Osobní je politické. Rakovina mladé ženy je politická. Redaktorka Refresheru popisuje svoji náročnou cestu za vážnou diagnózou.
„Bojím se, že je to nádor.“
„Prosím vás, nádor ve 25 letech? To určitě ne. Nesmíte tolik hledat na internetu.“
„A nebylo by alespoň možné se k vám nějak objednat na CT?“
„V žádném případě. Musíte počkat na kolonoskopii.“
„Volala jsem různě po Česku, všude mě můžou vzít nejdřív za půl roku. Jak mám tu bolest vydržet?“
„Jestli chcete, napíšu vám neurol.“
Zdravotnický personál, se kterým jsem vedla tuhle debatu, už dost pravděpodobně ani neví, že kdy proběhla. Já si na ni vzpomenu poměrně často. Podobných debat jsem ale posléze vedla ještě několik.
Když jsem se před lety během studia podílela na práci o genderových předsudcích ve zdravotnictví a lékařské diagnostice, tzv. Health Gap, naivně jsem si říkala, že mně by se nic takového nestalo. Přece se za sebe dokážu postavit, artikulovat své problémy a nenechám se odbýt. Ale nerovnováha moci ve vztahu mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientkou existuje navzdory tomu, zda si je jí člověk vědom, či nikoli.
Přestože vím o předsudcích, které mohou ovlivňovat stanovení diagnózy, tu svou jsem si musela vydupat.
Bezstarostné léto
Bylo léto. Měla jsem čerstvě po úspěšných státnicích a těšila jsem se, že si konečně odpočinu. Pojedu na dovolenou, budu zase mít čas na kamarády a na všechny svoje koníčky. Přetrvávající zdravotní potíže ale na mnou vysněné bezstarostné léto házely stín. Už delší dobu jsem věděla, že se něco děje, ale řešit jsem to chtěla „až potom“. Až po diplomce, až po státnicích, až dodělám práci, až po dovolené.
Moje tělo ale na žádné „až“ nebylo zvědavé a dávalo mi to dost jasně najevo. Musela jsem poslechnout.
Jelikož jsem nevěděla, z čeho mé problémy pramení, zamířila jsem nejprve ke své praktické lékařce. Vzala mi krev, CRP, prohmatala břicho a výsledek? Všechno je v pořádku a nemám zbytečně plašit. O žádný zánět ani „nic podobného“ se prý jistě nejedná. Raději si ale mám zajít na kolonoskopii. Tam mě poslala se žádankou, na které byla poznámka „nejspíš psychosomatické, stres ze státnic“.
Moje představa, že se na vyšetření dostanu ještě týž měsíc, se hodně rychle rozplynula. „Máme termín nejdřív po Novém roce.“ „Zkuste zavolat po Vánocích.“ „Máme plno a do toho nám odchází vedoucí lékařka.“ Takové věty jsem z telefonu poslouchala každý den, kdy jsem se snažila objednat. Volala jsem snad na každé oddělení gastroenterologie v republice, a to i do soukromých zařízení. Byla jsem ochotná dojet klidně z Prahy do Ostravy – hlavně když se konečně dozvím, co mi je.
Ale smůla. Lékařů a lékařek je málo, zatímco pacientů a pacientek moc. A já navíc nespadám do žádné z rizikových kategorií. Vždyť jsem ročník 97! Jak ale mám vydržet s bolestí, která neustává? S bolestí, kterou jsem po čase přijala za svou, protože už si mé tělo nepamatovalo stav bez ní?
Ať jsem naléhala jakkoli a zdůrazňovala akutnost svých obtíží, musela jsem se smířit s termínem vyšetření nejdřív za půl roku.
Ve dny – a noci –, kdy se mé problémy opravdu nedaly vydržet, jsem zkoušela nalézt úlevu na pražských pohotovostech. Chápu, že můj stav nebyl život ohrožující (čímž míním, že všechny mé životní funkce fungovaly, jinak život ohrožující bohužel byl), tudíž jsem neměla na pohotovosti co dělat, ale tehdy už jsem nevěděla kudy kam. Věděla jsem, že na pohotovosti mi nebudou umět pomoci, ale věřila jsem, že by mě tamější lékaři a lékařky mohli alespoň nějakým způsobem doporučit k dřívějšímu vyšetření. Taková domněnka se ale ukázala jako velmi naivní.
Místo empatie jsem se setkala akorát s absencí jakéhokoli respektu. Jsem si víc než vědoma těžkostí zdravotnické profese a dokážu se plně vcítit do přepracovaných lékařů, lékařek a dalšího personálu. Pohotovost je pro akutní případy a nejsou tam zvědaví na mladou holku, která se svíjí v bolestech už několikátý týden. I když je čekárna poloprázdná.
Opravdu jsem ale nečekala, že budou mé potíže znevažovány a zesměšňovány. „Mám jí vůbec brát krev?“ je věta, kterou asi už nezapomenu. Nebo spíš ten pocit, který ve mně zanechala. Zdravotní sestra ji pronesla směrem ke své kolegyni, když stála přímo vedle mě. Jako bych tam vůbec nebyla nebo byla nějaký otravný hmyz. Mluvit v ordinaci (kde mimochodem často sedí i další pacienti, odděleni pouze plentou) o krvi ve stolici už tak není zrovna komfortní činnost, ale pokud se k tomu přidá bagatelizace, člověk lituje, že se vůbec se svými problémy svěřuje.
