Mluvili jsme s lidmi, kteří žijí či žili v těle, jež společnost klasifikovala jako „nestandardní“. Jak svou tělesnost prožívají? Jak se k nim společnost staví? A jak došli k sebepřijetí?
Lidské tělo. Může být dlouhé, krátké, široké, úzké, velké, malé, světlé, tmavé, symetrické či asymetrické. Může být také tlusté a „nestandardní“. Nespadající do úzkých a neflexibilních mantinelů, jež stanovila společnost. Může být bolavé a bolest způsobující.
Mnohdy se s ním nedokážeme ztotožnit, nedokážeme ho milovat ani o něj dostatečně pečovat. Být s ním ve smíru ale činí život podstatně jednodušším.
Na to, jak se usmířit s vlastním tělem, jsme se ptali sedmi lidí, jejichž postavy společnost hodnotí jako „nestandardní“.
Článek obsahuje sedm rozhovorů. Každý z nich přináší jiný vhled do vnímání těla:
- Ridina Ahmedová (zpěvačka, performerka a autorka)
- Janka Ryšánek Schmiedtová (divadelní autorka a režisérka)
- Zuzana Kušniruková (modelka)
- Ladislav Pham / Raego (zpěvák)
- Zuzana Kostićová (mayistka a religionistka)
- Anna Kotvalová (doktorandka a autorka)
- Jan Trejbal (kuchař)
Ridina Ahmedová, 48, zpěvačka, performerka a autorka
Jaký máte momentálně vztah ke svému tělu?Je to vztah, který jde z extrému do extrému. Tělo mi přináší spoustu radosti. Skrz tělo – zpěv – zažívám nádherné věci a z tohoto pohledu je můj vztah k němu opravdu intenzivní a pozitivní. Radost mi přináší i skrz mateřství. Umožnilo mi „zhmotnit“ tři nádherné děti, které jsem mohla kojit. V takové chvíle člověk úplně zůstane v úžasu, co se to vlastně děje. Je to nepřenosná, mystická zkušenost v těle, které mi mnohdy mystické vůbec nepřijde. A najednou je součástí transformačního, mě přesahujícího procesu.
Tělo mi rovněž přináší sexuální potěšení – a skrz sexualitu velikou blízkost s druhým člověkem. Zároveň mi ale tělo zrcadlí moje limity. Například ve vztahu k jídlu, který není zdravý a který pořád řeším. Mám totiž tendenci emocionálně jíst, takže tělo zbytečně zatěžuju něčím, co by se ho vůbec nemuselo týkat. Tahle zátěž – která přesně nevím, odkud přichází – mi často znemožňuje být vnímavá vůči svému tělu, byť jinak vnímavá jsem. Válcuju ho puzením zajíst žal, smutek, prázdnotu. Komplikuju mu tím život a tím komplikuju život sobě. Je to tvrdé zrcadlo, jelikož je to do jisté míry sebedestrukční. Přitom se hodně snažím, je to každodenní boj, na který vynakládám spoustu energie. A myslím, že kdybych se nesnažila, tak vypadám ještě úplně jinak.
Bodyshaming k Vánocům. Nenosí ho Ježíšek, ale toxická dietní kultura
22. prosince 2022 v 6:00
Uvědomuju si, že ke svému tělu jsem se ne vždycky chovala podpůrně – ale zároveň to ani nechci takhle oddělovat. Není to „tělo a já“. Já jsem to tělo. Samozřejmě můžeme říct, že jsem duše žijící v těle, ale zároveň já bez něj nejsem. Tělo jsem já a vnímám, že se k němu občas chovám macešsky.
Moje tělo je tak na jednu stranu bojiště, ale zároveň skrz něj zažívám ty nejmystičtější a nejvíc přesahující věci. Mám to rozkročené ode zdi ke zdi – prožívám s ním celé spektrum života v té šíři. Od tmy až po světlo.
