se vrtla“ směrem k influencerům. Přijde mi strašná škoda, že ve standardních médiích na tuhle scénu často zapomínáme. Témata spojená s velkými globálními trendy je nutné investigativně pokrývat. A o OnlyFans se u nás skoro vůbec nepsalo, jenom způsobem, že si ho založila třeba Simona Krainová a podobně. Problematické aspekty platformy se v našem veřejném prostoru vůbec neřeší. To jsem chtěla nabourat.
Dál jsem ráda, že si díky otvírání těchto témat i lidi mého věku, a další, kteří jsou dnes rodiči, můžou uvědomit celou řadu rizik. Rizik, která třeba dosud nevnímali. Když jsem psala o Discordu, o MikeJePánovi a teď OnlyFans, lidi mi často děkovali, že jim otvírám dveře do dimenzí, které neznají – ale vědí, že je znají jejich děti. Díky těm textům se o tom mohou se svými dětmi začít bavit. Píšou mi i rodiče, že jejich děti spadly do OnlyFans.
Když říkáš „spadly do OnlyFans,“ přijde ti, že se ta platforma dá vnímat skoro jako nějaká past?
Záleží, s kým člověk spolupracuje, protože znám i modelky, které pracují s agenturami a jsou spokojené. Kajumi však systematicky cílí na mladé holky, groomuje je, i když jim třeba ještě nebylo osmnáct. To je nebezpečné. Neříkám, že osmnáctiletí lidé nemůžou rozhodovat o svém těle a o tom, jakým způsobem si budou vydělávat. Ale mocenská pozice Kajumiho je v úplně jinde. Je to velmi úspěšný streamer, velmi úspěšný tiktoker a tváří se jako úspěšný podnikatel. Na této scéně má i nějakou pověst, protože v uvozovkách vytvořil Kafu, jednu z nejslavnějších OnlyFans modelek. Používá to jako lákadlo pro další mladé ženy.
Je Čína pro Česko bezpečnostní hrozba? Ptali jsme se tajných služeb
1. června 2025 v 9:30
Jak dál s modelkami pracuje, když vezmeme v úvahu jejich smlouvy, opravdu neodpovídá slušnému zacházení. Neříkám, že provozovat OnlyFans je špatně, provozovat OnlyFans je úplně v pohodě, když máš pocit, že jsi za to férově zaplacená. Problém je, pokud jsi jenom prostředkem pro někoho, kdo na tobě vydělává strašně velké peníze, a ještě tě z toho nenechá odejít.
Nemůžu říct, že to na mě nemá žádné dopady, člověk pozoruje nějaké znecitlivění, „zcyničtění,“ ale novinářská práce prostě není safe space.
Je tohle vykořisťující chování ze strany agentur v Česku rozšířené?
Tipla bych si, že jo. Ale nemám přesný odhad toho, kolik procent účtů na OnlyFans tvoří agentury, protože OnlyFans extrémně špatně komunikuje. Asi šestkrát nebo sedmkrát jsem se jich ptala, kolik procent jejich trhu tvoří agentury. Nikdy neodpověděli.
Jak hodnotíš přístup OnlyFans k modelkám? Když se na ně Lenny obrátila s prosbou o pomoc, pomohli jí, to mi přijde pozitivní.
Byli vstřícní. Ale myslím si, že by tam nějaké bariéry a pravidla měly být nastavené dopředu. Pro Lenny bylo to, že se obrátila na tým podpory, úplně poslední řešení. Díky tomu zjistila, že vydělala čtyři miliony, ale že z nich dostala jenom asi 200 až 250 tisíc. Bylo by dobré ohlídat dopředu, aby se takové věci neděly. V tom za mě platforma selhává. Jejich přístup je problematický na mnoha úrovních, i z hlediska leakování obsahu, což jsme s kolegyněmi popisovaly v jiných textech, včetně jednoho mezinárodního. Že jsou schopni reagovat na krádeže účtů mi ale přijde fajn.
Hodně se věnuješ mizogynii a zneužívání žen v digitálním prostoru. Jaké tohle pro tebe je?
Na to se mě ptá strašně moc novinářů a novinářek, ale pro mě je to zvláštní otázka. Dělám svoji práci a můžu z ní kdykoliv vystoupit – to je velké privilegium. Nemůžu říct, že to na mě nemá žádné dopady, člověk třeba pozoruje nějaké znecitlivění, „zcyničtění,“ ale novinářská práce prostě není safe space. Zadruhé je mi o tom nepříjemné mluvit, protože většinou se u toho zapomíná na lidi, kteří za tebou s tím příběhem přijdou, nebo které najdeš a odhodlají se ti svěřit. Ti reálně nesou zátěž nějaké negativní životní zkušenosti. Mně se nic nestalo. Mě nikdo do ničeho nenutil, moje fotky nikdo neukradl, nevystavoval je na internetu, nezažila jsem sexuální násilí. Jsem v tomto ohledu privilegovaný člověk. Lidé, jejichž příběhy přináším, to jsou ti hrdinové a hrdinky.
