Po první světové válce, kterou mocnosti Německo společně s Rakouskem-Uherskem prohrály, nastává v Evropě změna. Velké Rakousko se rozpadá a vznikají nové nezávislé státy, mezi nimž je také Československo.
„Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešním dnem v řadu samostatných kulturních států světa,“ takto 28. října 1918 provolal do světa vznik samostatného Československa Národní výbor složený z pěti československých politiků (Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár).
Ke zformování samostatného státu po staletích cizí nadvlády došlo po pádu Ústředních mocností způsobeném prohrou v první světové válce. Avšak to, že mocnosti prohrály, nebylo přímou příčinou vzniku nových států. Ty se o své místo na slunci musely zasloužit, což zahraniční odboj v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem věděl moc dobře.
K výročí vzniku samostatného Československa si tak zopakujeme, co stálo za jeho vznikem.
Národ bez státu
Česko si každoročně připomíná 28. říjen jako den, během kterého se ustanovila Československá republika. Samotné datum v kalendáři a krátká zmínka nicméně nemohou obsáhnout snahu, kterou museli tehdejší přední političtí i vojenští představitelé vynaložit, aby nový státní útvar mohl vzniknout. Vázalo se k němu několik podmínek.
Češi do té doby neměli svůj stát. V roce 1526 se pod hrozbou náporu Turků spojily Čechy s Rakouskem a Uhry v jeden velký celek, jenž měl nájezdům lépe odolávat. Po stavovském postání v roce 1620 se však Rakousko snažilo o uplatnění své „nadřazenosti“, což ohrožovalo českou národní identitu. Na druhé straně, Slováci byli v Uhrách odnárodňováni.
Vlastenci si hrozbu plně uvědomovali, což vedlo k době, kterou znáš pod pojmem národní obrození a která vyvrcholila v roce 1848. V té době čítal český národ zhruba sedm milionů obyvatel, byl zcela vyspělý a na vysoké kulturní i hospodářské úrovni. Před válkou však o jeho ambicích věděl svět pramálo. Nemluvě o dvoumilionovém slovenském národu.
Jak píše Vojenský historický ústav, pro Západ, tedy státy Dohody, se vznik nového státu uprostřed Evropy blížil spíše utopii. Naopak převládal názor, že by mělo být Rakousko-Uhersko zachováno, zvláště po přetržení svazku s Německem.
První světová válka
V roce 1914 ale svět zasáhl konflikt nebývalých rozměrů, který iniciovala smrt arcivévody Františka Ferdinanda d'Este v Srbsku a následná odveta v podobě vyhlášení války. Tehdy
T. G. Masaryk určil jako nejpřednější cíl zahraničního odboje „zorganizovat… vojsko“, které bude samostatné a politicky podřízené vedení odboje.
„Prozíravě předpokládal, že válka bude dlouhá, Spojenci budou potřebovat každý pluk, pokud pak uznají československé vojsko, uznají i československou věc,“ uvedl Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu. První oddíly začaly vznikat ve Francii a v Rusku v rámci tamních armád, později také v Itálii. Tzv. legionáře začali doplňovat i krajané ze Spojených států – dohromady vznikla síla okolo 100 tisíc mužů.
Největší část tvořila legie v Rusku, kudy prošlo na 70 tisíc Čechoslováků, která se vyznamenala zejména svým hrdinstvím v bitvě u ukrajinského Zborova. Navíc po bolševickém převratu v Rusku a uzavření míru na východní hranici zůstala československá legie jedinou velkou bojeschopnou armádou na území carství. Legie dokázaly po uzavření míru zamezit přesunu statisíců německých a rakouskouherských zajatců na západ, při stahování se do Vladivostoku zvládly obsadit velkou část Sibiře a Transsibiřskou magistrálu a zapsaly se do dějin.
Tehdejší britský ministerský předseda David Lloyd George napsal Masarykovi: „Historie dobrodružství a triumfů této malé armády jsou vskutku jednou z největších epoch dějin.“
Zárodek
Akceschopnost československých vojáků přesvědčila západní mocnosti, aby uznaly Československou národní radu jako řídicí středisko za zárodek československé vlády. Francie tak učinila 29. června 1918, Velká Británie 9. srpna téhož roku a Spojené státy 2. září. Dne 14. října se tak mohla rada přeměnit v prozatímní zahraniční československou vládu, kterou USA okamžitě uznaly.
Vyvrcholením diplomatického úsilí T. G. Masaryka za samostatnost Československa pak bylo Prohlášení nezávislosti československého národa, které je také známé jako Washingtonská deklarace. „Její význam spočívá především v tom, že jde o první veřejný dokument, kterým představitelé Čechů a Slováků deklarovali vznik společného nezávislého státu, a je to také první dokument, v němž byl nový stát prohlášen za republiku,“ uvádí ministerstvo zahraničních věcí České republiky.
Vládě USA bylo prohlášení předáno 17. října a vytyčilo základní zásady občanských svobod nového státu a jeho státní systém. Na to zareagoval Národní výbor československý, který v Praze převzal moc právě 28. října 1918. Slovenská národní rada následně skrze Deklaraci slovenského národa vstoupila do společného soužití o 2 dny později.
Existenci Československé republiky ale poté rozbila druhá světová válka. Po jejím skončení v roce 1945 se opět oba státy staly společnou republikou, už tedy bez Podkarpatské Rusi, kterou získal Sovětský svaz. Společný svazek Česka a Slovenska trval do roku 1989, kdy se formálně rozdělil na federaci a následně na dvě samostatné republiky.
K výročí republiky jsme také připravili další kvíz, v němž se na základě odpovědí dozvíš, která osobnost spojená s 28. říjnem je ti nejblíž. Koukni na něj tady.