Kdy to začalo být bojištěm?Začalo to docela brzy. Šikanu jsem zažívala už jako dítě, jelikož jsem byla oplácaná. Na první hubnoucí tábor jsem jela asi v 7 letech. Byla jsem tam úplně nejmladší, všechny holky byly starší. Hrozně se mi stýskalo po mámě. Postupně s lety ve mně sílil pocit, že moje tělo je špatně, že já jsem špatně. Že jsem hnusná, nepřijatelná, nemilovatelná.
A já jsem vlastně vybočovala „dvojmo“ tím, že jsem ještě byla tmavá. Dneska už je to trochu jiné, ale když jsem byla malá, česká společnost byla tak etnicky homogenní, že už jenom kvůli tomu vyvstávaly momenty, kdy jsem samu sebe zpochybňovala. Byla jsem černá, ten černoušek Bubu, ta briketa – s tou si nehraj, budeš špinavá. A ještě baculatá.
Co vám nejvíce pomohlo najít klid, smíření či lásku ke svému tělu?Je to postupný proces, který není dokonaný. Vztah k vlastnímu tělu se proměňuje v čase, není vůbec lineární. Velkým zlomem pro ženu může být právě mateřství. Minimálně u mě to tak bylo. Tak bezpodmínečné přijetí těla jako od svých dětí jsem nikdy předtím nezažila. Všechny porody proběhly bohužel císařským řezem, byla jsem unavená, zpocená, nemohla jsem se zpočátku dojít ani pořádně vysprchovat. Přesto jediné místo, kde bylo dítě šťastné, bylo blízko mého těla. Blaženě usíná s mlíčkem na bradě – a to mléko je z mého prsu.
Mně osobně také úlevu přináší zrání. Čím jsem starší, tím více jsem si vědoma svojí hodnoty. A vnímám, že vzhled je jen jeden kamínek v celé mozaice toho, kým jsme. Samozřejmě, vzhled je to první, co je vidět, na rozdíl od osobnosti a hodnot, aktivit. Ale čím jsem starší, tím míň podléhám iluzi, že všechno stojí a padá na tom, jak vypadám.
Co vlastně tedy má tlustý člověk dělat? Sedět doma a schovávat se? Omlouvat se, že existuje? Ve stejném čísle byl i portrét Megan Fox s cigaretou, která prošla bez debat. To je přitom taky rozhodně nezdravý životní styl.
Jaké zjištění pro vás bylo v tomto kontextu nejdůležitější?Úlevné pro mě je, že nemusím čekat, až zhubnu, abych byla šťastná. Člověk si stále říká, že se život rozsvítí do maxima v momentě, kdy bude štíhlý. Pochopila jsem, že se mi ale možná zhubnout povede a možná ne. A úlevné pro mě bylo uvědomění, že můžu být šťastná i tak. Pokud bych život stále odkládala, tak mohu umřít na čekačce na ten správnej okamžik, a to nemám v plánu. Nechci se připravit o radost jenom proto, že vidím, že moje tělo není dokonalé. Vím, že moje tělo není ideální, ale vím, že si mohu dopřávat dobrý život se vším, co chci, aby obsahoval. Už teď.
Janka Ryšánek Schmiedtová, 39, divadelní autorka a režisérka
Mluvíte o smíření s tělem. Co tím myslíte?Do školy jsem šla na konci 90. let, kdy sem vtrhnul hysterický raný kapitalismus. Úplně nahoru do žebříček hodnot se dostala jednak výkonnost, jednak krása. Ale krása hrozně unifikovaná. Bylo přesně řečeno, jak mají krásní lidé – ženy – vypadat. A já si pamatuji, jak jsme tím všichni žili. Sledovali jsme soutěže Miss, všechny holčičky měly barbíny, byli jsme na tom závislí. Vůbec nás nenapadlo tento ideál, který nám byl předkládaný, rozporovat. Neměli jsme vůči němu žádný odstup, nadhled.
