Talentovaný hokejista Viktor Krejča si prošel peklem. Roky ho psychicky týral otec, který znásilnil jeho maminku Viktorovi před očima, když mu bylo pouhých 12 let. Teď se rozhodl jít se svým příběhem ven.
V rozhovoru pro Refresher se rozpovídal o tom, jak tíživá situace doma ovlivnila jeho hokejovou kariéru i školní prospěch. Mluvil také o tom, že být citlivý a mít psychické problémy neznamená „nebýt chlap“.
Zkusíš mi tedy shrnout, s jakým příběhem jsi šel ven? Co se ve tvém životě dělo?
Začalo to násilím na mojí mamce. Už od mala jsem to vnímal, ale nějak víc mi to došlo, když mi bylo dvanáct. Tehdy jsem jí řekl, ať od táty odejde. Už jsem věděl, že to není normální chování. Do té doby jsem ho měl jako vzor, protože byl prostě chlap, otec, ke kterému jsem vzhlížel. Ale pak jsem jednou viděl, co udělal, a úplně mě to změnilo.
Když mamka odešla, všechno se začalo obracet proti mně. Protože jsem byl povahově po ní. Dobrácký, měkký. Táta to viděl a nenáviděl mě za to. Stal jsem se pro něj terčem. Lásku jsem necítil žádnou.
➤Centrum Locika : pomáhá žít dětem i dospělým život bez násilí, provozují linku, chat, i centrum
➤ Linka bezpečí : volat můžeš kdykoliv na číslo 116 111, využít můžeš i chat
➤Bílý kruh bezpečí: využít můžeš poradnu i krizovou linku 116 006
➤ Rozcestník pomoci Nevypusť duši: potřebuješ najít krizové centrum nebo terapii poblíž svého bydliště, zkus využít seznam od Nevypusť duši
A jak to vypadalo konkrétně? Co přesně dělal?
Řval na mě každý den kvůli maličkostem. Přijdu domů a hned výbuch. Když jsem měl špatnou známku, nezeptal se, jestli potřebuju pomoct nebo doučko. Jen řev. Nejsem žádný školní génius, celý život jsem hrál hokej, takže škola pro mě nikdy nebyla prioritou. On to věděl, ale stejně na mě tlačil úplně ve všem. Třeba i na hokeji. Dal jsem gól nebo dva, ale místo pochvaly přišlo akorát „plácáš do toho jak do ho*na“. Takhle se mnou mluvil pořád. Říkal mi debile, skoro nikdy mým jménem.
Takže to nebyla žádná motivace, spíš naopak...
Přesně. Myslel si, že mě tím motivuje, ale mně to ubližovalo. Každý zápas, trénink, všechno se mnou řešil stylem „seš mizernej“. Já se ho bál. Nechtěl jsem domů. Po čase se ve mně vybudovala obrovská nenávist. Už jsem ho nedokázal vystát. Jediné řešení byl útěk. S takovým člověkem se nedá žít pod jednou střechou. Rodičovskou lásku jsem od něj necítil.
Co tě motivovalo sdílet svůj těžký a citlivý příběh veřejně?
Měl jsem kamarádku, která s tímhle měla zkušenost, a mluvili jsme spolu těsně předtím, než jsem šel vyprávět svůj příběh veřejně do podcastu (pozn. Viktor svůj příběh poprvé sdílel v pořadu (ne!)Závislá). Říkal jsem jí, že bych chtěl pomoct ostatním. Díky ní jsem se k tomu odhodlal. Sám bych to asi nikdy ven nepustil, dál bych to dusil v sobě. A není to jen o pomoci ostatním, ale i pro mě samotného. Trápilo mě to fakt dlouho a cítil jsem, že to už někomu musím říct.
Chceš tedy ukázat, že se to může stát komukoliv a není se za co stydět?
Přesně. Tohle se může stát komukoliv. A hodně lidí bere svá rodinná trápení jako něco normálního, nebo se o tom bojí mluvit. Já se taky dlouho bál. Ale je důležité to někomu říct. Nemusíš to křičet do světa, ale aspoň nevstřebávat všechno sám. Když to v sobě držíš, dožene tě to. Fakt. Až k těm nejhorším věcem.
Znásilnil mamku a já to viděl
Zažil jsi od táty i fyzické násilí?
Jenom výjimečně, v momentech, kdy už jsem mu hodně odporoval. Dělal jsem tu chybu, že jsem mu začal oponovat, šel jsem do něj stejně ostře jako on do mě. Ale on musel mít vždycky pravdu, hádky prostě musel vyhrát. Když už přetekla nějaká mez, tak občas ujel. Ale že by byl vysloveně násilník na mě, to ne. Na mě to bylo hlavně psychické.
A vůči mamce?
To určitě. Mamka měla modřiny, fyzické násilí tam bylo. Ona mi o tom pak sama vyprávěla. On to dělal tak, aby o tom nikdo nevěděl. Ale stejně jsme to nakonec zjistili. Některé věci jsem i viděl.
