Ženy se totiž v prvních týdnech potýkají se změnou svého těla, srovnávají se se zážitkem porodu, mohou zažívat bolesti i pocity smutku, obav a úzkostí.
Prolomit ticho a tabu, které první týdny nového života provází, se rozhodla Karolína Minaříková Krupková. Společně s fotografkou Terezou Valner založila projekt Šest neděl, o kterých se nemluví. Na svůj Instagram začala sbírat svědectví žen o tom, jak jim v šestinedělí bylo.
Minaříkové Krupkové přišly desítky příběhů, ve kterých ženy popisovaly strach, poporodní deprese, obavy nebo náročné vztahy s partnery a širší rodinou. Co tedy v šestinedělí české ženy skutečně prožívají?
Když si doneseš malé miminko z nemocnice, podle představ některých bys měla zažívat hlavně štěstí. Jenže velkou část novopečených maminek ovládne hlavně strach. „Pociťují zodpovědnost za drobečka, který se narodil. Je křehký a vás ovládne pocit, že když něco podceníte nebo zanedbáte, tak to bude jenom vaše vina,“ shrnuje zkušenost mnoha žen Minaříková Krupková, která je sama maminkou.
I proto se v tomto období nezřídka dostavují pocity smutku, které mohou vést až k depresi nebo sebevražedným myšlenkám. I takové příběhy totiž Minaříkové Krupkové přišly. „Jedna žena mi psala svůj příběh. Nespala, protože v noci musela kojit obě své děti. Bylo toho na ní hrozně moc. Psala mi, že už přemýšlela i nad sebevraždou.“
Ženy samotné se v období přitom ještě obvykle srovnávají se zážitkem z porodu. „Často se jich nikdo ani nezeptá na otázku typu jaké to bylo, jak se tam k ní chovali, co tam zažila nebo jak se vůbec po porodu cítí fyzicky,“ líčí tápání autorka projektu. „Až po osmi týdnech jsem se po sprše dokázala utřít ručníkem, aniž bych brečela, jak moc mě všechno bolelo. Teď si těchto maličkostí nesmírně vážím,“ svěřila se v projektu například jedna z žen.
Jediné, co chci, je postel a klid
Je to přitom právě okolí, které bývá zdrojem stresu. „Lidé často nevědí, co šestinedělí obnáší a jak se vůbec chovat. Nevnímají, že se žena třeba necítí fyzicky dobře,“ tvrdí Minaříková Krupková.
„Často přinesou hračky pro miminko, které je vůbec nepotřebuje, neumí si ještě hrát. Sednou si na gauč, chtějí kafe a zákusek. Mnohdy se očekává, že žena bude nalíčená a hezky oblečená a přitom jediné, co by chtěla, je si lehnout do postele v košili a být se svým miminkem,“ vypráví o časté zkušenosti mnoha matek.
Mnohdy zajdou nerealistická očekávání ale ještě dál. „Často si rodina neodpustí poznámky typu ‚ty pořád kojíš, rozmazlíš si ho! Nemáš naklizeno? To já už jsem po porodu stála u sporáku a vařila guláš‘,“ líčí častý rodinný vzorec tvůrkyně.
➢ „Prababičku jsem urazila tím, že jsem si dovolila požádat ji, aby si před pochováním mého syna umyla ruce. Takové haló z toho bylo, že s námi nechtěla trávit ani Silvestra.“
➢ „Bylo mi hrozně z komentářů rodiny. Miminku říkali: ‚Ty furt brečíš! Ty furt spíš! Ty se nesměješ!‘ Jako by čekali, že se narodí a začne tleskat a smát se.“
– ukázky z příběhu projektu
Šest neděl, o kterých se nemluví
Už dávno nejsou devadesátky
Samostatnou kapitolou je pak role partnera. „Muži si nepředávají, jaké to je, když se vám narodí dítě. Myslím, že matka dceři třeba ještě nějaký tip dá, ale otec synovi neřekne vůbec nic,“ míní novinářka. Otcové současné generace tatínků totiž často v devadesátých letech vůbec přítomní nebyli a péče se jich tak nezřídka vůbec netýkala.
