Jaké to je žít svůj sen v Paříži, ale zároveň čelit realitě multikulturního města a náročného tanečního světa? Tanečnice Kate prozradila, jak se jí podařilo prorazit a co ji na Francii překvapilo.
Kate Čermáková se před pěti lety rozhodla odejít do Paříže. Začala tu budovat svou profesionální kariéru jako street dance tanečnice a posouvat své umění na novou, vyšší úroveň. Její život v jednom z nejdražších měst světa ale nebyl vždy jen o umění. Kromě tanečního rozvoje musela zvládnout i náročné podmínky spojené s vysokými životními náklady.
Paříž, známá svým kulturním bohatstvím, přitahuje mnoho umělců a umělkyň, ale zároveň klade velké nároky na život. „Lidé jsou tu vystresovaní, nervózní a někdy tě dokážou vyhrotit kdekoliv a kdykoliv,“ přiznává Kate.
Povídali jsme si o tom, jak si našla své místo v krásné čtvrti s výhledem na Eiffelovku, proč je francouzská taneční scéna drsná, a jaké to je bojovat o respekt mezi těmi nejlepšími.
Byl tanec hlavním důvodem, proč ses odstěhovala do Paříže? Dostala jsi například nějakou nabídku, která by v Česku nemohla přijít? Taneční růst byl jednoznačně hlavním důvodem, proč jsem se přestěhovala do Paříže. Chtěla jsem být v konfrontaci s těmi nejlepšími a vystoupit ze své komfortní zóny. Navíc většina mých uměleckých cílů je spojená právě s tímto městem.
Jaké byly v Paříži tvé začátky? Co tě překvapilo a co bylo nejtěžší? Nejtěžší bylo zvyknout si na jinou mentalitu – hlavně na pasivitu Pařížanů a povrchní komunikaci. Když se zeptají ça va?, nezajímá je, jak se máš, berou to spíš jako pozdrav. Hodně náročná byla i samota, která je všeobecně spojena se stěhováním do cizí země. Zároveň mě to ale posílilo. Naučíš se, že zvládneš cokoli, i přes jazykovou a kulturní bariéru. Ve Francii je navíc na cizince velký tlak – i když umíš perfektně francouzsky, někdy tě stejně neberou vážně.
Žiješ v 15. obvodu, nedaleko Eiffelovky. Jaký je tam život a jak probíhá taková prohlídka bytu? Nájem je tu velmi drahý – 15. obvod obecně patří k těm lukrativním, plným ambasád a vyšší vrstvy. Moje část, která sousedí s 16. a 7. obvodem, je jedna z nejdražších. Svůj obvod miluju a nedokážu si představit bydlení jinde. Naprosto mi tu vyhovuje promenáda a lidé jsou v této části města velice milí.
Byt mi klapl až později během několika jiných prohlídek. Francouzi dají na první dojem a očekávají od tebe, že budeš dodržovat etické zásady. Podle toho si vybírají své nájemníky. Když jdeš na prohlídku, je dobré si na sebe vzít ty nejdražší věci ze šatníku, protože tak soudí, že máš dost peněz a nebudou problémy s placením. Celkově hodně dbají na to, jak vypadáš a působíš.
Paříž je známá tím, jak je multikulturní. Jak vnímáš atmosféru města z pohledu cizinky? Paříž má z pohledu cizinky i tanečnice své klady i zápory. Na jednu stranu je tu chaos, špína, vysoká agresivita, násilí, rasismus a úplná absence řádu – o hygieně ani nemluvím. Na druhou stranu právě multikulturnost dává městu jeho bohatství v kultuře, umění a gastronomii. Učí tě přizpůsobivosti, soužití a porozumění. Už si ani neumím představit žít ve městě, které není multikulturní – otevře tě to a nutí být flexibilní. Můžeš tu zažít cokoliv, co si zamaneš, a poznat různé kultury, jejich tradice, příběhy a někdy i jejich srdcervoucí strasti.
