Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Lékař vytvořil dvouhlavého psa a historik vykopával pozůstatky malých děvčat, aby si z nich vyráběl panenky. Matka uvěznila svou dceru na čtvrt století v jednom pokoji a nechala ji žít ve vlastních výkalech.
Dav rasistů zavraždil afroamerickou matku se synem a u jejich mrtvých těl si udělal fotografii, ze které vznikla pohlednice. Vůdce sekty přinutil celou osadu se stovkami obyvatel spáchat masovou sebevraždu.
Tyto a mnohé další děsivé momenty historie si pamatujeme i díky fotografiím, na které se někteří lidé neodváží ani jen podívat.
Upozorňujeme na drastický obsah v článku. Pokud tě podobný obsah zúskostňuje a traumatizuje, doporučujeme nepokračovat ve čtení.
V tomto článku si přečteš:
O vojákovi americké Unie, který před smrtí působil jako živá kostra.
Jak vypadala poslední známá oběť Jacka Rozparovače.
Proč se ženám rozpadaly čelisti při práci.
Co se stalo dívce, která 25 let žila v jednom pokoji.
Kdo vytvořil dvouhlavého psa a jak dlouho pes přežil.
Vězni Konfederace (1865)
Andersonville. Zdroj: United States Library of Congress (Public Domain)
Ne, tato fotografie opravdu nepochází z koncentračního tábora Osvětim. Ve skutečnosti se jedná o snímek vězněného vojáka Unie na konci občanské války v USA. Podle webu National Park Service mezi Konfederací a Unií existovala dohoda o výměně vězňů.
Ta však nakonec zkrachovala a počet zajatců se zvýšil natolik, že jim nedokázali zajistit dostatek jídla. Výsledkem byli extrémně podvyživení zajatci, kteří vzhledem k podmínkám, v jakých přežívali, většinou zemřeli. Některé fotografie z daného období pocházejí z vězení v Andersonville, jiné například z Richmondu.
Na fotografii z roku 1865 se nachází Phillip Hattle z 51. pensylvánské pěchoty. Začátkem června 1865 ho přijali ve velmi špatném zdravotním stavu do nemocnice v Annapolisu. Koncem měsíce pak bohužel zemřel. Podle dobového dokumentu zveřejněného na webu Library of Congress se mu osudným stalo nevhodné zacházení ve vězení.
Oběť Jacka Rozparovače (1888)
Mary Jane Kellyová. Zdroj: City of London police archives (Public Domain)
Co je hrozivější? Fotografie, na které je vidět, jak sériový vrah s přezdívkou Jack Rozparovač zacházel se svou údajně poslední obětí, nebo skutečnost, že ho policie nikdy nechytila?
Jack Rozparovač má na kontě mnoho vyhaslých životů. Jeho posledním pravděpodobným cílem se stala mladá prostitutka Mary Jane Kelly, píše Wales Online. Informace o tom, odkud Mary Jane Kelly pocházela a jak se dostala do světa sexuální práce, se liší.
Jistí si nemůžeme být ani jejím jménem. Víme však, že bydlela na londýnské ulici Dorset Street, kde 9. listopadu 1888 našli její extrémně zohavené tělo. Podle autorky kriminální literatury Patricie Cornwell strávil Jack Rozparovač při vraždě Mary Jane Kelly nejvíce času.
Zabil ji v interiéru, a tak měl dostatek prostoru na to, aby zohavil celé její tělo. Tvář nebohé ženy byla absolutně nerozpoznatelná, prsa odříznutá a z pravé nohy vyčnívala kost. Kromě toho jí vrah vyprázdnil břišní dutinu, ve které se podle pitevní zprávy našly částečně strávené potraviny. Střeva a vnitřní orgány rozmístnil po pokoji, ale srdce oběti na místě činu nenašli.
