Kato: Perník ti dá koule a pak se začnou projevovat jeho negativní stránky. Když se drogy stanou součástí rapu, vede to do pekel

Jeden z otců hip-hopu u nás, Kato z kapely Prago Union, je neobvyklý typ rapera. Oproti některým kolegům není absolutně zatížen svým egem, dělá si svou hudbu neohlížející se na současné trendy a působí jako velmi pokorný člověk, který vždycky zpříma odpovídá na každou otázku.

„Já jsem nejdřív odzkoušel extáze a byl to dvouměsíční mejdan, jenže pak už mi to nic nedělalo. Perník ti nejdřív dá koule a pak se začnou projevovat negativní stránky té věci,“ říká mi například zcela upřímně, když jsme se bavili na téma závislostí.

Prozradil, že oproti raperovi Tyleru Durdenovi si nikdy nezakládal svou tvorbu tak neodmyslitelně na drogách, což byl nakonec i důvod, proč se z pervitinu dostal. Došlo však na mnoho jiných zajímavých témat, včetně historie českého rapu, Chaozz a jeho zkušeností s vězením, nového alba i procesu jeho tvorby.

Začneme trochu z historického soudku. S Prago Union budeš 17. listopadu hrát na akci Korzo Národní. V roce 1989 ti bylo 10 let, vzpomeneš si, jak jsi to vnímal ty sám?

Pamatuju si, že se o tom začalo mluvit, zrovna když jsme se přezouvali v šatnách. Nebyl jsem samozřejmě na těch místech, bylo mi deset, ale cítil jsem, že by se mělo stát něco, co bude dobrý.

Ale i když si pamatuju dost detailně život za komunismu, tak jsem byl moc malý na to, aby mi to začalo nějakým způsobem lézt na nervy. To by začalo o něco později. Kdyby komunismus přetrvával, tak by mě asi brzo zavřeli, protože bych dělal to, co jsem pak doopravdy dělal.

Proč jsi začal s rapem?

Tenkrát to byla nová věc. Začal jsem psát v roce 1993, ale poslouchat jsem to začal asi v deseti nebo jedenácti. Nikdy bych si nemyslel, že to budu moct dělat, myslel jsem si, že jsem na to moc malej. Ale Kris Kros tehdy na konci 1992 vydali Jump a byli stejně starý. Já si tehdy řekl, že  když mohou oni, tak můžu i já. 

Kámošil ses s lidma okolo rapu?

Hip-hopová komunita tehdy čítala asi padesát lidí, kteří jednou za čtvrt roku udělali mejdan v Alterně Komotovce. Tam se scházeli všichni. Většinu rapových kazet jsem měl nahraných od Oriona, se kterým jsme se potkávali na akcích. Jednou jsme se potkali v CD půjčovně v Kotvě, dali se do řeči a on mi naplnil moji sbírku rapu.

O té půjčovně mi říkalo už spoustu lidí. Byla to Mekka lidí, co poslouchali hip-hop?

Byla to Mekka lidí, kteří se pídili po muzice celkově. To nebylo jenom o rapu, zase tam neměli ty nejlepší věci. Měli tam to, co se dalo sehnat přes distribuce, ale pro ty lepší věci se muselo jezdit ven – třeba když někdo jel do Německa, tak přivezl tři CD, ale předtím se ujistil, kdo co má.

S lidmi z této subkultury jste pak přes různé kapely složili Chaozz...

Úplně na začátku jsme se znali všichni. Někdo zjistil, že mu jde graffiti, někomu šel líp breakdance, někomu DJing, někomu rap. Původně, v dobách Komotovky, bylo v Praze jen několik aktivních kapel – byli WWW, byli Peneři a nová kapela se jmenovala UNIT a to byl Bass, Rusty, Dědek a DJ Skupla.

UNIT se pak rozpadl na dvě kapely a jedna z nich byla Chaozz. S Fugazem jsme hráli na společných koncertech a ve finále jsme zjistili, že oni mají lepší muziku, my máme lepší texty, takže to dáme dohromady. Z toho potom vznikl jeden Chaozz.

Znali lidi rap předtím, než jste se proslavili?