Jaký je přístup Francouzů k životu ve srovnání s Čechy? Co tě na jejich mentalitě baví a co ti naopak dává zabrat? Mentalita Francouzů je na severu jiná než na jihu u moře, ale pokud mluvíme o Pařížanech, ti jsou dost specifičtí. Co mě překvapilo, je fakt, že Francie patří mezi země s nejvyšším užíváním antidepresiv – a to se odráží na jejich chování. Lidé jsou vystresovaní, nervózní a někdy tě dokážou vyhrotit kdekoliv a kdykoliv. Psychická pohoda tu rozhodně není samozřejmostí.
Přístup k dětem a manželství je tu také jiný. Mnoho rodičů dává děti hned po narození do péče tzv. nounou a vrací se do práce, což podle mě ovlivňuje chování dětí v dlouhodobém horizontu. Manželství tu jaksi ztrácí význam a mnoho mladých lidí nejeví zájem o děti. Návyky, na které si těžko zvykám, zahrnují chození v botách i doma nebo jezení v metru a za pochodu. Další rozdíl je, že ve Francii je běžné pravidlo „50 na 50“. Muži a ženy se často dělí o náklady rovnoměrně, a pokud muž nabídne, že zaplatí, může být vnímán jako ten, kdo si ženu „kupuje“. Ženy tu navíc mají více maskulinní energii a také nedbají tak často na hygienu, což je naprostý opak českých žen. Feminismus je tu velmi silný. Naopak mě baví jejich nacionalismus, který udržuje krásu francouzského jazyka, a jejich smysl pro požitkářství. Zaujalo mě, jak přemýšlejí o financích a byznysu.
Existuje nějaký mýtus o Francouzích, který jsi během svého pobytu zaznamenala? V naší zemi se často mluví o Francii, jaká už dávno neexistuje – o módě, eleganci, vzdělání a podobně. To vše patří spíše do dávné historie. Samozřejmě, Francie je stále Mekkou módy, ale k tomu už je potřeba jiný kapitál. Na denní bázi vidíte úplně něco jiného.
Říká se, že Francouzi nejsou příliš vstřícní k cizincům, pokud neumí perfektně francouzsky. Bylo to tak i u tebe? To je pravda, ale v mém případě to tak nebylo, protože jsem už před přestěhováním trochu francouzsky uměla. I tak ti ale dají sežrat i tu nejmenší chybičku.
Co tě na životě v Paříži baví nejvíc? Multikulturnost, rozmanitost, architektura, ctižádostivost a vysoké platy. Navíc, to město neustále žije.
Co tě naopak štve? Štve mě hluk, stres, přeplněné metro, které je navíc hrozně špinavé. Nebezpečné oblasti v některých částech města, absolutní chaos a nulová zodpovědnost celého systému. K tomu ještě nízká kvalita života a velmi špatné, toxické ovzduší.
Je něco, co ti v Paříži oproti Česku vyloženě chybí? Chybí mi parky, příroda a hlavně morálka. Postrádám lidský přístup v práci, ohleduplnost ve vzájemných vztazích a větší empatii vůči ostatním. Co se týká morálky, mám pocit, že je ovlivněná francouzskou historií kabaretů a domů rozkoše. Jejich přístup k tělu a nahotě je často velmi odvážný, hraničí až s vulgaritou. Myslím, že to částečně souvisí i se současnými trendy na sociálních sítích, ale ve Francii zůstává kabaret stále běžnou normou.
Zažila jsi ve Francii nějakou diskriminaci nebo předsudky jako cizinka? Trpí předsudky vůči lidem z východní Evropy? Pokud mám být zcela upřímná, Francouzi často nerozlišují mezi jednotlivými zeměmi východní Evropy. Obvykle si myslí, že jsme všichni z Ruska, a uzavřou to tím, že „jsme všichni stejní.“ Když ale vysvětlím, kde leží Česká republika, často se setkám s odpověďmi typu, že je to Jugoslávie nebo Československo. Jednou jsem například řešila administrativu na policejní prefektuře, kde bys čekala určité povědomí, ale skončilo to konfliktem. Zařazovali mě k Velké Británii a tvrdili, že nejsme součástí Evropské unie. Co na to říct...
Přímou diskriminaci vůči České republice jsem ale nezažila. Francouzi milují Prahu, často ji navštěvují a obdivují naši architekturu, Franze Kafku i Alfonse Muchu.
