Přes milion kroků, téměř tisíc kilometrů a třicet jedna dní na cestě. Taková je bilance Čechoitala Nica, který na olympijský stadion došel pěšky z rodné Vysočiny.
Nico Moro už toho za svůj život mnoho ušel. Pěšky došel do Athén, putoval i Nepálem, Indií, Spojenými arabskými emiráty, Kuvajtem, Saúdskou Arábií a Arménií.
Zlom ale přinesla až jeho poslední cesta. Poloviční Ital a zároveň hrdý rodák z Třebíče se rozhodl dojít na olympiádu do Milána z domova po svých. Cesty, kterou věnoval své zesnulé italské babičce, si všimla média i fanoušci. Nico přitom zůstává skromný: na noclehy se mu skládali sledující, cestu ušel v botách od táty a s obyčejným vybavením a na olympijský stadion se s přítelkyní podívá díky akci 1+1 vstupenka zdarma. „Cestovat se dá i za málo peněz,“ připomíná.
Refresher se s ním spojil ve čtvrtek večer, tedy těsně poté, co cestu dokončil. „Dnes jsem ušel 42 kilometrů, to je jako maraton,“ popsal nám unaveně, ale šťastně do telefonu z Milána. „Vyspím se a ráno jdu na tetování, nechám si zvěčnit olympijské kruhy,“ líčí svoje další plány.
Co nám ještě prozradil o své cestě?
- Jak se dá low-costově cestovat i v lednu?
- Jestli se dá do Itálie dojít v levném termotričku a botách od táty?
- Proč musel Nico odmítat cukrovinky od fanoušků?
- Kdy měl chuť se na celou cestu vykašlat?
Cestu jsi dokončil doslova před pár hodinami. Jak se cítíš?
Vypadá to, jako bych umřel, ale žiju. Cítím se úplně jako bych byl znovuzrozený. Tělo je jak nové.
Kolik to nakonec dalo kilometrů a dní?
Nakonec 924 kilometrů a šel jsem 35 dní.
Jak vypadalo přivítání v Miláně?
Hlavní uvítání mám v Českém domě. Domluvený jsem i s kameramanem olympijského výboru. Zajdu se samozřejmě podívat i na hry. Bral jsem jako znamení, že na vstupenky byla akce 1+1 zdarma do 26 let věku a já svoje 26. narozeniny oslavím za pár dní, takže jsem je ještě stihl. Půjdeme s přítelkyní, těším se i na ni.
A další plány?
Zítra ráno vstanu, doufám teda (smích) a půjdu na tetování. Nechám si na hřbet ruky vytetovat Milano Cortina 2026 a olympijské kruhy.
„Cesta byla můj osobní Survivor“
Vraťme se na začátek. Proč tě vlastně napadlo jít v lednu na zimní olympiádu? Leden není zrovna praktický měsíc na pěší cestování.
Chtěl jsem vyzkoušet extrém. V životě už jsem zažil extrémní teplo, když jsem procházel Indií nebo Pákistánem, kde bylo padesát stupňů ve stínu a vařil jsem se na asfaltu. Chtěl jsem zkusit i opak. Navíc jsem napůl Čech a napůl Ital, tak se nabízelo to spojit.
Loni jsem se také hlásil do Survivoru, málem jsem se tam dostal, ale nakonec to na letošní ročník nevyšlo. Beru to tak, že tohle byl takový můj osobní Survivor. Jsem ale rád, protože Milán pro mě má vyšší citovou hodnotu. Další olympiáda v Itálii bude třeba až v roce 2050 a to už tady moji rodiče nemusí být. Jsem rád, že takhle mohli cestu prožívat se mnou.
Byla zima tvůj největší nepřítel? Kdy přišla největší krize?
Nejhorší den byl určitě čtvrtý, v rakouském Gmündu. Tam přišla první krizovka. Tělo mě moc neposlouchalo, začalo opravdu hodně sněžit, doprava byla šílená. Každý mě odsuzoval, lidi na mě troubili. Připadal jsem si jako v americkém filmu, když jde vězeň, takový ten mukl, a všichni na něj řvou. Do toho mi lidi psali komentáře, že umřu, že budu mít omrzliny a upadne mi nos.
Mapa z Nicova webu, kde svou cestu a polohu sdílel online, často i streamoval. Celkem z Třebíče do Milána ušel 924 kilometrů.
Co tě v tu chvíli drželo nad vodou?
Asi něco vyššího. Je tělo, hlava a pak ještě vůle, duše. Říkal jsem si, že to prostě nemůžu vzdát. Ve zmiňovaném Gmündu jsem si říkal: „Dojdu k benzínce, dám si vodu, kafe, párek, bude to dobrý.“ Přijdu tam a ta benzínka byl jen tankomat. Nic tam nebylo. Šel jsem dál a těch dalších 300 metrů mi připadalo jako kilometr. Byl jsem úplně vyřízený, zapšklý, nechtěl jsem komunikovat.