Moc ne. Bylo to součástí eurodancu. Možná slyšeli MC Hammera, ale tehdy se ještě nevědělo, že je to samostatná kultura. Když jsme s Chaozzem podepsali nevýhodnou nahrávací smlouvu, tak jsme si vytyčili, že když už nic, tak aspoň dostaneme povědomí o rapu do jiných koutů republiky. Málokde existovala partička jako v Praze a i tam to bylo o desítkách lidí. Rozrůstat se to začalo až po nahrání naší první desky. 

Chaozz byl kritizován některými jmény z československého rapu. Bylo to pro vás tehdy těžké?

Tehdy se muzika brala hodně osobně. Když se někdo potřeboval vůči něčemu vymezit, tak si vybral to, co bylo nejvíc na očích. Letěli jsme nahoru takovým způsobem, že se pak vymezili vůči nám. To samé zažívali kluci, co dělali časopis Bbarák.

Naše muzika byla založena vždycky na tom, jací jsme. Nikdy nás nikdo do ničeho nenutil. Jediné co, tak že jsme se objevovali v pořadech, ve kterých by dnes už asi nemělo smysl se objevovat, ale to bylo celé. Byl jsem z toho rozpolcený – dělal jsem věci, jak chci a přesto tam vznikalo takovéhle pnutí. Přišlo mi to maličko nefér, ale nijak jsem nefňukal. Spoustu výtek jsem ve finále pochopil. 

Dnes už nepřijde nikomu divné, že si někdo vydělává rapem.

Kdybychom si aspoň vydělávali. Jim vadila jen ta medializace. Uzavřeli jsme blbou smlouvu, každý  jen jedno procento od 25 tisíc prodaných kusů. Mohli jsme si přivydělat jen něco na koncertech.

Když jsem utnul Chaozz a začal si stavět své studio, tak jsem vymyslel Kata. Nejdřív jako DJ a producent. Ne že bych tajil, že jsem to já, ale tím jak lidi měli tendenci soudit cokoli, co jsem udělal jenom podle mého jména, jsem si myslel, že se to třeba bude líbit a když nakonec zjistí, že jsem to já, tak už to nebudou moct vzít zpátky.

Pamatuju si pořad Ladí neladí na České televizi, kdy proti vám seděli kluci z Kontrafaktu a říkali, že by oni nikdy nemohli být mainstream, protože rap o komercializaci není. Vzpomeneš si na to?

S Kontrafaktem jsme se znali dlouho předtím, než vůbec vznikli. Nebyli jsme tam proti sobě, byli jsme tam spolu a bavili se o hip-hopu. Způsob, jakým to pak sestříhali, byl konfrontační, ale ve skutečnosti tam taková konfrontace neprobíhala.

Doporučeno

Prago Union vydává desku Perpetuum Promile. Že prej je Prago pro dědky a smažky, zjišťoval v ní Kato 1. listopadu 2019 v 15:11

Lidi to zpětně hodnotili tak, že je zajímavé vidět, že tam Rytmus povídal něco proti komercionalizaci hip-hopu, ale pak se komerčním sám stal. Co sis pomyslel, když se takto obrátil? Byl to přirozený vývoj?

Já si nemyslím, že obrátil. Celý hip-hop šel tak nahoru, že se stal mainstreamem. Už tři roky je nejposlouchanějším žánrem rap a ne rock. Já cením Rytmuse, první deska Bengoro je nejlepší, co tady vznikla. Dokázal tím, že je tak dobrej MC, že mu nikdo nemůže nic. Pak se rozhodl, že z toho vydělá nějaké prachy, ale nikdy se sám sobě nezpronevěřil. Obsahově nevyměkl, jen šel s aktuálními trendy.

Doba se změnila natolik, že si mohl dělat furt to svoje, ale poslouchala to najednou spousta lidí. Diskutabilní byla jen jeho účast v SuperStar, ale tu soutěž už stejně nikdo nebere vážně. Já mu to přeju, ať si vydělá prachy. 

Jak vůbec došlo k tomu, že jste se s Chaozzem ocitli v žebříčcích Esa a ve Snídani s Novou?

