Alena, tanečnice z Prahy, přijela do Jordánska na dovolenou, ale kouzlo pouště Wadi Rum ji natolik uchvátilo, že tam zůstala dva roky žít s beduíny.
Jordánská poušť Wadi Rum působí jako z jiné planety. Rudý písek, nekonečné duny a dramatické skalní útvary připomínají spíše povrch Marsu než turistickou destinaci. Tuhle krajinu si dokonce vybrali filmaři pro snímek Marťan, který se odehrává právě na rudé planetě.
Měsíční údolí na jihu Jordánska přitahuje dobrodruhy z celého světa nejen svou nezkrotnou krásou, ale i jedinečnou beduínskou kulturou. Mezi nimi byla i Alena Karlovská, tanečnice z Prahy, která se sem původně vydala jen na krátký výlet. Pak poznala místní komunitu beduínů, zamilovala se a začala s nimi žít v poušti. Povídali jsme si, jak se jí v poušti žilo a proč se po dvou letech rozhodla vrátit zpět do Česka.
Co tě vedlo k tomu, vydat se na výlet do Jordánska?Byla to vlastně úplná náhoda. S kamarádkami jsme původně plánovaly navštívit Izrael, ale protože byl tenhle výlet dost drahý, rozhodly jsme se nakonec pro Jordánsko. Braly jsme to jako takovou rozlučku, protože jsem se chystala na rok odjet do Kanady.
Mnoho lidí může napadnout, že Jordánsko není zcela bezpečná země kvůli své geografické poloze, která je v blízkosti konfliktů okolních zemí. Jaké ve skutečnosti je? Měla jsi pocit bezpečí nebo ses někdy i bála?Když jsem poprvé přijela do Jordánska jako turistka, zažila jsem menší kulturní šok. Nikdy předtím jsem nebyla mimo západní svět, takže respekt a trochu obavy tam byly. Během našeho výletu a později, když jsem tam žila, jsem ale zjistila, jak milí a nápomocní místní lidé jsou. Navíc je po celém Jordánsku a na cestách hodně policie, která dohlíží na pořádek. Jordánsko je hodně turistická země, a protože spousta místních žije z turismu, snaží se vytvořit příjemné a bezpečné prostředí. Takže ano, cítila jsem se tam bezpečně.
Jaký byl první dojem z pouště Wadi Rum? Čím tě to místo hned na začátku dostalo?Z celého našeho výletu jsme se s holkami jednohlasně shodly – Wadi Rum bylo to nejlepší místo, které jsme v Jordánsku navštívily. Jediné, čeho jsme litovaly, bylo, že jsme si tam nenaplánovaly víc dní. To místo mě naprosto dostalo – svou energií, klidem a tichem.
Místní lidé se tam také liší od těch, které potkáte na jiných místech Jordánska. Jsou pokornější. Nepůsobí dojmem, že jim jde jen o peníze, a jejich pohostinnost je cítit na každém kroku. Dokonce tam jako na jediném turistickém místě v Jordánsku dostanete čaj zdarma, což jen podtrhuje jejich otevřený přístup.
Kde jste ve Wadi Rum s holkama bydlely?Ve Wadi Rum se momentálně nachází něco kolem 300 kempů, takže jsme spaly v jednom z nich. Kempy jsou dobře vybavené a přizpůsobené západnímu světu. Nejedná se tedy úplně o výstup z komfortní zóny. Některé jsou dokonce velice luxusní.
Jak se ti podařilo přejít od krátké dovolené k rozhodnutí zůstat v Jordánsku na dobu neurčitou? Co se stalo?Opět úplnou náhodou. Jak už jsem říkala, měla jsem namířeno do Kanady, ale pobyt v Jordánsku změnil všechno. Zamilovala jsem se do místního beduína. Samozřejmě, láska v tom zůstat v poušti, hrála svou roli, ale rozhodně bych tomu nepřipsala všechny zásluhy. Začala jsem žít s jeho rodinou, ve které jsem našla skvělé přátele, a proto jsem se rozhodla strávit v poušti víc času.
Navíc, celý zážitek z té země mě ovlivnil mnohem víc. Cítila jsem tam klid a žádný stres, což byl úplný opak toho, co často zažíváme doma. Vidět lidi, kteří mají tak málo, a přesto jsou spokojení a šťastní, mi otevřelo oči. Uvědomila jsem si, kolik času věnujeme zbytečnostem a jak se pořád za něčím ženeme, přitom podstata života je úplně někde jinde. To mě přimělo zůstat na dobu neurčitou.
