Projekt Directors, který Dvořák a Šikl nahráli s orchestrem Floex Ensemble, prozkoumává hranice mezi klasickou kompozicí a elektronickou hudbou. Dvořák se momentálně podílí na soundtracku ke hře Machinarium 2 a přiblížil jeho budoucí podobu.
Oba dva specifickým způsobem propojujete světy klasické hudební kompozice a elektronické hudby. Kde mezi vašimi individuálními světy vznikl nápad na projekt Directors?
Tomáš: Honzu jsem poznal přes jeho kapelu Zabalov Group a měl jsem jim produkovat desku. To bohužel nějak nedopadlo, protože jsem byl na ně moc prudivej. Mezitím jsem zrovna vydával desku, která byla taky soundtracková, a chtěli jsme udělat takový malý koncert, kde bychom to představili. Dal jsem narychlo dohromady ansámbl šesti lidí a hrajeme doteď jako Floex Ensemble. Díky tomu jsem si uvědomil, že Honza je skvělej aranžér, takže jsme ho potom oslovili, jestli by nám nechtěl složit další skladby, což udělal dost rychle. Začali jsme takhle spolupracovat, ale nechtěli jsme projekt vést tak, že to budou jen rearanže mých věcí. Tak jsme přirozeně došli k tomu, že uděláme společnou desku pro ansámbl.
A tohle je vaše první deska, kterou jste napsal pro Ensemble?
Tomáš: Ano, vyjma nějakých skladeb na kompilaci. Své minulé desky jsem vždycky tvořil ve studiu a hledal pro ně živej formát. Většinou to byla právě kapela, která se podle desek různě obměňovala. Ta kapela přirozeně skončila, Ensemble je teď jedinej můj živej projekt a nikdy víc mě hraní naživo takto nebavilo.
V promo textu ke čtyřaktovému hudebnímu projektu píšete, že „vychází ze současné společenské polarizace a hledání porozumění mezi odlišnými světy“. Jako celek ale zní velmi celistvě, uceleně, chaos prakticky neobsahuje. Jak Directors tuto polarizaci reflektují?
Tomáš: Polarizace je nadstavba desky. Pomáhalo nám to tu hudbu dál tvarovat. Ale je tam více rovin. První je, že v principu pracujeme s hodně protichůdnými prvky, které jsou na první pohled nepropojitelné. Snažíme se používat v elektronice cutting-edge způsoby, a ty klasický nástroje jsou v opozici. Ale přesto jsou schopný nějak koexistovat, což bylo to, co jsme chtěli.
Ale pak ta druhá rovina je metafora ředitelů/directors, která nám přišla zajímavá. Vytvořili jsme si takovou základní představu, že čtyři různí režiséři dostali ten samý scénář a každý ho zpracoval úplně jiným způsobem. A to jsou ty jednotlivý, různorodý věty desky, ve kterých jde ale zároveň najít přístupy, které je propojují. Je to pro mě osobní, protože mám jednoho kamaráda, který je teď v hodně hluboký krizi, je to režisér. A v tomto oboru nesmírně talentovaní lidé bojují o pozici na slunci. Každý je jiný a musí se prosadit. I když tam je jedno téma, jejich výsledky můžou být různé – to mi přišlo zajímavé.
Umělec dné vydal své druhé album. Je o tom, že život je někdy prostě jen OK
19. června 2023 v 12:51
Honzo, vaší „specialitou“ je scénická hudba, máte za sebou mnoho let skládání především k divadelním představením. Zkusíte mi říct, jestli se scéničnost nějak propsala i do projektu Directors?
Honza: Je fakt, že divadlo mě učí sloužit, a pomáhá mi být praktický ve vztahu k hudební spolupráci. Hledat svoji úlohu a odhadovat, kdy je důležitý se prosadit a kdy zrovna ne, je pro nás oba nemalé téma. Já jsem klasicky studovanej skladatel, takže klasicizující formát Directors – formální stylizace do čtyřvětého celku se základním hudebním tématem – mi imponuje. Téma se exponuje hned ze začátku ve violoncellu a celým albem proplouvá, je hodně slyšet, odkazujeme se na něj.
