„Chodím na terapii.“ S čím mladým lidem pomáhá?

Ačkoli poptávka po službách terapeutů, psychologů i psychiatrů výrazně převyšuje nabídku, a proto se na pomoc často musí čekat i několik měsíců, vyhledání odborné péče v oblasti duševního zdraví je ve společnosti stále opředeno stigmatem.

„Koluje o něm mnoho mýtů a předsudků, které často plynou z neinformovanosti. Právě to může vést k představám, že terapie je zbytečná, je to jen povídání nebo že je pro ‚slabochy‘. Jedním z častých mýtů je právě i to, že duševní obtíže jsou pouze slabostí charakteru. Duševní obtíže si však zaslouží pomoc stejně tak jako ty fyzické, u kterých bychom se pravděpodobně neváhali obrátit na odborníka, pokud by nám nepříjemně zasahovaly do našeho života,“ popisuje psycholožka Klára Lampová z organizace Nevypusť duši.

Takovou odbornou pomocí je v oblasti duševního zdraví právě psychoterapie. „Psychoterapie navíc může sloužit jako prevence rozvoje vážnějších duševních obtíží v době, kdy už potíže zažíváme, ale ‚nic tak hrozného se ještě neděje, vždyť stres přece zažíváme pořád a každý,‘ “ dodává.

O účinnosti psychoterapie vypovídají nejenom vědecké poznatky a zkušenosti odborníků, ale také příběhy lidí, se kterými jsme o jejich vnitřním prožívání mluvili.

Mery

Mery na terapii dříve nahlíželx jako na něco, co přísluší jenom těm, kteří mají „skutečně závažné problémy“. Že vyhledá terapeutickou pomoc se rozhodlx až v momentě, kdy došelx k uvědomění, že má – pardon the French – „absolutně fucked up“ způsob vztahování se k lidem. „Bylx jsem v té době happily single, ale zároveň mě každý vztah, který jsem navázalx, hrozně bolel. I když to mělo být nezávazné a z obou stran to tak bylo domluvené, tak jsem na toho člověka nedokázalx přestat myslet. Stále jsem přemýšlelx, proč se mi neozval, proč nedáme repete.“

Mery přitom vědělx, že nechce vztah. „Nedokázalx jsem si ale odpustit touhu po externí validaci,“ vysvětluje poznání, ke kterému došelx právě díky terapii.

Několikrát se proto pustilx do kroku, který bývá v kontextu terapie s nadsázkou označován jako ten nejtěžší – začalx prozkoumávat terapeutické vody internetu a hledat vhodný zdroj pomoci. „Vždycky mi ale bylo tak blbě, že jsem nebylx schopen dotáhnout ten proces do konce. Bylo to moc složité. Obepsat moc lidí, mockrát se nechat odmítnout.“ V momentě, kdy konečně bylo zase lépe, si řeklx, že je vhodný čas někoho skutečně najít – aby mělx podporu ve chvíli, kdy dobře opět nebude.

U našich jsem se vždycky potřebovalx o validaci zasloužit, nedostávalx jsem ji automaticky. Tyto vzorce teď opakuju.

„První zadání pro terapeutku bylo ‚mám problémy s klukama‘. Bylo to banální, ale nevědělx jsem, jak jinak to popsat. Byla psychoanalytička, takže jsme se velice rychle dostali ke kořenu problému, kterým je rodina. Dozvědělx jsem se o sobě hodně věcí, které pramení z toho, jak se ke mně skrze dětství a dospívání vztahovali rodiče. U našich jsem se vždycky potřebovalx o validaci zasloužit, nedostávalx jsem ji automaticky. Tyto vzorce teď opakuju a často se ženu do vztahů, kde se mi validace nedostává a zároveň pro mě není dostatečně cenná v momentech, kdy je pro mě snadno dosažitelná. Vždy jsem mělx pocit, že o ni musím usilovat. Že musím těžce bojovat, abych si zasloužilx pochvalu a abych se sebou mohlx být spokojený.“

Na terapii chodí Mery dva roky a proměna zmíněných vzorců je stále v procesu. Základní krok byl ovšem podle Mery skoncovat s výčitkami. „Tyto vzorce se teď snažíme nahrazovat jinými. Hledáme v mém životě vztahy a situace, kdy jsem nemuselx tak moc bojovat, abych byl pro někoho dostatečný, oblíbený, milovaný.“

