Nataliya Grimberg vidí v AI příležitost. Díky technologiím a 3D tisku tvoří módu, která by se jednou mohla přizpůsobit frekvenci našeho srdce, šetřit materiály a posunout návrháře spíše k programování než kreslení.
Nataliya Grimberg patří mezi nejzajímavější módní návrhářky současnosti. Kombinuje totiž kreativitu, technologie a vizionářský pohled na budoucnost. Její cesta začala tradičním studiem designu na pražské UMPRUM, ale Nataliya se velmi rychle rozhodla jít cestou inovací, které propojují tradiční řemeslo s vymoženostmi 21. století.
Přístup jí přinesl mnoho spoluprací včetně prestižních světových značek. Třeba ikonické Dolce & Gabbana, kde svým odvážným přístupem umělkyně kazachstánského původu posunula hranice klasického návrhářství.
Dnes se soustředí na to, jak inovativní materiály, umělá inteligence a 3D tisk mění způsob přemýšlení o módě. Její vizí je oblečení, které by se jednou mohlo přizpůsobovat lidskému tělu, reagovat na jeho potřeby i na frekvenci srdce. Při tom všem je pro ní klíčové minimalizovat plýtvání materiály.
Její práce ukazuje, že móda nemusí být jen estetickou záležitostí, ale může být i technologickou laboratoří, udržitelnou platformou a způsobem, jak experimentovat s tím, co přináší budoucnost. Nataliya tak představuje český design, který nejen drží krok se světovými trendy, ale často je i předbíhá. Potvrzuje, že budoucnost módy bude chytrá, udržitelná a fascinující.
Jak ses vůbec k módě dostala? Pamatuješ si moment, kdy sis řekla, že chceš tvořit jinak než ostatní návrháři?
Móda mi dlouho připadala jako krásný, ale uzavřený svět. Kolekce se měnily rychleji než trendy na TikToku – ale ve skutečnosti se neměnilo nic. A já jsem nechtěla jen navrhovat další šaty. Chtěla jsem vymyslet nový systém – tak jsem objevila technologie. Poprvé jsem si vytiskla malý fragment archivní krajky na 3D tiskárně, a to bylo ono. Jako bych našla nový jazyk. Najednou jsem viděla, že můžu spojit tradiční řemeslo, vědu a umění do jednoho celku.
Od té chvíle se pro mě móda stala experimentem. Už to nebylo jen o látkách a střihu, ale i o otázkách: Jak bude vypadat krása za sto let? Může oděv dýchat? Může komunikovat?
Ty se označuješ za „fashion futuristku“. Co to v praxi znamená?
Znamená to pro mě být výzkumnice, designérka i stratég v jednom. Testuju, jak se bude móda vyrábět, nosit a prožívat v blízké i vzdálenější budoucnosti – za rok i za padesát let. Neřeším jen estetiku, ale i to, jaké materiály budeme využívat, jakou roli bude hrát AI, jestli se budeme oblékat jen fyzicky, nebo i digitálně.
Můj úkol je přenést abstraktní budoucnost do konkrétních prototypů. Takže vedle analýzy trendů stavím i reálné objekty, světelné scénické kostýmy, 3D tištěné doplňky, interaktivní retailové zážitky nebo celé módní performance jako z roku 3025. Když mluvím o módě budoucnosti, nemyslím tím sci-fi, ale proces, který se už teď děje, jen ho většina lidí ještě nevidí.
Kdybys měla svoji práci popsat lidem, kteří o ní nikdy neslyšeli, co bys řekla?
Řekla bych, že se snažím hacknout, jak móda funguje – nejen jak vypadá, ale co vlastně znamená. Když se řekne návrhářka, většina lidí si představí skicák, látky, přehlídky… Já ale funguji spíš jako vývojářka emocí. Zajímá mě, co budeš chtít nosit zítra, co ti pomůže přežít digitální svět, co se přizpůsobí tobě – ne naopak.
Navrhuju věci, co se mění podle nálady: tričko, které reaguje na EKG data z těla, kolekce, které vznikají s pomocí AI a 3D tisku nebo také oblečení, které nepotřebuješ mít ve skříni, ale které na sobě uvidíš díky AR, tedy rozšířené realitě.
Móda je pro mě živý systém, který je už pro rok 2025 tak trochu zastaralý. Diplomky píše umělá inteligence, orgány se dají vytisknout podle DNA pacienta, a do vesmíru se brzy začne létat na víkendový trip (Katy Perry může potvrdit). Já se tedy oděv snažím přeladit na budoucnost, kterou právě objevujeme.
