S historicky první vládní zmocněnkyní pro romské záležitosti Lucií Fukovou o postavení Romů a Romek v české společnosti.
Lucie Fuková byla koncem minulého roku jmenována historicky první vládní zmocněnkyní pro záležitosti romské menšiny. Ke vzniku této nestranické pozice se vláda zavázala schválením Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů 2021–2030. Předtím Fuková nasbírala profesní zkušenosti v neziskovém i státním sektoru. Pracovala mimo jiné jako romská poradkyně na Magistrátu města Pardubice, koordinovala pod úřadem vlády Evropský rok rovných příležitostí pro všechny a působila jako konzultantka k vytvoření platformy romských neziskových organizací. V parlamentních volbách v roce 2013 rovněž vedla kandidátku Strany zelených v Pardubickém kraji.
Ve své funkci se chce nyní zaměřit na propojování. „Vždy říkám, že Romové mají paralelní svět. Když se podíváte do vyloučených lokalit, tak lidé tam řeší úplně jiné problémy – úplně v jiném časovém pásmu. Přitom lidé z majority mohou bydlet hned vedle,“ říká Fuková v rozhovoru pro Refresher.
Jste historicky první vládní zmocněnkyní pro záležitosti romské menšiny. Jaký je to pocit?Určitě trochu zavazující. Uvědomuji si, že jsem první a že je mi věnována pozornost. A přestože se romskou problematikou zabývám dlouhodobě, byla to pro mě výzva.
Když jsem začínala s prací s romskou menšinou na lokální úrovni jako romská poradkyně, došlo mi, že v nastavení systému jsou nedostatky. Tehdy jsem si uvědomila, že chci pomáhat lidem, chci je propojovat. A pokud chci něco změnit, tak bych měla jít do politiky nebo najít vhodnou formu k ovlivňování veřejných politik týkajících se integrace Romů. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že je věci třeba měnit systematicky, z té nejvyšší úrovně.
Do pozice vládní zmocněnkyně jsem tedy šla s tímto vědomím, ale i s pokorou. Vím, že je to první příležitost nastartovat změnu. Věřím, že se tato pozice osvědčí a po mně nastoupí další, kteří budou pokračovat ve stejných šlépějích – nebo i v jiných.
Jaké největší úkoly jste si ve své funkci vytyčila?Momentálně jsem ve fázi monitorování, zjišťuji, co funguje, existuje – jaká je má vlastní pozice. Protože tím, jak jsem ve funkci první, je třeba si různé záležitosti nejprve nějak nastavit.
Pro mě je klíčové snažit se o inovativní přístup, například u témat týkajících se duševního zdraví, sociálních služeb, přístupu k romské menšině. Vnímám totiž, že potřeby romské komunity mnohdy nejsou vyslyšeny z jejího vlastního pohledu. V regionech funguje několik služeb – sociální, zdravotní, vzdělávací… Ale často nejsou dostatečně propojené, nespolupracují mezi sebou nebo nejsou zasíťované. Člověk pak jedná s několika úřady a organizacemi naráz, pokaždé s někým jiným, a ztrácí se v tom. Nedokáže se zorientovat v tom, kdo jaké služby poskytuje.
Kromě propojení mi chybí aktivizace a podpora záležitostí romské komunity. Jedná se o aktivity, které vychází z přímých potřeb Romů a Romek. Může to být například komunitní organizace fotbalu. Romové se pak obrací na mě, že nemají možnost zafinancovat cestu na nějaký zápas, dresy, startovné. Není to přitom jenom o tom „zahrát si fotbal“, je v tom i vzdělávací hledisko. Jedná se totiž o sociálně vyloučené děti, které nejenže nemají na cestu, ale nemají ani na svačinu. A komunitní lídři je organizují ve fotbalovém kroužku, aby je stáhli z ulic. Je pozitivní, že se ozývají sponzoři, kteří jsou ochotni děti podpořit a motivují je, aby pokračovali. Je ale třeba systémová podpora.
Zmínila jste vyloučené lokality. Podle analýzy z roku 2015 se odhaduje, že v nich žije mezi 95 000 až 115 000 lidí. Což je zhruba polovina všech Romů žijících v ČR. Proč tomu podle vás tak je? A zlepšuje se situace?Vznik sociálně vyloučených lokalit sahá hodně daleko do historie. Souvisí to mimo jiné s rozdělením Československa, kdy Romové ze dne na den přišli o státní občanství, jelikož většina z nich pocházela ze Slovenska. Vznikl velký problém, protože přišli o jakoukoli podporu, jakékoli příjmy. Zároveň Romové byli jedni z prvních, kteří po 89. roce přišli o zaměstnání. Pomalu se zadlužovali například na nájemném a problémy se nabalovaly. Vznikala první ghetta, přičemž některá z nich byla zřízena systematicky „shora“ – kdy obce sestěhovávaly všechny Romy bez rozdílu do vyloučených lokalit. To znamená, že i tzv. „dobré“ Romy, kteří neměli žádné sociální problémy, sestěhovali k lidem, kteří neměli na nájem.
V dnešní době už je to trochu jiné, ale i nyní, když se Rom snaží najít bydlení, tak je to problém. A často je tak jediná možnost právě vyloučená lokalita.
Zajímají se podle vás politici o sociální inkluzi Romů?Vzhledem k tomu, že i já se nyní nacházím na této pozici, tak zájem tu je. I z ekonomického hlediska je důležité investovat finanční prostředky do systematického řešení problémů. Pokud se nebudou systematicky řešit už teď, tak je pouze odsouváme na později. Musíme si uvědomit, že podpora zaměstnanosti a vzdělávání Romů, zvyšování jejich životní úrovně, se vrátí do státního rozpočtu několikrát.
Když někdo argumentuje tím, že pomáháme jen určité skupině obyvatel, tak ano – ale my jí pomáháme, aby se postavila na nohy, aby měla stejné šance a možnosti jako majorita. A aby to následně společnosti vracela.
A je ta politická podpora dostatečná?Jde se pomalými krůčky. Nástroje máme, ale máme i co zlepšovat. Projektů a programů je hodně a mým úkolem nyní je lépe je zkoordinovat a zefektivnit.
