Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Až díky všímavosti primáře se podařilo odhalit, že za úmrtími pacientů nestály běžné komplikace.
Píše se září 2006 a primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodě, Pavel Longin, řeší problém. Na jeho oddělení se dějí věci, které nikomu z lékařů, lékařek ani ostatního personálu nedávají smysl.
Pacienti začínají bez zjevné příčiny krvácet. Krev prosakuje z operačních ran, míst po vpichu nebo drénů a u některých se rozjíždí i vnitřní krvácení. U části z nich jsou komplikace natolik vážné, že končí smrtí. Jenže jde o ARO, místo, kam se dostávají lidé ve vážném stavu, často po těžkých operacích nebo úrazech. Krvácení proto nemusí na první pohled působit jako něco neobvyklého. Postupně je ale podobných případů nevídaně mnoho.
Primář proto začíná hledat příčinu. Nejprve čistě medicínskou. Jednotlivé případy znovu rozebírá a snaží se zjistit, jestli za problémy nestojí zdravotní stav pacientů, komplikace po operacích nebo chyba v léčbě. Radí se dokonce s kolegy*kolegyněmi z jiných nemocnic. Jenže ani oni v jednotlivých případech zpočátku nevidí nic mimořádného.
Při hledání společného jmenovatele se Longin postupně začne zabývat i možností, že za krvácením stojí lék na ředění krve. Jeho pozornost se nakonec stočí k heparinu. Klíčový důkaz přichází na konci září, kdy nechá u jednoho z pacientů s nevysvětlitelným krvácením udělat speciální rozbor krve. Výsledek jeho podezření potvrdí. V krvi se skutečně nachází heparin. Má to jeden zásadní problém. Pacient ho vůbec neměl dostat, nikdo z ošetřujících mu ho totiž nepředepsal.
Longin se proto vrací k předchozím případům a porovnává je s rozpisy služeb. A tehdy si všimne další věci. U všech třiadvaceti případů nevysvětlitelných poruch srážlivosti krve byl v práci stejný člověk – Petr Zelenka.
Primář má v tu chvíli konkrétní směr, kde může začít pátrat. Se zjištěním jde 25. září za ředitelem nemocnice Josefem Pejchlem. Vedení se rozhodne Zelenku z oddělení okamžitě dostat a připraví dohodu o ukončení pracovního poměru. Hned následující den mu ji Longin předloží a zároveň ho konfrontuje.
„Když jsem se ho zeptal proč, odpověděl, že se nic takového nedělo,“ vzpomínal později primář před soudem. Longin mu proto popíše některé z věcí, které během svého pátrání zjistil, a zeptá se ho, jestli si snad myslí, že si všechno vymyslel jen proto, aby se ho zbavil. Zelenka ale dál všechno popírá.
Dohodu o ukončení pracovního poměru nakonec podepíše a z havlíčkobrodské nemocnice odchází. Možná bys čekal*a, že v tu chvíli nastoupí policie. Jenže nenastoupí. Zelenku nikdo nezadrží a o několik týdnů později si dokonce najde práci v jiné nemocnici.
Zdroj: ČT/reprofoto
Nemocnice mezitím 13. října sepíše trestní oznámení na neznámého pachatele. K policii se dostane o deset dní později. Jenže z jeho formulace není podle pozdějšího vyjádření policie vůbec jasné, jak závažné podezření nemocnice ve skutečnosti má. Není v něm výslovně uvedeno ani to, že někteří pacienti po podání heparinu zemřeli. Vyšetřovatelé proto případ zpočátku nevyhodnotí jako akutní. Petr Zelenka je mezitím na svobodě a v listopadu nastupuje do nemocnice v Jihlavě. Znovu se pohybuje mezi nemocnými a často bezbrannými lidmi.