Tenkrát neexistoval internet a jediné, jak jsi mohl dát lidem vědět, že něco takového existuje, bylo navštěvovat pořady a projít sítem do Esa – tam zdaleka nebylo jednoduché, že by pustili všechno, protože existovaly asi čtyři hlavní labely a ty tam každý týden dodávaly víc videí, než tam mohlo být novinek.

A jaké to bylo pro tebe být v nejsledovanější televizi, ještě když televize v té době byla „něco“?

Mně bylo šestnáct, bral jsem to jako jednu velkou legraci. Občas jsem trémoval, ale moc jsem to neřešil. Hlavně jsem tam šel s něčím, čemu jsem věřil, co bylo moje. Tenkrát jsme si neuvědomili, že výběr médií, ve kterých se chceme ukázat, je také důležitý. Nebylo se od koho učit.

Jaký byl tvůj rapový život, když ho porovnáš s tím dnešním?

Rapový život je takové vnitřní klima a to zůstává pořád stejné. Spíš vnější život se změnil, co člověk dospěl. Musím dělat věci jinak. Musím vydělávat, ale zároveň jsem zjistil, že nechci ohýbat muziku, abych si mohl vydělávat.

Řekl jsem si, že radši začnu pracovat jinde. Nakonec to ale šlo – od druhé desky Prago Union jsem tu práci opustil a neříkám, že je to nějaký med, ale zatím člověk může furt zažívat věci takový, jaký chce. 

Rap a sláva může s egem člověka udělat leccos. Ty mi přijdeš jako velmi pokorný člověk, ale nevím, jestli jsi takový byl vždycky. Dělalo to s tebou něco?

Prochází to různými stádii. Vždycky jsem to myslel dobře, byl jsem takový hipík a nikdy jsem se nedostal mimo realitu.

Když je ti 16 let, a něco takového se stane, tak ti to přijde úplně přirozené, ale pak postupně začneš zjišťovat, že to tak vlastně nemusí být. Já měl to štěstí, že se mi to podařilo zjistit dřív, než jsem narazil – uvědomil jsem si, že kdyby Universal neplatil za studio, tak si neumím udělat ani beat. Že to stojí na základech, které drží někdo jiný a celé se to může zbořit. To mě vyděsilo. To byl hlavní důvod, proč jsem tenkrát začal znova. 

Zároveň možná bylo potřeba si v tom věku začít uvědomovat spoustu věcí...

Bylo potřeba, abychom si uvědomili, co vlastně chceme v životě dělat, protože jsme neměli čas si to rozmyslet. Dostali jsme se do toho kolotoče, takže nás minulo zjišťování toho, čím člověk vlastně chce být. Po pěti letech bylo evidentní, že u každého je to něco jiného. Jen bychom se vezli, dokud by to šlo a o to horší by pak byl ten náraz. 

Dalším důvodem bylo i to, že se kluci doopravdy jen vezli a nedávali do toho nic, musel jsem se cenzurovat, aby jim to šlo do pusy. 

O to víc mě pak zajímá, co vás dohnalo k tomu, se zase spojit na skladbě Průvan?

Udělali jsme návratové turné, které ale nemělo žádné ambice pokračovat. Na principu se totiž nic nezměnilo, včetně té nové písničky, kterou jsem udělal sám, narapoval ji sám a pak jsem řekl klukům, které věci se mají naučit.

Moje podmínka byla, že se můžeme klidně zase spojit, ale musí od nich přijít nějaký impulz. Nemuseli si psát své vlastní texty, ale přijít s nápadem, dát do toho nějakou energii. Nechtělo se mi už dělat práci za ně. To jsem na této skladbě sice porušil, jinak ta podmínka ale pořád platí. Sám se tomu nebráním, turné byla docela zábava. 

Jeden z členů Chaozzu – Skupla je momentálně na ulici. Proč mnoho mladých hvězd končí špatně?

S tím to nesouvisí – Skupla k tomu směřoval vždycky, neochvějně. Všechny pokusy o zastavení tohoto procesu selhaly, je to dáno jeho dětstvím a životem. V životě mu bylo dobře tak málo, že když už se mu konečně dařilo, tak si připadal nesvůj. Bylo pro něj přirozenější být na ulici, než se nějak snažit zapadnout do společnosti.

