Boty, které mají styl i svědomí, vznikají díky Oldřichovi v Česku.
Kdo jiný by mohl vnímat boty tak citlivě než někdo, kdo v nich podstatný kus života tancoval? Oldřich Voyta vystudoval taneční konzervatoř, kvůli zranění však musel kariéru opustit – a právě tahle ztráta ho dovedla k designu obuvi. Dnes navrhuje po celém světě, potkal se s Manolem Blahnikem, přednáší na univerzitě a ve svém startupu vyvíjí bezodpadový materiál, který dokáže zcela nahradit kůži.
První pracovní nabídku jako hlavní fashion designer dostal v Číně u večeře, když mu bylo teprve dvacet. Vyhrál jednu z nejprestižnějších designových zahraničních cen Red Dot, navrhl inaugurační set pro první dámu Evu Pavlovou a jeho boty jsou teď součástí sbírek Národního muzea.
Obuv nevnímá jen jako doplněk – je to pro něj most mezi krásou, technologií a biomechanikou. A možná díky němu budou boty v budoucnu nejen krásné, ale i úplně cruelty-free.
Původně jsi chtěl být tanečníkem. Jak moc tě tanec ovlivnil v tom, jak dnes přemýšlíš o designu? Vystudoval jsem pražskou taneční konzervatoř – do této instituce vstupuješ jako dítě a na osm let ti je druhým domovem. Je to škola jako žádná jiná, všichni se tam znají navzájem, netvoří se skupinky oblíbenců a outsiderů, všichni kopou za jeden tým, mají k sobě vzájemný respekt, který na škole výrazně udržují i pedagogové.
Profesionální tanec není hobby, je to velice náročný životní styl. Denně osm, se zkouškami na představení i dvanáct hodin tréninku. Škola formuje mladé charaktery lidí tak, aby byli samostatní, pilní a nevzdávali se. Kdybych se vážně nezranil, což mě přimělo učit se znovu chodit, tak bych nikdy nezačal vnímat nohy tak, jak je vnímám nyní. Tedy jako bývalý profesionální tanečník a obuvník se znalostí biomechaniky.
Proč zrovna boty? Co tě na nich nejvíc baví a fascinuje?
Jako bývalý tanečník vnímám nohy úplně odlišně. Jako mají malíři štětce a sochaři prsty, pod kterými vznikají umělecká díla, v performativním umění, kterým tanec je, jsou to právě nohy tanečníků, kterými vyjadřují svá gesta. V tanci jsem se naučil důležitost a význam jednotlivých částí nohy. Když skipnu velké kapitoly mého života s názvem „kostýmní a fashion tvorba“ a „Čína“, tak obuv ve své podstatě spojuje tyto roviny.
V kostýmní tvorbě jde v první řadě o funkčnost, když je kupříkladu tanečník zpocený, tak kostým musí vypadat stále skvěle, nesmí vypadat neesteticky, musí umožňovat flexibilitu pohybu a neomezovat. Ve fashion je pak důležitá trendovost, ale i aktuálnost v rámci současných výrobních technologií. Právě kombinace funkčnosti vycházející z biomechaniky dolní končetiny, estetika z fashion odvětví a nové technologie mě na botách baví nejvíc.
Pamatuješ si na první zakázku, u které jsi si řekl: „Ok, tohle už fakt začíná být sen“?Nebyla to zakázka, ale pracovní nabídka. Po konzervatoři a pár letech u divadla jsem jel na turné po Číně s divadelním souborem Jiřího Srnce, zakladatelem Laterny Magiky (dnešní Nové scény Národního divadla v Praze). V Pekingu jsem byl představen majitelům Fashion Design Studia VO5, kde mi po společné večeři nabídli pracovní nabídku – pozici hlavního fashion designéra. To mi bylo nějakých dvacet a já jsem si řekl, páni, tohle je docela hustý.
Nabídku jsem přijal a během léta jsem si zabalil kufr, koupil letenku a odstěhoval se „do Pekáče“ (jak místní Češi říkají Pekingu). Nevěděl jsem ani, kde budu bydlet, neměl jsem vlastně nic zařízeného, ale asi jsem si ani neuvědomoval či nepřipouštěl, že by se mohlo něco stát. Byl jsem v té době docela střelec. V Číně jsem pak zůstal tři roky, než jsem se přestěhoval zpátky do Česka.
Na kterou zakázku jsi zatím nejvíc pyšný – osobně, srdcem?