Policie se případem začne vážněji zabývat až ve chvíli, kdy ji 29. listopadu sám kontaktuje Longin. Následující den kriminalistům řekne naplno, koho podezírá. Dne 1. prosince 2006 si proto pro Petra Zelenku přijdou přímo do jihlavské nemocnice. Tentokrát už nezapírá a k podávání heparinu pacientům a pacientkám se přizná.
Zdravotník, do kterého by to nikdo neřekl
Muž, kterého policie právě zatkla kvůli jednomu z nejděsivějších případů českého zdravotnictví, přitom svým kolegům a kolegyním v Havlíčkově Brodě jako sériový vrah rozhodně nepřipadal.
Petr Zelenka se narodil v roce 1976 a původně vystudoval střední zemědělskou školu. Do zdravotnictví se dostal až později. Začínal jako sanitář v jihlavské nemocnici a následně přešel k záchranné službě. Tam se mu ale příliš nedařilo. Podle informací měl problémy s docházkou, nezapadl do kolektivu a ještě během zkušební doby skončil.
Změna přišla až s nástupem do nemocnice v Havlíčkově Brodě. Právě tam si poprvé po delší době dokázal práci udržet. Během svého působení si doplnil zdravotnické vzdělání a postupně se vypracoval na pozici vedoucího sesterské směny na ARO.
Kolegové*kolegyně ho v té době popisovali jako pracovitého, aktivního a spolehlivého člověka, který se dál vzdělával a svou práci zvládal dobře. Za sedm a půl roku, které v nemocnici strávil, na něj nebyla podána jediná stížnost. O to méně pochopitelné je, co začal dělat na jaře roku 2006.
Zdroj: ČT/reprofoto
Stačilo mu pár vteřin
Zelenka poprvé zaútočil 12. května 2006. Pacientovi, který ležel na ARO, bez jakéhokoliv zdravotního důvodu podal heparin. Muž útok přežil. Jenže pokračoval dál.
Během následujících měsíců opakoval stejný postup u dalších pacientů a pacientek. Jeho první soudem prokázanou obětí se stal osmašedesátiletý František Škvařil. Do nemocnice přišel kvůli operaci cévy na noze a podle rodiny měl být přibližně za týden doma. Místo toho 11. června zemřel po masivním krvácení. V tu dobu se ale jeho smrt připisovala pooperační komplikaci.
Zelenka měl pro své útoky téměř ideální podmínky. Jako zdravotní bratr na ARO měl přímý přístup k lékům i pacientům*pacientkám, kteří byli často v bezvědomí nebo pod silnými léky. Mnozí z nich už navíc měli zavedené žilní vstupy, takže další vpich na kůži nebyl potřeba. K podání heparinu mu navíc stačilo jen několik sekund. Přišel k lůžku, vstříkl připravenou látku do žilního vstupu a zase odešel.
Samotný heparin nemusel nijak složitě shánět, protože se v nemocnici běžně používá. Zelenka ho měl získávat například ze zbytků v použitých lahvičkách. Heparin začíná po podání do žíly působit prakticky okamžitě, samotné krvácení se ale nemusí projevit hned. Krev se začne hůř srážet a následně může prosakovat z ran či drénů, případně se může rozjet vnitřní krvácení. Na tomto oddělení přitom podobná komplikace nebyla ničím výjimečným.
V některých Zelenkových případech bylo krvácení natolik masivní, že ošetřující lékaři a lékařky při snaze pacienty zachránit spotřebovali osm až deset litrů krve. Dospělý člověk jí přitom má v těle přibližně čtyři až šest litrů.
O týden později, 18. června, zemřela Marie Henslová. O čtyři dny později Pavel Tláskal. V červenci Ivo Řípa a během srpna další tři lidé – Jaroslav Kohlmayer, Václav Nový a Marie Šimůnková. Právě těchto sedm vražd se později podařilo Zelenkovi prokázat. Dalších deset obětí jeho útoky přežilo.
Proč to dělal?
