Z látek, stehů a vzpomínek skládá obrazy, které působí jako vyšívané deníky.
Textilní obrazy Lucie Rosické v sobě nesou silné osobní příběhy i každodenní realitu umělkyně, která balancuje mezi tvorbou, mateřstvím a tlakem současné umělecké scény. Ve své práci propojuje kresbu, šití i volné quiltování a vytváří vizuální deníky, ve kterých nechává nahlédnout do vlastního světa.
„Ze začátku jsem byla stydlivější. Teď je to pro mě totální autoportrét se vším všudy,“ říka Lucie.
V rozhovoru mluvíme o cestě k umění, o tom, proč opustila sen o módě, jak dnes vypadá její život v ateliéru a proč podle ní inspirace nepřichází z bohémství, ale spíš z každodenní disciplíny.
Jak ses dostala k umění? Byl to tvůj plán od dětství, nebo spíš náhoda?Základ přišel od rodiny. Moje máma studovala učitelství, výtvarku a ruštinu, takže měla k umění vztah a přes její nadšení a vášeň to přirozeně přešlo na mě. Já jsem se vždy věnovala nějaké umělecké činnosti – od keramiky přes malbu, korálky, šití a tak dále. Nikdy jsem si ale nedokázala představit, že je to něco, co se dá samostatně studovat, a už vůbec, že to může být pro někoho reálná práce. Všechno se změnilo, když jsem začala snít o tom, že budu módní návrhářka. Díky tomu jsem pronikla více do světa uměleckých škol. Nakonec jsem ale přišla na to, že módu studovat nechci.
Co tě tehdy na módě lákalo a kdy ses od ní začala odklánět?Asi to začalo jako jedno velké „delulu klišé“. Milovala jsem Barbie, oblečky, pak to přešlo na kreslení, převlékání, photoshooty… Na módě se mi vždy líbila různorodost práce i celého procesu a vlastně jsem si tenhle přístup přenesla i do své současné tvorby. Postupně jsem ale cítila, že to asi není úplně moje cesta. Nedokázala jsem se vnitřně přesvědčit, že je to to pravé, a nakonec jsem si vybrala něco, co mi přišlo jistější a univerzálnější – malbu.
Hlásila ses na několik úplně rozdílných škol – od práv po architekturu. Co to vypovídá o tom, jak jsi tehdy přemýšlela o své budoucnosti?Studovala jsem na osmiletém gymnáziu a vůbec jsem si nedokázala představit, že mě vezmou na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), kam do ateliéru přijímají maximálně tři studenty. Mám prostě ráda záložní plány. Tak jsem pro jistotu chtěla být připravená na každé rozhodnutí. Nakonec mám bakaláře z Práv v obchodních vztazích a MgA. z AVU. Ráda bych si časem dostudovala doktorát, ale to je zatím hudba budoucnosti.
Pro někoho, kdo tvoji práci nikdy neviděl – jak bys popsala, co vlastně vytváříš?Svoji tvorbu bych zjednodušeně popsala asi jako kombinaci figurální kresby, šití a volného quiltování (sešívání několik vrstev látky dohromady). S nadsázkou říkám „prošívané deky“, které občas vkládám do rámu jako obraz.
Proč právě látky? Co ti tenhle materiál umožňuje říct jinak než klasická malba nebo design?Myslím si, že nejsem dost trpělivá na to, abych byla dobrá malířka. U textilu je to něco jiného. Je to sice zdlouhavý proces, ale má spoustu různých kroků. Než mě tedy nějaký začne nudit, už se můžu posunout k dalšímu. Obecně mám navíc u textilu pocit, že lépe mluví k divákům. Každý máme zkušenost s látkami – víme, jaké jsou na omak, jestli hřejí nebo chladí, kdy se zhruba nosí. Přijde mi, že do nich dokážu lépe zapisovat konkrétní emoce a pocity.
Co se v tvých dílech objevuje nejčastěji – nějaké motivy, emoce nebo témata, která se vrací?Nejčastěji jde o deníkové motivy, tedy o obrazy z mého života a o to, co právě teď řeším a cítím. Jsou to takové autoportréty. Když se na tvorbu dívám zpětně, vybavují se mi určité momenty. Celek těch obrazů pak pro mě tvoří ucelené vyprávění o mém životě. Dnes diváka nechám nahlédnout mnohem dál než dříve. Ze začátku bych řekla, že jsem byla stydlivější. Teď je to pro mě totální autoportrét se vším všudy – s tím dobrým i špatným.
Tvoje obrazy často pracují s ženským tělem. Jak chceš, aby na diváka působily?
Zajímá mě ženské tělo jako „prostor“ zkušenosti, proměny i zranitelnosti. Nechci ho idealizovat, ale spíš ukazovat jeho ambivalenci – mezi silou a křehkostí, mezi kontrolou a rozpadem. Důležité je pro mě, aby v divákovi vyvolávalo spíš pocit blízkosti a sdílené zkušenosti než estetický odstup.
Myslíš, že ženské tělo je v umění stále silné téma?
Určitě. Ženské tělo bylo desítky, ne-li stovky let zobrazováno převážně muži. Věřím, že nyní je správný čas, kdy si můžeme my samy rozhodovat o tom, jak budeme zobrazeny.
