Začínala u grafického designu, dnes její tvorba přechází mezi módou, sklem, řemeslem a vizuální kulturou. Cindy K staví na barvách, nadsázce a radosti – a říká, že nejlepší nápady ji často nenapadnou u moodboardu, ale třeba při venčení psa.
Když Cindy Kutíková během studia na UMPRUM dostala za úkol vytvořit plakát na festival hororových filmů, neudělala klasický plakát. Grafiku nechala vygravírovat do černého skla ve formě náhrobní desky – a vyrobil jí ji člověk, který skutečně dělá náhrobky.
Právě tehdy si začala uvědomovat, že ji nezajímá jen grafika samotná. Mnohem víc ji baví přemýšlet nad tím, jakou fyzickou podobu může konkrétní myšlenka dostat.
Dnes tak jednou pracuje s textilem, jindy se sklem nebo prostorem. Pod vlastní značkou Cindy K vytváří výrazné pleteniny, šály, plavky i další kousky, které spojuje barva, hravost a určitá dávka nadsázky. A přesně taková je i její představa módy – nemusíme ji podle ní brát zase tak vážně.
Vystudovala jsi grafický design, ale dnes se hodně pohybuješ ve fashion. Kdy sis poprvé řekla, že grafika nemusí končit na plakátu nebo webu, ale může se nosit na těle?
Když jsem byla ve druháku na UMPRUM, navrhovala jsem plakát na festival hororových filmů. Místo klasického papíru jsem nechala grafiku vygravírovat do černého opaxitového skla ve formě náhrobní desky. Vyrobil mi ji dokonce člověk, který se živí výrobou skutečných náhrobků.
Poprvé jsem si uvědomila, že mě vlastně nebaví navrhovat jen grafiku, ale spíš hledat, jakou formu může myšlenka dostat. Dnes je to někdy sklo, jindy textil nebo prostor, ale princip zůstává stejný.
Cindy K působí hodně radostně, barevně a hravě. Je pro tebe móda způsob, jak lidem zlepšit náladu?
Oblečení má podle mě mnohem větší vliv na naši náladu, než si připouštíme. K módě existuje spousta přístupů a mně je přirozeně blízká hravost, barvy a určitá nadsázka.
Baví mě dělat oblečení, které člověka rozptýlí nebo se stane tématem konverzace. Když mi někdo napíše, že měl díky mému svetru nebo šále lepší den, je to pro mě možná největší kompliment.
Na webu Cindy K máš větu „Trying to make you smile since 2020“. Jak moc je pro tebe důležitý humor a lehkost?
Hodně. Myslím, že svět je dnes dost zahlcený věcmi, které po nás něco chtějí. Pozornost, výkon, dokonalost.
Mně je bližší přístup, který člověku dává radost. Nejen v designu, ale obecně i v životě je pro mě důležitý humor, lehkost a lidskost.
Často pracuješ s výraznými barvami a vzory. Máš vlastní systém, podle kterého je kombinuješ?
Je to kombinace obojího. Myslím, že mám díky grafickému designu celkem cit pro barevné vztahy, kontrast nebo kompozici, ale ve finále stejně hodně rozhoduje intuice. Často poznám během pár vteřin, že něco funguje nebo nefunguje, i když bych to možná neuměla úplně racionálně vysvětlit.
V čem je největší rozdíl mezi navrhováním vizuální identity a oděvu?
Ve grafickém designu většinou vycházím z příběhu někoho jiného. Snažím se pochopit jeho osobnost, hodnoty a způsob přemýšlení, aby výsledná identita byla opravdu jeho.
U vlastní značky naopak vycházím hlavně ze sebe a mám mnohem větší tvůrčí svobodu. Zároveň je ale móda mnohem fyzičtější disciplína. Neřeším jen vizuální stránku, ale i materiál, střih, pohyb nebo to, jak se člověk v oblečení cítí.
Princip je ale překvapivě podobný – v obou případech vytvářím určitý zážitek.
Když navrhuješ oblečení, přemýšlíš víc jako grafická designérka, nebo módní návrhářka?
Výchozí bod je pro mě pořád grafický design. Ten ovlivňuje, jak přemýšlím o barvách, vzorech nebo kompozici. Zároveň ale nechci dělat jen nosič grafiky. Chci navrhovat oblečení, které je hravé, funkční a které lidi baví nosit.