Člověk hrozně dlouho usiluje o splnění těchto – venkem daných – ideálů krásy. Mně ale došlo, že pokud chci dělat svou snovou práci – tedy pracovat jako divadelní autorka a režisérka –, tak nejsem schopna dát tolik energie do toho, abych byla dokonalá. Došlo mi, že mé tělo a to, jak vypadám, by nemělo být takové téma mého života. Tehdy mi hrozně pomohl můj manžel, který toto přijal. Nechtěl po mně, abych plnila trofejní požadavky. Řekl mi, že je se mnou kvůli mé kreativitě, pro to, jaká jsem uvnitř. Byť to zní jako klišé, v ten moment mi pomohl přijmout, že prostě budu jiná.
Mít netypickou – plus size – postavu je stejné, jako byste si na sebe dali terč. Každému, kdo s vámi nesouhlasí, dává vaše tělo do ruky ten první argument. Když jsem byla malá, byla jsem přesvědčená, že můj život nikdy nebude mít smysl. Pamatuji si, jak u nás bylo puštěné rádio a tam vystupovala dietoložka, která postulovala názor, že tlustí lidé nemají na světě smysl. Pak ale řekla, že ne, že se omlouvá. Že vlastně mohou fungovat jako odstrašovací případ. A mně se strašně ulevilo, že nějakou roli na světě mám.
Lidé mají tendenci vytvářet pocit „tak ještě zhubni a už to bude dobré“. Ale co bude dobré? Co přesně si od toho slibujeme? Že život začne mít smysl až tehdy, když zhubneme? Vždyť víme, že to tak není.
Jaký máte momentálně vztah ke svému tělu?Teď je to láska. Láska navzdory prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Od rodiny jsem slýchala shamovací věty, které sice byly nejspíš míněny dobře, ale člověk je vezme mnohem vážněji, než kdyby to slyšel od protivné spolužačky.
Jasně, že jsem si říkala, že kdybych měla míry 90-60-90, život by byl mnohem snazší. Došlo mi ale, že ani hubení lidé nejsou automaticky šťastní nebo úspěšní. Hezcí lidé jsou jenom hezcí.
Co vám nejvíce pomohlo vymanit se z úzce a jasně načrtnutých požadavků společnosti na to, jak by tělo mělo vypadat?Musela jsem se vyrovnat s tím, že nejsem typ člověka, který zvládne mít vzhled jako svou prioritu. Zkrátka jsem to nestíhala. Žiji v podstatě bez zrcadel. Nemaluji se. A abych se neustále upravovala? Ugh. Nevím, čemu bych prospěla, kdybych lpěla na tom, abych byla pro ostatní krásná.
Moment, kdy jsem začala mít ráda své tělo, přišel tehdy, kdy jsem začala být úspěšná ve své práci. Jiní mohou sice odpovídat ideálu krásy, ale naopak jim v životě může chybět něco jiného. Já mám skvělý vztah a práci. Tudíž nevím, proč bych měla samu sebe odsuzovat.
Jediný problém, který stále zažívám, je, že se musím obhajovat – sebe a své schopnosti. Lidé totiž stále argumentují, že jsem jiná. Vinu na tom nese i to, že pracuji ve velmi mužském prostředí, a tento problém tu existuje v několika stupních. První je, že jsem žena, druhý, že jsem poměrně mladá žena, a třetí, že jsem tlustá žena.
Když se člověk identifikuje přes lidi, kteří ho mají rádi, aniž by poukazovali na to „zhubni a pak tě budu mít radši“, tak je to naprosto zásadní.
Zuzana Kušniruková, 23, modelka
Jaký máte momentálně vztah ke svému tělu?Během dospívání jsem ke svému tělu chovala spíše negativní vztah. A i nyní je obtížné jej vnímat naprosto pozitivně, když ho dennodenně komentují desítky, stovky lidí. Ale v podstatě mohu nyní říct, že své tělo mám ráda. Cítím, že když se k němu chovám s láskou a respektem, tak mi to oplácí. A dává mi lásku zpátky.
