Medicína se sice tváří jako neomylná a objektivní věda, ale v jejích základech je hluboce zakořeněná slepota k odlišnosti. A právě tato slepota ohrožuje ženské zdraví.
Ženy představují 51 procent celé populace, přesto je moderní medicína ze značné části postavená na datech získaných od mužů. Fenomén, kterému se říká gender health gap, není „jen“ sociální nerovností, ale kritickým selháním zdravotnického systému, které stojí ženy jejich životy. A znovu a znovu ukazuje, že jsou ženy odsouvány na vedlejší kolej.
Podle zprávy McKinsey Health Institute prožijí ženy v průměru o 25 procent více času ve špatném zdravotním stavu než muži. A to rozhodně ne proto, že by byly křehčí, ale proto, že je systém historicky navržený pro blaho mužů.
Rok, kdy ženy zmizely z vědy
Abychom pochopili, proč i dnes systém selhává, musíme se vrátit do roku 1977. Tehdy americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) doporučil, aby byly ženy v reprodukčním věku vyřazené z účasti v raných fázích klinických studií. Ptáš se proč? Lékaři*Lékařky měli strach z toho, že ženské hormonální cykly budou narušovat výsledky. A tak byly léky a diagnostické postupy po 20 let testovány primárně na mužích, kteří vážili 70 kilo.
Na ženy se pohlíželo jako na „menší verze mužů“. To samozřejmě naprosto ignorovalo zásadní biologické rozdíly v metabolismu a genetice.
Jedním z nejtvrdších důkazů selhání systému byl lék na spaní Zolpidem (Ambien). Až po 20 letech širokého užívání FDA zjistila, že ženy lék metabolizují mnohem pomaleji. Ráno měly v krvi stále nebezpečné množství látky, což vedlo k masivnímu nárůstu autonehod. Teprve o několik let později bylo doporučené dávkování pro ženy sníženo na polovinu. Diagnostika a léčba bez ohledu na pohlaví není objektivní, je pouze nebezpečná.
Zatímco by muži s takovými příznaky skončili na komplexním vyšetření, ženy jsou až příliš často posílány k psychologovi*psycholožce, protože jejich bolest přece nemůže být reálná.
Vítej ve světě medical gaslightingu
Většina z nás to bohužel zná. Přijdeš k lékaři*lékařce s tím, že tě trápí chronická bolest, extrémní únava nebo tak bolestivá menstruace, že nemůžeš několik dní v měsíci chodit. Odejdeš s tím, že ti odborník*odbornice řekne, že je to normální a můžou za to hormony. Doporučí ti víc odpočívat nebo v případě menstruace jednoduše začít s hormonální antikoncepcí.
Zatímco by muži s takovými příznaky skončili na komplexním vyšetření, ženy jsou až příliš často posílány k psychologovi*psycholožce, protože jejich bolest přece nemůže být reálná.
Jde o klasický gaslighting. Až na to, že teď za ním nestojí žádný bývalý s narcistickými sklony, ale odborník*odbornice, u kterého*které hledáš pomoc. Ten popírá tvoje pocity a symptomy, až si začneš myslet, že ti vlastně doopravdy nic není a všechno si vymýšlíš.
Jedním z nejvíce šokujících projevů gender gapu je to, jak medicína přistupuje k bolesti. Podle studií vše začíná už v čekárně na pohotovosti. Ženy totiž čekají na podání léků proti bolesti v průměru o 30 minut déle než muži. A nejde jenom o čekání, ale také o sílu daných léků.
Zatímco mužům jsou na pooperační bolesti častěji předepisována silná analgetika, ženy dostávají statisticky častěji sedativa na uklidnění. Jako by bolest u žen nebyla biologickým signálem, ale projevem úzkosti.
Infarkt, který nevypadá jako z filmu
V roce 1991 kardioložka Bernadine Healy přišla s termínem Yentl syndrome. Použila ho k pojmenování situací, kdy jsou ženy správně diagnostikovány a léčeny až ve chvíli, kdy se jejich symptomy začnou podobat těm mužským.
O tom, že je to naprosto mimo, asi vůbec psát nemusíme. V některých případech je to ale i naprosto kritické. Můžeme si to ukázat třeba na infarktu. Zatímco muži zažívají bolest na hrudi a křeč v levé ruce, u žen se projevuje i řadou dalších příznaků. Cítí například extrémní nevolnost, bolest v čelisti nebo mezi lopatkami a nevysvětlitelnou dušnost.
A protože tyto příznaky nepasují do mužské šablony, lékaři je často zamění za panickou ataku nebo zažívací potíže. Ženy tak mají o 50 procent vyšší pravděpodobnost, že po infarktu dostanou špatnou diagnózu.