Viděl? Co přesně?
Když mi bylo dvanáct, viděl jsem, jak ji znásilnil. Vraceli jsme se zrovna s bráchou domů, a já to zahlédl. Bráchovi jsem zabránil, aby to to neviděl. Je o dva roky mladší, tehdy mu bylo deset. To by ho zničilo. Já to viděl a myslím, že od té doby už se to snad nestalo. Ale dřív to prý bylo každý víkend.
A pak jsi mamce řekl, že má odejít?
V té době byly doma hádky neustále. Šel jsem do školy, pak na trénink, vrátil se a zase poslouchal křik. Dotýkalo se mě to. Když se rodiče dohádali, tak tátův vztek vždycky přešel na mě. Byl jsem hromosvod. Tak jsem to už nevydržel a řekl mámě, ať odejde. Chtěl jsem ji zachránitKdyž odešla, všechno se přeneslo na mě. Bylo mi dvanáct a od té doby až do sedmnácti, skoro osmnácti, jsem zažíval to, co předtím ona.
Když mamka odešla, byli jste pak v kontaktu?
Nebyli. On nám sice výslovně nezakázal s ní mluvit, ale vyznělo to jasně. Jakože když to uděláme, bude zle. Začal o ní mluvit hrozně. Říkal, že fetuje, že nemá kde bydlet, že je to špína. Prostě to nezvládl. Neunesl rozchod. A brácha byl tehdy úplně na jeho straně. Pořád je.
Deprese takové, že jsem sotva vstal z postele
Jak vypadaly ty roky po tom, co mamka odešla? Bydlel jsi s tátou a bráchou...
Brácha byl táty věrná kopie, už od mala. Všechno mu baští. Já byl sám proti nim dvěma. Nemohl jsem nic říct. Všechno jsem dusil v sobě. I svůj názor. Věděl jsem, že kdybych něco řekl na obranu mámy, tak mě okamžitě umlčí. Všechno jsem držel uvnitř a to mě ničilo. Mluvit jsem se pak bál i jinde. Ve škole, s kamarády. Bylo to pořád dva proti jednomu.
Kolik je ti teď a bráchovi?
Mně je devatenáct. Bráchovi sedmnáct. Pořád je pod tátovým vlivem a myslím, že mu to ještě nedochází. Táta se totiž navenek tváří jako borec, co zvládá všechno sám. Lidi nevidí, co se dělo doma za zavřenými dveřmi.
Jak se tohle všechno podepsalo na tvé psychice?
Zůstalo to ve mně. Začal jsem mít deprese. Nechtělo se mi vstávat z postele. Měl jsem stavy, kdy jsem se doslova klepal strachy. Táta mi nevěřil. Myslel si, že si to vymýšlím. On obecně nevěří na psychické problémy. Podle něj jsou psychiatři blázni a všechno je to jen slabost.
Dostal ses k odborné pomoci?
Až v sedmnácti. Dlouho mi to zakazoval. Smál se mi i před svými kamarády. Dělali si srandu, že jsem slaboch. Když jsem se konečně dostal k psycholožce, potvrdila mi diagnózu. Táta to ale neunesl. Chtěl, aby to psycholožka vymazala, aby to nebylo „v papírech“, že si prý kvůli tomu neudělám řidičák. Což je samozřejmě nesmysl. Ale já mu tehdy věřil a přestal jsem tam chodit. Teprve když jsem od něj odešel, mohl jsem začít řešit své zdraví. Nikdo mi už v tom nebránil.
Jak ses tedy nakonec dostal pryč? Už s ním nebydlíš, že ne?
Jednou jsem šel do školy, doma to bylo zase šílené. Už jsem to nevydržel. V sedmnácti jsem se po letech znovu spojil s mamkou. Měl jsem z toho hrozný strach. Mamka mi sehnala mi terapeutku, ke které jsem začal chodit každý týden. Spolu jsme plánovali útěk, že to zvládnu až mi bude osmnáct. Měli jsme plán, jak od něj zdrhnout.
Takže jsi reálně plánoval útěk?
Jo, ale nakonec jsem to nevydržel a utekl ještě před osmnáctinami. Šel jsem do školy, bylo mi strašně, vypnul jsem telefon a zmizel. Kamarádka mě vzala k sobě, ale bylo to peklo. Pět dní jsem byl bez jídla a pití, v halucinacích. Psychicky úplně na dně. Jediné, co jsem si přál, bylo, aby mě nenašli policajti.
Policie tě hledala?
Jo. Táta mě nahlásil jako pohřešovaného. Ale pak s bráchou v klidu odjel na hory do Rakouska. Vůbec to neřešil. Jako by mu to bylo jedno. Nakonec jsem dojel za mámou.
Takže jste se s mamkou konečně viděli?