Ty stojíš za projektem Haute Future, což je módní studio, technologická laboratoř a dílna budoucnosti v jednom. Pro lidi, co ten název slyší poprvé – jak bys popsala, co vlastně děláte?
Haute Future je módní studio, technologická laboratoř i kulturní platforma. Vznikla z potřeby vytvořit prostor, kde se móda vyvíjí stejně jako technologie – rychle, experimentálně, s důrazem na dopad.
Máme několik pilířů: výzkum (AI, nové materiály, robotika, světelné textilie), konzultace pro značky (strategie, trend forecasting, udržitelnost), a také tvůrčí produkci – couture přehlídky, umělecké performance, brand aktivace nebo interaktivní instalace pro značky a muzea.
AI je spíš super power než hrozba. Beru ji jako partnera. Je to můj rychlostní booster. Mám tak víc prostoru na to, co mě fakt baví – hledat novou krásu tam, kde ji zatím nikdo nehledal.
Zároveň fungujeme jako vzdělávací hub – pořádáme workshopy pro firmy, keynote talks o budoucnosti různých odvětví a mentoring pro mladé designéry. Mojí vizí je, aby Haute Future byla takové „research & development oddělení“ české módy – místo, kde vznikají nové estetické i etické směry.
Tvůj tým v Haute Future má na kontě přes 30 inovativních řešení pro módní domy. Který projekt tě zatím nejvíc bavil a proč?
Jeden z největších projektů, které jsme právě dokončili, vznikl pro Český pavilon na světovém EXPO v japonské Ósace. Jmenuje se Ballet of Tomorrow – The Symphony of Clouds, a společně s režisérem Oldřichem Voytou jsme ho vytvořili jako živou audiovizuální performance, která propojila balet, umělou inteligenci, klavír a operu. Součástí představení byl digitální hologram – AI dvojče operní pěvkyně, který na pódiu zpíval duet s reálnou zpěvačkou – historicky první na světě.
Experti varují před příchodem erotického módu ChatGPT. Na co si dávat pozor?
31. října 2025 v 7:00
Kostýmy byly zdobené českým granátem od Granát Turnov, což není typická módní značka, ale symbol národního dědictví a tradičního šperkařství. Obuv tanečníků se vytvořila z inovativního 3D pleteného materiálu KNITHER. Bavilo mě propojit něco tak hluboce zakořeněného v české historii s ultramoderní technologickou estetikou.
Ve své práci používáš AI. Bylo to pro tebe od začátku spíš jako příležitost než hrozba? A myslíš, že v určité fázi může AI ohrozit budoucí návrháře?
Pro mě byla příležitost od první chvíle – a to ještě dávno předtím, než se objevily Midjourney nebo ChatGPT. Už před osmi lety jsem si programovala vlastní modely na generování obrázků, protože jsem cítila, že technologie nám můžou otevřít zcela nový level kreativity.
Testování střihů, barev, tvarů, vizualizací – tyhle procesy jsou důležité, ale zdlouhavé. A právě tam AI může pomoct. To podstatné – příběh, charakter a vibe návrhu – pořád vytváří člověk. Rozdíl je, že už nemusíš začínat s prázdným papírem.
Nemyslím si, že AI nahradí kreativce. Spíš nahradí ty, co se odmítnou učit nový jazyk. Nová generace návrhářů bude míň kreslit a víc dohromady skládat data, intuici a estetiku. A to zní spíš jako superpower než hrozba, ne? Já AI beru jako partnera. Je to můj rychlostní booster. A díky tomu mám víc prostoru na to, co mě fakt baví – hledat novou krásu tam, kde ji zatím nikdo nehledal.
Jak vlastně vypadá proces navrhování s pomocí AI? Jak se zrodí nový model?
Začíná to nápadem, ale i emocí. Nejdřív si definuju atmosféru, materiál a kontext – třeba: „Jak by vypadalo oblečení, které by nosila Siri?“ nebo „Jak by se látka chovala v beztíži, kdyby reagovala na pohyb těla ve vesmíru?“. O tom, mimochodem, budu mluvit ve svém talku v rámci zahajovacího večera Dnů AI pořádaného Centrem TAH v pražském Planetum. Půjde o první podobnou imerzivní přednášku, promítanou v největším LED planetáriu na světě.
AI dostane moodboard, reference, někdy i zvuk nebo pohyb, a z toho vygeneruje stovky návrhů. Já z nich pak vybírám ty, které mají duši – zajímavou siluetu, novou logiku konstrukce. Ty následně přenáším do 3D simulace střihů, kde se testuje chování materiálu, pohyb, pád látky. Teprve když to funguje vizuálně i technicky, vzniká fyzický prototyp – někdy 3D tištěný, jindy kombinovaný s textilem.