Díky terapii dospělx. Zklidnilx se. Naučilx se pracovat nejen se svými emocemi (tedy nebránit si v nich, ale zároveň je nenechávat, aby tak silně ovlivňovaly jeho chování), ale také s projevy ADHD. „Můj život se znatelně srovnal, když jsem se slepě přestalx hnát za čímkoli, co mi bude dávat dopamin. Trochu jsem přibrzdilx, začalx jsem se projevovat víc autenticky – terapie mi hodně pomohla i v hledání genderové identity.“

Díky terapii si připustilx, že je nebinární. „Pomohla mi s uvědoměním, že to není můj výmysl. Mělx jsem tendenci double checkovat, jestli se mi to jen nezdá, jestli to fakt není jen módní trend. Moje terapeutka ale stála při mně, pomáhá mi to vidět jako svobodu – že nemusím být lapenx v pocitu oběti, v pocitu marginalizace, ale že mohu být sám sebou a mám právo na to být respektovanx. Pomáhá mi přijímat, objevovat a respektovat sebe sama,“ popisuje.

Anežka

Anežku jednoho dne vzbudil nevlastní otec s otázkou, zda neví, kde je její maminka. „ ‚Kde by asi byla. V ložnici, v posteli,‘ řekla jsem. Odpověděl, že tam není. Šla jsem se zeptat babičky s dědou, ale nikdo nevěděl. Long story short, moje maminka spáchala sebevraždu.“

Anežka má mladšího bratra, což ji vedlo k tomu, že vzápětí převzala roli ochránce. Jela za ním do školy a hned pro něj začala shánět psychologickou pomoc. Poradkyně jí ovšem položila pro Anežku nečekanou otázku: „A co vy?“ Přesně do týdne měla svou první terapii.

Anežka věděla, že bude terapii potřebovat, aby se co nejdříve mohla vrátit do svého předchozího života. „Věděla jsem, že to bude strašně těžké, ale i ze své optimistické povahy jsem si říkala, že je mi osmnáct a nechci si tím nechat zničit život. V ten moment bylo samozřejmě nepředstavitelné, že by mohl přijít den, kdy se vzbudím a toto nebude má první myšlenka. Ale samozřejmě přišel. Díky terapii se mi podařilo se poměrně rychle vrátit do normálního života.“

Díky terapii byla schopna odpustit – ať už mamince, nebo dalším lidem, kteří v jejím činu mohli sehrát jistou roli.

Po několika měsících, kdy zároveň dokončila maturitu, jí terapeutka řekla, že už chodit nemusí. Anežka se v tu dobu navíc stěhovala do Prahy a byla nadšená, že už má zjevně všechno vyřešené.

Skrze těžké období jí pomáhal tehdejší přítel: „Martin byl taková ta emocionální berlička. Ačkoli v našem vztahu byly věci, které mi vadily, a dnes bych z těchto důvodů ve vztahu už dávno nebyla, tak tenkrát plnil funkci stability, jistoty. Nikdy neodcházel, neopouštěl. Jak jsem si postupně čím dál víc uvědomovala to trauma, mluvila jsem o tom a prošla si celým procesem, tak jsem po třech letech měla koule na to se s ním rozejít. Cítila jsem, že už nepotřebuji ani tu emoční berličku. Ale pak jsem zjistila, že neumím být sama.“

Zjistila, že neumí sama čelit změnám či běžným životním situacím – například přechodu na jinou školu či nástupu do práce. „Byly to malichernosti, ale pro mě byly těžké, protože jsem přišla o stabilní emocionální podporu. Uměla jsem vyřešit traumata, ale už ne tyto ‚malichernosti‘.“

V Praze proto vyhledala novou terapeutku. „Říkala jsem si, že se spojíme dvakrát a bude hotovo. Ne,“ směje se trpce. „Po druhé terapii jsem seděla na gauči, brečela jsem a říkala jsem si, že tento bordel nikdo neuklidí.“

S novou terapeutkou opět otevřely téma rodiny. Celý proces pak završil v říjnu – o čtyři roky poté, co se to stalo. „Nejhorší byl ten první rok – první Vánoce, první narozeniny. Pak už je to přirozenější a přirozenější. Ale ten konkrétní den, kdy se to stalo, si člověk stále pamatuje, proto jsem si každý rok na ten den cíleně vymýšlela hezký program.“

Taky se naučíš šít na šicím stroji podle Youtube videa, ale je lepší, když ti někdo v reálném životě ukáže, jak na to.