Je to bezesporu inaugurační set obuvi a kabelky pro paní Evu Pavlovou na inauguraci jejího manžela, Petra Pavla, českým prezidentem. Je to takový peak, který otevřel dost dveří a širší komunita lidí v Česku mě významněji zaregistrovala. Bylo hezké pak zjistit, že se i moji kamarádi a známí na inauguraci podíleli. Ať už to byl Karel Matějka, který vytvořil design desek a pera prezidentského slibu, nebo Petra Dočekalová, která vytvořila jeho grafickou podobu. Potom ale samozřejmě i Štěpánka Pivcová, které vděčím za možnost participace. Nejvíc mě ale těší, že díky paní Evě a jejímu vztahu k řemeslům můžu tento obor, který je doslova na pokraji vymření, popularizovat.
Jak ses k navrhování bot pro první dámu vůbec dostal? A měl jsi na to úplně volnou ruku?
Díky Štěpánce Pivcové, které vděčím za doporučení a spolupráci s paní Evou. Byla to v ten moment docela jízda. Měl jsem necelé dva týdny na výrobu setu obuvi i kabelky. První den jsme se potkali s paní Evou a Štěpánkou v Roudnici nad Labem, kde jsem jí vzal míry a pobavili jsme se nad podobou.
Připravil jsem si už dopředu materiály, které by ladily k už vznikajícímu fuchsiovému kompletu od Štěpánky. Vybrali jsme spolu finální materiál a potom jsem jel rovnou nějakých 370 kilometrů do Újezdu u Valašských Klobouků ke kopytáři, který mi do druhého dne vyrobil obuvnická kopyta. Odtamtud jsem hned vyrazil do Otrokovic ke stélkařům z Jafry – ti mi také do druhého dne přivezli takzvané napínací stélky, které tvoří páteř obuvi. Potom jsem se hned pustil do výroby.
Do bot jsem chtěl vtělit také něco z toho, co mi je blízké, tedy technologie. Proto jsem podpatek vymodeloval ve 3D na iPadu a vytiskl ho na české 3D tiskárně Průša z rovněž českého materiálu jménem Fillamentum. Materiál na obuv a kabelku pochází také od české firmy, využil jsem offcutovou metráž (metráž, která zbyla ze sériové výroby) od značky Polstrin. Boty jsou tak vlastně dost udržitelné. A kde obuv vznikla? Kde jinde než na Centru výzkumu obouvání při Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde jsem paralelně vše konzultoval s profesorem a zakladatelem univerzity, Petrem Sáhou. Teď je obuv ve stálých sbírkách Národního muzea v Praze.
Jak bys popsal ideálního zákazníka nebo zákaznici, pro které tvoříš? Máš v hlavě nějaký konkrétní vibe nebo energii?To je strašně jednoduché. Můžeš to být ty, tvoje maminka, herec, herečka, nebo třeba první dáma. Ke každému klientovi přistupuji individuálně a snažím se připravit boty tak, aby ctily stavbu nohy člověka, pro kterého obuv vzniká, a vyzdvihovaly jeho či její charakter. U dámské klientely se specializuji na obuv na podpatku či boty balerinového typu, u pánské zase více na sportovní obuv s 3D tištěnou podešví.
Jak vlastně začínáš, když tvoříš nový pár bot? Skica? Materiál? Nebo si nejdřív představíš, kde je bude zákaznice nosit?
Dobrá otázka. Je to individuální. Ale zpravidla začínám rozhovorem, potom přejdu ke skicování, k výběru materiálu a pak se zeptám, zda jsou boty pro nějakou speciální událost. Poté začíná měření, výroba střihu, konstrukční zkoušky, dokud není model hotový. Některé jsou ještě třeba dekorované křišťálovými aplikacemi – k tomu využívám nejčastěji Preciosa Components, jednak jde o český produkt, ale hlavně jde kvalitativně o světovou špičku. Využil jsem je i k dekorování inaugurační obuvi.
Z Česka přes Peking až po Milán – který moment na téhle cestě byl fakt zlomový?
Jeden zlomový byl v Pekingu, když jsem připravoval projekt protismogové přenositelné čističky vzduchu v podobě masky na obličej ATMOBLUE, šlo o spolupráci se studiem DeFacto. Maska byla plně propojená s telefonem a se zabudovanými hepa filtry. Za ni jsme jako tým vyhráli první cenu RedDot, což je takový Oscar za produktový design. To bylo docela fajn.