Vyměnit město za poušť nemuselo být úplně ze začátku jednoduché. Co pro tebe bylo nejtěžší se naučit nebo přijmout?Když se ohlédnu zpátky, musím přiznat, že jsem toho o životě ve Wadi Rum nevěděla moc. Ze začátku jsem se potýkala s diskomfortem, hlavně kvůli bydlení s beduínskou rodinou – jiné hygienické návyky a celková úroveň hygieny prostředí pro mě byla dost výzvou. Co mě ale zasáhlo nejvíc, a s čím mám problém doteď, je vztah místních ke zvířatům. V Jordánsku, a dokonce i v poušti, člověk naráží na opuštěné psy a kočky, což bylo těžké jen tak přijmout. A pak jsou tu samozřejmě kulturní rozdíly, které jsem se musela naučit respektovat, i když je nemůžu změnit – třeba postavení žen nebo způsob, jakým tam vychovávají děti.
Jakým způsobem beduíni žijí? Kočují po poušti? V jak velkých skupinách žijí?V současnosti už Beduíni nevedou kočovný život, jak tomu bylo dříve. V poušti si postavili vesnici, kde žijí. Někteří mají stany v poušti a tráví tam čas se svým dobytkem, ale zároveň mají ve vesnici domy, aby děti mohly chodit do školy. Často tedy tráví několik měsíců v poušti a poté se vracejí do vesnice. Všichni mají auta, takže si mohou dojet pro cokoliv, co potřebují. V Jordánsku obecně lidé moc nechodí pěšky – i když mají něco jen pár minut chůze, raději jedou autem.
Ve Wadi Rum žijí tři velké kmeny, které jsou navzájem propojené. Je běžné, že si za manžela nebo manželku berou svého bratrance nebo sestřenici. Když se někdo ožení nebo provdá, odchází z domu a staví si vlastní dům, kde zakládá novou rodinu.
Jsi streetová tanečnice, umělkyně zvyklá na publikum, na show a život ve společnosti. Jaké to bylo najednou přijmout myšlenku na život v beduínské komunitě?Já jsem se samozřejmě chtěla v Jordánsku i nadále věnovat tanci, takže jsem hned kontaktovala místní tanečníky v Ammánu. První rok byl skvělý – měla jsem perfektní balanc mezi dvěma světy, které mě definují. Polovinu času jsem trávila v hlavním městě, kde jsem tančila, a druhou polovinu v poušti, kde byl klid. Tohle přesně potřebuju – akci i odpočinek.
V Ammánu jsem se zúčastnila několika battlů a jeden jsem i vyhrála. Byla jsem součástí jordánského RedBull Dance Your Style 2023 a dostala jsem se do TOP 4 – semifinále. Vše se ale změnilo válkou v Izraeli na podzim roku 2023, kdy všechny akce ustaly a vlastně doteď se toho moc tanečního v Ammánu neděje. Momentálně tančím v Praze, mám svoje projekty, akce a lekce. Od konce května 2024 jsem zpátky v Česku.
Jaké jsou největší kulturní rozdíly mezi beduíny a Čechy?Rozhodně je to postavení žen v beduínské komunitě. Ženy většinou zůstávají doma, starají se o děti a bez manžela nemohou nikam jít. Když už jdou, musí být úplně zahalené v burce. K tomu všemu muži mají hlavní slovo – rozhodují o všem, zatímco ženy mají minimální vliv.
Další věc, které jsem si všimla, je cílevědomost a pracovitost. Mnozí lidé v téhle komunitě nemají nějaké konkrétní cíle, spíše si užívají „svoji pohodu“. Co se týče přístupu k penězům a materiálním věcem, často nemají žádné plány do budoucnosti. Dávají hodně na to, co je vidět – všichni mají nové iPhony a dobrá auta, ale o pohodlí domova nebo investování do podstatnějších věcí moc nepřemýšlejí.
Co se týče životního prostředí, ve Wadi Rum, stejně jako v jiných vesnicích v Jordánsku, je bohužel velmi špatný stav. Lidé nemají žádné povědomí o ekologii, neví, kam patří odpadky, a třídění odpadu je úplně mimo. V Jordánsku na to ani nemají popelnice, snad jen v Ammánu.
Na druhou stranu, lidé v poušti jsou nápomocní a pohostinní. Je to součást jejich kultury, vždycky se snaží pomoci, ať už se jedná o cokoliv. Velmi silné je také spojení s rodinou. Rodina je na prvním místě a každý si navzájem pomáhá.