Endometrióza: „Vždyť menstruace má prostě bolet, nebo ne?“
Pokud existuje diagnóza, která je u žen symbolem selhání moderní medicíny, jde rozhodně o endometriózu. Trpí jí každá desátá žena, přesto se o ní začalo mluvit až v posledních letech.
Co je to endometrióza? Představ si, že máš v těle tkáň podobnou děložní sliznici, která roste tam, kde nemá, třeba na vaječnících, střevech nebo dokonce plicích. Způsobuje záněty, srůsty a bolest, kterou pacientky přirovnávají k řezání nožem. Bolest je tak silná, že ženy nedokážou ani chodit.
Diagnostika tohoto onemocnění zabere sedm až deset let. Roky bolesti a přežívání, než ženy konečně uslyší správnou diagnózu. Nejzásadnější bariérou, která celý proces zpomaluje, je přesvědčení, že bolest k menstruaci přece patří. Gynekolog*Gynekoložka poradí, aby si pacientka vzala Ibalgin a překousla to, protože nic víc se s bolestí dělat nedá. Tento přístup odsuzuje ženy k životu s chronickými bolestmi.
Pokud tě něco „jen“ bolí, můžeš si na diagnózu přece počkat několik let. Pokud ale tvoje nemoc omezuje partnerův komfort, najednou je to téma pro studii.
Vrcholem absurdity je fakt, že po dekády se vědecký zájem o endometriózu nesoustředil na to, jak moc pacientku bolí jenom existovat, ale na to, jak její nemoc ovlivňuje muže. Protože opět, proč se zabývat tím, jak ulevit ženě, která každý měsíc v bolestech kolabuje na studenou podlahu v koupelně, když můžeme řešit, jak je endometrióza těžká pro muže, protože ovlivňuje jejich sexuální život.
Žena tedy může trpět, ale o její utrpení se medicína bude starat jenom ve chvíli, kdy by je nepříjemné pro muže?
Jde o ukázkový příklad toho, jak je i ve 21. století hodnota ženského zdraví redukována pouze na schopnost reprodukce a sexuální dostupnosti. Pokud tě něco „jen“ bolí, můžeš si na diagnózu přece počkat několik let. Pokud ale tvoje nemoc omezuje partnerův komfort, najednou je to téma pro studii.
Neurodiverzita: Maskování jako strategie přežití
Zatímco se u chlapců řeší ADHD a autismus už na prvním stupni základky, dívky mají často smůlu a diagnózu získají až v dospělosti. Proč? Protože diagnostická kritéria byla napsána podle pozorování malých, hyperaktivních chlapců.
ADHD se u chlapců často projevuje jako „neposednost“. Běhají po třídě, vyrušují a jsou hluční. U dívek je ale hyperaktivita často vnitřní. Místo běhání po chodbách dívky běžně daydreamují. Nevyrušují, ale jsou velmi upovídané a perfekcionistky. Vzhledem k tomu, že jsou ženy od dětství tlačené k tomu, aby byly hodné a nedělaly problémy, naučí se svoje symptomy dokonale maskovat. Jejich okolí neví, kolik se toho uvnitř nich děje a jak jsou vyčerpané.
Autistické dívky mají pak často vysoce vyvinuté sociální napodobování. Sledují ostatní, učí se jejich gesta, mimiku a tón hlasu jako scénář k filmu. Místo autismu nebo ADHD dostávají ženy v dospělosti nálepky jako hraniční porucha osobnosti, bipolární porucha, úzkostná porucha nebo deprese. Léčí se pouze následek života s maskováním, ale medicína ignoruje příčinu.
Medicína 21. století si nemůže dovolit přehlížet polovinu populace. Ženy potřebují medicínu, která počítá s jejich existencí.
Změna musí přijít ze všech stran
Gender gap v diagnostice není jen sérií izolovaných nešťastných náhod. Jde o selhání systému, který ženská těla považoval za příliš komplikovaná. Pokud gynekolog*gynekoložka bagatelizuje bolest pacientky s endometriózou a psychiatr*psychiatrička přehlédne ADHD u dospívající dívky, protože není dostatečně hlučná, nejde o individuální chybu. Je to výsledek vzdělávacího systému, který nás stále učí o lidském těle na příkladu muže.
Co s tím můžeme udělat? Změna musí přijít z obou stran. Nemůžeme prostě doufat, že lék na srdce bude u žen fungovat stejně, musíme to jasně vědět.
Ale je tu i role pro nás. Musíme se naučit stát si za svou bolestí. Pokud cítíš, že je tvoje diagnóza podceněná, žádej druhý názor. Ptej se: „Co jiného by to mohlo být?“ nebo „Zapsal*a byste do mé karty, že mi odmítáte provést toto vyšetření?“. Medicína 21. století si nemůže dovolit přehlížet polovinu populace. Ženy potřebují medicínu, která počítá s jejich existencí.
