Studio Sucker Punch se pět let po vydání úspěšného titulu Ghost of Tsushima vrací s volným pokračováním Ghost of Yotei. Nová protagonistka Atsu se v něm vydává na cestu za pomstou, která je dlážděna nejen těžkými rozhodnutími, ale také spoustou mrtvých.
Na rovinu musím říct, že má očekávání před spuštěním Ghost of Yotei nebyla zrovna nízká. A to i přesto, že jsem k prvnímu dílu, v němž hlavní hrdina Jin Sakai musel zahodit morální kodex samuraje a začít bojovat „špinavě“ jako ninja, aby odvrátil mongolskou invazi do své rodné země, měl mnoho výhrad. Jako celek jsem si totiž jedničku dost užil a lepší samurajská akce tady do té doby (a zároveň od té doby) jednoduše nebyla.
Nádherný svět spolu s vyváženým, příjemně plynulým a akorát tak náročným combatem a hromadou imerzivních herních prvků navrch posouvaly titul bezpochyb do sféry her, na které jen tak nezapomenete. Nicméně repetitivní kostra příběhu, která se otiskla i do herních mechanismů jako vedlejší questy nebo odhalování nových částí mapy, v nichž hráčům či hráčkám nebylo nabídnuto nic moc nového k objevování, mě chvílemi silně frustrovaly. Přirozeně jsem tak byl zvědavý, jak si tvůrci s těmito neduhy poradili. No a dobrou zprávou je, že víceméně všechny mé problémy s první hrou byly ve dvojce odstraněny. Nicméně pojďme to vzít hezky od začátku.
Tentokrát je to osobní
Děj začíná v roce 1603, tedy nějakých 300 let po událostech Tsushimy, a nacházíme se v oblasti poblíž hory Yōtei v části Japonska zvané Ezo (dnešní Hokkaidó). Příběh vykopává scénou z dětství hlavní hrdinky Atsu, kdy šestice neznámých samurajů pobije její rodiče a bratra, zapálí její domov a samotnou Atsu nechá vážně zraněnou, aby na místě shořela se vším ostatním. To se ale pochopitelně nestane, a o nějakou dobu později se Atsu, nyní coby dospělá žoldačka s válečnými zkušenostmi z jihu, vrací do Ezo, aby srovnala účty.
Premisa je tak hned od začátku výrazně osobnější, protože Atsu nevyráží do boje s Yotejskou šestkou, jak se bojovníkům vedeným Lordem Saitem přezdívá, aby osvobodila obyvatele Ezo od jejich útlaku, nýbrž čistě ze sobeckých důvodů. A komukoli, komu přitom oklikou pomůže, tomu dá jasně najevo, že nepracuje zadarmo a za její služby by měl radši rychle zaplatit.
Atsu je tak oproti Jinovi mnohem svéráznější, veškeré její hodnoty zdánlivě zemřely v den smrti její rodiny. Minimálně ze začátku neexistuje nikdo a nic, co by ji přimělo se alespoň na okamžik zastavit a zamyslet nad tím, co jí taková pomsta přinese. Hra pak na nic nečeká a poprvé si hraní za Atsu osaháte přesně v momentě, kdy vypátrá prvního člena Yotejské šestky – obávaného Hada. Následuje duel, z něhož sotva vyváznete živí, a teprve poté se vám Ezo a vše, co tato nová přenádherná krajina nabízí, zcela otevře.
Odkud Kam fouká vítr
Jestliže to doteď celé trochu zní, jako by tvůrci Ghost of Yotei nezáměrně přišli s tím samým, co před půl rokem konkurenční vývojáři z Ubisoftu v podobě letošního Assassin's Creed Shadows, pak vězte, že by obě hry od sebe už nemohly být vzdálenější. Série AC je v posledních letech nechvalně známá vrstvením jednoho systému na druhý, obřími mapami s hromadou bodů zájmu a zbytečně složitými RPG prvky, které ve finále fungují jen jako nutný grind, aby se hráči nebo hráčky mohli posunout v příběhu dál.
