Studentka Rebeka má kromě náročného studia spoustu dalších aktivit. Zápal jí rozhodně nechybí, chtěla by ale zpomalit.
„Nenašla jsem na světě nic, co by mě fascinovalo tak, jako psychologie a příroda,“ říká Rebeka Kalinová. Kromě toho, že často leží v knížkách, založila studentskou enviromentální iniciativu Eco Club, podílí se na výzkumu pod záštitou světových univerzit a aktuálně je na Erasmu ve španělském Madridu. Rozpovídala se o tom, jak vypadá studium na mezinárodní škole a prozradila, jak zvládá náročný program.
Od dětství v mezinárodním prostředí
„Dědeček byl profesorem biologie na Karlově univerzitě, takže jsem už od mala tíhla k vědě a poznávání. Psychologie se pro mě stala perfektní kombinací abstraktních, až filozofických myšlenek s fakty opřenými o biochemii, neurovědu a biologii,“ začíná Rebeka vyprávění a vysvětluje, proč si jako studijní obor zvolila psychologii.
Rebeka studuje psychologii v angličtině. I když se to může zdát obtížnější než studium v češtině, Rebece to vyhovuje. „Chodím na zahraniční školy od mala. Na základní jsem chodila na Lycée Français de Prague a na střední na Prague British International School. Rozmanitá komunita a studium v cizích jazycích jsou mi mnohem bližší – vlastně se v nich cítím víc jako doma, než kdyby tomu bylo naopak,“ vysvětluje. Proto si pro studium psychologie zvolila University of New York in Prague (UNYP), kde se potkává se studenty z více než 80 zemí světa.
Výhodou je nejen to, že dobře ovládá jazyk, ale také mezinárodní diplom, který si po ukončení studia na pražské UNYP odnese. Škola nabízí akreditované americké a evropské tituly a funguje tam americký vzdělávací systém s důrazem na individuální přístup učitelů, což Rebeka oceňuje. „Na UNYPu mě nejvíc baví profesoři – jejich nadšení pro obor je doslova nakažlivé,“ říká a dodává: „Zároveň si cením i skvělého networkingu a širokých možností pro kariérní růst.“
Erasmus je náročný, ale pomůže ti vyrůst
Letos na podzim se Rebeka rozhodla udělat další krok a odletěla na Erasmus do Španělska. Od září studuje na Universidad Complutense de Madrid, jedné z předních státních psychologických univerzit v Evropě. „Chtěla jsem růst a Erasmus mi zněl jako přesně ten správně děsivý krok, který mě donutí vystoupit z komfortní zóny a konfrontovat všechno, co jsem do té doby potlačovala.“
Náročnost studia v Praze a v Madridu je podle Rebeky srovnatelná. Mnohem těžší pro ni byl přechod do cizího prostředí. „Na první pohled to možná nevypadá, ale ze dne na den přijít o všechny své záchytné body a rutiny, na které jsem obzvlášť fixovaná, a být vhozena do úplně nového prostředí, je – mírně řečeno – docela husté. Navíc jsem velký introvert, hodně tíhnu k samotě a uzavírání se do sebe. Nevyhledávám lidi ani každodenní společenský ruch. Takže září a první půlka října pro mě byly opravdu náročné,“ říká.
„Rozhodně mi tenhle pobyt přinesl spoustu prostoru pro seberozvoj a sebeuvědomění, což je vlastně hlavní důvod, proč jsem jela. Cesta je ještě dlouhá, ale už teď jsem na sebe hrdá za všechno, co jsem si zvládla zpracovat, uvědomit a překonat.“
Neztratit pevnou půdu pod nohama pomáhají Rebece rutiny. Dny v týdnu začíná sportovní aktivitou, pak se učí nebo pracuje na výzkumu v rámci Junior Researcher programu, který probíhá pod záštitou University of Cambridge, Columbia University a dalších světových univerzit. „Náš tým se zabývá výzkumem na téma interocepce (schopnost vnímání vlastního těla, pozn. red.) jakožto protektivního faktoru před negativním vlivem politiky a sociálních médií na lidské zdraví. Je to obrovská příležitost a zároveň velký kariérní posun v akademickém světě,“ popisuje.
Večer odpočívá, je s kamarády nebo si volá s přáteli z Česka. Víkendy opět tráví studiem, prací na výzkumu, chodí do sekáčů nebo do muzeí. Dodává ale, že jako správný workoholik zatím moc volného času neměla.
Učí lidi, jak žít udržitelněji
Kromě psychologie se Rebeka zajímá také o ekologii. Na UNYP založila Eco Club, kde se snaží edukovat o klimatické krizi, ukazovat možnosti, jak žít udržitelněji a kultivovat vztah lidí k přírodě. „Už jsem nezvládala jen pasivně přihlížet tomu, v jakém stavu je naše společnost a planeta. Jak se lidé i korporace chovají k Zemi a jak je to většině lidí jedno.“
„Nechtěla jsem jen pochmurně nadávat na svět v hospodě nad pivem, a tak jsem začala přemýšlet nad tím, jak mohu šířit tyto hodnoty a myšlenky aktivněji – propojovat lidi, motivovat je k větší ekologické uvědomělosti a třeba i trochu přispět ke změně.“
Vedení klubu ale bude kvůli časové vytíženosti předávat, aby se mohla více zaměřit na výzkum, bakalářku, a hlavně na sebe. „Poslední dobou trochu bojuji s chronickým stresem, takže se právě snažím přehodnotit priority a víc skutečně žít. Jsem hodně organizovaný, odhodlaný a pracovitý člověk, což mi doposud pomáhalo všechno zvládat, ale od příštího semestru plánuji zvolnit.“
Za pár let se Rebeka vidí uprostřed přírody, ponořená do knih. Mým největším snem a představou životního štěstí je být někde v chatce na samotě u lesa, obklopena svými zvířaty a nejbližšími lidmi, zavrtaná do knih a výzkumných článků, občas vyjet do laboratoře nebo na konferenci a přispívat lidské společnosti tak trochu ze zákulisí,“ popisuje.
„Své práce bych ráda zaměřila na kognitivní neurovědu v kontextu přírody – nebo spíše našeho odloučení od ní. Nejvíce mě totiž pohání téma rostoucího odpojení lidí od přírody, od sebe navzájem a od vlastního těla – a důsledky, které to nevyhnutelně přináší,“ dodává nakonec.