Dalším dobrým momentem byla moje sólo výstava na Milan Design Weeku, kde jsem odprezentoval svoji první ucelenou kolekci 16 modelů dámské obuvi. Díky této prezentaci a marketingové vlně, která po ní přišla, mě zaregistrovala i Štěpánka Pivcová a vlastně mi kolekce dost pomohla i jako taková referenční práce. Jelikož jsem vystudoval tanec, tak jsem do kolekce vnesl inspiraci baletem, i focení pak proběhlo v Národním divadle v Praze.
Potkal ses s Manolo Blahnikem. Jaký je a co ti řekl? A co sis ze setkání odnesl?
Zrovna jsem se vrátil po několikaletém životě v Číně a šlo o mou první práci tady v Praze. Bylo to léto 2017, v pražském Museu Kampa se akorát plánovala výstava tohoto velikána srovnatelného s Christianem Diorem, Johnem Gallianem, nebo třeba Rogerem Vivierem. Anna Wintour Manolovi přezdívá „The Emperor of Shoes“, s čímž určitě souhlasím.
Na Kampě jsem měl nejdříve pomáhat jen při vybalování bot, ale díky svému puntičkářství a nějakým těm zkušenostem s přípravou výstav v Číně, New Yorku nebo v Miláně jsem dostal na starost supervizi přípravy celé výstavy. To mě dovedlo k tomu, že jsem se seznámil i s Manolem, jeho neteří Kristinou, která nyní společnost vede po něm, a jeho dvěma asistenty Joe Fountainem a Jamie Prietem.
Manolo je velký bavič a srandičkář. Ohromně jsme se spolu během přípravy výstavy nasmáli. Když jsem s ním pak konzultoval své návrhy, tak to byl on, kdo mi řekl, ať se věnuji právě obuvi. Paradoxem je, že to samé jemu řekla Diana Vreeland, tehdejší šéfredaktorka amerického Vogue.
Inspirace – co tě nakopává nejvíc? Hudba? Tělo v pohybu? Lidi na ulici?
Vždycky o sobě říkám, že jsem „děsná konzerva“. Rád poslouchám nebo hraju na klavír. Zrovna teď mi tu hraje Ravelovo Une barque sur l' océan z díla Miroirs. Takže klavír je asi dost nedílnou součástí mého pracovního mindsetu. Vychází to z toho, že jsem na něm vyrostl, když jsem od tří let chodil na hodiny baletu a ve dvanácti nastoupil na konzervatoř. Na každé hodině je tam hraje živě klavírista na tanečních lekcích. S nástupem na konzervatoř jsem také sám obligátně musel začít hrát na klavír. Je to pro mě takový safe space.
Zažil jsi někdy tvůrčí krizi? A jak ses z ní dostal?
No jejej. Zrovna teď nedávno. Dva roky jsem přednášel na univerzitě ve Zlíně na ateliéru Designu obuvi. Baví mě předávat zkušenosti mladším, protože já sám jsem tady při studiu neměl nikoho, za kým bych mohl přijít pro radu. Pedagog se zkušenostmi ze zahraničí, který by chápal to, co jsem prožíval v tu dobu já sám, na ateliéru ve Zlíně nebyl. Byť je to jediný ateliér čistě na design obuvi v Česku.
Po návratu z Číny, kde jsem dělal projekty do světa, jsem si chtěl dodělat školu, naučit se pořádně řemeslo, ale zjistil jsem, že je tu systém výuky strašně zastaralý. Takže jsem pak často online konzultoval s Manolem nebo Joe Fountainem. Po covidu jsem dostal onu nabídku vést několik ročníků na ateliéru na univerzitě ve Zlíně a upřímně musím říci, že mi to dávalo smysl.
Nicméně v současné době je cestování každý týden z Prahy do Zlína dohromady s mými vlastními projekty dost neudržitelné. Rozhodl jsem se proto ze Zlína odejít a věnovat se naplno svým projektům, tvůrčí činnosti a zakázkové výrobě. Stále ale nabízím svým studentům, nebo těm, kdo se přihlásí, stáže i participace na některých projektech. Dál pomáhám s přípravou obuvnických táborů ve Zlíně pro děti ze standardních, ale i sociálně slabších rodin, nebo pro děti z dětských domovů. Takže vím, že oboru dávám kousek ze sebe, a dělám něco, co má smysl, i když to není vždy úplně easy.
Spousta mladých dnes řeší udržitelnost. Jak ji vnímáš ty – v materiálech, ve výrobě, v přístupu k módě obecně?