Nic takového v Yotei není. Drtivou většinu vedlejších questů, upgradů vybavení nebo třeba vylepšení jednotlivých skillů (k tomu všemu se za malou chvíli vrátím) jsem po čas necelých 50 hodin, co mi zabralo dokončit hlavní příběh a zároveň splnit troufám si říct nějakých 70 až 80 procent celkového obsahu ve hře, posbíral náhodně během mého putování po Ezo.
Oblíbená funkce zavolání větru, která vás nasměruje buď k vámi sledovanému úkolu, nebo třeba jen trackovanému bodu na mapě, opět hraje prim. Orientaci v terénu ale tentokrát pomůže i masivní hora, nebo třeba dalekohled. Vrací se i další populární prvky jako ptáčci, co vás navedou k nějakému zajímavému neobjevenému místu, lišky, co vás většinou přivedou na stopu nějakého amuletu, nebo nově i divoká vlčice – váš chlupatý společník, jehož schopnosti jako třeba míra zjevování se, rozvinuté bojové funkce a další docela šikovné bonusy můžete vylepšit pokaždé, když jí ve světě pomůžete porazit menší skupinky nepřátel.
Jak už jsem pak zmínil, na většinu z toho narazíte zcela náhodně a organicky při cestování mezi jednotlivými questy. To lze opět dělat buď pěšky, nebo na hřbetu vašeho věrného oře. Jak bude vypadat, nebo jak se bude jmenovat, si opět můžete sami zvolit. Míra svobody, kterou tentokrát vývojáři poskytli, je skutečně velkorysá a netýká se pouze customizace věcí jako barvy brnění či rozmanitého skill tree, v němž si můžete vylepšit jednotlivé zbraně, styly boje nebo výše zmíněnou vlčí společnici. Ještě daleko důležitější je to u volby toho, jak vlastně hrou budete chtít postupovat.
Nelineární vyprávění s neviditelnými mantinely
Jednou z pro mě nejlepších novinek nového dílu Ghost je fakt, že si tentokrát hráč nebo hráčka sám*sama volí, v jakém pořadí bude jednotlivé členy Yotejské šestky stopovat a zabíjet. Nebo minimálně ze začátku. Poté, co si Atsu vyřídí účty s Hadem, má na výběr mezi Onim, Kicune, Drakem a Pavoukem a na konec logicky musí přijít řada na jejich pána Lorda Saita. Než se do toho ale vůbec pustíte, musíte nejprve posbírat cenné informace od róninů a samurajů, na které narazíte buď náhodně, nebo při vydělávání si coby lovci odměň. Až když nasbíráte dostatek indícií ohledně výskytu členů Yotejské šestky, můžete se vydat po jejich stopě.
Poslední tři jmenovaní vás ale vcelku logicky moc daleko nepustí (odpověď proč vyplyne z příběhu), a tak budete muset nejprve vyřešit ty první dva – na koho ale vyrazíte první, to už bude na vás.
Výběr hlavního questu potom zpravidla doprovází možnost naučit se s novým typem zbraně. Pakliže jste jako já a chcete pocit imerze, budete tyto questy automaticky plnit jako první předtím, než se vydáte dál, hra vás do nich však nikdy nebude přímo nutit, spíš tak jemně popostrkovat. Oproti jedničce je však množství arzenálu, jaký máte k dispozici, výrazně větší, takže pokud někdo preferuje boj s kopím, srp na řetězu nebo třeba dvě katany, může se vyřádit. Každá zbraň má ale jasně definované výhody a nevýhody, ideální je tedy nejen mít k dispozici všechny, ale zároveň mezi nimi umět střídat tak, aby Atsu byla vždy připravená co nejlépe čelit svým protivníkům, z nichž někteří bojují na blízko, jiní na dálku, a ti obzvlášť silní zvládají obojí. K tomu vám pomohou i speciální schopnosti Atsu, které rostou kterak se z ní stává čím dál větší postrach (aka duch pomsty neboli onryō) Ezo.
