S Michalou jsme si povídali o tom, jaké to je, pracovat s vedením České spořitelny a co potřebuje mladý člověk k tomu, aby dokázal uspět v mnohdy výkonově zaměřeném prostředí.
Michala Stupková sice vystudovala práva, ale nakonec ji zlákal svět financí a technologií. Pracovala na Ministerstvu financí, v OECD a dnes přináší své zkušenosti s fintechovými inovacemi do největší banky v Česku.
Ve svých 29 letech má za sebou řadu kariérních úspěchů, na které mnozí lidé čekají několik let. Přesto přiznává, že když se jí občas něco nepovede, cítí se zklamaná a naštvaná. A že mezi meetingy, strategiemi a dalšími povinnostmi je to holka, která se snaží najít balanc a nezapomínat žít.
Kdyby ses měla představit ve třech větách, které tě vystihují v aktuální fázi tvého života, co bys o sobě řekla?Dělám práci, která mi dává smysl, která mě baví, a u které vidím skutečný dopad, protože jenom tak mám pocit, že jsem spokojená pracovně i v životě. A i když mám ráda ambiciózní cíle, čím dál víc si hlídám, aby vedle nich zůstal prostor i na lidi a aktivity, které jsou pro mě důležité, a díky kterým se cítím naživu. Stále se učím hledat ten správný balanc mezi prací a životem.
Co sis o své budoucnosti myslela v osmnácti a jak moc ses spletla?Popravdě jsem v osmnácti vůbec nevěděla, co chci dělat. A vlastně mi to přijde úplně v pořádku. Místo hledání jedné vysněné profese jsem se snažila nasbírat co nejvíc zkušeností. Chodila jsem na stáže, měla různé brigády, zkoušela různé oblasti a postupně vylučovací metodou zjišťovala, co mě baví, kde se cítím užitečná a při čem mám pocit, že jsem opravdu ve flow. Dnes je pro mě mnohem důležitější vědět, kam chci dlouhodobě směřovat. Samotná cesta se může několikrát změnit.
Kdybys měla vybrat jedno rozhodnutí, které nejvíc ovlivnilo tvou kariéru, jaké to bylo?Bylo to rozhodnutí nepřipoutat se ke své původní profesní identitě. Šest let jsem studovala práva, ale uvědomila jsem si, že nejcennější nejsou znalosti práv, ale schopnosti, které mi studium dalo – analytické myšlení, orientace v komplexních systémech a hledání souvislostí. A pak jsem si dovolila jít za tím, co mě skutečně přitahovalo – technologie, business a finance. Čím víc jsem se těmto oblastem přibližovala, tím víc jsem cítila, že jsem ve svém přirozeném prostředí. Myslím, že jednou z nejdůležitějších schopností budoucnosti bude právě adaptabilita a schopnost propojovat různé disciplíny a kompetence.
Kdy sis poprvé uvědomila, že tě baví téma financí? Jak ses z právnické fakulty dostala do finančního sektoru?Vždycky, když jsem slyšela někoho mluvit o financích nebo technologiích, tak mě to fascinovalo. Chtěla jsem se dozvědět víc a všechno pochopit. Dostala jsem se do přirozené flow, ve které učení byla zábava. Sama jsem si bádala a zjišťovala všechno možné.
Na právnické fakultě mě pak začalo bavit finanční právo. Pracovala jsem na Ministerstvu financí, v OECD a následně v EY, kde jsem se věnovala hlavně finanční regulaci. Viděla jsem ale, jak technologie mění svět rychleji, než stíhá reagovat regulace. Postupně jsem se proto začala věnovat víc finančním inovacím a digitálním službám. Navíc jsem nechtěla jen navrhovat změny, chtěla jsem být součástí jejich realizace a nést odpovědnost za to, že se skutečně stanou. A právě to mě přivedlo do České spořitelny.
Čemu konkrétně se v České spořitelně věnuješ?
Dnes se věnuju strategii a transformaci korporátního bankovnictví, tedy bankovnictví pro firmy. Vedu tým Strategy and business performance, který reportuje přímo členovi nebo člence představenstva. Pomáháme nastavovat strategii a vizi pro další růst firemního bankovnictví. Společně s nejvyšším managementem také stanovujeme finanční i nefinanční cíle, rozvojové priority a sledujeme obchodní výsledky.
Změnil se díky práci v bance nějak tvůj vztah k penězům?Jsem proaktivnější v tom, jak se starám se o svoje příjmy a výdaje. Více plánuju a přemýšlím dlouhodoběji. Začala jsem pravidelně investovat. Uvědomila jsem si totiž, že každá koruna, kterou člověk rozumně investuje ve třiceti, může mít o několik desetiletí mnohem vyšší hodnotu. Zároveň jsem si ale uvědomila, že nechci být otrokem peněz a přespříliš se o ně strachovat. Utrácím hlavně za zážitky a toho nikdy nelituju.
Ty ses přihlásila do projektu Future Mindset Board, v rámci kterého Spořka umožňuje mladým lidem stínovat přímo vedení banky. Co jsi od toho čekala?Přihlásila jsem se, protože to byla unikátní příležitost skutečně nahlédnout do toho, jak se řídí jedna z největších firem v Česku, a zároveň do jejího rozhodování přinést perspektivu mladší generace. Od začátku pro mě ale bylo důležité, aby Future Mindset Board nebyl jen hezký marketingový projekt. Chtěla jsem, abychom si tu příležitost opravdu odpracovali a zůstaly po nás konkrétní výsledky.