Co to zlomilo?
Najednou se tam objevili dva moji sledující, kteří v Gmündu pracují. Vzali mě do kavárny, koupili mi zákusek, cappuccino a pokecali jsme. To mě hodně nakoplo. A nejen to – koupili mi i motel se snídaní. To byla úplná bomba, vůbec jsem to nečekal. Pak jsem šel na ubytování a potkal paní, která na mě volá: „Vy jdete do toho Milána, že jo? Já vás sleduju na Facebooku!“ To byl teprve čtvrtý den a lidi už mě poznávali na ulici.
Děly se podobné věci často?
V Rakousku hodně. Sdílel jsem svoji polohu na sociálních sítích. Lidé, kteří mě sledovali a jeli třeba na hory, na mě často čekali třeba u cedulí měst, do kterých jsem měl dojít. Bylo to až tak časté, že jsem pak musel začít odmítat. Dávali mi různé kokina a čokolády, ale já je neměl kam dávat. A hlavně, v té zimě všechny sladkosti zmrzly! Tyčinky bývaly tak tvrdé, že se nedaly rozkousat. A taky jsem nemohl večeřet každý den jenom tři Marsky a dvě Snickersky.
Když zmiňuješ zimu – jak jsi řešil spaní? Když cestuješ low-cost, v létě se dá nocleh vyřešit stanem nebo plachtou, ale teď?
Hodně jsem využíval Airbnb, nebo mi fanoušci platili hotely. Potřeboval jsem přes noc být v teple a hlavně nabíjet. To byl závod s časem i technikou. Každý den se mi něco rozbilo – dráty, powerbanka, telefon mi v těch nízkých teplotách zamrzal. Já ale musel být online, abych dával vědět lidem. Kdybych měl víc času, dalo by se to řešit jinak, ale takhle jsem potřeboval jistotu elektřiny.
Zmínil jsi hejtry. Co říkáš na lidi, kteří tvrdí, že to celé jen hraješ?
To jsou podle mě často lidé, kteří nemají vlastní životy a rádi popichují. Psali mi třeba: „On točí video a pak si sedne do taxíku a jede na hotel.“ To je pro mě nemyslitelné. Každý máme achillovku někde jinde, mně se tohle konkrétně hodně dotýkalo. Mám v mobilu detekovaný každý pohyb, každou minutu. Je to neprůstřelné.
Ale i kdybych tu měl umělou inteligenci a všechno možné, lidi by si stejně mysleli svoje. Mně je to jedno. Já vím, že jsem to šel. Tu vzdálenost mám v hlavě. Když jdeš pěšky, pamatuješ si každý strom, víš, kolik projelo Mercedesů, jaká je doprava. Když jedeš autem, máš cestu zkreslenou. Nevyměnil bych hlavně pocit, až se vrátím do Třebíče, budu na tom našem krásném náměstí a budu si moci říct: odsud jsem šel do Milána.
„Boty mi ušil táta“
Jaké jsi měl vlastně vybavení? Četla jsem, že máš speciální boty od táty.
Táta vyrábí boty od svých čtrnácti let. Je Ital, ale přiženil se do Česka a žije v Třebíči. Dělá boty ručně. Ty moje ani nejsou nějaké speciální do sněhu, spíš takové podzimní. Ale já jsem chtěl jít v obyčejných věcech. Koupil jsem si jen termotriko, termokalhoty a obyčejné ponožky. Chtěl jsem ukázat, že nepotřebujete výbavu za půl milionu. Byl to sice větší „survivor“, ale o to víc si toho vážím. A nejlepší rada, co jsem dostal? Dětský pudr do ponožek. To je bomba, nohy se pak neničí.
Co ti tahle cesta dala?
Pocit sounáležitosti. Měl jsem neuvěřitelnou podporu, pořád mě někdo poznával. Češi se tak nějak semkli. Říkám tomu efekt špaget – jednu špagetu zlomíš snadno, ale svazek špaget nezlomíš. Myslím, že jsem v lidech vzbudil impuls, že mají možnost žít teď. Ne zítra, ale dneska. Lidi mi psali, že se jim nechtělo do práce, ale když viděli, že Niko už má v deset ráno v nohách deset kilometrů, tak šli taky. Je to takový nekonečný generátor energie: já nabiju je a oni zase mě.
Jaké máš plány, až se vrátíš? Co nějaká další cesta? Hlavně odpočívat! Musím se zrevitalizovat. Chci dopsat knihu a dělat přednášky. Ale letos bych chtěl jít i s přítelkyní cestu do Santiaga de Compostela, aby i ona viděla, co taková cesta obnáší.
