Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Profesní deformace mu zážitek nekazí. Naopak mu dovoluje vidět Disneyland úplně jinýma očima.
Ještě před pár lety pracoval v gastru. Dnes se podílí na vytváření světů, ve kterých ožívají Disney příběhy. Do Disneylandu Paris se přitom Jakub Jílek nedostal podle žádného předem nalinkovaného plánu. Stačila jedna zpráva od kamarádky a odvaha zkusit něco, co mu do té doby připadalo nereálné.
V rozhovoru nám český Imagineer popsal, jaké je to pracovat pro nejnavštěvovanější zábavní park v Evropě, proč jsou při tvorbě důležité i ty nejmenší detaily a jaké je sledovat tisíce lidí, kteří se díky jeho práci na chvíli ocitnou uprostřed fiktivních světů.
Jak ses dostal k práci pro Disneyland Paris? Byla to cesta, za kterou jsi cíleně šel?
Nevím, jestli je úplně správné začínat rozhovor větami o štěstí, ale musím říct, že jsem ho před dvěma a půl lety opravdu měl.
V předchozí práci jsem skončil po skoro sedmi letech. Pracoval jsem v Ambiente, které bylo obrovskou srdcovkou. Vedle gastra jsem se postupně dostal také k péči o hosty a sociálním sítím.
A pak jsem měl kliku. Disney zrovna otevřel novou pozici a upozornila mě na ni kamarádka z Ameriky, která pracuje pro Walt Disney World na Floridě. Poslala mi ji se zprávou: „Hej, tohle je přesně pro tebe. Musíš to zkusit.“ Tak jsem to zkusil.
S jakými pocity jsi tu přihlášku tehdy odesílal?
Byl jsem vyděšený a vůbec jsem si nedokázal představit, že bych za pár měsíců mohl pracovat na svém prvním projektu pro Disneyland Paris.
Při odesílání přihlášky jsem si vzpomněl na větu Walta Disneyho: „It’s kind of fun to do the impossible.“ Dnes ji mám vytetovanou na ruce. Čím jsem starší, tím víc věřím tomu, že na světě není zase tolik věcí nemožných, když má člověk správný směr a dost píle na to, aby u něj vydržel.
Ještě před pár lety pracoval v gastru, dnes se podílí na vytváření světů v Disneyland Paris. Zdroj: Se svolením Jakuba Jílka
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak vypadá jeho denní práce v Disneylandu?
Co přesně pro něj tato práce vlastně znamená?
Na jakých konkrétních částech parku pracoval?
Jak hodnotí zpětně svoji cestu z gastra až do Disneylandu?
K jaké atrakci má osobní pouto?
Co by doporučil lidem, kteří by chtěli zkusit něco podobného?
Jak vlastně vypadá tvoje práce v Disneylandu a co tě na ní od začátku přitahovalo?
Ta příležitost přišla tak rychle a nečekaně, že mě do té doby ani nenapadlo, že by něco takového mohla být skutečná práce.
Pracuji jako Imagineer, ale není to jedna přesně vymezená profese. Imagineering je spíš obrovský živý organismus, ve kterém se potkává nespočet různých oborů. Jsou tam čistě kreativní pozice, architekti, mechanici, elektrotechnici, lidé ze show designu, loutkářství a spousty dalších profesí. Já vždycky říkám, že jsme jedno obrovské puzzle. Každý má svůj dílek a teprve dohromady z toho vznikne výsledný obraz.
Když mám ale mluvit o tom, co mě na té práci přitahovalo, musím začít mnohem dřív. U sebe jako malého kluka. Měl jsem neustále hlavu v oblacích. Představoval jsem si světy, které tehdy existovaly jen v mojí hlavě, a kreslil prakticky všechno, co jsem kolem sebe viděl. Jenže byl v tom jeden háček. Většinou jsem nekreslil obrázky, ale spíš různé technické věci. Samozřejmě ne na úrovni projektanta. Bylo mi nějakých sedm nebo devět let.
Jednou jsem dokonce do školy přinesl výkres celého systému minipivovaru, který jsem předtím odkoukal při návštěvě u rodinného známého, včetně elektroinstalace a vlastního ovládacího panelu. Učitelka pak volala rodičům, že prý nic podobného od dítěte ještě neviděla.
A postupně těch věcí přibývalo. Vymýšlel jsem vlastní světy, rozebíral technologie a potom je ve své hlavě zase skládal trochu jinak. Až mnohem později mi došlo, že přesně tohle může být skutečná práce.
Když někomu řekneš, že pracuješ pro Disneyland Paris, většina lidí si asi představí atrakce a pohádkový svět. Co pro tebe osobně tahle práce znamená a co na ní máš nejraději?
Pro mě osobně je to trochu poslání. Budu teď znít hrozně sentimentálně, ale nic mi nedělá větší radost než vidět lidi z celého světa šťastné na jednom místě.