Minulý rok se proto s terapeutkou dohodly, že si má ten den opět naplánovat a poté ho spolu budou reflektovat. „A já už jsem byla překvapivě v pohodě. Takže jsem s ní začala zase řešit, jestli to není špatně, jestli bych neměla truchlit víc, jestli by mi to nemělo být více líto. Ještě jsme to téma dořešily. Dočistily. Posunula jsem se od minulého roku úplně jiným směrem.“

„Bez terapie bych to všechno zvládala hůř. Asi bych to zvládla i bez ní, i díky ní vím, že jsem relativně psychicky odolný člověk. Ale je to díky ní jednodušší. Taky se naučíš šít na šicím stroji podle Youtube videa, ale je lepší, když ti někdo v reálném životě ukáže, jak na to,“ dodává.

Ankit 

Když Ankit vyrůstal, připadal si „jako mimozemšťan“. Přišlo mu, jako by prožíval věci, se kterými nikdo v jeho okolí neměl zkušenost. Měl problémy s hlasitými zvuky, jasnými světly, texturou jídla, oblečením, nenáviděl velké sociální interakce, kterých se často kvůli rozsáhlé rodině musel účastnit.

„Kdykoli jsem se někomu své pocity snažil vysvětlit, mysleli si, že je to šílené nebo že to je jen lenost a výmluvy – abych se vyhnul práci, povinnostem.“

To byl důvod, proč se postupně naučil svému okolí ukazovat jinou verzi sebe samého – otevřenější, energičtější. „Když jsem navázal romantický vztah, po nějaké době uviděli moji skutečnou verzi a cítili se zrazeni. Mysleli si, že jsem se změnil, že nejsem sám sebou, že jsem je zmanipuloval nebo je už nemiluji. Být tolika různými verzemi sebe samého stálo tolik mentální energie. Poté, co mi toto neustále někdo vyčítal, přišel bod zlomu.“

Upadl do extrémní deprese. Neměl motivaci nic dělat, jíst, cítit radost nebo jakkoli interagovat s lidmi. Tak se dostal k terapii. Bylo to poprvé, kdy se ocitl v bezpečném prostoru, aniž by se cítil souzený. „Mohl jsem se na svůj život podívat novýma očima. Uvědomil jsem si kořeny mnoha problémů v mém životě.“

Věci, které se nám dějí, se často nedějí proto, aby se děly konkrétně nám.

Jaké změny mu terapie do života přinesla? „Začal jsem se na věci dívat odlišně. Dám příklad. Když do mě na ulici narazí člověk a já spadnu na zem, místo toho, abych se hrnul k závěrům jako ‚proč mi to udělal‘, ‚proč byl ke mně tak zlý‘, ‚proč se mi takové věci pořád dějí‘, se snažím s nadhledem podívat na to, co se skutečně stalo. Bylo to úmyslné? Dost možná ne. Proč si to beru osobně? Co když pospíchal, protože něco musí akutně řešit?“

Ankit se naučil na věci dívat tak, že z dané situace vyčlení sebe. Kouká se na události ve svém životě skrze optiku nezávislého člověka. „Věci, které se nám dějí, se často nedějí proto, aby se děly konkrétně nám. Nejsme středobodem vesmíru.“ Věci se prostě dějí, konstatuje. „Náš mozek funguje tak, že všemu přisuzuje význam nebo důvod, ale je to na nás, jaký význam tomu finálně přiřadíme. Naučil jsem se, abych nebyl při přisuzování významů zaujatý a nestavil se do role oběti.“

„Díky terapii jsem si uvědomil, že nejsem mimozemšťan, že takové věci neprožívám jako jediný a že jsem na autistickém spektru. Bez ní bych si stále připadal jako vyvrhel, podvodník.“

Viktorie

Viktorie dříve na terapii nahlížela jako na něco, co se jí netýká. To se ovšem změnilo, když začala potřebovat akutní pomoc.

„Potřebovala jsem řešit panickou ataku, ačkoli jsem nevěděla, že se jedná o panickou ataku. Bylo mi dvacet a měla jsem pocit, že jsem úplně v pohodě. Jeden den jsem byla v práci, v jednom bistru, a najednou se mi začalo dělat zle. Bylo mi na omdlení. Dala jsem si chvilku pauzu, ale v ten moment se to začalo ještě zhoršovat. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, nemohla jsem dýchat. Pak jsem vedoucí řekla, že to nedám, že budu muset jít domů. Měla jsem pocit, že budu mít infarkt. Že mi srdce proskočí skrze hrudník,“ popisuje.