Je lepší už než byl, není tolik zfetovaný a vypadá docela stabilizovaně, ale myslím, že stále není připravený zahájit návrat do legální společnosti. To by bylo hodně práce a to se mu podle mě moc nechce. Přál bych mu, aby to bylo lepší – má dostatečnou mozkovou kapacitu a není to zlý člověk. Ale kdo ví.

Když jsi nakousl drogy, jak moc rapový život souvisí s drogami?

O marihuaně se vždycky rapovalo, ale taky to nebylo tak, že bys musel vyhulit jointy, abys byl raperem. Nebylo to nikdy tak spjaté jako s taneční muzikou, která hodně stojí na drogách. Dnes to tak možná vypadá, protože trap a grime jsou tím hodně lízlé, ale to je až novota. 

Ty jsi taky bral drogy. Co bylo pro tebe v tomhle období nejhorší?

Nejhorší byly účinky při pohledu na svět. To, že jsem došel k věcem, o kterých jsme mluvili a rozhodl jsem se je změnit, by bez drog asi nenastalo. Resetovaly mi hlavu, což v tu chvíli nebyl dobrý pocit – byla to depka, ale zároveň mi to dalo možnost vzít to, na co jsem přišel a poskládat sebe sama znova na základech, které jsem kontroloval.

To bylo v tu chvíli asi nejtěžší, ale zároveň ve finále to nejlepší. Těžké časy ti do života dají nejvíc, pokud se ti z nich podaří vypřemýšlet. 

Kdy ses rozhodl, že by bylo dobré toho nechat?

Sláva mi nikdy nelezla do hlavy, ale tím, jak to bylo celé rozjeté, tak jsem měl pocit, že se mi všechno daří. Nesledoval jsem, jak to působí na lidi kolem. Uvědomil jsem si, že bych mohl na spoustu lidí působit jako kretén, že jsem spoustu věcí ojebal a že to nemuselo být úplně tak v pohodě, jak jsem si mohl myslet. Naučilo mě to vnímat okolí.

Jaké v té době nejvíc jely drogy v Praze?

Já jsem nejdřív odzkoušel extáze a byl to dvouměsíční mejdan, jenže pak už mi to nic nedělalo, takže s něma jsem automaticky přestal. Spíš perník mě bavil. Modely to byly trochu jiné než dnes, výrazně silnější. Tenkrát byl solutan, než ho zakázali, to byly dryáky.

Perník ti nejdřív dá koule a pak se začnou projevovat negativní stránky té věci. Celé se to odehrálo během jednoho roku. 

Takže hrozně rychle nahoru a pak sešup.

Přesně tak a po tom sešupu jsem si dal rok pauzu od všeho. Měl jsem celou dobu jasně dané hranice, že žádný herák, žádné žíly. Lidi, co jsou na heráku, nejsou moc aktivní, ve společenském životě, takže jsem je ani moc nepotkával.

Znáš rapera Tylera Durdena?

Znám.

On to měl s drogovou zkušeností dost podobné. Ze skvělého rapera rychlý sešup. Jenže jeho to úplně zničilo a teď je z něj bezdomovec. 

Já si myslím, že on měl zásadní nevýhodu v tom, že tam ty drogy byly už součástí jeho rapu. Byl rozjetý, do toho už ten rap dělal a když přišel políček od drog, tak se to navzájem ovlivnilo a pád musel přijít o to těžší.

Nebyl to pád jen kvůli drogám, ale i pád z toho, že byl v léčebně, nebral je a nešlo mu bez nich tvořit. Pak už záleží na odhodlání a druhu člověka, jestli se naučí dělat muziku bez drog, i když to má tak spojené, nebo to pak vede do blbejch pekel.

Říkalo mi pár lidí, že ho viděli spát na lavičce a zatím to asi nevypadá, že se rozhodl. Už ten legendární rozhovor tím zaváněl, jen jsem nevěděl, jestli je to toxická psychóza, nebo mu to spustilo nějakou nemoc. 

Ty jsi byl na pár dní i v kriminále. Jak se to stalo? 