Využíváš i zmiňovaný 3D tisk. Jakým způsobem ho zapojuješ do své tvorby?
3D tisk je moje nejoblíbenější „digitální jehla“. Umožňuje mi vytvářet struktury, které by ručně téměř nešly – od nosných částí korzetů přes modulární klipy až po ultratenké dekorativní vrstvy, které reagují na světlo. Baví mě, že při tisku můžu pracovat s materiály, které by klasická krejčovina nikdy nepřijala – pružné biofilamenty, recyklovaný plast, nebo materiál čistící ovzduší.
Díky tomu taky experimentuji s konceptem „adaptive fashion“ – kousky, které se dají znovu přetvářet, doplňovat nebo rozšiřovat podle příležitosti. Například tisknu doplňky, které se magneticky napojují na šaty a mění siluetu během vteřiny. Je to couture, který umí růst, dýchat a reagovat – a přitom vzniká bez jediného odřezku látky navíc.
Spolupracovala jsi s Dolce & Gabbana. Jak k té spolupráci došlo a jak probíhala?
Byla to jízda. Po tom, co jsem pořádala Metaverse Fashion Week, mě kontaktoval tým Dolce & Gabbana, protože hledali tvůrce, kteří dokážou přenést klasickou estetiku haute couture do virtuálního prostoru.
Zaujala je moje práce s digitální konstrukcí oděvů – způsob, jak kombinuju módní střihy, 3D vizualizace a světelnou dramaturgii, a přitom dokážu zachovat DNA značky s tak hlubokou tradicí.
Výstupem byla kolekce takzvaných NFT wearables. To je digitální oblečení nebo doplňky, které existují jen virtuálně a jsou registrované jako takzvané non fungible tokens, které má módní dům k dispozici pro obchodování v rámci blockchainu.
Všechno probíhalo naprosto mezinárodně – od brainstormingu po renderování. Dolce & Gabbana ukázali, že i tradiční luxusní značka se může posunout do budoucnosti, aniž by ztratila identitu. A já jsem si z toho odnesla důležité potvrzení: digitální móda není vedlejší kategorie – je to nový jazyk luxusu.
V Česku jsi představila projekt s Preciosou, kde se spojil křišťál a AI. Jak se dá tak tradiční značka přenést do úplně futuristického prostředí?
Ten projekt byl úplně magický – a přitom velmi technologický. Vznikl jako Crystal Innovation kampaň pro trendbook Preciosy a zaměřoval se na nové, udržitelné způsoby výroby křišťálu. Chtěli jsme ukázat, že i tak ikonický materiál, jako je český křišťál, může mít svou budoucnost v digitálním světě, když se spojí s AI a virtuální produkcí.
Pro celý vizuální svět jsem vytvořila AI-generovaná prostředí, která jsme pak přenesli do virtuálního produkčního studia stejného typu, jaké se používá třeba při natáčení Avataru. Bylo to poprvé, co Preciosa pracovala tímto způsobem. Místo klasického natáčení jsme modelky „ponořili“ do metaversového prostředí.
Česku chybí samozřejmě férové podmínky pro mladé tvůrce. Chybí granty, stáže, podpora exportu. Kreativita je naše komodita, ale pokud ji nebudeme chránit, bude odtékat jinam.
Celá kampaň měla koncept „Alice in MetaWonderland“, jako by se člověk propadl do pohádkového světa vytvořeného umělou inteligencí. Křišťál se v něm rozplýval, znovu rodil a měnil podle světla, které ho obklopovalo. Pro mě to byla metafora: světlo je nový materiál luxusu. Preciosa díky tomu mohla představit křišťál nejen jako symbol tradice, ale i jako médium budoucnosti – krásné, inteligentní a udržitelné zároveň.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Upřímně? Že jsem dokázala vybudovat něco, co jsem si kdysi vysnila – Haute Future jako studio-laboratoř, které spojuje lidi napříč obory. Že se podařilo přetavit myšlenku „budoucnosti módy“ do konkrétní platformy, kde se testuje, tvoří, vzdělává i propojuje svět značek, designérů a technologických firem.
Každý projekt, který u nás vznikne, mě těší jinak – ať už je to spolupráce s Dolce & Gabbana, Teslasuit, nebo EXPO. Ale osobně vnímám jako největší úspěch komunitu lidí, kteří se kolem toho začínají seskupovat. Umělci, inženýři, programátoři, studenti… lidé, kteří by se za normálních okolností nikdy nepotkali.