Pro Viktorii tehdy dojel přítel, ovšem když šli domů, měla pocit, že jí přestávají fungovat končetiny. „Začaly mi tuhnout svaly v noze. Měla jsem pocit, že ji nemohu ovládat, ale nechtěla jsem ho tím děsit, tak jsem to nějak vydržela až domů. Tam jsem ale nemohla ani usnout, cítila jsem, že mi strašně buší srdce.“

Druhý den jela domů na Moravu, aby navštívila lékaře. Popsala mu symptomy, on předložil teorii, že by se mohlo jednat o neurogenní tetanii, předepsal jí magnesium a poslal ji na testy. Neurogenní tetanie to nebyla. „Co teď?“ ptala se ho. „Říkala jsem mu, že je mi opravdu zle, že mám pocit, že jsem hodně nemocná,“ vysvětluje. Doktor ovšem její potřebu akutního ošetření nesdílel – napsal jí doporučení na kardiologii, kam měla jít až za měsíc, řekl, že počkají na výsledky, a poslal ji domů.

Po cestě jí ovšem zase začaly tuhnout svaly. „Šla jsem a nemohla udělat další krok. Došlo mi ale, že se to dá trochu ovládat hlavou. Uklidnila jsem se a nějak došla domů. Uvědomila jsem si, že asi nezemřu, že se nejspíš jedná o něco psychického.“ Když pak vyprávěla kamarádce události posledních dní, dostala od ní reakci: „Nebyla to panická ataka? Zní to tak.“ Viktorie si dohledala další informace – a diagnóza odpovídala. Vzápětí vyhledala pomoc terapeutky.

Když mi bylo 15, umřel mi táta. Jelikož se u nás v rodině moc nekomunikuje, tak jsem to dostatečně nezpracovala.

Její úzkosti ovlivňovalo vícero faktorů. „Dřív jsem měla hodně aktivit. Byla jsem na sebe strašně přísná, velmi orientovaná na výkon. Do jisté míry to mám i po mámě, je také hodně úzkostlivá. A když mi bylo 15, umřel mi táta, a jelikož se u nás v rodině moc nekomunikuje, tak jsem to dostatečně nezpracovala. Poté, co zemřel, jsem začala mít strašný strach z nemocí i z vyšetření. Začala jsem zažívat hypochondrické stavy.“

Na terapii si nejdříve dala za cíl zvládnout příznaky úzkostí. „Navíc jsem měla agorafobii. U mě se projevuje tak, že mi nedělají dobře některá místa. Jednou jsem třeba šla do školy a začaly se mi na tramvajovém ostrůvku, kde nebylo zábradlí a já se tam necítila dobře, zadrhávat nohy. Hodně mě to omezovalo v životě. V momentě, kdy jsem začala na terapii chodit, jsem potřebovala zpracovat tyto věci, abych mohla normálně fungovat. Což se povedlo a teď už to zvládám mnohem lépe.“

Na terapii dohromady chodí pět let a panické ataky a velké úzkosti už nezažívá. „Mám to zpracované. Zároveň chodím na psychiatrii, takže to mám zaléčené i takto. Když mám menší úzkost, tak už si to dokážu zpracovat v ten moment sama, našla jsem si techniky, jak to zvládat.“

Hypochondrii ovšem řešila ještě nedávno – z vyšetření má stále extrémní strach. „Vždy mám pocit, že mi najdou nějakou smrtelnou nemoc a já zemřu. Ani se tolik nebojím smrti, ale toho mít vážnou nemoc. Jednou to došlo tak daleko, že jsem musela jít k lékaři, aby mě vyšetřil. Já se teda bojím stejně té nemoci i toho vyšetření, toho, že se mi ten strach z nemoci potvrdí, ale v ten moment to už bylo tak nesnesitelné, že jsem tam musela zajít. Byla jsem přesvědčená, že tu nemoc mám.“ Ukázalo se, že neměla.

Viktorie si je vědoma, že věci, které řeší na terapii, nejsou vyřešené za rok. „Ale umím s tím už lépe fungovat. Už mě to zásadně v životě neomezuje,“ dodává.

