Kauza lidoveckého poslance je pro nás v mnoha věcech nová. Figuruje v ní jeden muž s velkou mocí a druhý, který představě o takzvané ideální oběti znásilnění nemůže být více vzdálený.
Je to necelý týden od chvíle, kdy médii proběhla kauza lidoveckého poslance Jiřího Navrátila. Na něj bylo podáno trestní oznámení za znásilnění maséra, se kterým se spojil na erotickém portálu Amatéři.cz. Poslanec jakoukoliv vinu odmítá a tvrdí, že jde o zcela smyšlené udání. Připustil však, že se s masérem přes erotickou seznamku skutečně zkontaktoval a sešel. Tvrdí ale, že to bylo pouze za účelem akutní noční masáže, protože jej přepadly bolesti zad.
Strana lidovců vydala ještě v noci po prvotním článku na serveru PrahaIn tiskovou zprávu, ve které uvádí, že o trestním oznámení již od podzimu ví, poslanec však prý lidovcům vysvětlil, že šlo o nesmysl, a tím se to uvnitř strany uzavřelo. V druhém bodě zpráva uvádí, že oznamovatel „trpí závažnou duševní nemocí, a přesto nerespektuje předepsanou medikaci“. Následně KDU-ČSL zprávu zakončuje tím, že je Jiří Navrátil vázán dle pokynů policistů mlčenlivostí a nemůže případ do uzavření komentovat.
KDU-ČSL okamžitě maséra označila jako psychicky nemocného člověka, který nebere léky, a automaticky z něj udělala lháře. Nejen že vynesla z trestního oznámení velice citlivou informaci, s níž článek, na který reagovala, vůbec neoperoval, ale dodala k tomu ještě, že je poslanec kvůli vyšetřování vázán mlčenlivostí. Ta se ale v jejím pojetí vztahuje pouze na to, co se v rámci damage control hodí zamlčet.
Sebepitomější presumpce viny
Je otázkou, jaké šetření uvnitř strany proběhlo předtím, než celou věc smetla ze stolu. Pravdou ale zůstává, že u politiků je zvykem uplatňovat presumpci viny do chvíle, než se celá věc oficiálně nevyšetří policií a soudy. S tím ostatně souhlasí i sám lídr lidovců Marian Jurečka. „U politika platí nikoliv presumpce neviny, ale bohužel u něho platí presumpce viny, takže je-li politik v jakémkoli podezření, byť by bylo sebepitomější, tak si myslím, že je jeho povinností rezignovat, pokud toto podezření někdo bere vážně,“ citoval na svém Twitteru Miloše Zemana jako reakci na kauzy Andreje Babiše v roce 2018. Jak vážně obvinění Navrátila KDU-ČSL bere, ve své tiskové zprávě k případu nezmínila.
Vyjmout z trestního oznámení pouze údaj o duševním zdraví oznamovatele je manipulace a victim blaming. Strana tím vysílá signál, že když je člověk duševně nemocný nebo neléčený, tak automaticky lže. Duševně nemocní lidé ale bývají oběťmi znásilnění také a nejsou to ojedinělé případy. Naopak, jako ti slabší jsou lidmi v mocenských pozicích zneužíváni častěji. Ukazuje se, že například čtyřicet procent žen se závažným duševním onemocněním je obětí sexuálního napadení nebo znásilnění. To znamená, že je to na nich pácháno až pětkrát častěji než u běžné populace. To ale není jediné problematické místo celého případu.
Chceme se bavit, ne vidět
Přestože jde o velmi závažné obvinění, je celý případ od začátku zesměšňován a brán jako karikatura. Veřejnost se v první řadě zaobírá tím, jestli si Navrátil skutečně na amatérech hledal jen maséra, nebo i něco více. V čem je ale tento případ jiný než jakékoliv ostatní obvinění ze znásilnění, které již z českého mediálního prostoru známe, a proč k němu přistupujeme jako ke vtipu? Pojednává totiž o znásilnění mezi muži.
Sexuální násilí na homosexuálech je v naší společnosti velmi tabuizované. Minulý rok toto téma otevřel výrok šéfa mravnostního oddělení v Praze 4 Pavla Trčky, když řekl, že gayové jsou hodně promiskuitní, a tak sexuální násilí až tak neřeší.
Je to však společnost a její klima, ve kterém se tyto činy neřeší. Sex mezi muži je stále brán jako něco exotického, a pokud při něm dojde k nějakému faul play, nechce s tím mít veřejnost co do činění. Bere to jako něco, do čeho nevidí a ani vidět nechce. I samotné diskuse o obětech sexuálního násilí velmi často homosexuální zkušenost nezahrnují.
Nadto je masér z erotické seznamky škatulkován jako sex worker, přičemž znásilnění sexuálních pracovníků a pracovnic je stejně jako znásilnění mezi gay muži, kteří jsou stále viděni hyperpromiskuitním prismatem, bagatelizováno a bráno jako něco, za co si tito lidé mohou sami. Když se potom spojí obě skupiny do jedné osoby, vyjdou nám reakce, které jsme mohli a stále můžeme k Navrátilově kauze sledovat.
Ideální oběť
Kauza lidoveckého poslance je pro nás v mnoha věcech nová. Figuruje v ní člověk, který má velkou moc, a zároveň člověk, kterého společnost vytlačuje na okraj – ať už kvůli zaměstnání, orientaci, či onemocnění. Představě o takzvané „ideální oběti“ znásilnění nemůže být masér více vzdálený.
Kdo je „ideální oběť“, charakterizoval norský kriminolog Nils Christie. Podle něj má pět atributů: je slabá – buď žena, nebo starší osoba, vykonává úctyhodnou činnost, nemohla by být viněna za to, kde se při útoku nacházela (například byla ve dne na ulici). V teorii ideální oběti je zároveň pachatel velký a zlý a k oběti nemá žádný osobní vztah. Čím vzdálenější je oběť od daných atributů, tím méně empatie k ní společnost chová.
Masér Jakub je takové ideální oběti faktickým protipólem, a ať už je pravda ohledně celého případu na jakékoliv straně, měli bychom si uvědomit, jak nás její prezentování ovlivňuje. Je důležité snažit se nepodléhat představám o tom, kdo si soucit zaslouží a kdo už ne, a ke všem podaným trestním oznámením za znásilnění přistupovat stejně a s respektem.
Je možné, že Navrátil říká pravdu, a je stejně tak možné, že je to on, kdo lže. Odhlédnutím od toho je však ještě důležitější, aby nám první medializovaná kauza „neideální oběti“ nenastavila precedens přístupu a empatie pro všechny další, které přijdou po něm.