Představovali jste si nějaké konkrétní režiséry nebo jména, když jste s metaforou v hlavě Directors skládali?
Tomáš: O konceptu jsme se s Honzou dohadovali několik měsíců, jak ho nejlíp komunikovat. Ale ano, původně to mělo být, že každá skladba bude konkrétní režisér, David Lynch jednička, dvojka Tarkovskij (jména si vymýšlím). Pak nám ale začalo připadat, že jsme přespříliš doslovní, že je to trochu umělé a že by to vyvolalo spoustu diskuzí. Nepřistupovali jsme k tomu tak, že tahle skladba musí znít tak, jak by to asi udělal Lynch. Je tam zajímavá myšlenka jednoho společného scénáře a různých zpracování, kterými proplouvá vzájemný motiv. Odráží se v různých podobách v celém projektu.
Honza: Ten abstrahovanej koncept, se kterým Tomáš přišel, se mi líbí. Necítím se jako cinefil, že bych dokázal zanalyzovat a zasadit dílo režisérů. Taky za mě bylo komfortnější to ponechat v abstraktní rovině. Projekt jsme nakonec pojmenovali úplně stroze, aby bylo jasné, že je za tím koncept.
Přebrali jste si takové konceptuální přemýšlení i z některých jiných, třeba vlastních sólových projektů?
Tomáš: Já už takhle pracoval například na desce Portrait of John Doe, tam to možná mělo ještě výraznější vliv na obsah. Tehdy jsem pracoval s tématem obyčejných příběhů, které nás jako lidi spojují. Teď jsme si u většiny skladeb za nimi vytvořili příběh. A často, když ty skladby byly rozdělaný, nám pomohl uchopit jejich vývoj. Dřív, když mi bylo okolo 20 let, jsem měl takový synestetický přístup, že jsem viděl hudbu v barvách atd., a to mě úplně opustilo. Nahradil jsem to sledováním vnitřních vodítek, které člověku pomáhají posunout věc dál a nechat se inspirovat. Hrozně mě baví pojmenovávat skladby podle lidí, jsou to takové zajímavé mikrokosmy, každej nějaký máme. Protože hudba je primárně o emocích, každej nějaké vyzařujeme, většinou zvláštní mix – ty čistý emoce nejsou zajímavé. V hudbě naopak ten mix dokáže zformovat souhrnnou emoci.
Honza: Mezi hudbou, pocity a emocemi vzniká zvláštní alchymie. Třeba skladby z Directors, které jsme hráli na křtu v ARŠE+, doplníme našima dalšíma skladbama. Já tam mám ty, kdy jedna je typickým příkladem hudebně rozvinutého konceptu. Není za ní žádný příběh nebo emoce, je to jen variace na myšlenku, jak spolu komunikují čísla pět a čtyři – kompozičně, rytmicky… A ve druhé reaguju na intenzivní pocit vycházející z určitého motivu. Je o tom, jak důležitý je pracovat na svých snech.
Z Directors mě zaujala třetí věta, kde tu dominantní melodii violoncella propojujete s melodickými podobami techna a dalšími žánry elektronické taneční hudby.
Tomáš: Ta vznikla jako poslední. Já hraju i jako DJ, elektronickou hudbu dlouho sleduju a občas mě pořád někdo někdy pozve hrát. Tahle skladba je nejvíc ovlivněna africkým housem. Jednoho rána mě bavila skladba s jednoznačným rytmem, v hlavě mi pak začalo hrát něco podobného, takový pozůstatek, a hned jsem to nahrál na diktafon a posléze zpracoval. Pak jsem to poslal Honzovi a začali jsme to komunikovat dál.
Honza: Navíc jsme si říkali, že bychom to po těch dvou úvodních pomalých skladbách potřebovali kontrastně našlápnout a odpálit. Zajímavě se na té třetí větě zrcadlí další moje a Tomášovo téma, a to jak moc se má elektronika ve stylu taneční hudby propisovat, jak moc tam je beatu a tak. Nakonec ten track tři minuty jede a pak tanečnější rovinu opouští, jde si svojí cestou jinam.
