Přečti si rozhovor se členem kapely Lunetic, Martinem Kociánem.
Na kapelu Lunetic si zřejmě vzpomene každý. Český boyband z 90. let byl reakcí na jednoduchou a do té doby nevídanou formu zábavy, kterou servírovala zejména TV Nova. Kolotoč zábavy na lidí zabíral. A co víc. Byli ochotni se nejen dívat, ale také kupovat. Časopisy, hračky, vstupenky, kazety a samozřejmě cédéčka.
Kluci z paneláku si tak prošli unikátní vlnou slávy a poté i rychlého pádu až na samotné dno. Jeden z nejvýraznějších členů kapely, Martin Kocián, totiž upadl do drogové závislosti a celé uskupení se začalo rozpadat. Divácký zájem opadl a jejich místo na výsluní nahradil někdo jiný.
Po pětadvaceti letech od založení Luneticu je všechno jinak. Rozhodl jsem se proto oslovit Martina Kociána a popovídat si s ním o životě – od dětství přes začátek jeho hudební kariéry, divoké devadesátky až po drogový pád a šílené večírky.
Martine, čím se dnes živíš?
Je mi 43 let, už jsem něco zažil. Teď momentálně dělám barmana, ale jedna z nejzajímavějších prací byla, když jsem pískoval v tunelu Blanka. Ty lidi jsem potkal v nevěstinci v Mostu, kde jsem byl dva dny a přijel tam jeden Slovák, že jim vypadl člověk a nemají nikoho do party. V tom tunelu to bylo jak ve vesmíru. Byla to nejzajímavější práce.
Mluvil jsi o Mostu. Tam jsi i vyrůstal...
V občance mám Hamr u Litvínova. Máš Chanov, Janov a Hamr. To jsou cikánská místa, mám je rád, už od dětství. Hodně lidí mi říká, že jsem bílej cikán.
Lunetic vznikl tak, že nás teta vzala do Mnichova na New Kids on the Block. Od té doby jsem to chtěl taky.
Jaké jsi měl dětství?
Krásné, i když bylo za komunistů. Já už od dvanácti let byl chartista. Táta měl zakázanou činnost jako režisér v divadle. Utekl do západního Německa a odtud mi posílal Bravíčka. Já tam v Norimberku u táty po revoluci bydlel, jel jsem za ním hned druhým vlakem. Bez lístku, bez ničeho, ale nechali mě. Tak uvolněná byla ta doba. Nevím, kolik ti je…
26 let.
To je škoda, žes to nezažil. Lidi se měli rádi. Nechali mě jet zadarmo, jenom protože jsem dlouho neviděl tátu. Neviděl jsem ho od šesti let.
Takže jsi bydlel v Německu?
Bydlel jsem tam 9 měsíců a pak šel na učňák. Lunetic vznikl tak, že nás teta vzala do Mnichova na New Kids on the Block. Bylo mi tehdy kolem čtrnácti, patnácti let. Od té doby jsem to chtěl taky. Šel jsem si pro to, abych měl vlastní chlapeckou kapelu. Pak přišli Backstreet Boys a další a my pluli na téhle stejně vlně.
Jako mladej jsem zvonil klíčkama všude, kde to šlo.
Co tě na tom zaujalo?
Viděl jsem tu horečku – jak na to lidi reagují, jak to prožívají. Zamiloval jsem se do toho. Strašně mě to sebralo, měli to hrozně vychytané tanečně.
Takže takový byl tvůj vnik do devadesátek.
To je moje doba. Kamarád mi říkal, že jsem zmrznul v devadestákách, ale já tehdy začal dělat DJe a měl taneční skupinu. Hlavně hraju devadesátky, na to se specializuju. U toho i mluvím – já jsem totiž MC Koci. Nejsem jako DJ, protože kdybych byl, tak musím hrát z vinylů, umět do sebe dávat BPMka a skrečovat. Dneska si tak každý říká, ale pouští to z počítače. Já jsem MC, jako master of ceremony, dělám u toho zábavu. Jedu buď rapy, nebo komentuju soutěže.
Jak jsi vnímal ten přerod po sametové revoluci?
Jako mladej jsem zvonil klíčkama všude, kde to šlo. Já měl pořád dvojky z chování, protože jsem neměl tátu, ale byl jsem prozápadní. Oni to tam neměli rádi, ve škole. Kdybych byl starší, tak bych asi seděl. To se nedá dneska současné generaci vyprávět, to se muselo zažít.
Lunetic pak přišel v roce 1995, jak jste se s klukama tehdy dali dohromady?
Jel jsem ten model, co jsem viděl v Německu. Podmínka byla vybrat hezký kluky. Bylo to těžké. Byl suprovej Kubánec, kudrnaté vlasy a do té kapely by se hodil, ale byl línej. Shodou okolností spáchal sebevraždu ve vězení, protože zfetovaný ubil holku kamenem. Druhej Šali – cigán, perfektní, vypadal dobře, něco jako Ricky Martin, ale to byl zase čorkař, kterej každýho okrádal, takže jsem ho v kapele nemohl mít. Třetí byl zase alkoholik.