„Muži často nevědí, jak začít. Jsou na ně kladené hloupé nároky. Jejich rodina se divně kouká, když přebalují, krmí z lahve nebo chovají v nosítku,“ nastiňuje nekonečný koloběh protichůdných očekávání Minaříková Krupková.
„I muž může být vyděšený, že když žena nebude vědět, co s dítětem, tak oni si taky neporadí,“ osvětuje Minaříková Krupková. „Vznik rodiny vytváří požadavky na další členy. Dochází k dělení povinností a nějaký čas trvá, než si dva zaběhnou řád,“ myslí si. Vztah v té době taky může začít skřípat.
Opatrně na Instagram
S mateřstvím se budoucím maminkám proměňuje i feed jejich sociálních sítí. Některé studie zdůrazňují jejich pozitivní vliv: mohou navzájem sdílet, propojovat se a tím snížit pocit samoty, hledat radu a inspiraci.
Jenže sítě mají i odvrácenou stranu: mohou se šířit misinformace a naopak duševnímu zdraví škodit. „Sledujete například slečnu, líbí se vám její životní styl. Nastane situace, kdy také čeká miminko, jste v mateřství ve stejnou dobu, akorát ona třeba má větší podporu partnera než vy,“ zamýšlí se Minaříková.
„Její život vypadá sluníčkově, ještě ji neskončilo šestinedělí a už běhá v legínách. Takový tlak je šílený. Ale vy v tu chvíli nevidíte těžké momenty, ne každý je sdílí. A proč taky? Všichni chceme ten Instagram otevřít a dopřát si trošku dopaminu a hezkých věcí,“ připomíná tvůrkyně.
Nasnadě je klasická rada, a to dávat si i v prvních měsících rodičovství pozor, komu dáváme svou online pozornost. „Konzumujte jenom obsah, který vám dělá dobře,“ radí tvůrkyně. Ona sama přiznává, že i jí píšou ženy, v kterých příběhy z jejího profilu vyvolaly obavy.
Táto, edukuj se
Jenže právě ve sdílení, na kterém její profil stojí, vidí autorka projektu o šestinedělí cestu. „Naopak by mě mohla sledovat rodina, partner nebo kamarádky a říkat si: ‚aha, takže ona teďka prožívá tohle, takže já bych měl přiložit ruku k dílu a zeptat se, jestli něco nepotřebuje‘,“ radí se smíchem.
Sdílení podle ní má smysl. „Myslím, že nejdůležitější sdělení zaslaných příběhů je otevření témat, o kterých se nemluví. Zjistíte, že je oukej, když si nevíte rady, jste ztracené a když šestinedělí není nejkrásnější období vašeho života. Nezklamaly jste a nejste v tom samy,“ říká.
Připomíná i slavnou poučku o tom, že na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice, ne jen máma nebo táta. „Chtějme, aby nám babičky a dědečkové, případně tetičky a strejdové pomáhali a postarali se o nás,“ ponouká rodiče.
„Všichni nakupují bodýčka a hračky, ale ty nejsou vůbec potřeba. Zaměřte se raději na to, abyste byli všichni v pohodě, měli co jíst, byli vyspaní a dobití energií,“ nastiňuje možnou jinou cestu sběratelka rodičovských příběhů. A nejcennější věc, kterou můžete maminkám dát? „Dobré je najít si někoho, kdo nebude dávat rady, ale jenom vyslechne a řekne vám, že jsou vaše pocity v pořádku,“ uzavírá. To dosvědčuje i jeden ze zaslaných příběhů. „Nejhorší je, že jsem žádnou zázračnou radu nečekala. Spíš jsem potřebovala vyslechnout, obejmout a třeba pomoci,“ stojí v něm.