Je něco zvláštního na tom sledovat dospělé, kteří přijdou do parku a během pár minut zapomenou na strasti reálného světa a znovu se stanou dětmi. Disneyland tohle s lidmi opravdu dělá. Probudí v nich dětskou zvědavost a potřebu všechno objevovat.
A přesně o tom je vlastně moje práce. Skládat dohromady objekty, scény a detaily, kterých si člověk možná vědomě ani nevšimne, ale kdyby tam nebyly, okamžitě by poznal, že něco nesedí. Vyprávíme příběhy a snažíme se, aby všechno v daném světě mluvilo stejným jazykem.
Disneyland navíc vůbec není jenom pro děti, i když si to spousta lidí myslí. Každá část parku má vlastní atmosféru, příběh a pravidla. Právě součástí té Disney magie je, že všechno má svoje místo a každý detail podporuje iluzi, že jste na chvíli opravdu vstoupili do jiného světa.
A co mám na svojí práci nejraději? Možná paradoxně chvíle, kdy zrovna nepracuji. Když mám volno, rád se před západem slunce procházím parkem a sleduji hosty. Největší odměnou je pro mě vidět, že něco, na čem jsem pracoval, někomu udělalo radost.
Jeho práce začíná tam, kde návštěvník přestává vnímat kulisy a začne věřit příběhu. Zdroj: Se svolením Jakuba Jílka
Můžeš uvést nějaký konkrétní projekt, na kterém jsi pracoval a který dnes návštěvníci mohou vidět?
Přesný projekt ti bohužel prozradit nemůžu. Můžu ti ale dát malou nápovědu.
Pokud někdy zavítáš do Disneylandu Paris, projeď se na Big Thunder Mountain a dobře se dívej kolem sebe. Všímej si světla, kouře, efektů a všech drobných detailů, které společně vytvářejí iluzi Divokého západu.
A pokud se vydáš do Disney Adventure World, navštiv World of Frozen a atrakci Frozen Ever After. Tam zase doporučuji věnovat pozornost animatronickým postavám a tomu, jak kolem tebe celý svět Ledového království postupně ožívá.
Když se podíváš zpátky na svoji cestu z gastronomie až k práci, kterou děláš teď. Které zkušenosti sis s sebou překvapivě přinesl a které ti v téhle práci pomáhají dodnes?
Když hostům v restauraci doneseš skvělé jídlo, ale budeš se na ně celou dobu mračit, nebudou odcházet s pocitem, že jídlo bylo skvělé. Budou odcházet s pocitem, že návštěva stála za nic. A v mojí současné práci je to dost podobné. Host nevnímá jednotlivé profese a oddělení. Vnímá jeden svět a obrovské množství detailů, které ho společně vytvářejí.
Když něco tvořím, pokládám si jednu zásadní otázku: Jak to, co chci vytvořit, pomůže ostatním nebo jim udělá lepší den? Při kreativní práci totiž nemůžeš myslet jen na sebe a na to, co se líbí tobě. Musíš myslet na tisíce lidí, kteří uvidí výsledek jednou. A zároveň být připravena na to, že i tvůj nejlepší nápad může dostat stopku a skončit v šuplíku. I to k té práci patří.
Za jednu z nejdůležitějších vlastností proto považuji zvědavost. Když je člověk zvědavý, ptá se, proč věci fungují tak, jak fungují, a jestli by nemohly fungovat jinak. Právě tím se probouzí představivost a schopnost vymyslet něco, co zatím vůbec neexistuje.
I svět superhrdinů je výsledkem stovek detailů, které musí fungovat jako jeden celek. Zdroj: Se svolením Jakuba Jílka
Změnila tahle práce způsob, jakým přemýšlíš o designu, prostoru nebo třeba o vyprávění příběhů?
Příběhy se v našem světě vyprávějí od počátků věků. Vlastně je považuji za jedno z nejcennějších dědictví lidstva. Vyprávěly se u ohně, vznikaly z nich legendy a předávaly se z generace na generaci. A děláme to dodnes.
Když jdeš s kamarády na pivo nebo na kafe, co děláte? Vyprávíte si, co se stalo od chvíle, kdy jste se naposledy viděli. Podle mě je to všechno propojené. Jen se mění způsob, jakým příběhy vyprávíme. Já už jsem ale trochu profesně deformovaný. Mám neustálou potřebu zkoumat, jak věci fungují. A občas taky, jak fungují lidé.
Už čtvrtým rokem jezdím na festival Tomorrowland do Belgie a právě tam je podle mě nádherně vidět, jak se dá i v hudebním světě pracovat s prostorem, světlem, designem a storytellingem. Ano, lidé tam samozřejmě jedou za hudbou. Ale myslím si, že mnohem déle v nich zůstane něco jiného – jak se na tom místě cítili a co jim to dovolilo prožít.
Je to vlastně podobné, jako když ti někdo úplně cizí v metru řekne, že máš pěknou mikinu, a usměje se na tebe. Za pár dní už možná nebudeš vědět, jak ten člověk vypadal. Možná si ani nevzpomeneš, v jaké stanici vystoupil. Ale budeš si pamatovat, že ti někdo na pár vteřin dovolil cítit se výjimečně.