Jízda pod vlivem, ale to, že jsem skončil až v kriminále bylo tím, že jsem nezaplatil peněžitý trest. Zapomněl jsem na něj. Když tohle nezaplatíš, tak ti promění podmínku. A já si zároveň nevybíral poštu, takže jednoho dne mi přišli ve středu ráno zabušit na dveře, že mám nástup trestu na pět měsíců. To bylo překvápko.

Naštěstí jsem týden předtím potkal kluka, který byl shodou okolností právník, své přítelkyni jsem dal vizitku, aby mu zavolala, zaplatili pokutu, takže to nakonec trvalo šest dní s tím, že mi to proměnili zpátky na podmínky.  

To musela být zajímavá zkušenost přijít ze dne na den o svobodu.

To byla. Bylo to o to horší, protože když projdeš soudem, tak máš předem daný nástup trestu a můžeš se na to nějak připravit. Ale když tě takhle najednou vytáhnou z postele, tak to bylo trošku těžší. Člověk si říká, že tam napíše celou desku, ale nakonec to tak není. Nevěděl jsem, co se děje venku. 

Co tě to naučilo?

Že nemám otvírat policajtům ve středu ráno. 

Po třech letech jsi vydal novou desku. A já se chci zeptat, jaká je základní myšlenka Perpetua Promile?

Tvořil jsem ji celé tři roky. Navazuje to na poslední album Smrt žije, kde jsem byl v kómatu, potkal Smrt a nakonec jsem se probral. A tímto probráním z komatu začíná Perpetuum promile, kdy zjišťuju, že jsem všechno zapomněl.

Motiv desky je ten, že se snažím znova poskládat sám sebe, jen abych se mohl změnit. Je to vlastně hodně o tom období, o kterém jsme mluvili, proto je tam i ta pecka s Chaozzem, který je toho nedílnou součástí.

Název desky reaguje na co?

Přišlo mi to jako vtipný název, ale ve finále jsem musel uznat, že to přesně definuje ty poslední tři roky. Nesouvisí to s vnitřním příběhem, i když taky trochu – protože promile nemusí být jen alkohol, ale i stoupání a klesání. 

Vzestupy a pády – to je něco, co pohání tvou inspiraci? 

Pohání to celý svět. Základní koncept dobra a zla, ano a ne, takový to neustálý přelévání, tam ta celá energie vzniká. Ale jestli to pohání tu inspiraci, to nevím. Bůhví, co ji pohání. 

Ty jsi docela známý tím, že jezdíš na kole. Pomáhá ti k tvorbě projíždět se ulicemi Prahy?

Člověk zůstává více v dění města, než když jezdí v autě. To mi pomáhá, ale tvořil jsem, i když jsem nebyl moc velkej cyklista. Předtím jsem zas často chodil pěšky, to mělo výhodu, že sis mohl dělat zápisky. Na kole je to těžší, musíš zastavit a napsat si to, nebo to zmizí. 

Zaujal mě ten proces, jakým texty píšeš. Jak to probíhá?

Nosím s sebou blok nebo mám v telefonu diktafon a vždycky když mě napadne nějaké slovní spojení, tak si to zapíšu a nezávisle na tom dělám beat. Když se to nakupí, tak ty štosy papíru projdu znova, přepíšu, co mi přijde zajímavé, pak to vytisknu a rozstříhám.

Když mám nápad na téma, tak si udělám pytlíky s názvem toho tématu a naházím si tam věci, které by mohly fungovat. Texty pak tvořím z půlky z těchto papírků a z půlky, když si rapuju u mikrofonu. Když dodělám desku, tak ty texty ani nemám nikde napsané a už je pak nikdy nepřepíšu, na to jsem moc línej. 

Budu ti jmenovat některé tracky z alba a ty mi k nim řekneš pár slov: 

Trauma z dědství

Když mi někdo párkrát řekl, že si mladý říkaj, že Prago je pro dědky, tak jsem se úplně naježil. To samý, když někdo říká, že je to pro smažky. Takovým lidem jsem chtěl vzkázat, že nejen pro dědky, nebo smažky, ale i pro kohokoli jiného, kdo má mozek v hlavě.

Tak A Máš To

Battle rýmy. Něco jako verbální atentát. Klasická disciplína, kdy napadáš imaginárního nepřítele pro pobavení posluchače. Je to o vtipných hláškách, není to mířené na nikoho konkrétního, i když se malinko otírám o trap a o to, jak mlaďoši rapují, že se udělali sami. Na druhou stranu, já byl úplně stejný, takže těžko jim něco vyčítat. 

