Ren Aldridge léta působí jako frontwomanka punkové kapely Petrol Girls. Od jejich feministického nářezu odbíhá i k doktorátu nebo aktivismu proti femicidám. V rozhovoru pro Refresher se rozpovídala o naštvání, křiku jako terapii, ale i naději a inspiraci.
Když punkerka Ren Aldridge vyleze na stage, můžeš si být jistá*jistý, že dneska večer se bude křičet. Její uskupení Petrol Girls se totiž nebojí na svých koncertech vytvořit až terapeutický prostor. Příkladem budiž, že sama Ren označuje za „party song“ track, kde tematizuje vlastní zkušenost s potratem s doslovným názvem Baby, I had an abortion.
„Před svým potratem jsem narážela jen na smutné nebo děsivé příběhy o potratech. Pro mě byl potrat osvobozující a chtěla jsem vytvořit něco, co to oslaví,“ vysvětluje v Rakousku usazená Britka. I radost je podle ní politická emoce, byť často ventiluje svůj hněv.
- Proč je zásadní na feminicidu upozorňovat i ve zdánlivě vyspělých společnostech
- Kdy se Ren chystá do Prahy
- Jak mluvit o feministických tématech se svým nejbližším okolím
- Jak při aktivismu nevyhořet a čím si dodává naději
V rozhovorech často skloňujete svůj hněv. Je pro vás vztek emoce, která pomáhá transformovat věci v něco produktivního? S věkem se u mě vztah ke vzteku proměnil. Jako mladší jsem v sobě měla obrovské množství naštvání. Schopnost pojmenovat svůj hněv a uvědomit si, co vás štve, je zásadní, abyste se dokázali postavit nespravedlnosti. Hněv ale funguje jako oheň. Může být extrémně destruktivní, a pokud vás pohlcuje, pomalu vás ničí.
Co s tím?Na našich koncertech se snažím vytvářet prostor, kde můžeme být naštvaní společně. Žijeme ve světě, který ženám neustále diktuje, že se mají usmívat, být milé a držet hubu, i když je tu tolik věcí, které nás popuzují. Nedávno jsem začala dělat to, že vyzvu všechny v davu, aby prostě křičeli. Všichni společně zařveme a vypustíme to ven. Je to neuvěřitelně katartické. Hněv se musí ventilovat, nemůžete ho v sobě jen tak držet.
Hrajete punk, pomáhá vám i samotný žánr? Je křik tím důvodem, proč jste si ho pro svou tvorbu vybrala?Určitě. Část mého hněvu a frustrace v mládí pramenila i z toho, že mám ADHD, o čemž jsem tehdy nevěděla. Žít s nediagnostikovaným ADHD ve mně vyvolávalo obrovský vnitřní přetlak a silný cit pro nespravedlnost. Ve čtrnácti jsem hrála v metalové kapele, ve dvaceti jsem založila punkovou, to byly zásadní momenty. Takže křičím už hrozně dlouho. Mít prostor, kde to ze sebe můžu všechno dostat, pro mě bylo a je zásadní.
Název vaší kapely Petrol Girls odkazuje k Les Pétroleuses, feministické skupině z Pařížské komuny. Čím vás inspirovaly?
Narazila jsem na ně díky spisovatelce Laurie Penny, která přednášela o ženách v protestních hnutích. Název Les Pétroleuses překládala jako Petrol Girls a já si hned říkala, že je to skvělé jméno pro kapelu. Fascinuje mě, že jde do značné míry o mýtus – nikdo přesně neví, zda reálně existovaly. Ukazuje to obrovskou sílu nápadu nebo příběhu.
Co vás na nich tak inspirovalo?
Jedna jejich myšlenka spočívala v tom, že vzaly lahve od mléka – což je ikonický symbol domácnosti – a proměnily je v Molotovovy koktejly, aby během Pařížské komuny zapalovaly soukromé vlastnictví. Tahle akce se mnou silně rezonovala, protože jsem se v Británii v roce 2010 účastnila studentských protestů proti škrtům.