A přesně tohle dnes na designu a vyprávění příběhů vnímám asi nejvíc. Nemusíš si vědomě zapamatovat každý detail. Nemusíš ani přesně vědět, proč ses někdy cítila dobře.
Disneyland Paris je pro Jakuba nejen pracovištěm, ale i místem, ke kterému má silný osobní vztah. Zdroj: Se svolením Jakuba Jílka
Dokážeš si ještě atrakci užít, nebo už automaticky přemýšlíš nad tím, jak je vytvořená?
Samozřejmě! V parku mám svoje oblíbené atrakce, na které dokážu chodit pořád dokola. Třeba Tower of Terror, „létající“ výtah, který tě vezme do jiné dimenze, Avengers Flight Force, nadupanou horskou dráhu, kde se vydáš s Avengers do vesmíru, nebo Piráty z Karibiku, pomalejší vodní jízdu plnou animatroniků, tedy robotických postav, které se pohybují, mluví a vytvářejí kolem tebe živý svět.
Je ale pravda, že nad atrakcemi přemýšlím prakticky neustále. Asi už tyhle dvě věci neumím úplně oddělit. Občas se přistihnu, že místo toho, abych se jen vezl, sleduji světlo, zvuk, pohyb nebo nějaký detail, kterého jsem si předtím nevšiml. Přemýšlím, proč je něco přesně tam, kde je, proč jsem se v určitém momentu podíval určitým směrem nebo proč ve mně nějaká scéna vyvolala konkrétní pocit.
Ale vlastně mi to zážitek nekazí. Spíš naopak. Když pochopíš, kolik různých detailů se musí potkat, aby ti něco na pár minut připadalo úplně přirozené, začne tě výsledná iluze fascinovat možná ještě víc. Takže ano, pořád jsem host. Jen trochu profesně deformovaný, haha.
Je v parku nějaké místo, ke kterému máš opravdu osobní vztah?
Určitě zámek Šípkové Růženky. Často se říká, že právě ten pařížský patří mezi nejkrásnější zámky ze všech Disney parků. Pro mě je ale hlavně srdcem celého parku. Myslím, že se u něj alespoň na pár vteřin zastaví snad každý host.
Přes den kolem něj hraje hudba, procházejí tudy průvody postaviček a večer se stává kulisou velké show s projekcemi a ohňostroji. Prakticky se kolem něj pořád něco děje.
Zároveň je to jeden z prvních symbolů, který vás po příchodu přivítá. Poprvé ho zahlédneš už z Main Street a najednou před tebou stojí něco, co si do té chvíle možná znala jen z obrázků nebo filmů. A asi právě proto k němu mám takový vztah. Můžu kolem něj projít po sté, ale stejně se na něj pokaždé podívám. Je to pro mě takový malý důkaz, že některé věci se prostě neokoukají.
V Disneyland Paris se i obyčejná procházka parkem mění v součást příběhu. Zdroj: Se svolením Jakuba Jílka
Když se podíváš na svoji vlastní cestu, existuje podle tebe vůbec nějaká „správná“ cesta k podobné práci? A co bys poradil někomu, kdo si dnes říká, že by jednou chtěl dělat něco podobného?
Myslím, že žádná jediná správná cesta neexistuje. A já jsem toho asi docela dobrým příkladem. Ještě před pár lety jsem stál za pultem v gastru a vůbec netušil, že práce, kterou dnes dělám, pro mě může být reálná.
Kdybych měl někomu poradit jednu věc, řekl bych mu, ať je hlavně zvědavý a nikdy o tu zvědavost nepřijde. Ať zkoumá věci, které ho fascinují, kreslí, píše, staví, ptá se lidí a klidně občas dělá něco, o čem mu ostatní řeknou, že je trochu mimo.
Nikdy totiž nevíš, která z těch zdánlivě zbytečných věcí vám jednou začne dávat smysl. V Alence v říši divů říká kočka Šklíba: „We’re all mad here.“ Všichni jsme tak trochu blázniví. A myslím, že každý v sobě pořád máme kus dítěte, jen ho dospělost trochu schová.
Na začátku našeho rozhovoru jsem řekl, že jsem měl štěstí. A měl. Obrovské. Jedna zpráva od kamarádky mi změnila život. Dnes už ale vím, že štěstí ti možná otevře dveře. Pořád ale musíš sebrat odvahu a projít jimi sama.
Takže pokud někdo tenhle rozhovor dočetl až sem a má v hlavě něco, co mu připadá příliš velké, vzdálené nebo trochu bláznivé, řekl bych mu asi jen to, co jsem si tehdy při odesílání přihlášky připomněl já: „It’s kind of fun to do the impossible.“
(názory a vyjádření v tomto rozhovoru jsou výhradně osobní a nepředstavují oficiální stanoviska společnosti The Walt Disney Company ani jejích přidružených společností.)