Práce v některých odvětvích výroby je i v současnosti velmi nebezpečná. Koncem 19. století však pracovnice v továrnách na výrobu zápalek zasáhl postrach nazývaný „phossy jaw“, tedy fosforová osteonekróza čelisti. Dělnicím, které pravidelně pracovaly s bílým fosforem, začala postupně hnít čelist a často o ni nakonec zcela přišly.
Kromě toho jim však v důsledku onemocnění hrozilo i poškození mozku a podle Science Direct přibližně 20 procent případů končilo úmrtím. Prvním příznakem choroby, který lékaři u pacientů zaznamenali, byla bolest v čelisti. Bizarní je, že dásně některých pacientů s osteonekrózou čelisti v důsledku přítomnosti fosforu ve tmě dokonce zářily.
Ženy v továrnách se tak každý den vystavovaly vysoce toxickému bílému fosforu, v jehož blízkosti strávily dlouhé hodiny. První případ osteonekrózy čelisti údajně zaznamenali lékaři ve Vídni už v roce 1838, uvedl magazín zabývající se dentální hygienou RDH.
Aktivisté a dělnice z továren tlačili na zákaz bílého fosforu. Ten v Británii nakonec dostal červenou až v roce 1910. BBC America uvádí, že tyto události v zemi v roce 1888 nastartoval článek White Slavery in London od aktivistky a novinářky Annie Besant.
25 let v jednom pokoji (1901)
Přidej se do klubu Refresher+ již od 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak práce s radiem zabíjela dělnice v továrně.
Jak 900 obyvatel jedné osady spáchalo masovou sebevraždu.
Proč se muž, který vyráběl panenky z mrtvol děvčat, neomluvil rodičům obětí.
Jak si dav, který zlynčoval matku a dítě, udělal u jejich mrtvol fotografii na pohlednici.
25 let. Tak dlouho Francouzka Blanche Monnier neviděla denní světlo. Její matka ji totiž celé čtvrtstoletí držela zavřenou v jednom pokoji, kde jedla, vykonávala potřebu i spala. Blanche Monnier pocházela z bohaté rodiny, které překáželo, že se zamilovala do právníka bez peněz, píše Science Info.
Matka ji potrestala 25letým vězením v hrozivých podmínkách. Mezi lety 1876 až 1901 se po Blanche slehla zem. Osvobození se dočkala až díky anonymnímu dopisu, který generálnímu prokurátorovi v Paříži odhalil, jaké tajemství skrývá rodina Monnierových v jedné z místností svého domu.
Po příchodu do pokoje, ve kterém byla Blanche vězněná, se prý policisté ze zápachu v místnosti málem pozvraceli. Vězenkyně žila v obklopení shnilého jídla a vlastních výkalů. Údajně jí rodina nedopřála ani základní hygienu a nenosili jí ani žádné oblečení. Krmili ji pouze tak, aby přežila. Vážila jen 24 kilogramů.
Když ji matka zavřela, byla Blanche krásnou mladou ženou plnou entuziasmu a radosti ze života. Po útrapách, které si asi nikdo z nás nedokáže představit, se změnila na nepoznání nejen fyzicky, ale i duševně. Z otřesných zážitků se nikdy nevzpamatovala a nakonec zemřela v roce 1913 v psychiatrické léčebně. Její matka však zemřela už 15 dní po tom, co Blanche osvobodili, když dostala infarkt. Druhý z údajných věznitelů – její bratr – tvrdil, že za vším stála jeho matka, které nedokázal oponovat. Soud ho nakonec uznal nevinným.
Dav zlynčoval matku a syna (1911)
Lynčování. Zdroj: (Wikimedia, Public Domain) George H. Farnum/Oklahoma Historical Society Research Division/James Allen, Without Sanctuary: Lynching Photography in America, Twin Palms Publishers/Research Division of the Oklahoma Historical Society
Manžel Afroameričanky Laury Nelson ukradl a zabil krávu, aby nakrmil jejich děti. Během prohlídky domu se jejich mladý syn L. D. Nelson chopil zbraně a chtěl ji podat matce. Šerif George Loney s ním o zbraň začal zápasit, přičemž ho mladík údajně nechtěně postřelil, následkem čehož šerif zemřel, píšou na webu StMU History Media.