Stefano

Stefano chtěl podstoupit psychoanalýzu již nějakou dobu – do lehké formy deprese upadal opakovaně celý svůj dospívající i dospělý život. „Uvědomil jsem si, že jsem byl emocionálně nestabilní a externí podněty mi způsobovaly emocionální reakce, které jsem si nedokázal vysvětlit. Nějakou dobu jsem ale žil v zahraničí, takže jsem to odsouval, protože jsem ji chtěl podstoupit v rodném jazyce. A také jsem asi nebyl připravený.“

Impuls k vyhledání terapie dostal poté, co se stal otcem. „Uvědomil jsem si, že mé chování vůči mému synovi nebylo přijatelné. Někdy jsem se choval agresivně, což jsem nehodlal akceptovat. Chtěl jsem to změnit. Bylo to chování, které nebylo reprezentativní k tomu, kým jsem.“

Stefano si vybral mužského terapeuta, který praktikoval Freudův, Jungův a Lakanův přístup. Společně se rozhodli začít s Freudovou psychoanalýzou – po dobu mnoha měsíců mluvili o Stefanově historii i o historii jeho rodičů. O událostech, vzpomínkách, snech. „Skrze to jsem se toho o sobě naučil spoustu. Uvědomil jsem si, že část tohoto chování nebyla naučená či vypozorovaná, ale byla na mě přenesena skrze nevědomí přes mého otce. On svým traumatům způsobeným jeho otcem, který byl velmi agresivní muž, nikdy nečelil. Naučil jsem se, že část nás samých bývá zděděna nevědomky přes naše rodiče, jejich rodiče a na ně opět skrze jejich rodiče. Když si to člověk uvědomí, tak se může začít učit, jak se tohoto chování vzdát. Ne ho kontrolovat, protože kontrola není nikdy dobrá, ale změnit ho.“

V romantických vztazích investuji do toho druhého příliš. Tím myslím nezdravě příliš. Dávám ze sebe až moc – přestávám být individuální osobou.

Skrze čtyři roky terapie si začal pomalu uvědomovat, kým je. „Skrze toto uvědomění přichází poznání toho, co potřebuješ, co chceš. Jak se o sebe lépe starat. Jaké vztahy vyhledáváš, jaké vztahy potřebuješ. Zjistil jsem, že v romantických vztazích investuji do toho druhého příliš. Tím myslím nezdravě příliš. Dávám ze sebe až moc – přestávám být individuální osobou. Terapie je cesta ke svobodě. Umožňuje ti stát se svobodnějším člověkem,“ popisuje.

Tereza 

Tereza nad terapií začala přemýšlet už několik let zpátky při studiích na gymnáziu. „Pamatuji si, že když jsem poprvé našla odvahu zaťukat na dveře psycholožky ve škole, tak tam zrovna nebyla. Tak jsem si řekla, že se to tak asi mělo stát a vzdala jsem to.“

Pak ovšem nastoupila na vysokou školu. „O měsíc později jsem věděla, že je to špatné, ale stále jsem se k tomu nemohla dokopat. Říct ‚chodím na terapii‘ bylo hrozné tabu, takže se mi do toho nechtělo. Bála jsem se, že si všichni řeknou, že jsem blázen. Jeden večer jsme se pak opily s kamarádkou a to byl jediný moment, kdy jsem byla schopna sebrat odvahu a napsat třem terapeutům. Jedna mi odepsala a k ní jsem pak začala chodit.“

Na gymnáziu bývala nejlepší v ročníku, ovšem na vysoké škole to najednou bylo jinak. Najednou to nefungovalo. „Nebavilo mě to, nešlo mi to. V tom pocitu méněcennosti jsem se začala dost utápět. Připadala jsem si hrozně hloupě. V ten moment už se projevovaly i deprese, jen jsem ještě nevěděla, že to je to, co se mi děje. Když jsem začínala s terapií, tak jsem se ráno nemohla vykopat z postele. Není to tak, že se ti nechce, ale prostě fyzicky nemůžeš vstát.“

Stála jsem před metrem a cítila jsem, jako by mě někdo chtěl strčit. Cítila jsem obrovské nutkání, ze kterého jsem ale měla pocit, že ani nepřichází ze mě.