Jak vypadal tvůj běžný den v poušti?Pokud jsem měla práci, tak můj den začínal dost brzo. Vstávala jsem v 7:00, první věc byla nakrmit kočky a králíky – samozřejmě jsem si tam nějaká zvířátka adoptovala. Pak následovala hygiena, snídaně a příprava na tour. První hosté se obvykle sešli kolem deváté ráno, kdy jsme vyrazili na celý den do pouště. Tour trvala až do západu slunce, takže jsem se vracela v sedm večer. Celý den jsem trávila s turisty, ukazovala jim krásy pouště a zároveň se starala o to, aby všechno probíhalo hladce. Když jsem měla volno, většinou jsem začínala den jógou v poušti, potom jsem měla chvíli na práci na PC a také zbyl čas na vlastní taneční trénink.
Co ti dnes nejvíce chybí na životě v poušti?Teplo, sluníčko a klid… V poušti je to opravdu něco jiného. Mám tam pocit, že se na sebe dokážu víc napojit.
Co ti naopak vůbec nechybí?Ta rozdílná mentalita a kulturní odlišnosti jsou někdy těžko stravitelné. Určitě mi nechybí situace, kdy víš, že něco není úplně v souladu s tím, jak bychom to chápali u nás, ale nemůžeš s tím nic dělat. Některé věci tě jednoduše štvou, ale musíš je akceptovat.
Jaký moment nebo impulz tě vedl k rozhodnutí vrátit se zpět do Česka?Vícero faktorů. Válka v Izraeli zasáhla celé okolí, momentálně v Jordánsku není moc práce a nic se tam neděje. K tomu ještě rozchod a touha být v prostředí se stejnou nebo podobnou mentalitou. Zkušenost to byla super a ráda se tam budu vracet na návštěvu a dovolenou, ale na život to pro mě úplně není.
Máš nějaké rituály nebo zvyky, které sis osvojila od místních a přenesla do svého života?Vždycky jsem byla spíš "coffee person", ale teď rozhodně piju víc čaje a úplně jsem si zamilovala ten beduínský. Navíc, i když to není úplně zvyk, naučila jsem se celkem mluvit a číst arabsky, což mě strašně baví.
Společně jste s bývalým přítelem rozjeli cestovku. Jak jste tento nápad dali dohromady?
Původně nás to napadlo s Amim, teď na tom vlastně pracuje celá jeho rodina. Nebyl to úplně nápad, spíš to přirozeně vyplynulo z toho, že umím jazyky a pracovat na počítači. Nebyla jsem jediná Evropanka ve Wadi Rum – bylo tam i několik dalších holek, které podobně vytvořily webové stránky a rozjely vlastní byznys.
Jak dnes celé podnikání funguje, když jsi zpět v Česku?Naše společnost stále funguje, jen teď organizuji túry na dálku a ve Wadi Rum je provádí Amiho beduínská rodina. S organizací mi nikdo nepomáhá.
Jaké zážitky mohou návštěvníci od vaší cestovky očekávat?Nabízíme různé typy túr v poušti: jeep tour, hiking tour, walking tour, túry na velbloudech, ochutnávky místní kuchyně, a možnost spát buď v kempu, nebo přímo v poušti pod širákem.
Kdo je vaším nejčastějším hostem? Co lidi nejvíc láká?Našimi hosty jsou především Češi. Nejvíc je lákalo, že túry mohly být v češtině, a že jsem jim mohla přiblížit místní kulturu a ukázat, jaké to je žít s beduínskou rodinou.
Máš nějaký zážitek nebo aktivitu, kterou hosté hodnotí jako absolutní top?
Myslím, že Wild camping – spaní v poušti pod širákem je opravdu skvělý zážitek.
Jak se vás dotkla situace mezi Izraelem a Hamásem? Museli jste kvůli válce zavádět nějaká opatření?Hodně, momentálně nemáme skoro žádné tour. Lidé se bojí do Jordánska jezdit a navíc letecké společnosti zrušily hodně letů. Teď se sem bohužel moc nedá dostat za normální cenu.
Jaká je momentálně situace ve Wadi Rum a jak to beduíni prožívají?Všichni si samozřejmě přejí, aby válka skončila. Místní lidé nemají práci a nemají peníze, protože žili hlavně z turismu.
Vracíš se do Jordánska pravidelně? Co zásadního ti pobyt v poušti přinesl?Celkem ano, teď v listopadu jsem se zrovna vrátila. Byla to pro mě rozhodně velká životní zkušenost. Spoustu věcí teď vidím jinak, a hlavně si mnohem víc věcí vážím. Když se tam pak vrátím, je to pro mě vždy takové připomenutí, protože v tom našem každodenním shonu na to člověk snadno zapomene.
Máš nějaký speciální tip nebo doporučení pro lidi, kteří by chtěli zažít Jordánsko jinak než běžní turisté?Určitě doporučuji vyrazit na vlastní pěst bez cestovky, půjčit si auto a projet celé Jordánsko.