Jdeš do tvorby s konkrétní myšlenkou, nebo necháváš materiál, aby tě vedl?Dřív jsem hodně improvizovala, ale nyní, s dítětem, už nemám tolik času a potřebuji jasnější plán. Ve volných chvílích si proto doma v klidu pečlivě všechno rozkresluji a připravuji námět, na kterém pak v ateliéru pracuji. Nicméně si nikdy nejsem úplně jistá výsledkem. Detaily, jako je vyšívání nebo dobarvování, často nechávám na intuici.
Jak vlastně vypadá tvoje realita dnes jako mladé umělkyně a mámy v jednom – je to víc svoboda ateliéru, nebo hodně práce a nejistoty kolem?Já mám velké štěstí, že jsem se relativně dobře zapsala hned po škole, takže si můžu dovolit vlastní ateliér. Za ten každý den děkuji, protože je to místo, kde se můžu plně realizovat a být sama sebou. Zároveň se ale snažím mít vždycky finanční polštář aspoň na osm měsíců dopředu – na nájem, zálohy i energie, kdyby se zrovna nedařilo. Do toho všeho mám už zmíněné dítě, akčního rok a půl starého chlapečka, který teď naplňuje většinu mého času. Pracovat chodím hlavně ve chvílích, kdy mi syna někdo hlídá, nebo v noci, když je manžel doma z práce a syn spí. Takže bych to shrnula jako „hodně práce doma a hodně práce v ateliéru“.
Má dnes mladý umělec či umělkyně podle tebe větší svobodu díky sociálním sítím, nebo naopak větší tlak být neustále vidět?Těžko říct, hodně to záleží na okolnostech. Podle mě je důležité myslet na to, že sociální profil nějak reprezentuje a nikdy nevíš, kdo si tě může prohlédnout. Na druhou stranu se mi osobně nelíbí, když umělci začnou spadat spíš do kategorie influencerů a s prezentací to přehánějí. Rozhodně jsou ale sociální sítě velká výhoda, protože lidi propojují.
Které momenty nebo úspěchy byly pro tvoji kariéru zatím nejdůležitější?
Za posledních pár let se moje práce dostala z ateliéru na výstavy v Česku i v zahraničí a postupně si našla cestu i k galeristům a sběratelům. Dostala jsem se do užšího výběru Ceny kritiky za mladou malbu a objevila jsem se také ve výběru Forbes 30 pod 30, což pro mě bylo velké překvapení i uznání.
Díky své práci jsem měla možnost vystavovat nejen v Česku a v Evropě, ale také třeba na veletrhu Istanbul Contemporary v Istanbulu a moje tvorba mě zavedla i do Spojených států.
Momentálně lidé mohou vidět tvé obrazy na výstavě v Trafo Gallery. O čem je?
Výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení pracuje s prostorem samoobslužné prádelny jako metaforou každodennosti, péče a vnitřní transformace. Zaměřuji se na cykličnost práce i života, na opakování, které je často neviditelné, ale zásadní.
V této sérii se autoportrét proměňuje – figura se přestává skrývat, je přímočařejší a zranitelnější. Linie se rozpadají, vstupuje do nich digitální glitch, který narušuje kontinuitu a stává se záznamem vnitřního stavu. Zároveň pracuji s textilem a výšivkou jako kontrastem mezi kontrolou a chybou.
Výstava není jen o mateřství, ale i o dospívání a proměně identity – o určité „druhé dospělosti“. Praní se tu stává obrazem neustálého procesu proměny, opakování a přechodu mezi stavy. Glitch pak chápu jako symbol únavy, fragmentace a mnohovrstevnatosti identity. Je to něco, co zblízka působí jako chyba, ale z odstupu dává smysl.
Je něco, co lidi o životě mladé umělkyně často romantizují, ale realita je úplně jiná?Asi „múzu“ a takové to bohémství. Kdybych mohla, chodila bych do ateliéru jako do klasické práce – ráno na osm a večer domů. Mně to tak funguje nejlépe. Inspirace pak přichází pravidelněji a můžu se na „něco“ víc spolehnout.
Kam máš pocit, že se tvoje tvorba teď posouvá a co je další krok, který tě láká?Mám pocit, že je zase o kus upřímnější, možná trochu drzá? Možná až příliš hlasitá? Ještě to nedokážu úplně správně popsat. Rozhodně jsem se ale technicky hodně zlepšila a to je něco, co mě nepřestává bavit. Dalším krokem by pro mě určitě byla nějaká kvalitní zahraniční výstava. Tak snad brzy!
Co bys poradila někomu, kdo cítí, že chce tvořit nebo jít na uměleckou školu, ale bojí se, jestli se tím dá reálně uživit?
To je těžké říct. Sama jsem někdy v údivu z toho, že se to opravdu děje, a každý den jsem vděčná za to, že umění může být moje práce. Je to prostě něco, co mě vnitřně naplňuje a ještě je za to někdo ochotný zaplatit. Je to životní výhra. Někomu ale velmi dobře funguje i režim, kdy chodí do práce, má finanční jistotu a umění pak dělá bez „tlaku na výkon“. Rady se v tomhle rozdávají těžko.
Měla jsem velké štěstí na podporu od rodiny. Na druhou stranu se můj táta při čtení přijímacího dopisu trochu zamyslel a doporučil mi, že by bylo „nejlepší se dobře vdát“. Tuhle radu si ale neberte k srdci. Já prostě trochu naivně věřím, že když do toho opravdu dáváš všechno, je jedno, jestli plivete soutěžně do dálky, nebo děláte umění. Ostatní tu energii vycítí a všechno bude, jak má.