Svým studentům vždycky říkám, že to, co vyrobí, ať už jde jen o zkoušku střihu nebo o finální produkt, je ve své podstatě budoucí odpad. Je to i o přístupu k roli designéra výrobce. V Pekingu třeba není jediná čistá řeka, na které by nebyla olejová skvrna nebo by nesmrděla jako splašky. Všechno jsou to víceméně takové dost znečištěné stoky. Abychom tady nedopadli podobně, je udržitelný přístup potřeba brát jako normu, standardní postup výroby.
Každý jeden komponent, ze kterého něco vyrobím, má svůj vlastní životní cyklus. Pokud takto jako designér-výrobce přemýšlím, tak si vybírám dodavatele materiálů a komponentů, kteří vyrábí udržitelnou cestou. Moje tvorba je zpravidla vždycky vyráběná udržitelně.
Když spojíš všechny svoje světy – tanec, technologie, módu – co je ta hlavní message, kterou chceš lidem skrz svou tvorbu předat?
Vnímám, že Gen Z nebo Alfa přemýšlí dost instantně. Přitom věci, které chceme, aby vydržely, musí mít stabilní základ. V Číně jsem se naučil, že jsou dvě cesty. Jedna, kdy se raketově staneš hvězdou a vyletíš nahoru. Což paradoxně není v Česku nic moc složitého. O to těžší je pak zase stejně rychle nespadnout dolů a „nevyhasnout“. Já pracuji tou druhou cestou, že si rád buduji solidní základ, který pak ustojí případné „zemětřesení“. Víc mi osobně vyhovuje být více v pozadí dění, než být rádoby celebritou. Moje message je asi taková, že mezi dvaceti a třiceti lety prožíváš roky, kdy si musíš vyzkoušet všechno, co tě baví, a najít si v tom to, co ti bude generovat finance.
Když se ve třiceti pustíš do té jedné věci, kterou znáš a baví tě a začneš si budovat kariéru, tak do čtyřicítky máš successful business v rámci Česka a do padesáti i v zahraničí. Život ale není jen o práci, důležité je najít si chvíle na nejbližší kruh a aktivně mu věnovat čas. Zhruba mezi dvaceti a třiceti nám odchází prarodiče. To je třeba ten kruh, který tu je na určitou dobu, a pak už ne. Přitom message od nich je často dost důležitá.
Co teď zrovna tvoříš? Můžeš trochu poodhalit zákulisí?
Letos mě čeká hned několik změn. Vracím se po 14 letech zpátky do Prahy, navazuji spolupráci se svou almou mater, pražskou taneční konzervatoří. Založil jsem si startup na nový materiál nahrazující kůži, který je vyráběný bezodpadovou technologií a má využití jak v obuvi a třeba kabelkách či batozích, tak i v automotive odvětví, nebo v čalounickém průmyslu. Čeká mě projekt na světové Expo v Ósace, kam letím v létě. A pak je tu spolupráce s Gary Jamesem McQueenem, což je něco, o čem jsem zatím nikde moc nemluvil. Gary je synovcem Alexandera McQueena, pracoval u něj až do jeho smrti a sám teď dělá v umění na pomezí módy a sochy. Všechno ale připravuje ve virtuálním 3D světě. Na tuhle spolupráci se také docela těším, o co přesně jde, ale zatím nebudu prozrazovat, doporučuju ale sledovat můj instagram.
Spousta lidí z generace Z sní o tom prosadit se v módě. Co bys jim poradil?
Trochu jsem to už naťukl v té „message“, ale když to vezmu takhle v detailu, je to jednak ten neinstantní přístup, který jsem zmínil. Pak je to asi význam slova dril. Já jsem se ho naučil na konzervatoři. To, jestli lidi na sobě pracují a jsou ochotni nehrát hry, netrávit čas na streamovacích platformách nebo na sockách, to je potom to, co je dovede buď k úspěchu, nebo neúspěchu. Nastavit si svůj vlastní žebříček hodnot a neustále si opakovat otázku: „Co pro mě je a není důležité?“. Potom si vytyčit cíl a „no matter what“ si za ním jít s tím, že ho chci docílit a zůstat zároveň věrný sám sobě. Co je ale asi nejdůležitější, je heslo, které mi řekl sám Manolo Blahnik při jednom z našich rozhovorů: „Don’t take yourself too seriously.“ Je důležité se nebrat moc vážně, udělat si občas trochu srandu i ze sebe.
