Sexuální násilí v partnerských vztazích představuje závažný, avšak často neviditelný problém. Veřejnost se totiž ve většině případů domnívá, že pachatelem je neznámý útočník. Statistky ale mluví jinak.
„Několikrát jsem řekla, že se na sex necítím a že s ním nechci spát. Šlo o můj první sex a chtěla jsem si ho užít. (...) Moje tělo naprosto ztuhlo. On přesto pokračoval.“
Podle průzkumu Evropské unie o násilí na základě pohlaví zažilo v dospělosti fyzické či sexuální násilí nebo vyhrožování násilím přibližně 50 milionů žen ve věku mezi 18 a 74 lety. Z údajů průzkumu organizace proFem z roku 2024 vyplývá, že více než polovina žen v Česku zažila alespoň jednu formu sexualizovaného násilí. Každá pátá žena byla znásilněna. U 76 procent obětí mělo toto násilí dlouhodobé dopady na psychiku, zdraví či socioekonomické postavení.
Jen v roce 2021 zažilo 18 procent žen, které někdy měly partnera, fyzické nebo sexuální násilí právě ze strany partnera. Alarmující je i fakt, že 32 procent žen má nebo mělo v životě násilného partnera. Násilí páchané partnerem bývá tiché a většinou zůstává neohlášené.
- O příběhu mladé ženy, která si dlouho nedokázala přiznat, že byla znásilněna mužem, kterému důvěřovala.
- O tom, jak trauma potlačovala, jak se učila znovu věřit sama sobě a jak našla sílu pojmenovat, co se jí skutečně stalo.
- O cestě k uzdravení, která začala až ve chvíli, kdy konečně řekla pravdu nahlas.
Společnost i soudy často zklamou
A přestože jde o rozšířený jev s vážnými dopady na zdraví a kvalitu života, oběti čelí nejen traumatu z útoku, ale často i sekundární viktimizaci ze strany společnosti. Z výzkumu agentury OECD pak vyplývá, že přibližně 10 procent obyvatel Česka považuje násilí v manželství za „v určitých případech ospravedlnitelné“, což dokládá hluboce zakořeněné stereotypy i nedostatek empatie, když mluvíme o sexuálním násilí.
Důležité je zmínit i analýzu 72 soudních rozhodnutí z let 2019 a 2020, kterou pro organizaci proFem zpracovaly socioložky Petra Havlíková a Iva Šmídová. Ta odhalila také znepokojivou praxi českých soudů. Ty například zpochybňují výpovědi obětí na základě absence poranění „panenské blány“, přehlížejí projevy posttraumatické stresové poruchy a dopady na psychiku bagatelizují nebo přehlížejí. Násilné chování je často rámováno jako méně závažné, protože „pachatel se mohl chovat ještě hůře“.
Ani jsem nepomyslela na to, že je na vině on. Cítila jsem, že je to celé moje chyba. Proč jsem se víc nesnažila, abych ho zastavila? Proč jsem nezačala křičet?
Oběti bývají hodnoceny přísněji než pachatelé, například na základě jejich sexuální minulosti, vzhledu či toho, zda setrvávaly ve vztahu. Pachatelé jsou naopak omlouváni předchozím „řádným životem“ nebo ekonomickou zodpovědností.
Tento přístup nejenže snižuje šanci obětí na spravedlnost, ale dále prohlubuje jejich trauma. Výzkumy zároveň ukazují, že pouze šest procent obětí znásilnění čin oznámí policii, což potvrzuje, že pro ně systém není bezpečným místem.
Mladá žena popsala sexuální násilí ve vztahu
O tom, jak těžké je přiznat si, že jsi obětí sexuálního násilí, svědčí i anonymní výpověď ženy, která se s námi rozhodla sdílet svůj příběh.
Jakuba poznala ve dvaceti při práci na společném projektu. On byl o čtyři roky starší, charismatický a známý. Randili spolu několik měsíců, které jí na dlouhou dobu naprosto narušily vnímání vztahů a postaraly se o to, že nesnesla mužský dotyk.
Zpočátku všechno vypadalo dobře. Cítila jeho zájem a bavily jí společné konverzace, ale po chvíli se všechno změnilo a počáteční respekt zmizel. Pro Jakuba bylo nejdůležitější jeho uspokojení. Její pohodlí ho nezajímalo. „Chtěla jsem na všechno jít pomalu, ale on neustále tlačil. A nejenom v intimitě. Překračoval moje hranice v mnoha věcech,“ popisuje mladá žena.
„Ne“ pro něj nebyla odpověď
Po dvou měsících došlo na večer, který všechno změnil. „Přišel ke mně domů. Zase pozdě jako vždycky. Ne úplně střízlivý, ale plný sebevědomí. Dali jsme si večeři a povídali si,“ říká. Jak večer pokračoval, atmosféra se měnila. „Začali jsme se líbat a jeho dotyky nabíraly na intenzitě. V jeden moment mi ale došlo, že nechci pokračovat. Několikrát jsem řekla, že se na sex necítím a že s ním nechci spát. Šlo o můj první sex a chtěla jsem si ho užít,“ vzpomíná.