Kdykoli jsem zmínila další symptom, sestra se významně – a s potutelným úsměvem na rtech – koukla na lékaře. V ordinacích jsem se cítila „takhle malinká“, ponížená a nevěděla jsem, co mám dělat. Zamrzla jsem a nedokázala pochopit, proč se tak ke mně někdo chová. Byla bych stokrát raději, kdyby mě beze slov poslali domů.
Byla bych brána vážně, pokud bych do ordinace přišla s partnerem? Nebo pokud bych uvedla svůj titul před jménem? Ano, byla. Zdravotnictvo se k „Mgr. Adéle Ježkové“, která do ordinace přišla s partnerem, chovalo mnohem lépe než k „pětadvacetileté hysterce Adélce”.
Nakonec jsem ale vlastně měla štěstí. Dostala jsem se do rukou velmi empatického lékaře, který na nic nečekal, a v podstatě už dva týdny od momentu, kdy jsme se setkali poprvé, jsem ležela na operačním sále. Do péče si mě vzal stejně skvělý chirurg a posléze i onkolog. Nicméně všechno, co se dělo do té doby, mi ukázalo, že i moje zdraví – rakovina, která mi byla diagnostikována – je feministickou otázkou.
Žena = děloha a prsa
Neviním lékaře a lékařky z toho, že nebrali rakovinu jako možnost. Zhoubné nádory tlustého střeva nejsou u mladého člověka bez rodinných anamnéz běžné. I když jejich výskyt i u generace mileniálů a generace Z roste. Nedokážu si ale představit, že bych zneužila svou zvýhodněnou pozici moci k ponižování někoho „pode mnou“.
Situace, které jsem v několika různých ordinacích zažila já, nejsou pro ženy ničím výjimečným. A násobí se, pokud má žena jinou než bílou barvu kůže, nižší vzdělání, méně peněz nebo vyšší BMI. Výsledkem je bagatelizace zdravotních potíží, označování žen za „hysterky“, stereotypizace a pozdní (nebo žádná) diagnostika.
Ať hodí kamenem nemocná žena, která nikdy neslyšela: „Je to všechno jen ve vaší hlavě.“
Je to ale právě rakovina, která patří mezi tři nejčastější příčiny předčasných úmrtí u žen téměř ve všech zemích světa. Ze 2,3 milionu žen, které každoročně předčasně zemřou na rakovinu, by až 1,5 milionu úmrtí mohlo být odvráceno díky prevenci nebo včasné diagnostice. Celkově lze říci, že patriarchát dominuje v péči o pacienty a pacientky s rakovinou, ve výzkumu i při tvorbě politiky zdravotnictví. Ti, kteří mají mocenské postavení, rozhodují o tom, co (nebo kdo) se upřednostňuje, financuje a studuje.
Aspoň tak to tvrdí vědci a vědkyně, kteří v září tohoto roku publikovali nejrozsáhlejší studii svého druhu Women, power, and cancer (Ženy, moc a rakovina). Zkoumala ženy a rakovinu ve 185 zemích a zjistila, že nerovná dynamika moci ve společnosti má „výrazné negativní dopady“ na to, jak ženy vnímají prevenci a léčbu této nemoci.
Volá po „feministickém přístupu“ k rakovině, který by mohl zachránit statisíce žen ročně.
Výzkumníci a výzkumnice uvádí, že zvláštní pozornost je v ordinacích a výzkumech věnována pouze „ženským rakovinám“, to znamená rakovině prsu a děložního čípku. Proč? Zdraví žen je totiž často zaměřeno především na reprodukční a mateřské zdraví. Jasně. Vždyť ženy = především (potenciální) matky.
Rakoviny plic a tlustého střeva přitom zaujímají první tři příčky v žebříčku úmrtí na toto onemocnění. V posledních několika desetiletích jsou v mnoha vysokopříjmových zemích tyto druhy rakovin u žen dokonce častější než ty, které nazýváme „ženskými“. Nikdo na to ovšem neupozorňuje, a tak si to málokdo spojí. Osekání ženy na reprodukční zdraví ji ale může stát život.
„Předchozí důkazy ukázaly nerovnosti mezi pohlavími ve stadiu rakoviny v době diagnózy, přičemž u žen byla diagnostikována pokročilejší stadia rakoviny tlustého střeva a konečníku, močového měchýře a močových cest,“ uvádí autorský tým.
A dodává: „Možným vysvětlením uváděných genderových rozdílů ve stadiu nádorového onemocnění je skutečnost, že ženy obecně, a zejména ženy z menšinových skupin, mohou čelit delším intervalům od prvního příchodu do zdravotnické péče po definitivní diagnózu nádorového onemocnění.“
Potřebujeme diferencovanější, inkluzivnější a citlivější přístup k rakovině. Aby si co nejméně žen muselo vyslechnout „Škoda, že jste nepřišla dřív“, když „dřív“ ji nikdo neposlouchal.
