V běžné řeči často slýcháme „mám OCD“ jako nadsázku pro pečlivost nebo čistotnost, ve skutečnosti ale obsedantně-kompulzivní porucha promění mysl v neúprosnou past. Jaké to je žít v hlavě, která tě neustále svazuje a klade si stále nové podmínky?
OCD opravdu neznamená, že máš rád*a pořádek a že se ti z pohledu na kolečko od orosené sklenice na stole zvedají chlupy na těle. Je to nemoc, která dokáže naprosto paralyzovat a narušit běžný život. Tuto diagnózou mají dvě až tři procenta populace, pro představu jde o každého 42. člověka. Podle serveru terapie.cz jde o druhé nejčastější psychické onemocnění.
OCD nás sžírá zevnitř. Je to o paralyzujících myšlenkách, úzkosti a nekonečném boji se sebou samými. Tak zkuste být empatičtí. – Klára.
- Jak se projevuje OCD
- Kde se OCD bere
- Jaké jsou možnosti léčby
- O zpovědi ženy s touto nemocí
Vypnout hlavu a na moment si odpočinout často není možné, protože se do ní dostávají vtíravé myšlenky neboli obsese. Ty se charakterizují tím, že jsou nechtěné, opakující se a neodbytné. V reakci na ně přicházejí kompulze. Jde o nutkavé jednání či chování člověka, který nemocí trpí. Pokud se člověk snaží kompulzi vyhnout, tak se v mnoha případech setká s vlnou úzkosti, která ho donutí, aby svůj „rituál“ proti vlastní vůli zopakoval.
Přesný mechanismus vzniku OCD zatím nebyl zcela objasněn. Vliv na něj však může mít několik faktorů. Může jít například o neurobiologické dysfunkce mozku, genetické faktory, přebírání vzorců a způsobu chování od nejbližších, nebo naučené chování vytvořené v nepříjemných situacích.
V bludném kruhu
Jak už jsme zmínili, obsese jsou myšlenky, které se nepřestávají vracet. Člověk má pocit, že od nich nemůže utéct. Jejich existence přináší nepříjemné pocity a úzkosti. Mohou se zjevit ve formě strachu z bakterií, myšlenek na katastrofu, přepadení a mnoho dalších.
Nejedná se však pouze o myšlenky, ale také o nejrůznější představy, obrazy, pochybnosti, přesvědčení a obavy. Lidé s OCD si většinou uvědomují, odkud jejich myšlenky pramení, což jim přináší další vlnu nepohodlí.
Kompulze na čas odstraní úzkosti spojené s vtíravými myšlenkami. A to je právě to. Vždy přestanou pouze na chvíli, než se vrátí s jinou intenzitou. V praxi se projevují třeba jako neustálé kontrolování. Člověk vyjde z domu a pak se mu v hlavě mihne myšlenka na to, jestli nezapomněl vypnout sporák, tak se vrátí a zkontroluje ho. Jenže takhle se k němu vrátí třeba pětkrát. Běžný je i nadměrný smysl pro pořádek nebo patologické shromažďování věcí. Často jde také o nutkavé mytí, nejběžněji rukou, které si člověk myje tak moc a dlouho, že končí rozedřené do krve.
Jedince nemoc omezuje v každém aspektu běžného života. Trpí tím pracovní život, rodinné vztahy i běžné každodenní úkony. Není výjimečné, že úzkosti vedou k depresím či užívání návykových látek.
Můj mozek nedokáže relaxovat. Mám pocit, jako by mi někdo neustále tlačil na spánky a nutil mě mít strach.
Cesta za uzdravením
Velmi běžné je to, že se člověk bojí vyhledat pomoc, protože si uvědomuje, že jeho myšlenky nedávají smysl. Rozumí tomu, že pokud třikrát nezapne a nevypne vodu, neznamená to, že se jeho rodině stane něco hrozného. Sice rozumí, ale nemůže přestat. Stud se tak stává hlavní překážkou pro opuštění začarovaného kruhu obsesí a kompulzí.
Vyhledání pomoci je prvním krokem k utišení vtíravých myšlenek. Pacienti mohou vyzkoušet kognitivně behaviorální terapii, při které jsou vystaveni situaci způsobující úzkost a následně je mu zabráněno, aby reagovali kompulzí. Dále léčba kombinuje medikamentózní léčbu a psychoterapii. V případě opravdu těžkého průběhu OCD není výjimečná ani hospitalizace.