Čím byl způsoben ten negativní vztah?Myslím, že za to do jisté míry mohla společnost. V dětství mi byla diagnostikována obezita a na počátku puberty, kolem 12 let, jsem začala zažívat šikanu. Pamatuji si, že jsem jednou byla na festivalu japonské kultury a měla jsem na sobě svůj první cosplay – kostým z jednoho anime. Všichni mě chválili, jak mi to sluší. Bylo to super, moc jsme si to užili. Když jsem pak přijela domů, otevřela jsem na Facebooku stránku „Přiznání cosplayerů“, kde jsem si o sobě přečetla opravdu hrozně moc anonymních příspěvků. Že jsem v kostýmu vypadala jako kapr v síti, že jsem bečka. Tehdy to pro mě bylo něco hrozného. Ráno jsem se složila, zabalila jsem se do deky a odmítla jsem jít do školy. Styděla jsem se vycházet ven.
Cítila jsem tlak, že se sebou musím něco udělat. Nevěděla jsem ale, že se mé tělo teprve formuje, mění. Nemusela jsem ve skutečnosti dělat nic, vyrostla bych do toho „společností daného“ standardu i bez cvičení a diet. Místo toho jsem ale omezila spoustu jídel a přehnaně cvičila. Zhubla jsem a najednou se ke mně společnost začala chovat úplně jinak. Lidé mě začali více respektovat, komunikovat se mnou, vnímat mě jako člověka, nikoli pouze jako baculaté tělo. V tu chvíli mi došlo, že život je jednodušší, když je člověk hubený. Tak jsem se dostala do poruchy příjmu potravy. Dostala jsem se do nekonečně dlouhého koloběhu, kdy jsem nedokázala mít své tělo ráda.
Pamatujete si nějaký milník, kdy jste se z tohoto koloběhu dostala?Když moji rodiče přišli na to, že mám bulimii, začalo se to řešit i s lékaři – a to nejen s obvodním lékařem, ale i psycholožkou. Pamatuji si, že jsem seděla v její ordinaci a došlo mi, že mi doopravdy nemůže pomoci nikdo jiný než já sama. Začalo mi docházet, že to, s čím si zahrávám – s bulimií a týráním svého těla – fakt není bezpečné a může to vést k fatálním následkům.
Ta cesta ke změně vědomí je opravdu těžká. A to jsem byla jednou z těch šťastnějších, které to trvalo jen pár let. Myslím, že je nejdůležitější se soustředit opravdu jen sám na sebe – nejen na své tělo, ale i na mysl. Spolu s PPP se u mě rozvinula i deprese a zpětně jsem si uvědomila, že když jsem dodržovala striktní diety a cvičení, tak jsem byla ve stavu mánie. A naopak, když jsem si dala burger k obědu a pak čokoládu, přišlo mi, že jsem všechno zkazila. Hodně jsem se podřizovala jídlu a tomu, jak vypadám. Rozpoznala jsem, že právě ten vzorec mánií a depresí s tím přímo souvisí.
Nejsem ani obličejově typická modelka. Když mě někdo vidí poprvé, je na něm mnohdy vidět, že si v duchu klade otázku: „Ty jo, tohle je fakt modelka?“ A to ani nepočítám negativní komentáře týkající se mého těla, které dostávám prakticky denně na internetu. Ze začátku se mě to dotýkalo, teď už spíš cítím zlobu. Jsem doopravdy naštvaná, že lidé nechápou, že se modeling i společnost posouvají. Mrzí mě, že mají lidé neustále potřebu komentovat vzhled ostatních.
Sehrálo ve změně vztahu k vlastnímu tělu přátelství? Vždy jsem kolem sebe měla skvělé kamarádky. Myslím, že ženy to vnímají vždy trošku jinak. Právě tato přátelství mi poskytovala únik před všemi špatnými stavy. Rodinné vztahy byly složitější. Když se má maminka dozvěděla, že mám bulimii, nebyla schopna pochopit, proč se mi to děje. Nevěděla, jak s tím má se mnou bojovat.