Matku a syna koncem května 1911 odvezli do vazby, kde čekali na soud, ke kterému ale nikdy nedošlo. K jejich cele napochodoval dav asi 40 mužů, který 14letého chlapce a jeho matku násilím odvedl.
Nedaleko města dvojici obviněných spoutali a Lauru znásilnili. Oba následně oběsili na konstrukci mostu, přičemž mladému teenagerovi ještě předtím stáhli kalhoty a obnažili jej. Než dav lynčovatelů odešel, udělal si z místa činu fotografii, která později kolovala v podobě poštovní pohlednice.
Podle jiné verze zabití šerifa Georgea Loneyho L. D. Nelsonem nebylo neštěstí, ale úkladná vražda. Ani to však nedávalo přibližně 40 mužům právo, aby dvojici obviněných potrestali bez soudu.
Bílý fosfor a nekróza čelisti nebyly jedinými problémy, se kterými se potýkaly dělnice ve fabrikách. V americké firmě The U.S. Radium ženy pracovaly s radioaktivní barvou, kterou společnost v té době označovala za bezpečnou.
Každý den jí natíraly hodinky či ciferníky, a přestože šlo o nekvalifikovanou práci, dobře si vydělaly. Podle portálu Buzzfeed byla jejich mzda třikrát vyšší než průměrná mzda ve tehdejších fabrikách. Radioaktivní barvou si dokonce natíraly zuby či rty, aby před ostatními lidmi „zářily“. V práci je učili, aby dokonce při malování z času na čas olizovaly konec štětce, aby jejich práce vypadala lépe.
Navzdory tomu, že objevitelka radia Marie Curie-Skłodowská na následky práce s tímto materiálem zemřela, pracovnice ve fabrice jejich zaměstnavatel nijak nechránil. Věřili tehdy, že malé množství radia je nezabije, ba naopak, pomůže jejich zdraví.
Dělnicím v továrně však postupně začaly vypadávat zuby a jejich kosti se rozpadaly. V jiných případech zaměstnankyně pracující s radiem umíraly na následky zhoubných nádorů sarkomů, které jim rostly na různých částech těla. Na výše přiložené fotografii například můžeš vidět sarkom na bradě.
Dvouhlavý pes (1959)
Broďaga a Šavka. Zdroj: Bundesarchiv/Wikimedia (Creative Commons)
Někteří milovníci psů nahlížejí na sovětského lékaře Vladimira Demichova jako na nacistu Josefa Mengeleho. Zatímco Mengele experimentoval na lidech, Demichov si za objekt svých pokusů zvolil psy.
Podařilo se mu transplantovat více jejich životně důležitých orgánů a později se začal věnovat propojování těl. Jeden z jeho dvouhlavých psů přežil po operaci 29 dní. Nejslavnější z lékařových 24 experimentů je však ten poslední, o kterém psal i magazín LIFE. V tomto případě však dvojice psů přežila jen 4 dny.
Fenka německého ovčáka jménem Brodaga se stala hostitelkou pro menšího psa, fenku Šavku, které lékař amputoval horní část těla a připojil ji ke krku Brodagy, píše Vice. Celá operace trvala přibližně tři a půl hodiny.
Výsledkem experimentu byla dvojice psů v jednom těle. Brodaga a Šavka dokázaly nezávisle na sobě slyšet, cítit, vidět, polykat a pít vodu. Tělo Šavky však nebylo připojeno na Brodagin žaludek, a tak veškerou vypitou vodu museli odvádět trubicí.
Vraždy u jezera Bodom (1960)
Jezero Bodom. Zdroj: Wikimedia/Helsingin Sanomat (Public Domain)
Představ si, že se svými kamarády táboříš v lese, někdo vás během spánku napadne a ty jako jediná*ý přežiješ. Takový hororový zážitek prožil v roce 1960 na vlastní kůži tehdy pouze 18letý Nils Gustafsson, který tábořil u finského jezera Bodom.
