Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Jaké bylo pro Frantu Svěráka poprvé stát za kamerou tátova nového filmu Pět švestek, jak probíhalo natáčení a proč si ze svého jména nic nedělá?
Do kin už 28. května dorazí nová letní komedie Pět švestek režiséra Jana Svěráka s Lenkou Termerovou, Oldřichem Kaiserem nebo Danou Syslovou v hlavních rolích. A jako u několika předchozích Svěrákových snímků i tento byl do velké míry rodinnou záležitostí. Scénář k němu už sice nepsal Zdeněk Svěrák, ale za kameru si stoupnul vůbec poprvé jeho syn František, který předtím působil u několika projektů jako střihač.
Jak se tato spolupráce od jejich předchozích lišila? V čem je práce kameramana specifická a v čem je třeba náročná? A vnímá nějak kulturu „nepo babies“, nebo se raději soustředí na vlastní práci a výsledky? O tom a spoustě dalších věcí jsme si teď krátce povídali.
Pokud tě naše články baví, přidej se do Refresher Clubu a podpoř naši tvorbu.
V tomto článku si přečteš: 1) Jak probíhalo natáčení filmu Pět švestek 2) Byla produkce náročnější kvůli natáčení na lodi 3) Je těžší práce kameramana, nebo střihače 4) Jaký má vztah s otcem na place 5) Vnímá na sobě společenský tlak kvůli jménu Svěrák 6) Co ovlivnilo jeho rozhodnutí stát se filmařem
Jak to jde s filmem? Už je hotovo?
Včera jsme dobarvovali a dodělávali poslední triky. Byli jsme s tátou šťastní, že máme hotovo, cestou pak radostně vyprávěl, jak bylo na festivalu v Polsku, odkud se vrátil. Zvuk je také v cíli, takže teď už nás čekají jen titulky a drobnosti pro sociální sítě.
Tohle je tvůj první celovečerní film v roli kameramana. V čem se ta práce lišila od střihače a co tě bavilo víc?
Kamera je víc fyzicky náročná, ale pro střihače je to zase větší psychický nápor. Střihač osm hodin denně kouká na obraz tam a zpátky, vnímá každý zvuk i dotek klávesy, mozek to musí všechno vstřebat. U kamery, i když je to fuška, jsou chvíle odpočinku, kdy se řeší něco jiného. Člověk si sedne a jen kouká. Překvapilo mě, jak komplexní je příprava a následné barvení, ale pro mozek je to v něčem „čistší“ práce.
Objevily se při natáčení na lodi a na moři nějaké technické komplikace?
Snažili jsme se mít co nejmenší „kamerový balíček“, skoro až dokumentární štáb – jen jeden osvětlovač a druhý kameraman. I tak to bylo hrozně těžké. Já se třeba těšil na jednu konkrétní scénu na pláži, kam jako rodina jezdíme na dovolenou, ale zapomněl jsem si vzít boty. Na lodi jsem zvyklý chodit naboso, ale ty balvany byly rozpálené a nedalo se po nich chodit, což věci komplikovalo. Obecně na lodi jde všechno proti tobě – moře, vlny, vítr, slunce se pořád točí. Občas jsme se utrhli a málem skončili na útesech. V Praze jsem se pro změnu bál svícení, ale tam to bylo nakonec jednodušší než na lodi.
Měli jsme dvě lodě. Na jedné se hrálo a zároveň jsme tam s tátou, bráchou, mámou a zvukařem spali. Museli jsme blokovat zátoky, aby nám tam nikdo nevjel. Natáčelo se zhruba od devíti ráno do sedmi večer. Konec dne signalizovaly dvě věci: padající světlo a kousající komáři. Pak jsme ještě rozváželi herce na břeh, což bylo na kotvách a v noci složité, ale nikdo si nestěžoval. Následovalo dobíjení baterek, stahování dat a koukání na denní práce do půl jedenácté. Ale našel se tam i čas na koupání, což nás příjemně zchladilo a zase probralo.
Z natáčení filmu Pět švestek Zdroj: Biograf Jan Svěrák
Hledali jste pro kameru inspiraci třeba i v zahraničí?
Zkoumal jsem to hlavně technicky. Dočetl jsem se od jednoho britského kameramana, že nejlepší stabilizátor je člověk s mozkem, případně silný gripák, který vás k té lodi přitiskne. Takže jsem žádný mechanický stabilizátor nevzal. Filmy z prostředí lodí znám, třeba All is Lost s Redfordem, ale ty jsou buď o přežití, nebo romantické. My jsme ten život na lodi znali od dětství, takže inspirací byly spíš vlastní zkušenosti a úhly kamery, které jsme s tátou věděli, že fungují.