Stále je to ale překvapivá dynamika po těch dvou zklidněných skladbách…
Tomáš: Já tam zkoušel být groovy, aby to víc šlapalo, to nám ale nakonec v té skladbě přišlo divné… Honza pak říkal, že si máme představit orchestrální aranž, i když je to udělané artificiálně přes zpracování samplů atd. Když někdo hraje a dělal by elektroniku, tak dělá groove, co šlape jako repetitivní smyčka. Ale orchestrální hráč bude spíše zvýrazňovat nějaká místa skrz noty. A v té skladbě, a obecně celé nahrávce, je patrná reakce na tyto věci.
Dobrej příklad je závěr první věty, kde jsem mohl použít beat a ještě to víc našlápnout, ale zůstal tam jenom synťák, který tepe, a orchestr. Ale ve třetí větě, i když tam kopák jede techno, jsem se hodně krotil – nechtěl jsem tam přidávat moc dalších vrstev. Kdybych tvořil svoji „obyčejnou“ taneční věc, začnu tam dávat další bubny a samply. Tady se něco přidá a pak zase zmizí. Byla tam představa, že tam je člověk, který si vezme do ruky paličku, zahraje čtyři takty, skončí – to se děje v orchestru víc.
Celý ten projekt je od základu ovlivněný klasickou hudbou i kompozicí, kterým se oba dlouhodobě věnujete. Leží podle vás budoucnost klasické hudby právě v inovativních experimentech, jako je projekt Directors?
Honza: Ta studovaná, opravdu hluboká kompoziční práce by měla sloužit k tomu, aby se osahávaly veškeré možné hranice, aby nám to rozšiřovalo obzory, zkoušelo netušené kombinace a podobně. Pro někoho je kompozice klasická komplikovaná a přeintelektualizovaná. Ale to je zase jen výsek. Je potřeba, aby se tomu ti lidi věnovali. Každé hudební odvětví má svoje diváky a svoje autory, kteří mu věří, a to je důležitý. Apel mi přijde stejný jak pro populární, tak klasickou hudbu – je stále potřeba objevovat.
Tomáš: Já nemám hluboký background z klasické hudby jako Honza, i když mě hodně zajímá, ale pozoruju tendence... Když bych to měl úplně zjednodušit, tak kdybych věděl, že je nějaké nepokryté zajímavé místo v tom vývoji dál, tak po něm půjdu. Ale takhle to není. Ta vážná hudba je v takovém hermetickém stavu vůči zbytku, prošla si vývojem, kdy se z 80. let dostala do úplné atonality a pak se z toho zas trochu vyhrabala do stylů spektrální hudby a tak. A v tom se hodně lidí, kteří se chtějí zařadit, etabluje. Vážná hudba ale má své další žánry. I v nevážné hudbě je termín modern classical, vzniká ale třeba další subžánr, kde je hudba často taková meditativní nebo lyrická, melancholická.
A tak se možná ta naše hudba víc vymezuje: chtěli jsme být víc dynamičtí, mít komplexnější formy kompozice. Máme 10minutovou skladbu, která má hodně komplexní vývoj, což je v kontextu modern classical dost atypický. Ale zároveň se neetablujeme v těch žánrech klasické hudby. Takže jsme možná pokryli místo, které tolik obsazeno není. Slyšel jsem přirovnání k Anne Meredith (můžeš slyšet naživo 12. listopadu na přehlídce Prague Sounds – pozn. red.), které mě potěšilo – že nejsme lyričtí, ale jdeme vstříc klasické hudbě s dynamičností a energií. Podobně to dělá i islandský autor Ólafur Arnalds. Nepovažujeme se ale za nějaké úplné inovátory a náš další vývoj nedokážu odhadnout.