Záhadný útočník tehdy ubodal a umlátil k smrti jeho kamaráda, 18letého teenagera Seppa Antera Boismana, a jejich přítelkyně, 15leté dívky Mailu Irmeli Björklund a Anju Tuulikki Mäki, uvádí Ranker.
Vražedné zbraně policie nikdy nevypátrala a krátce po vraždě pochybila v tom, že neuzavřela celou oblast. Na místo se tak dostalo množství zvědavců, čímž mohly být zničeny důležité důkazy.
Nilsa Gustafssona našli ve stanu ubodaného a se zlomenými kostmi tváře. I když na něj policie zpočátku nahlížela jako na oběť, v roce 2004 ho zatkli pro podezření, že by vrahem mohl být právě on. Motivem prý byla žárlivost. Soud ho však prohlásil za nevinného a skutečný vrah je tak do dnešního dne neznámý.
Policie od roku 1960 označila za podezřelé více osob, ale ani jedné z nich nedokázali prokázat trojnásobnou vraždu, která je dodnes jedním z nejtajemnějších kriminálních případů Finska.
Masová vražda v osadě Jonestown (1978)
Jonestown. Zdroj: U.S. National Archives (Public Domain)
Vůdce sekty Peoples Temple Jim Jones vedl své následovníky až do jejich posledního dechu. V roce 1978, po 23 letech od založení sekty, spáchalo zhruba 900 členů podle jeho příkazu sebevraždu. Hromadnou sebevraždu vykonali v osadě Jonestown, ve které žil Jim Jones se svými nejvěrnějšími stoupenci, píše History. Ti se museli vzdát vlastního majetku a žít podle příkazů svého vůdce, kterému říkali Otec.
Podle výpovědí bývalých členů prý byli týráni i sexuálně zneužíváni. Jim Jones jim údajně odříkal kontakt s okolním světem a kromě toho jim zamezil užívání léků, přestože některé trápila těžká onemocnění.
Aby tyto „fámy“ o zneužívání ve své sektě před světem vyvrátil, přivítal v Jonestownu kongresmana Lea Ryana a několik novinářů. Někteří členové před nimi otevřeně mluvili o svých pochybnostech a chtěli s kongresmanem utéct.
Radikální sektáři je proto zabili. Jim Jones následně svým lidem přikázal, aby vykonali „revoluční čin“ – zabili své děti a následně i sebe. Většina poslechla a dobrovolně vypila jed. Ty, kteří odmítli, převážně zastřelili. Utéct se podařilo jen málokomu. Na místě našli 909 mrtvých, z toho třetinu dětí.
Anatolij Moskvin je historik zaměřující se na hřbitovy ovládající 13 jazyků. Celosvětově se však neproslavil svým vzděláním a prací, ale vykopáváním mrtvol malých dětí, z kterých si vyráběl morbidní panenky. Podle vyšetřování z roku 2011 se tak dostal k 29 tělesným ostatkům malých děvčat od 3 do 12 let.
Moskvinovy výtvory viděli v jeho bytě dokonce i jeho rodiče. Netušili však, že se za maskovanými panenkami skrývají skutečné děti, a tak si mysleli, že jde jen o netradiční koníček. Jeho diagnózu odborníci stanovili jako paranoidní schizofrenii. Soud historika nakonec poslal do psychiatrické léčebny, v roce 2020 však požádal o propuštění, informuje Daily Mail.
Během své výpovědi řekl, že se rodičům vykopaných těl děvčat nemá za co omlouvat. Podle jeho tvrzení rodiče děti zakopali, a tím na ně „ztratili právo“, zatímco on je vzal do teplého domova, kde je oblékl. Tvrdí, že pokud by se dostal na svobodu, začal by vyučovat děti angličtinu a žil by se svou novou přítelkyní.