Tehdy se demonstrovalo formou přímých akcí, rozbilo se například sídlo Konzervativní strany. Média o akci informovala jako o „násilí“, ale nikomu se nic nestalo. Vadí mi, když se slovo násilí používá pro škody na soukromém majetku. Násilí se páchá na lidech, na zvířatech, na živých tvorech, ne na věcech. Tímhle narativem se úplně vymazalo systémové násilí úsporných opatření a ekonomických politik, které ničí celou zemi.
I radost je politicky silná emoce.
Tvorba Petrol Girls je explicitně politická, sama se angažujete i jako aktivistka. Proč je pro vás tak důležité propojovat umění s aktivismem?Umění musí vycházet z toho, na čem vám hluboce záleží. Nemůžu vidět všechny ty formy nespravedlnosti a nechat to být. Být člověkem pro mě znamená cítit vůči nespravedlnosti hněv a empatii – poznat lidskost druhého a uvědomit si, že to, co se mu děje, je neakceptovatelné. Vždyť se podívejte na genocidu v Gaze. Je přirozené, že se tyto pocity proderou ven skrz kreativní vyjádření.
Vycházíte i z vaší osobní zkušenosti?Můj feminismus je zčásti spojený se zkušeností s genderově podmíněným násilím, ale reaguje i na příběhy přátelstva. V Grazu se dlouhodobě zapojuji do protestů proti femicidám. Objímala jsem ženu, které týden předtím zavraždili kamarádku. Tyhle věci ve vás zůstanou. Kdybych se nesnažila měnit podmínky kolem sebe, byla by ze mě hluboce depresivní osoba. Věřím, že po celém světě existuje spousta lidí, kteří se snaží posouvat věci lepším směrem. Když se spojíme a udělujeme, co je potřeba, svět proměníme.
V jedné ze skladeb otevřeně tematizujete vlastní zkušenost s potratem. Jaké pro vás bylo vložit tak intimní téma do tracku?Skvělé a osvobozující. Písnička Baby, I Had An Abortion je v podstatě party track. Chtěla jsem vytvořit prostor i pro jiné emoce než jen pro hněv. Nejsem pořád jen vážná, ráda si dělám legraci a bavím se. Radost je politicky neuvěřitelně silná. Před svým potratem jsem narážela jen na smutné nebo děsivé příběhy o potratech. Ty jsou samozřejmě validní a důležité, ale pro mě byl potrat osvobozující a chtěla jsem vytvořit něco, co ho oslaví. Pro spoustu lidí je interupce doslova záchrana života a opětné převzetí kontroly nad vlastním tělem. Rodičovství je skvělá věc a doufám, že budu jednou matkou, ale v té době by pro mě nebyla dobrou cestou.
Za femicidu nemohou migranti ani muslimové, ale muži.
Femicida je podle statistik spáchána každých jedenáct minut. Proč je toto téma ze strany institucí i společnosti stále tak ignorováno?Násilí na ženách máme zinternalizované jako něco nevyhnutelného. Přistupuje se k tomu, jako by muži byli od přírody agresivní a ženy zranitelné. To je nesmysl. Žádné dítě se nenarodí násilné, vychovává ho k němu naše společnost. A my to můžeme změnit.
Zásadní je zbourat představu, že je násilí přirozená součást genderově binárního vidění světa. Muži mohou být pečující, laskaví a jemní, stejně jako ženy mohou být lídryně a být naštvané. A navíc existuje mnohem více než jen dva gendery.
Angažujete se v rakouském hnutí Resistance Quilt nebo F*Streik Graz. Co přesně tam organizujete?Hnutí F*Streik vzniklo v roce 2019 po vzoru feministických stávek v Latinské Americe a na Islandu. Staví na myšlence: „Když přestaneme pracovat my, celý svět se zastaví“. Ženy vykonávají obrovské množství neplacené práce – domácí, emotivní i reprodukční. Stávka ukazuje, co by se stalo, kdybychom tuto práci přestaly dělat. Pořádaly jsme pravidelné demonstrace proti femicidám, kde jsme formulovaly požadavky od více financí pro centra prevence domácího násilí až po univerzální základní příjem.