Tady zároveň přichází v mých očích ten největší posun od jedničky. Zatímco ze začátku se vám mohou zdát souboje maličko repetitivní, protože většinou dojde jen na duel s katanami, se zpřístupněním každé nové oblasti mapy při progresu hlavním questem se začnou objevovat nové typy nepřátel, kteří také mění své vybavení podle toho, k čemu má přístup Atsu. Neplatí to ale jenom o zbraních. Jeden region se docela vymyká z toho, na co jsme v podobných hrách zvyklí, protože zde operuje skupina nepřátel následující jeden specifický druh učení, díky němuž vás nejednou zaskočí, což boje s nimi dělá o to intenzivnější. Tento region je plný hádanek, mysteriózních puzzlí ve stylu posledního Indiana Jonese, nabízí asi nejzajímavější vedlejší questy i nejpřekvapivější hlavní dějovou linku a celkově byl pro mě nejoblíbenější pasáží celé hry.
Zhruba někdy od půlky potom vyprávění najede zpátky do lineárních kolejí s tím, jak zápletka začne gradovat. To je vcelku pochopitelné řešení, které mi po úvodní sérii dobrodružství s Atsu vůbec nevadilo. Čeho jsem si ale tou dobou začal všímat, a co mě zpětně trochu mrzí, byť je to možná vůči Ghost of Yotei maličko nefér, je, že všechna ta svoboda je zároveň tak trochu iluzorní. Čím více času jsem s Atsu strávil, tím více jsem si všímal nenápadných mantinelů, které mi zabraňovaly v tom dělat věci například příliš rychle, zapomínat si něco vylepšit atd. Zatímco ve hrách jako třetí Zaklínač nebo Red Dead Redemption 2 je naprosto snadné se ztratit a nevědět, co nebo kam dál, Ghost of Yotei vás sice nechá putovat, objevovat, bavit se hádankami, hazardovat v hospodách, sekat bambusy, koupat se v jezírcích, lézt po horách, zabíjet agresivní róniny nebo čistit nepřátelské kempy implementací různorodých taktik – nikdy se v něm však neztratíte a hra vás nikdy nenechá „vynechat“ něco důležitého. Je to bohužel neduh většiny současných AAA her a ani Sucker Punch, přes veškerou snahu mít svět co možná nejorganičtější, se tomuto trendu zcela nevyhnul.
V širším kontextu je to ale pouze drobná vada na kráse a něco, co mi osobně chybělo k dokonalosti, ale mnohým to třeba vůbec vadit nebude. Pokud to totiž ještě někomu nedošlo – Ghost of Yotei je vskutku po všech stránkách strhující a fenomenální akční jízda, jejíž největší předností je její krása, plynulost a suverénní styl, s jakým vypráví tento konkrétní příběh.
Ve společnosti obrů
Herně Sucker Punch opravdu neponechal nic náhodě a Ghost of Yotei je oproti Ghost of Tsushima stejný upgrade, jako bylo The Last of Us Part II oproti Part I, nebo God of War Ragnarök oproti God of War. Po všech stránkách ambicióznější, důmyslnější, vyladěnější a zábavnější sequel, který se může hrdě měřit s tím nejlepším, co na konzole PlayStation kdy vzniklo.
Současně s tím můžu napsat, že je to zároveň nejhezčí hra, jaká na této generaci konzolí vyšla. Při hraní jsem ještě nikdy nebyl tak často šokován už jen tím, jak nádherně vypadají určité lokace. Míra detailů je jedna věc, ale čistě esteticky je to (podobně jako v případě jedničky) absolutní nirvána pro oči a vůbec bych se nedivil, kdyby někdo strávil hodiny pouze ve fotorežimu. Dorazily ale taky lepší animace tváří, lepší nasvětlení a celkově se grafika viditelně zvedla.