Jednu dobu řešila i sebepoškozování: „Několikrát jsem měla velmi blízko k tomu se zabít. Měla jsem tendenci skočit pod metro. Stála jsem před ním a cítila jsem, jako by mě někdo chtěl strčit. Cítila jsem obrovské nutkání, ze kterého jsem ale měla pocit, že ani nepřichází ze mě. Vracelo se mi to neustále asi rok v kuse.“

Tereze v ten moment pomohl i samotný fakt, že o tom s někým mohla mluvit. Uvědomila si, že to, že nad tím přemýšlí, neznamená, že to opravdu chce udělat. „Uvědomila jsem si, že je mi na tom světě vlastně docela hezky a že to vlastně asi udělat opravdu nechci. S tím mi strašně pomohla terapie.“

Postupně se dozvěděla, že má smíšenou depresivně-úzkostní poruchu. „A k tomu ADHD. Příjemná kombinace,“ směje se. ADHD jí diagnostikovali teprve nedávno – o diagnózu u psychiatra si musela kvůli nově nabitému podezření požádat sama. Poslali ji na testy a ukázalo se, že měla pravdu. „ADHD vysvětluje, proč mě vysoká škola nebavila, proč mi nešla. Vysvětluje deprese, úzkosti. Vysvětluje všechno. Když mi doktorka volala, že teda ADHD mám, a začala mi vysvětlovat, jak se to přesně projevuje, poznala jsem se v tom a začala jsem brečet.“

Stejně kruciální bylo i potvrzení, že se jedná o klinické deprese. Bylo pro ni důležité vědět, že si to nevymýšlí. „Že je v mojí hlavě něco nastavené jinak,“ říká. Díky tomu se s depresemi mohla naučit pracovat. „Strašně jsem se toho bála. Že skončím na dně a nezvládnu se s tím vypořádávat.“ Zvládla. Terapeutka ji vším provedla a Tereza začala brát antidepresiva.

S terapeutkou ovšem začala řešit i téma rodiny. „V tom období jsem řešila coming out. Rodičům jsem byla vyoutovaná už dva roky, ale stále to nebrali. Buď mi opakovali, že to přejde, že každý má období, kdy experimentuje, nebo měli nějaké komentáře a poznámky. Nikdy jsem si s nimi nebyla nějak více blízká, ale toto způsobilo, že jsem se od nich odtáhla ještě více. Bylo pro mě těžké, že to nebyli ochotni přijmout tak, jak to je.“

To jí působilo výčitky. Byla vychovávána tak, aby rodiče respektovala. „Najednou jsem v sobě měla vnitřní konflikt. Chtěla jsem je respektovat, ale zároveň jsem na ně byla strašně naštvaná. Hrozně. Terapie mi pomohla pochopit, že oni udělali chybu, ne já. Že ta vina není na mně.“

Díky terapii se její vztah k rodičům zlepšil. Nejenomže jim byla schopna odpustit, ale dokonce s nimi byla schopna lépe komunikovat. „Naučila jsem se, jak se dá o věcech mluvit, a to jsem pak učila i je. Že se dá komunikovat otevřeně a trpělivě, což u nás obvyklé nebylo. Terapie mě naučila uvědomovat si své potřeby a vyjadřovat pocity. Co mě trápí, co mě těší, co mě netěší, co chci. Dřív jsem to neuměla. Bylo mi trapně a neměla jsem na to slova,“ reflektuje.

Pojďme o tom mluvit

Psycholožka Lampová připomíná, že terapie umožňuje změnu. Pomáhá člověku lépe pochopit své obtíže i sebe samého, prohlubuje sebereflexi, a dochází tak ke změnám v prožívání i chování. K vyhledání takovéto pomoci je podle ní často potřeba značná dávka odvahy, protože znamená práci na sobě, postavení se vlastním problémům a odkrývání témat, která mohou být náročná. To podle ní značí vnitřní sílu – nikoli slabost.

Psychologickou pomoc vyhledávají lidé z nejrůznějších důvodů. Co je ovšem spojuje, je povětšinou konsensus skládající se ze dvou aspektů. Zaprvé – žádný problém není příliš malý na to, aby si zasloužil pomoc. Jinými slovy, všechny pocity jsou validní, je v pořádku je prožívat a v případě potřeby reflektovat s pomocí odborníků. Zadruhé – o psychických problémech se dostatečně nemluví. Mělo by. A právě proto se rozhodli touto cestou sdílet své příběhy.

Některá jména byla z důvodu citlivých informací zaměněna za pseudonymy.