Vy jste oba především skladatelé, každý v různém fieldu, a dokážete se vaší prací uživit. Přijde mi, že třeba populárních herních soundtracků je stále více, ale že se nemluví o reáliích práce, a obecně se hudební skladatelství v dnešní době tolik netematizuje…
Honza: Neřekl bych, že mám úplně velký přehled, protože jsem od té doby, co mám rodinu, přestal chodit na kulturu. Tak mám pocit, že do té bubliny moc nelezu. A protože mám navázanou spolupráci s různými režiséry, choreografy, tak jsem rád, že se tím stále živím. Je to ale spíš přežívání, alespoň v bublině, kde dělám já. Ale to je divadelní hudba, u té filmové nebo herní je to trochu veselejší.
Tomáš: Gamingová hudba se dřív dala pokrýt jedním nebo dvěma klišé. Za posledních 20 let prošla obrovským vývojem. Z mého pohledu to bylo nezajímavé, protože tam byly většinou napodobeniny symfonické hudby, ale ze samplů. Protože neměli nato, aby si nahrávání s živým orchestrem zaplatili, a výsledek byl většinou patetický a hloupý. V té hudbě, co dělám já, bylo taky spousta jednoduchých klišé.
Dneska ti lidi dělají úplně špičkovou práci. Znám spoustu zajímavých projektů, které jsou na srovnatelné úrovni nebo ještě zajímavější než filmová hudba, protože mají často zajímavější, imaginativnější prostor pro tu práci. Dneska je standardem, že se pro hru udělá naprosto výjimečný, zajímavý soundtrack.
Honza: Tomáš je velice srostlý s produkcí studia Amanita Design, kde jsou ta témata různá a dává tomu svůj skvělý ksicht. Já vím, že jsem třeba ceněný, že dělám s vydavatelstvím pro audioknihy a jsem nadprůměrně schopný do různých žánrů vplout a udělat dobrou nahrávku s dobrým hudebním materiálem napříč žánry. Ze stejného důvodu se ke mně vrací jeden rozhlasový režisér. Ale zajímavých lidí na scéně je spousta a jsem rád, když vidím nové lidi, kteří do scénické hudby vnášejí nový hudební materiál. A je to o tom, jestli jsou schopni obstát v tom být empatičtí vůči celku, nějak tomu posloužit. Za poslední roky sleduju v tom odvětví výraznou nestabilitu. Soubory, se kterými spolupracuju roky, tak rušily představení, která byla domluvená. Protože dostaly o moc míň peněz, i když dlouhodobě dobře fungují. A dotace jsou pro ně existenční, takže to pak pociťuju i já.
Tomáš: S deskou Directors se mi vnitřně zlomil pocit takového extrémního zahlcení, kdy nevíš, jestli to, co děláš, s tím extrémním množstvím paralelních projektů má vůbec smysl. Jestli to nějak vydrží, nebo exploduje, nebo kam dál se to může pohnout. My jsme třeba hrozně rádi, že někoho ještě napadne s námi dělat normální klasickej rozhovor, a že mají podobné věci smysl.
Tomáši, Amanita Design před pár týdny oznámila, že vyvíjí pokračování ke hře Machinarium a už je odhaleno, že se podílíte na soundtracku. Můžete nám už něco o podobě hudebního doprovodu prozradit?
Tomáš: Machinarium je pro mě přirozená hudba ve svým základu. Ten obraz mě stimuluje k nějakýmu výsledku, negativně i pozitivně. Prostě je to na mé hudbě vidět i kvalitativně, ten obraz mě nastavuje. Oproti jedničce to zásadní rozdíl nebude, ale hudba se posune víc do světa symfonického zvuku, bude tam víc klasických nástrojů. Mám třeba vybranou i loutnu teorbo – hrozně zajímavej nástroj, prostě loutna, která má čtyři metry. Škoda, že se nepoužívá víc. Zároveň tam ale bude stále dost elektroniky v té experimentální „robotí“ podobě. Takže tam znovu bude kontrast nějaké staré hudby a toho robotího světa. Jsou tam ale velká očekávání, na trailer byly masivní reakce a já z toho byl dost vyklepanej. Pak už člověk nemá takovej klid, lepší by bylo, kdyby se to neohlásilo, dokud ještě pracuju na soundtracku.