Aby toho ale nebylo málo, tvůrcům se povedlo tentokrát přijít i s příběhem, který možná nemá až takovou historickou relevantnost, jakou mělo znázornění první mongolské invaze a zrod prvního shinobiho, ale zato dokáže přenášet silnější emoce, má komplexnější postavy (kladné, ale i ty záporné), větší bitvy, šikovně zachycuje nástup moderních technologií jako střelné zbraně, těší se diverznějšímu prostředí a v neposlední řadě je po vzoru starých samurajských filmů poetický až na půdu.
Asi nikdo už pak nenapíše lepší pojednání o pomstě než Neil Druckmann a Halley Gross s druhým The Last of Us, to ale neznamená, že Atsu a její cesta nemají dnešnímu publiku co říct, vlastně je to spíš naopak a já byl místy až překvapen nejen kvalitou zdejších dialogů, ale i faktem, že se scénář vyhýbá řadě tradičních klišé spojených s klasickými příběhy o pomstě. Nejlépe to ale bude vystihovat slovíčko „dospělý“. Je to totiž v prvé řadě dospělý příběh, ve kterém je místo na traumata, ale taky uzdravování. Zkratkovitá řešení, ale i zpytování svědomí. Příběh o vině, ale i odpouštění. I proto se může Ghost of Yotei směle poměřovat s těmi nejlepšími.
Pár věcí na závěr
Co se technické stránky týče, hra mi během mého měsíčního hraní před jejím vydáním spadla všehovšudy asi třikrát, většinou to bylo po skončení nějaké cutscény a jednou při odvážném skoku do bitvy. Vývojáři už navíc přislíbili Day 1 patch, který bude řadu již známých problémů řešit.
V poslední části hry jsem pak tu a tam narazil na nějaké podivné animace, taky jsem měl pocit, že úroveň cutscén mírně klesla oproti prvním dvěma třetinám, vesměs to ale byly všechno drobnosti, které běžným okem nejspíš ani nezaznamenáte. Jediný skutečný problém nastal v momentě hned na začátku hry, kdy jsem měl pomocí haptického ovladače zahrát na shamisen (basically kytara), ale instrukce na obrazovce ani trochu neodpovídaly realitě na ovladači. Zasekl jsem se u toho asi na deset minut, hra i ovladač po nespočtu pokusů přestaly respondovat a vyřešila to až výměna ovladače a vykašlání se na návod a místo toho najetí na metodu pokus-omyl.
Na shamisen jsem následně odmítal po zbytek hry hrát, ke konci jsem mu ale přece jen přišel na chuť. Oproti jedničce jsem taky nikdy neměl pocit, že by byla mapa příliš velká na to, abych ji celou neprojel, nebo že by na ní bylo příliš mnoho aktivit, aby mě to odrazovalo od toho hru zplatinovat. Zkrátka perfektní rovnováha podpořená navíc výrazně nápaditějšími questy. Když se k tomu přidá jednoduchý a přehledný systém vybavení, opět velmi čisté a praktické rozhraní a následně ještě svět ožije díky všudypřítomné fauně a floře – přičemž obojí má i své praktické využití – vznikne zkrátka krásně živoucí a dynamická hra, do níž se milerádi na několik desítek hodin ponoříte a necháte se jí pohltit.
Jinými slovy masterpiece, jenž sice letos nemá zrovna malou konkurenci, za mě je ale jednoznačným adeptem na Game of the Year award a velmi bych se divil, kdyby neskončil alespoň nominován. A teď už mě omluvte, musím jít dodělat tu platinu.
Hodnocení: 9/10
Platformy: PlayStation 5
Datum vydání: 2. října 2025
Recenzováno na PlayStation 5 Pro