I já jsem se zvykla na to, že jsem vídala videa spících přítelkyň, že jsem vídala tajně natáčené sestry ve sprše. Člověku se v tom prostředí obrušují hrany.
Když zmiňuješ lidi, kteří se s tebou podělí o příběh, jakou to má většinou dohru – a jak to dopadlo konkrétně u Lenny?
Hodně lidí mi děkuje. Co se týče Lenny, to je pro mě největší hrdinka. Překonala obrovský strach a pustila se do boje, který byl na začátku strašně nerovný. Teď u ní vidím nějaký „empowerment“, což není způsobené článkem, posilnilo ji, že našla odvahu a postavila se za sebe. Občas se tento efekt dostaví a já jsem za něj vždycky ráda. Když se lidi dokážou něčemu vzepřít, často začnou najednou fungovat podle úplně jiných rámců. Ale není to pravidlo. Jsou i situace, kdy vztah s tím vaším „zdrojem“ neskončí dobře. Má třeba jinou představu, než máte vy, a nějaké novinářské uchopení je pro něj nakonec zraňující.
Na tématu OnlyFans pracuješ i s dalšími novinářkami z Evropy v rámci rozsáhlejší mezinárodní investigativy jménem „From OnlyFans to OnlyScams.“ Co tam popisujete, co nám můžeš prozradit?
Projekt vznikl během mezinárodního setkání novinářů a novinářek, takového investigativního tréninku, na kterém jsem byla minulý rok. Přinesla jsem tam téma proměny OnlyFans byznysu a začaly jsme se mu věnovat se skupinou čtyř novinářek včetně kolegyně Kristiny Böhmer ze slovenského Denníku N. Texty vznikají za podpory evropského Journalismfund Europe a zaměřujeme se tam na různé aspekty OnlyFans. Jde o leaky a kradení obsahu nebo o ekonomickou investigativu. Pozadí OnlyFans agentů, vykořisťování modelek nebo metody, které volí OnlyFans manažeři, aby přilákali klienty. Do projektu patří i můj text o Kajumim, jsem zatím první, kdo popsal příběh konkrétního podnikatele.
Dá se za tebe říct, že mizogynie, normalizace násilí na ženách a podobně, že to je nějaký nebezpečný trend? Nebo je to něco, co tu třeba do jisté míry bylo vždycky, jenom je to teď viditelnější?
Současný nárůst a radikalizace mladých mužů podle mě úzce souvisí s digitálními platformami. Má to spojitost s digitálními závislostmi. Máme tendenci hodnotit tuhle věc hodně moralizujícím způsobem, setkávám se s tím neustále – jak je to možný, že ti mladí kluci dneska tohle a tamto? Ale podle mě je důležité zmínit i dopaminový efekt samotného pohybu na sítích. Efekt, jaký má uzavírání se do echo chambers a do kruhů, které posilují předsudečné uvažování třeba směrem k ženám. Digitální platformy v tom mají velkou sílu a neměly bychom ji podceňovat.
Při pohybu na Discordu jsem si to uvědomila. Probíhá tu i normalizace nějakých jevů, člověk si na ně prostě zvykne. I já jsem si zvykla na to, že jsem vídala videa spících přítelkyň, že jsem vídala tajně natáčené sestry ve sprše. Člověku se v tom prostředí obrušují hrany. Zajímavě o tom nedávno psali na Guardianu: problém není jenom v tom samotném sexuálním násilí. Problém je v tom, že digitální prostředí lidem strašně posouvá hranice normality. V nějaký moment už jim nepřijde divné se třeba koukat na video, kde někoho někdo znásilňuje.
Je úplně něco jiného, když si dospělý muž nebo dospělá žena dokáží uvědomit, že je dejme tomu vzrušuje dívat se na nějaký násilný obsah, ale nikdy by se toho nedopustili, i když konsenzuálně natočené porno s násilným obsahem nebo s nějakými niche kinky vyhledávají. Ovšem když takový obsah sledují kluci, kterým je 11 až 16 let... Utváří si tak vztah k ženám, ke konsenzu, k autonomii ženského těla. To se ještě spojuje s digitálními závislostmi. A ukazuje se, že nám v kontrole dětí docela ujel vlak. Nechali jsme je žít v digitálním prostoru bez osvěty o bezpečí a o etice moc dlouho.
Myslíš si, že větší váhu tohle problému ještě pocítíme?
Určitě, pokud se s tím nezačneme vypořádávat. Není náhoda, že třeba v řadě skandinávských zemí nebo zemí, které byly hodně „digital native“ a podporovaly digitalizaci na všech úrovních, se dneska objevují návrhy, že by se měly třeba sociální sítě pro mladé lidi zakázat. Nebo že se ve školách vůbec nebudou nebudou používat mobilní telefony. Asi je na čase se o tom začít bavit.