A pak samozřejmě ocenění, která tu práci zviditelňují – třeba celosvětové Forbes 30 Under 30, nebo zařazení mezi Top 100 Women of the Future, Vogue Leader i Most Inspirational Woman in Web3 and AI – beru spíš jako důkaz, že se o inovacích z Česka dá mluvit i na světové úrovni.
Jaké materiály používáš, když vytváříš fyzické modely?
Miluji materiály, které jsou v pohybu. Používám třeba kombinace bioplastů, hedvábné organzy a technické tkaniny, které reagují na dotek nebo pohyb těla. V 3D tisku pracuju nejčastěji s recyklovaným PLA a PETG, které jsou ekologické a zároveň vizuálně čisté.
Jak bys skeptiky přesvědčila, že digitální móda není sci-fi, ale reálná věc?
Všichni dnes máme digitální identitu: fotíme se, stylizujeme se na sociálních sítích, vybíráme filtry, skiny, avatary. To všechno je oblékání digitálního těla. A virtuální móda to jen přetváří do umění, do průmyslu a do kultury.
Digitální móda pomáhá značkám testovat návrhy bez nutnosti výroby, šetří zdroje, umožňuje online fittingy a dává vzniknout novým profesím: digitální návrháři, 3D stylisti, AR producenti. Skeptikům vždycky říkám: když můžeš mít playlist, můžeš mít i digitální šatník. Je to jen další forma sebevyjádření – stejně skutečná, jen méně hmotná.
Který český projekt nebo brand tě v poslední době mile překvapil?
Zaujala mě například cirkularita v podání Lindy Havrlíkové, která zpracovává vlastní ovčí vlnu s mimořádnou důsledností a krásou. Anežka Nováčková propojuje tradiční výšivku s digitálními nástroji jako Clo3D a ukazuje, že virtuální oděv může nést stejnou hloubku jako ten fyzický. Budoucnost obuvnictví ukázal Oldřich Voyta, který navrhoval i pro první dámu. A kolekce Venus od Lukáše Spilky a Antonie Lecher mě překvapila svou silou narativu – sci-fi vize, totemy, spekulativní diplomacie. Česká módní scéna má mnohem víc vrstev, než se může na první pohled zdát.
Co si myslíš, že chybí módě v Česku?
Myslím, že české módě nechybí talent – ten tu máme. Chybí jí systém a sebevědomí. Mnoho návrhářů má fantastické nápady, ale nemá prostor ani podporu na to je testovat, vyvíjet a dostat na trh. Ve světě je běžné, že módní domy mají vlastní výzkumné oddělení nebo technologické partnery. U nás to zatím suplují jednotlivci a nadšenci.
Chybí tu také prostor pro experiment, který není hned posuzovaný trhem. Móda se tu často chápe buď jako luxus, nebo jako hobby – chybí střed, kde může vznikat inovace. Chtěla bych, aby Česko mělo více míst, kde se budou potkávat řemeslníci, inženýři, výtvarníci i datoví vědci. Proto jsem založila Haute Future, abych ten prostor pomohla vytvořit.
A pak samozřejmě férové podmínky pro mladé tvůrce. Chybí granty, stáže, podpora exportu. Kreativita je naše komodita, ale pokud ji nebudeme chránit, bude odtékat jinam. Česká móda má na to být respektována nejen vizuálně, ale i technologicky, jen potřebuje víc důvěry od investorů a trhu.
A na závěr – co by sis oblékla, kdyby sis měla vytvořit outfit roku 3025 jen sama pro sebe?
Nechci víc věcí. Chci je chytřejší. Věřím, že dalším krokem módy bude empathic tech – oděvy, které reagují na nás, ne na trendy. V roce 3025 si možná už nebudeme oblékat šaty, ale technologie, které o nás přemýšlejí stejně citlivě jako my o nich.
Můj ideální outfit by nebyl módní kousek, ale živý systém, který se stará o tělo, mysl i duši. Představ si lehkou biotechnologickou vrstvu, něco mezi látkou a kůží, která reguluje teplotu, sleduje dech, srdeční rytmus, hladinu stresu a jemně se přizpůsobuje, když potřebuješ klid nebo energii. Celý systém by byl napojený na brain – computer interface, takže by rozuměl nejen tomu, jak se cítíš, ale i co potřebuješ.
Nejvíc mě na tom fascinuje idea, že móda by konečně sloužila člověku, ne naopak. Pomáhala by nám rozumět, zůstat zdraví, být empatičtější vůči druhým. Tohle je móda budoucnosti – neprodává status, ale péči, sebevyjádření a propojení.