Pohybuješ se mezi grafikou, módou, řemeslem a sklem. Kde se cítíš nejvíc doma?Vlastně asi nikde úplně a zároveň ve všem trochu. Nejvíc mě baví právě to prolínání oborů. Nikdy jsem neměla potřebu říkat si, že jsem jen grafická designérka nebo jen módní návrhářka. Spíš mě zajímá samotná myšlenka a hledání média, které ji nejlíp přenese. Někdy je to identita, někdy sklo a jindy svetr.
Pracuješ se skleněnými korálky, které mají v Česku dlouhou tradici. Čím tě tenhle materiál přitahuje?
Korálky mě provázejí už od dětství. Pořád jsem je navlékala nebo z nich vytkávala malé obrázky.
K vytkávání jsem se pak vrátila při diplomové práci, kdy jsem chtěla experimentovat a převést tu techniku do velkého měřítka. Nechala jsem si vyrobit velký tkalcovský stav a začala pracovat s velkou plochou.
Zároveň mě baví, že české skleněné korálky mají staletou tradici a přitom se používají po celém světě. A z pohledu grafického designu mě fascinuje i to, že jeden korálek pro mě funguje jako jeden pixel. Z drobných bodů postupně vzniká obraz.
Obecně mám ke sklu hodně blízko. Fascinuje mě jeho vizuální proměnlivost – způsob, jak pracuje se světlem, odrazem, průhledností i barvou. Je to materiál, který nikdy nepůsobí úplně stejně a podle mě v sobě spojuje křehkost s překvapivou odolností.
Korálky, pleteniny, satén, šály nebo plavky. Jak poznáš, že se z nápadu má stát skutečný produkt?
Je to hodně intuitivní. Nápadů mám mnohem víc, než jsem schopná zrealizovat, takže pro mě není nejtěžší přijít s novým produktem, ale rozhodnout se, do kterého chci vložit svůj čas a energii.
Většinou musím cítit, že ten nápad obstojí i bez vysvětlování. Že člověka zaujme sám o sobě a nebude potřebovat dlouhý příběh, aby fungoval. Pak mám chuť ho dotáhnout až do produktu.
Za kolekci PARALLEL ses dostala do nominací Czech Grand Design. Co to pro tebe znamenalo?
Do módy jsem přišla z grafického designu, takže jsem k ní vždycky přistupovala s respektem. O to víc mě potěšilo, že se moje práce dostala do nominací vedle návrhářů, kterých si vážím. Brala jsem to jako potvrzení, že i tenhle mezioborový přístup má svoje místo. Samozřejmě to udělá radost, ale hlavně vás to povzbudí pokračovat dál.
Serious Joy přinesla plavky, satén i unisex kousky. Bylo těžké převést tvůj vizuální svět do každodenní módy?
Nemyslím si, že pro mě bylo těžké převést svůj vizuální jazyk do módy. Spíš jsem přemýšlela nad tím, kolik lidí bude mít chuť nosit něco výraznějšího a hravějšího.
U kolekce Serious Joy jsem se proto snažila, aby byla co nejvariabilnější. Baví mě, když si člověk může stejný kousek vzít na pláž, na párty i na speciálnější příležitost. Díky tomu si ho může přizpůsobit vlastnímu stylu i situaci.
Musí být design vždy funkční, nebo může být někdy hlavně krásný a trochu nepraktický?
Záleží na tom, co je cílem. Když navrhuju oblečení na běžné nošení, považuju praktičnost za základ dobrého designu. Chci, aby ty věci lidé opravdu nosili.
U autorských nebo výstavních kusů si ale člověk může dovolit být svobodnější. Tam může být důležitější emoce nebo myšlenka než stoprocentní praktičnost.
PARALLEL pracovala i se zero waste principem. Jak se dá dělat výrazná a přitom zodpovědná móda?
Pracovala jsem s barevnou paletou ze zbytkových skladových přízí, které už měl výrobce k dispozici. Zároveň jsme se snažili využít každý kus příze co nejefektivněji – z odstřižků pak vznikaly kabelky. Díky tomu byla kolekce přirozeně limitovaná a po vyčerpání konkrétních přízí už ji nebylo možné zopakovat ve stejné barevnosti.
Tvoje věci rozhodně nejsou minimalistické. Máš pocit, že se český vkus pořád bojí výraznosti?