Zelenka své oběti osobně neznal. Neměl s nimi žádný konflikt a nešlo ani o případy, kdy by se snažil ukončit utrpení nevyléčitelně nemocného člověka. Nevybíral si je podle žádného konkrétního klíče. Když se ho později u soudu ptali, proč heparin podával, nedokázal své jednání vysvětlit. Tvrdil, že zabíjet nechtěl a že se nikdy necítil jako vrah. Mluvil ale o potřebě „akce“.
„Věděl jsem, že když podám heparin, přijde lékař a bude se něco dít,“ vysvětloval před soudem. „Potřeboval jsem činnost, akci.“ Proč si vybral právě heparin, prý nevěděl. Připouštěl jen, že mohl hrát roli fakt, že se na oddělení běžně používal.
Znalci*znalkyně ale jeho jednání vysvětlovali jinak. Podle posudků u něj hrála roli potřeba intenzivních prožitků a pocitu moci nad ostatními. Roli měl hrát i syndrom vyhoření a únava z práce. Experti a expertky zároveň nenašli nic, co by nasvědčovalo, že Zelenka kvůli duševní poruše nechápal, co dělá, nebo své jednání nedokázal ovládat. Jinými slovy: věděl, co dělá, a za své činy nesl plnou trestní odpovědnost. Sám Zelenka přitom trval na tom, že smrt pacientů a pacientek nebyla jeho cílem. Tvrdil, že z jejich umírání necítil žádné uspokojení. Jenže věděl, jak heparin funguje. A věděl také, že jeho podání může pro dotyčné znamenat smrt.
Sedm vražd a deset pokusů
Před Krajským soudem v Hradci Králové stanul Zelenka v lednu 2008. Jeho výpovědi už ale nebyly tak jednoznačné jako krátce po zatčení. V přípravném řízení se podle soudu ke svému jednání opakovaně přiznal, během hlavního líčení však začal část původní výpovědi měnit. Tvrdil například, že si vybavuje jen pár případů podání heparinu. Zároveň prohlásil, že jeho původní přiznání bylo policií vynucené a došlo prý i k násilí. Policisté to odmítli a soud Zelenkově verzi neuvěřil. Před vynesením rozsudku se Zelenka všem pozůstalým a přeživším omluvil.
Bývalý ředitel havlíčkobrodské nemocnice Josef Pejchl Zdroj: Česká televize / archiv
Dne 21. února 2008 uznal soud Petra Zelenku vinným ze sedmi vražd a deseti pokusů o vraždu a poslal ho na doživotí do vězení. Kromě toho měl pozůstalým a poškozeným zaplatit odškodnění.
Zelenka se ještě pokusil verdikt zvrátit, odvolal se, ale neuspěl. Vrchní soud mu doživotí potvrdil, stejně dopadl i u Nejvyššího soudu a nakonec nepochodil ani s ústavní stížností. Tím pro něj byly všechny hlavní cesty, jak rozsudek změnit, vyčerpané.
Před soudem skončil i ředitel nemocnice
Případ ale otevřel také nepříjemnou otázku, proč trvalo tak dlouho, než se informace o možném vrahovi dostala k policii. Tehdejší ředitel nemocnice Pejchl kvůli tomu později sám stanul před soudem za neoznámení trestného činu. Okresní soud ho nejprve odsoudil k desetiměsíčnímu trestu s podmíněným odkladem na rok a půl. Odvolací soud ale rozsudek zrušil a v říjnu 2008 ho obžaloby v plném rozsahu zprostil.
Od Zelenkových útoků letos uplynulo dvacet let. Petr Zelenka si stále odpykává doživotní trest. O podmíněné propuštění může požádat nejdříve v roce 2038. Samotná možnost podat žádost ale neznamená, že mu soud vyhoví.
Petr Zelenka tak zůstává jedním z nejznámějších pachatelů nemocničních vražd v české kriminalistice. Jeho oběťmi byli lidé, kteří se často nemohli nijak bránit a do nemocnice přišli s tím, že jim tam někdo pomůže. Právě proto případ rezonuje i po dvaceti letech.