Ano, pořádně pěti letech. Byla úplně v šoku. Neviděla mě od doby, kdy mi bylo dvanáct, a najednou se tam objevil skoro osmnáctiletý kluk, kterého hledá policie.. Postarala se o mě a nabídla mi, že u ní můžu bydlet. K tátovi jsem se už nevrátil.
A on se snažil tě nějak kontaktovat?
Když vyšel podcast, tak mi napsal. Psal mi i párkrát předtím. On to nevidí. Myslí si, že se nic nestalo. Na poslední mediaci se mi smál do obličeje.
A brácha? S tím jsi v kontaktu?
Ne. Ale chtěl bych. I když je po tátovi a má jeho názor, pořád je to můj brácha. Ale teď to prostě nejde. Je pod jeho vlivem a věří všemu, co říká.
Být citlivý není slabost
Co bys poradil někomu, kdo je v podobné situaci? Kdo doma zažívá něco podobného?
Především si najdi někoho, komu věříš. Kamaráda, kamarádku, přítelkyni, někoho blízkého. A řekni to. Uleví se ti. Ten člověk ti může pomoct a hlavně – už v tom nebudeš sám. To je strašně důležité.
Říkal jsi, že jsi po psychické stránce hodně citlivý a že jsi musel poslouchat, že kluci nemají mít psychické problémy. Co bys vzkázal lidem, co si tohle také myslí?
Nerozlišuju, jestli je někdo žena nebo muž. Všichni jsme lidé. Každý z nás může být citlivý, každý může prožít trauma, každý může mít psychické problémy. A je úplně jedno, jestli jsi kluk nebo holka. Já jsem povahově po mamce. Jsem citlivý, hodně empatický. A vím, že nejsem sám. Tohle není o slabosti. Tohle je o tom, že jsme lidé.
Chci se ještě vrátit k tomu, co jsi doma prožíval. Věděl o tom někdo? Všiml si toho třeba někdo ve škole nebo na hokeji?
Vůbec nikdo. Já jsem byl uzavřený do sebe, introvert. Všechno jsem dusil v sobě. Na základce jsem zažil šikanu. Slabý článek. Doma to bylo peklo a ve škole jsem byl taky outsider. Věděli, že máma odešla, ale nikdo se mě na nic nezeptal. Ani na hokeji si ničeho nevšimli. Já jsem to všechno úspěšně skrýval. Teď zpětně se mě někteří ptají, proč jsem jim to neřekl. Ale to fakt nejde. V tom věku, v tom stavu, to prostě nejde.
Mluvil jsi o hokeji. Hrál jsi na dost vysoké úrovni. Jak to tehdy vypadalo?
Začínal jsem v pěti letech na Hvězdě Praha. Mamka mě tam dostala, táta byl hrozně proti. Ale ona to vybojovala a díky ní jsem vůbec mohl hrát. Hokej byl moje všechno. Hrál jsem tam všechny mládežnické kategorie. Pak jsem šel do dorostu a dostal jsem se do extraligy.
Takže jsi měl dobře našlápnuto. Kam ses pak dostal?
Skončil jsem na Kladně, protože na Hvězdě mě do extraligového kádru nevzali. Na Kladně jsem hrál dorosteneckou extraligu. Ale tím, co se dělo doma, jsem nemohl podávat výkon, jaký bych chtěl. Trenéři ve mně viděli potenciál, ale já ho nedokázal naplnit.
Byla někdy šance jít i do zahraničí?
Jo, měl jsem jít do Německa. A tajně jsem si přál Finsko. Jenže to nevyšlo. Psychika mi to nedovolila. Doma to bylo šílené. A táta mi to ještě kazil. On mi nikdy nepomohl, na zápasy vůbec nechodil. Jen jednou, když jsem hrál proti Hvězdě. Prohráli jsme 8:0 a doma mě pak čekalo peklo.
Takže jsi nakonec skončil?
Skončil jsem kvůli zranění. Prasklá meziobratlová ploténka. Potřeboval bych operaci, abych mohl pokračovat. Doteď mě to mrzí. Miluju sport. Měl jsem tréninky klidně třikrát denně. Byl jsem zvyklý makat od rána. A najednou to všechno zmizelo.
Jak vypadá tvůj život teď?
Teď chodím do školy, teprve půjdu do třetího ročníku na střední. Škola mi nikdy moc nešla, hlavně kvůli tomu, co jsem prožíval. Teď to doháním. Věnuju se sám sobě. Sportuju, otužuju se, řeším stravu. Sport je pro mě pořád způsob, jak se cítit lépe. Pomáhá mi hlavou. Je to jediné místo, kde se fakt uvolním.
A je ti dnes lépe? Ve srovnání s tím, když jsi byl u táty?
Rozhodně. Mám volnost. Můžu si organizovat den, jak potřebuju. Nemusím se bát, že někdo bude řvát nebo mě sledovat. Doma je klid. A hlavně se léčím. Hlava je čistější.