Jsou země a kultury, kde jsou barvy a výraznější estetika mnohem přirozenější součástí každodenního života než u nás. V Česku jsme podle mě spíš střídmější, takže výraznější móda asi nikdy nebude úplný mainstream. Ale mně to vlastně nevadí. Možná právě naopak – baví mě, že si moje značka našla svou komunitu lidí, kteří se barev ani určité nadsázky nebojí.
Jak bys popsala člověka, který nosí Cindy K?
Nemyslím si, že existuje jeden typ člověka. Spíš je spojuje určitý přístup. Jsou to lidé, kteří se nebojí barev, určité nadsázky a mají rádi design. A zároveň mám pocit, že módu neberou přehnaně vážně. Baví je si s ní hrát a oblečením vyjádřit něco ze sebe.
V minulosti jsi dělala i face filtry pro Vogue Czechoslovakia. Jak se dnes díváš na digitální módu a virtuální identitu?
Bylo to období, kdy mě hodně bavilo objevovat nové technologie a zkoušet, kam až se dá design posunout v digitálním prostoru.
Dnes ale mnohem víc vyhledávám opak - materiály, řemeslo a fyzickou práci. Uvědomila jsem si, že mě nejvíc naplňuje vytvářet věci, které mají skutečnou hmotu a člověk se jich může dotknout.
Digitální prostředí mě pořád zajímá jako nástroj, ale už ne jako cíl.
Spolupracovala jsi s nizozemskou DJ Nadiou Struiwigh. Jak se dá přeložit hudba do oděvu?Myslím, že nás spojila podobná estetika. Když mě Nadja oslovila, přišlo mi to vlastně úplně přirozené, protože jsem měla pocit, že se naše světy už někde potkávají.
Proto ani nešlo o to doslovně převádět hudbu do oděvu. Spíš jsme se snažily zachytit podobnou energii a atmosféru, kterou každá z nás vyjadřuje ve svém médiu.
Co tě při vymýšlení nové kolekce většinou nastartuje jako první?
Je to hodně individuální. Někdy začínám od úplně konkrétní myšlenky nebo materiálu, jindy mě inspiruje na první pohled nějaká banalita.
Barevná kombinace, architektura, umění, zvláštní detail nebo nějaká nečekaná situace. Nikdy dopředu nevím, co bude tím prvním impulzem.
Sbíráš inspiraci systematicky, nebo čekáš, až tě něco nečekaně praští do očí?
Inspiraci cíleně nehledám, spíš ji průběžně sbírám. Mám pocit, že si ukládám různé střípky do hlavy a pak se mi po čase samy propojí do jednoho celku.
Hodně nápadů mě napadá třeba při venčení psa, kdy mám prostor vypnout a lelkovat. Ráda chodím na výstavy, sleduju design i umění, ale nemám pocit, že bych právě tam nacházela inspiraci na nové kolekce. Spíš mě inspiruje každodennost a věci, které člověk potká úplnou náhodou.
Kdyby sis měla vybrat jeden materiál, který tě bude provázet celý příští rok?
Asi sklo. Mám pocit, že jsem jeho možnosti ještě zdaleka nevyčerpala.
Kdyby byla Cindy K drink, dezert nebo jídlo, co by to bylo?
Rainbow Martini. Asi proto, že málokdy skončím jen u jedné barvy.
Čeká tě úplně nová životní kapitola. Myslíš, že se postupně otiskne i do toho, co tvoříš?
Myslím, že ano, i když zatím nedokážu říct jak přesně. Už teď ale cítím, že se to promítá do toho, jak o své práci přemýšlím a jak ji sdílím.
Mám pocit, že je to vidět třeba i na mém Instagramu. Dřív jsem sdílela hlavně hotové produkty, dnes mám větší potřebu ukazovat i proces, myšlenky nebo věci ze života, které zrovna prožívám.
Stejně to podle mě může fungovat i s tvorbou. Nezmění se ze dne na den, ale možná se promění můj způsob přemýšlení, priority nebo citlivost k některým tématům.
Zároveň se přistihuju, že když hledám produkty pro těhotenství nebo první období s dítětem, automaticky přemýšlím nad tím, co bych sama navrhla jinak.
Jestli z toho něco vznikne, zatím nevím, ale je dost možné, že se i tahle zkušenost časem nějak přirozeně promítne do mojí tvorby.