Co ti to nakonec přineslo?Především jsem získala mnohem realističtější představu o tom, jak vznikají rozhodnutí ve velké organizaci. Měla jsem možnost stínovat členy představenstva, spolupracovat s nimi na strategických tématech a vidět, jak se rozhoduje v situacích, kdy neexistuje jedna jednoznačně správná odpověď. Zároveň jsem si prohloubila svoje znalosti toho, jak funguje banka, ale I celý finanční sektor. Také mě to naučilo lépe pracovat s komplexitou, argumentovat před velmi zkušenými manažery a dělat rozhodnutí i ve chvíli, kdy nejsou k dispozici všechny informace.
Staň se součástí Future Mindset Board!
👉 Může šest lidí mezi dvaceti a třiceti lety pohnout bankou, která má více než 10 tisíc zaměstnanců a zaměstnankyň? Česká spořitelna to zkusila – a vyplatilo se. Zlevnila investice, vyhnala papíry z porad a změnila mindset banky. A v září hledá další šestici, která může využít tuhle kariérní příležitost. Přihlásíš se?
Říkáš, že jsi musela argumentovat se zkušenými, často i staršími manažery a manažerkami. Máš nějaký tip, jak si získat respekt lidí, kteří jsou kariérně mnohem dál?
Vždycky se vyplatí být ten nejpřipravenější člověk v místnosti. Co ostatní nahnali zkušenostmi, vy můžete dohnat přípravou. Když něco neznám, nebo tomu nerozumím, tak si toho dopředu co nejvíc zjistím a nebo jdu přímo za lidmi, kteří to dělají. Potkám se s nimi, někdy s nimi strávím celý den a snažím se pochopit jejich práci i všechny souvislosti. Ptám se a pozoruju je při práci. Nečekám, až zkušenosti přijdou samy, ale chodím jim naproti. Z mojí zkušenosti je vždy, nehledě na věk, oceňovaná hlavně snaha, progres a výsledky. A toho může dosáhnout i mladý člověk a postupně tak získávat respekt starších a zkušenějších.
Podle čeho si vybíráš zkušenosti, kterým řekneš ano?Ptám se sama sebe, jestli mě daná zkušenost někam posune, jestli se díky ní něco nového naučím a jestli budu mít možnost něco skutečně ovlivnit. Přitahují mě hlavně věci, u kterých ještě přesně nevím, jestli je zvládnu. Zároveň se ale učím, že je v pořádku říct ne a že se nemusím rovnou bezhlavě pustit do všeho.
Dokázala bys říct, jaká tvoje vlastnost ti nejvíce pomohla dosáhnout tvých cílů?
Zvídavost spojená s ochotou převzít odpovědnost. Nestačí se hodně ptát a mít dobré nápady. Je potřeba být ochotný říct: Dobře, tak já to zkusím posunout a třeba se na tom i trochu spálit. Právě zkoušením a chybami se člověk nejvíc naučí. Mladým lidem bych proto doporučila nečekat, až budou stoprocentně připravení, ale jít to prostě zkusit. Ono to vždycky dopadne dobře – buď se to povede, nebo vás to něco naučí.
Jakou radu bys dala na základě svých prožitků konkrétně mladým ženám, které chtějí mít úspěšnou kariéru?Nečekejte, až budete splňovat sto procent požadavků nebo až vám někdo potvrdí, že už jste dost dobré. Nepodrývejte se tím, že se budete bát, jestli to, co říkáte, není hloupost a nestyďte se mluvit o svých úspěších. Buďte stručné, věcné a občas i rázné, pokud chcete uspět v mužském prostředí.
Všichni víme, že v práci ani v životě nejde vždycky všechno podle plánu. Jak ty sama pracuješ s neúspěchem nebo pocity selhání?
Neřekla bych, že jsem člověk, který neúspěch snáší snadno. Když dostanu kritickou zpětnou vazbu nebo se něco nepovede, první reakce je vždycky emocionální, a to je lidské. Jsem smutná, zklamaná, naštvaná nebo ve stresu. Postupně jsem se ale naučila, že není potřeba se té první reakce lekat. Přijmu ji, nechám ji odeznít a teprve s odstupem přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Navíc neúspěch je přirozený – není úspěchu bez neúspěchu. Naopak odolnost je pro mě schopnost se z neúspěchu oklepat, poučit a jít dál.
V jakých chvílích máš pocit, že má tvoje práce skutečný smysl a dopad?Když vidím, že se něco skutečně změnilo, posunulo, vylepšilo. Když slyším od ostatních kolegů nebo klientů, že jim to ulehčilo život. Když pracuju na kreativních řešeních s chytrými lidmi, které baví jejich práce a navzájem se můžeme challengovat a posouvat. Když můj tým baví jejich práce a vidí v ní smysl. Když vidím kolegu, který přijde se skvělým nápadem a proaktivně ho jde realizovat. Když vidím skvělé výsledky Spořky, ať už finanční, klientské spokojenosti, nebo zaměstnanecké spokojenosti. Když jsem hrdá na to, co Spořka dělá za společensky přínosné aktivity.
Jakou jednou věc bys v Česku změnila, aby mladí měli silnější budoucnost?
Výrazně bych posílila finanční a ekonomické vzdělávání. Ne ve smyslu memorování definic, ale praktických schopností: jak fungují daně, úvěry, investování nebo dlouhodobé plánování. Silnější budoucnost přijde, když budeme lépe rozumět systému, ve kterém žijeme, a bude pro nás tak snazší se na budoucnost aktivně připravovat.
Co bys chtěla, aby jednou bylo napsané ve tvém medailonku na Wikipedii?Že jsem mohla se skvělými lidmi pracovat na skvělých a důležitých věcech a že jsem u toho nezapomněla doopravdy žít.