A co Resistance Quilt?Scházíme se na workshopech a vytváříme transparenty s požadavky. Diskutujeme o tom, jaká konkrétní změna je potřeba, aby se násilí zastavilo, a navrhujeme malé, praktické kroky. Každý je totiž expertem na svůj vlastní život a ví, co ve svém okolí změnit. Když pak vidíte všechny ty výtvory pohromadě, uvědomíte si, že i malé akce jsou součástí něčeho velkého.
Rakousko vnímáme jako vyspělou západní zemi. Proč je tam téma femicid tak pálčivé?Máme v rámci Evropy jedny z nejhorších statistik. Zároveň tu vidím silný rasismus a islamofobii. Často narážím na řeči typu: „Za to můžou migranti a muslimové.“ Ne, můžou za to muži. Společným jmenovatelem je mužské násilí, ne konkrétní víra nebo rasa. Když se podíváme na statistiky, zjišťujeme, že jedním z největších rizikových faktorů pro femicidu je sociální izolace.
Pokud jste migrantka odříznutá od své podpůrné sítě a komunity, neumíte jazyk a váš právní status často závisí na manželovi, jste v obrovském riziku. Tyto ženy se navíc často bojí vyhledat pomoc policie z obavy z deportace. Místo toho, aby systém řešil tyto nebezpečné podmínky, krajní pravice to zneužívá k rasismu a tváří se, že jde o „ochranu našich žen“. Jenže ženy nepotřebují politickou ochranu před rasově odlišnými muži, potřebujeme změnu patriarchálních struktur a fungující komunity pro všechny.
Na svém TED Talku o femicidách jste řekla: „Co mě dělá kvalifikovanou? Mám punkovou kapelu, kde o tom mluvím, ale zvednout hlas můžeme všichni.“ Jak o feministických tématech mluvit ve svých komunitách, v každodenním životě s přáteli, rodinou nebo kolegy, aniž bychom je odradili?Vy sami znáte lidi ve svém životě nejlépe a musíte si věřit, že víte, jak s nimi mluvit. Je potřeba se naladit na lidi podle toho, kde s nimi mluvím. Když budu mluvit s akademickým profesorem, použiji odborné výrazy, abych ukázala, že jsem jeho rovnocenná partnerka. S teenagery nebo se svou babičkou budu mluvit úplně jinak. Postupem času používám internet čím dál méně, protože je těžké oslovovat všechny najednou. Věřím v osobní rozhovory vedené s empatií. Laskavost v konverzaci dokáže posunout neuvěřitelně mnoho věcí.
Smyslem života je trávit čas s lidmi, které milujeme.
Být politicky aktivní může být často náročné a frustrující. Co děláte, aby jste nevyhořela?Čím dál více si uvědomuji, jak drahocenný je čas strávený s přáteli a blízkými, aniž bychom řešili politiku. Zajít na drink, do kina, hrát deskovky. To není lehkovážnost, ani důvod k pocitům viny, ale nutnost. Smyslem života je trávit čas s lidmi, které milujeme. Dlouho jsem si ho odepírala, protože jsem měla pocit, že musím neustále dělat něco „důležitějšího“. Jenže jakmile přijdete o tenhle čas, ztratíte i smysl toho, proč to všechno vlastně děláte.
Prague Pride 2026: Duhový průvod prošel Prahou, dorazily desítky tisíc lidí
8. srpna 2026 v 11:50
Co vás inspiruje? Co číst nebo poslouchat, aby měl člověk sílu pokračovat?Skvělý a uklidňující je The Blindboy Podcast, který dělá jeden neuvěřitelně chytrý a vtipný Ir. Otevřeně v něm mluví o duševním zdraví, autismu i politických tématech. Z literatury bych doporučila Françoise Vergès a její dílo o dekoloniálním feminismu, nebo Lolu Olufemi. Její kniha Feminism, Interrupted je skvělým a stručným úvodem pro každého, ale zároveň dokáže vyzvat a inspirativně znejistět i lidi, kteří se ve feminismu pohybují dlouhé roky.