Film vypráví o pěti seniorech. Čím může zaujmout mladší generaci?
Trochu mi vadí to škatulkování na komedii, drama a cílovky. Podle mě jsou prostě dobré a špatné filmy. I když tam hrají staří lidé a řeší své problémy, mě jako pětatřicátníka to zajímá. Máme prarodiče, víme, čím procházejí. Témata jako zdraví nebo láska jsou univerzální. Není to film jen pro staré, je to udělané tak, aby na to šli lidé našeho věku a vzali třeba rodiče s sebou.
Tys už stříhal i pro jiné režiséry, nyní sis zopakoval spolupráci s tátou. Jsou tam nějaké rozdíly pro tebe?
My s tátou konzultujeme věci nonstop, i když zrovna netočíme nic společně. Ten vztah je samozřejmě specifický v tom, že je nejen režisér, ale i můj otec. Nedávno jsme se o tom bavili, vzpomínal, když pracoval pro dědu, že byl ještě mladý a občas nenacházel ta správná slova, jak něco říct, takže se mírně trápili. A tohle je asi i u nás, ale ten můj respekt k němu tam je vždycky. Nejen jako režisér, ale i jako otec má vždycky pravdu.
Ve střižně je to pak jiné i tím, že si může táta dovolit tam na svých filmech být pořád. Na to dnes úplně moderní režiséři nemají čas, asi i z toho důvodu, že to není tak dobře placené, takže skáčou od jedné zakázky k další. Táta to měl ale takto odjakživa nastavené se svým střihačem a vydrželo mu to až dodnes. Je ze staré školy a filmy si piplá od začátku až do konce.
Tvůj táta i děda patří k největším jménům české kinematografie, to je fakt. Cítíš kvůli tomu na sobě nějaký tlak?
Chci být dobrý v tom, co dělám, ale ne proto, že jsem Svěrák. Společenský tlak necítím. Myslím že ve střihu, není nic lepšího, než dělat celovečerní filmy a to už dělám. Vyšší meta už by bylo asi střihat třeba Dunu nebo Bonda, ale to už je spíš nereálný sen. Táta tím jménem trpěl víc, já už jsem třetí generace a jsem s tím smířený. Nemá cenu nikoho dohánět, to by se člověk zbláznil.
Co říkáš na termín „nepo babies“? Setkal ses někdy s předsudky?
Vím, že je to teď trend, ale já se jako „Kardashianka“ necítím. Dříve jsem třeba narážel na učitelky, kterým se rozzářila očička, protože mají rády dědu, a pak na lidi, co tě automaticky brali jako protekčního a nesnášeli tě, dokud sis je neobměkčil. Ale že by po mně někdo vyloženě šlapal, to ne.
Kdy ses rozhodl pro filmovou dráhu? Měl na to vliv i tátův Oscar?
Já se nerozhodl, já v tom vyrostl. Možná pomohlo, že tátovi díky Oscaru chodily filmy na hlasování, které tady ještě ani nebyly v kinech. Třeba Pána prstenů jsem viděl na VHS o čtvrt roku dřív než ostatní. Takže jsem na filmy koukal hodně a vlastně doteď je to moje vášeň. Původně jsem studoval fotku, pak střih, ale kamera mě pořád lákala. Baví mě pozorovat svět a „frameovat“ realitu. Máme jako umělci asi pocit, že náš pohled je pro ostatní zajímavý, i když to vlastně děláme asi spíš pro sebe.
Vždycky jsem říkal Blade Runner a Star Wars, ale nejvíc jsem asi viděl Království nebeské od Ridleyho Scotta. Je to taková velkolepá hollywoodská pohádka, ke které se jednou za rok vracím. Ridley Scott je borec, i v tomhle věku má neuvěřitelný skill.
Jak vnímáš nástup umělé inteligence do filmu?
Zatím se jí spíš bráním. Zkoušel jsem se ptát na technické věci kolem objektivů a AI mi s klidem tvrdila chyby. Když ji pak opravíš, tak ti to odkývne. Člověk nesmí zakrnět. AI pro mě tvoří generické věci, koláže z toho, co už existuje. Nás ale v umění zajímá originalita. Problém dnešních velkofilmů jako Transformers je, že se pořád recyklují – to už je vlastně taková lidská AI tvorba bez nových nápadů.
Nejoblíbenější Cimrman?
Asi Záskok. Tam děda úplně nejvíc září, to je jeho životní role. To jsem viděl nejvíckrát.
Záskok (Divadlo Járy Cimrmana) Zdroj: Divadlo Járy Cimrmana / propagační materiál