Multižánrovej Anděl

Je to pro mojí ženu, akorát je tam hra s hudebními žánry. Něco jako byl na Vážné hudbě recept, kde byly pomocí jídla znázorněny všelijaké metafory. Občas mluvíme o jídle a o lásce tak, že je to propojené.

Neohrožený Druh (Vyrovnávací)

To je beat, kterej jsem moc chtěl, aby lidi slyšeli, ale nevěděl jsem co do něj a nešlo ho ani znova otevřít. Textů mám na albu hodně a když to poslouchám vcelku, tak jsou tam místa, kde by si měl posluchač odpočinout. 

Brutální Pohoda

Využívám tam protimluvů, záporů a kladů, výroků, které si samy odporují. Pořádek dělá přátele, ale přátelé dělaj nepořádek. Celé je to složené z takovýchhle věcí. Původní gró toho textu je z písničky Šapitó, kterou jsme dělali s Vecem na jeho desku Domáce potreby. Já jsem to chtěl mít taky na desce a chtěl jsem to mít jako remix, akorát Vecko je zevl a nedodal mi svoji sloku včas.

Tématem současného rapu jsou kromě drog a módy často i peníze. Je možné, že bys někdy udělal track na podobné téma?

Já peníze nemám, takže nemůžu rapovat o tom, že mám peníze, což si spousta z nich právě moc neuvědomuje – jim může v tomhle věku připadat, že mají velkou spoustu peněz, ale ve skutečnosti žádnou velkou spoustu peněz nemají.

Takže přiblížit se k trapu a elektroničtějšímu zvuku se nechceš?

Myslím, že spoustu takových vlivů je slyšet i na desce, třeba Bůhví je vyloženě trapový beat. Neubráním se ale tomu, dát do toho beatu nějaký obsah. Nechávám do sebe proudit nové vlivy, ale s nimi upgraduju to, co mám doteď. Rozhodně neplánuju udělat nějakou tlustou čáru, sám jsem byl nasranej, když nějaká moje oblíbená kapela změnila styl. Vrhlo to stín pochybností na jejich dosavadní tvorbu. 

Co si myslíš o současném světě influencerů a flexujících teenagerů?

Doba je taková, jaká je a nemyslím si, že je to špatně. Podle mě si mladej člověk projde stejným penzem emocí v různém pořadí a ty kulisy nejsou důležitý. Je jedno, jestli si u toho hraješ s dřevěnou hračkou, nebo máš PlayStation, stejně se s tím nakonec každý musí popasovat ve své hlavě. Stejný hovna, jinej záchod.

Sleduješ současnou českou scénu? Poslechneš si někoho? 

Baví mě toho relativně spousta – např. MC Gey nebo lidi z Ty Nikdy jsou poslouchatelní. Nemyslím si, že by tady bylo málo dobrých kapel, ale je potřeba čas, aby je člověk našel. 

Chystáš také knihu básní, což je vlastně opak aspektů rychlé doby, o které jsme se bavili. V jakém je teď stádiu? 

Zatím ji jenom chystám. Má to být kniha textů, hlavní rozdíl má být v tom, že báseň vypadá dobře napsaná  a má jasný řád. Kdežto ty texty, když je napíšeš, vyniknou až tím akcentem, který tomu člověk dá. Zatím jsem nepřišel na to, jak to uchopit, aby se to dobře četlo a bylo to dobře napsané.

Ty jsi už nějaký pátek táta, staráš se o tři děti. Jaké to pro tebe bylo přistoupit na to rodičovství, jakožto člověk zvyklý na divoký rapový lifestyle? Jde to propojit?

Já jsem se na to vždycky těšil, nějak zvlášť mě to nezměnilo. Ale tím, že strávíš hodně času s rodinou nebo na koncertech, nezaplníš desku. Potřebuju být mezi lidma, proto až do prvního vlaku zůstávám na koncertech, jsem tam s místňákama a nasávám příběhy. Propojit to jde, ale je těžké to potom vysvětlit doma.