Ale její „ne“ Jakuba nezastavilo. „Moje tělo naprosto ztuhlo. On přesto pokračoval. Jenom jsem pod ním ležela a moje mysl se zcela odpojila od těla,“ popisuje. Zaměřila se na jeden bod na zdi, který sledovala, než bylo po všem. „Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Vybavuju si jenom ten diskomfort. Pak se zvedl, šel si přidat další porci večeře, kterou jsem pro něj uvařila. Když dojedl, tak mi dal pusu na čelo a odešel,“ říká. Nechal ji nahou v pokoji.
„Chtělo se mi zvracet. V tu chvíli jsem se cítila špinavá, naprosto odporná a plná studu,“ popisuje. Další vlna přišla, když jí došlo, že nepoužil kondom. „Ani jsem nepomyslela na to, že je na vině on. Cítila jsem, že je to celé moje chyba. Proč jsem se víc nesnažila, abych ho zastavila? Proč jsem nezačala křičet?“ sdílí. Schoulila se ve tmě svého pokoje a plakala, dokud šly slzy ven. Po sprše převlékla postel a snažila se spát.
Ráno cítila obrovskou úzkost. Celý den sledovala telefon. Odpoledne se Jakub ozval. Minulou noc nezmínil. Pokračoval, jako by se nic nestalo.
Letos, po velmi intenzivní terapii, jsem si konečně přiznala to, co jsem v hloubi duše věděla už roky: Jakub mě znásilnil
Alkohol jí měl pomoct zapomenout
Začal mizet a vídat se s dalšími lidmi (což zjistila až zpětně). Celou tu traumatickou noc vytlačila z hlavy. „Vytvořila jsem si ochrannou bariéru, která mi pomohla k tomu, abych se neroztříštila na miliony kousků. Bolest jsem maskovala alkoholem,“ říká. Neměla pocit, že by měla s alkoholem problém. Pořád si opakovala, že je to „normální“ míra. Ale pak se začala vracet domů nad ránem a po probuzení nebyla schopná fungovat. Po několika takových nocích jí došlo, jak moc si ubližuje a začala pracovat na změně.
Pak se jí zničehonic ozval Jakub, jako by vycítil, že se uzdravuje. Po osmi měsících s jednoduchým: „Ahoj, zajímalo mě, jak se máš a chtěl bych se ti za nějaké věci omluvit.“ Zvedl se jí žaludek, ale rozhodla se pro setkání. „Když jsme se potkali, automaticky se vrátil do charismatického člověka, jakým byl, když jsme se poprvé potkali. Omluva ale nepadla, protože jsme o tématu vůbec nemluvili. Chtěl se mě dotýkat, flirtoval se mnou,“ dodává. Pořád se snažila přesvědčit samu sebe, že se jí vlastně nic nestalo, že to přece nemohlo být znásilnění. „Ze setkání jsem přišla naprosto bez energie. Cítila jsem, jako by se ve mně znovu otevřela mokvající rána,“ uvádí.
Od terapie k uvědomění
Po té situaci u ní rozvinula deprese. Nechápala proč. Proč není schopná fungovat jako dřív. Dny trávila v pokoji za zataženými roletami. Postupně se naprosto izolovala od blízkých. Až jeden večer přišla její první panická ataka. Právě ta jí dovedla k terapeutce.
„Během toho období jsem se mužům vyhýbala, protože jsem se jim nedokázala otevřít ani důvěřovat. Každý muž představoval nebezpečí. V každém jsem viděla stín Jakuba,“ popisuje. Představa, že by s někým vstoupila do vztahu, jí přišla nepředstavitelná.
„Po dvou letech práce a terapií jsem se naučila znovu milovat sama sebe i svoje tělo. Letos, po velmi intenzivní terapii, jsem si konečně přiznala to, co jsem v hloubi duše věděla už roky: Jakub mě znásilnil,“ uvádí. Konečně to řekla nahlas. „Už jsem to neskrývala za jemná slova. Z plných plic jsem křičela, že jsem přeživší,“ pokračuje.
Pak o tématu začala mluvit se svými blízkými. „Když jsem se jim otevřela, tak to ze mě všechno spadlo. Můj stud byl pryč a zůstala jenom sebeláska,“ popisuje. Teď si chce vynahradit všechny ty roky, co neposlouchala svoji intuici a stavěla se k sobě zády. „Před sebou mám ještě dlouhou cestu, ale jednu věc vím jistě. Tu sílu, kterou mi vzal, si beru zpátky,“ uzavírá.
proFem: centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí: bezplatné právní, sociální i terapeutické poradenství
Bílý kruh bezpečí: nonstop linka pomoci 116 006, krizová intervence a právní podpora
Rosa: komplexní psychosociální, sociálně terapeutická a sociálněprávní pomoc