Jaká je podpora tanečníků ve Francii oproti Česku? Kde je snadnější se tancem uživit? Podpora je ve Francii oproti Česku nesrovnatelná, především co se týče respektu k umělcům a podmínek, které jsou jim nabízeny. Záleží ale na tom, jaký máš záměr. V obou zemích se dá tancem uživit, ale ve Francii je systém mnohem lépe nastavený. Například umělci se snaží získat status tzv. „Intermittent du Spectacle“. Znamená to, že pokud si během roku odpracuješ určitý počet hodin, máš na další rok zajištěnou měsíční výplatu, což ti poskytne stabilitu, jakou si lze v Česku jen těžko představit. Tento systém umožňuje tanečníkům a dalším umělcům věnovat se své tvorbě bez neustálého stresu z finanční nejistoty.
Jaké máš zkušenosti s francouzskou taneční komunitou? Je fascinující, ale zároveň náročná – je to džungle. Pokud chceš získat respekt, musíš si ho tvrdě vybojovat. To znamená intenzivní tréninky, pevnou disciplínu a opravdu vše myslet vážně. Bez toho to prostě nejde.
Komunita je plná rivality a soutěživosti, což může být náročné, ale zároveň tě to posouvá dál. Na druhou stranu tu nechybí ani respekt, podpora a láska mezi tanečníky. Celkově je to skvělý prostor pro osobní i profesní růst, ale vyžaduje to pevné odhodlání a odvahu postavit se výzvám.
Jak moc tě ovlivnila francouzská taneční scéna? Jak se liší ta česká od francouzské? Největší rozdíl, který vidím, je v přístupu ke kultuře a jejímu odkazu. Ve Francii většina OG’s (legend scény) vnímá tanec jako dědictví, které chtějí zachovat a rozvíjet. Sdílejí své zkušenosti a předávají mladým tanečníkům klíče k tomu, aby je nejen dorovnali, ale i přerostli. Záleží jim na tom, aby se tanec dál vyvíjel, ale zároveň neztratil duši, historii a hloubku. To je podle mě něco, co v Česku často chybí.
U nás se občas setkávám s arogancí nebo přehnaným soustředěním na Instagram místo na kvalitu. Jsme malý rybníček a pořád máme co dohánět, a to se odráží i na naší pozici na světové taneční scéně. Máme sice spoustu šikovných lidí, kteří se vzdělávají a snaží předávat své zkušenosti, ale často mi u nich chybí ten hluboký záměr a respekt ke kultuře, který ve Francii vnímám mnohem silněji.
Paříž je navíc neuvěřitelně dynamická – každý den má několik tanečních akcí, soutěží nebo castingů, klidně i pět za den. Ruch a možnosti jsou tu na úplně jiné úrovni. Na druhou stranu bych chtěla zmínit, že Češi podle mě vynikají v choreografiích. Ve Francii mi občas chybí pointa, hlavně u divadelních a tanečních představení, zatímco čeští choreografové mají často větší cit pro příběh a koncept.
Co bys poradila mladým tanečníkům v Česku, kteří sní o kariéře v zahraničí? Řekla bych jim, že to bude hodně náročné. Musí se připravit na časté momenty, kdy to budou chtít ukončit. Ale právě tyhle chvíle je prověří – ukážou, jestli je tanec opravdu to, co chtějí, nebo jestli je to jen chvilkové poblouznění. Nejspíš si sáhnou na dno. Poznají sami sebe úplně jinak, a hlavně budou muset makat třikrát víc než ostatní, aby si obhájili svou pozici. Ale to všechno je posílí. Je to nejlepší škola života, kterou jim nic jiného nenahradí. Proto bych to doporučila všemi deseti. Pokud mají vášeň a odhodlání, všechna ta dřina za to nakonec stojí. Vystoupit ze své komfortní zóny je sice děsivé, ale zároveň je to vždy krok vpřed.
Jaké máš plány do budoucna – ať už v tanci, nebo mimo něj? Hlavním cílem je moje taneční company Adiallaxia, kterou jsem založila, a práce na vlastním tanečním představení. Chci dál růst a stát se co nejkvalitnější a všestrannou tanečnicí, která si může sama vybírat, na čem se chce podílet, a co naopak odmítne – bez toho, aby mě limitovala finanční situace.