Doplňkem k léčbě mohou být také mobilní aplikace jako je třeba My OCD Fighter nebo OCD Help. Na trhu je i mobilní hra Limoterapie od studia Pixefield a Národního ústavu duševního zdraví. Ta stimuluje účinnou expoziční terapii, která člověka vystaví úzkostlivým podnětům. Stimuly mají za úkol pozitivně či negativně ovlivnit hráče a hráčky k tomu, aby odolali nutkavým pocitům. Ve hře se pracuje s několika typy spouštěčů. Mohou mít podobu nepořádku, nečistoty, nějakého druhu nebezpečí a tak dále.
O tom, jak se žije s OCD
Popovídali jsme si se ženou, která s OCD bojuje už několik let. Klára první příznaky nemoci zažila ve 13 letech. Dnes jí je 25 a učí se vtíravé myšlenky ovládat.
Kdy sis poprvé uvědomila, že se s tebou „něco děje“?
Pravděpodobně ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná vyjít z vany, protože mi hlavou vířily obsesivní myšlenky, které mě naprosto paralyzovaly. Vždycky, když jsem vylezla, tak mě něco donutilo, abych se vrátila.
S čím souvisí tvoje obsesivní myšlenky?
V mém případě jsou úzce navázány na moji rodinu. Během let se změnily moje rituály a kompulze, ale myšlenky zůstávají stejné.
Mohla bys mi to trochu rozvést, pokud se na to cítíš?Hlavou mi proudí myšlenky na to, že by se jim mohlo něco stát. Vím, že to neovlivním, ale stejně ten strach nemůžu dostat ven z mozku. Kompulze se projevují tím, že opakuji určité činnosti. Třeba se několikrát vrátím na nějaké místo a u toho si v hlavě počítám, dokud se mi nepodaří obsesivní myšlenku zahnat.
Kdybys mi měla popsat konkrétní moment, kdy ti OCD opravdu zásadně zasáhlo do běžného dne, o jaký by šlo?
Myslím, že mi do něj zasahuje neustále. Hlavně do pracovního života a běžných úkonů. Stres moje příznaky zhoršuje, takže pokud jsem pod tlakem, tak se často cítím paralyzovaná a obsese na sebe nenechají dlouho čekat.
Ale nejvíce jsem to zažila při učení na státnice. Tam ten level stresu byl opravdu velký. V té době jsem nebyla schopná na myšlenky nereagovat. Kompulze se projevovaly i na veřejnosti. Cesta domů mi trvala třeba 45 minut místo 20, protože jsem se pořád vracela zpět.
Co tě na nemoci nejvíce vyčerpává?
Že si nedokážu ani na chvíli odpočinout. Můj mozek nedokáže relaxovat. Mám pocit, jako by mi někdo neustále tlačil na spánky a nutil mě mít strach. Cítím se zodpovědná za bezpečí svých blízkých.
S nemocí žiješ už několik let. Pro jakou formu léčby ses rozhodla?
Téma jsem otevřela na terapii, protože mi OCD kradlo čas. Chtěla jsem si ho vzít zpět a také ze sebe dostat tu tíhu, kterou jsem roky cítila. Moje první terapeutka se mi vysmála, když jsem jí popisovala příznaky, což mě vrátilo zpět na start.
To je naprosto neprofesionální chování, které tě muselo hodně zasáhnout. Kam ses po takovém zážitku obrátila?
Další rok jsem se snažila s OCD pracovat sama, ale cítila jsem zoufalost z toho, že se myšlenky pořád objevují. Takže jsem znovu zkusila terapii. Terapeutka, ke které teď chodím, má úplně jiný přístup. I díky ní jsem se rozhodla o svých potížích mluvit a sdílet svoje myšlenky.
Co ti pomáhá, když přijde nejhorší vlna úzkosti nebo nutkání?
Hodně mi pomáhá, když o obsesích mluvím nahlas. Lépe si uvědomuji, že nejsou reálné.
Jak se cítíš dnes? Je pro tebe jednodušší žít s OCD?
Pracuji na tom. Není to jednoduché a často jsem frustrovaná, když se myšlenky objeví, ale snažím se k sobě být laskavá.
Co bys vzkázala člověku, který právě teď zjišťuje, že nemocí trpí?
Vím, že je to těžké, ale zkus o tom mluvit s lidmi, kterým věříš. Všechny tvoje pocity jsou validní. To, co se ti odehrává v hlavě, tě nedefinuje.
A co bys vzkázala těm, kteří se tomu smějí nebo to zlehčují?
Není to o tom, že máme rádi pořádek nebo že nás štve, když je něco nakřivo. OCD nás sžírá zevnitř. Je to o paralyzujících myšlenkách, úzkosti a nekonečném boji se sebou samými. Tak zkuste být empatičtí.