Ale obecně mi zejména ženská strana rodiny i přátel velmi pomohla. Ani tehdy, kdy jsem byla při těle, jsem se díky nim necítila, že bych se měla za své tělo stydět. Nikdo mi neříkal, že bych měla přestat jíst. Dávali mi čas, péči a lásku. Věděli, že se to zlepší samo. Naneštěstí jsem ale padla do rukou společnosti.
Ladislav Pham (Raego), 35, zpěvák
Jak se v průběhu let měnil váš vztah ke svému tělu?
Když jsem vyrůstal, vnímal jsem se jako nějaký fyzický objekt. Za své tělo jsem se hrozně styděl, protože nezapadalo do normálu. Velkou část svého života jsem si přál, abych byl bílý. Okolí mi dávalo hodně znát, že nikam nepatřím. Zatím jsem ani nebyl v kontaktu s vietnamskou komunitou, takže jsem měl kolem šestnácti let velkou krizi identity. Měl jsem pocit, že nepatřím nikam. To ve mně vyvolávalo obrovské deprese, pochybování o sobě samém. Zajídal jsem to a nakonec měl 130 kilo. Nesnášel jsem se.
Dnes chápu, že mé tělo nikdy nebude vypadat stejně. Že jsme jakýsi snapshot, každý den moje tělo může vypadat jinak. Pochopil jsem, že se moje hodnota skládá i z jiných částí, než je vzhled. Třeba z toho, jak přistupuji k lidem, jak přistupuji k problémům. Samozřejmě mám dny, kdy si říkám, že mi to nesluší, ale to, jak vypadám, už pro mě není taková priorita.
Jak jste došel k sebepřijetí? Co v něm sehrálo největší roli?
Největším milníkem bylo zamilování. Dostal jsem se na výměnný pobyt do Ameriky, kde jsem potkal slečnu, která mě zcela přijímala. Byla to první holka, která mě pohladila, a já jsem se strašně zamiloval. Ta láska byla krásná a silná, byl to asi nejintenzivnější zážitek mého života. Skrze to jsem dospěl k obrovské změně, protože jsem pochopil, že mohu něco cítit, že mě někdo může mít rád a že se můžu mít rád i já sám.
Zpětná vazba od opačného pohlaví pro mě byla zásadní. Sexuální atraktivita je pro identitu člověka velmi důležitá, člověk se potřebuje někomu líbit. Párkrát jsem se zamiloval a pochopil jsem, že na vzhledu tolik nezáleží a že jsou jiné věci, za které si mě člověk může vážit. Asi by člověk neměl dojít k sebepřijetí jen skrze ostatní, ale vlastně je to normální lidská potřeba. Být přijat.
Na střední jsem totiž zažíval brutální šikanu. V ten moment je člověk v takovém boxu, ze kterého nemůže ven. Na nic jsem se netěšil, bál jsem se, že pojedu autobusem a lidé se mi budou smát, říkali mi gorilo. Vevnitř jsem velmi křehká duše. V době, kdy dítě vyrůstá, potřebuje oporu, potřebuje se s něčím identifikovat a mít své hrdiny. Jenže všichni moji hrdinové – spolužáci, učitelé – byli proti mně. Pak má člověk pocit, že je proti němu celý svět. Nechápal jsem, v čem je chyba. Jestli ve mně? Přemýšlel jsem, jestli má vůbec cenu žít.
Šikana, kterou jste zažíval, byla založená na bodyshamingu?
Do velké míry. Zaprvé jsem byl hodně tlustý, zadruhé jsem trpěl kožním onemocněním, které mi vytvářelo keloidní jizvy asi na 30 % těla. Tyto nedostatky, ale i různé příběhy lidí mě také inspirovaly k napsání písně Moje Tělo, která nedávno vyšla. Asi do 22 let jsem se bál si před holkou sundat tričko a třetí faktor bylo to, že je můj tatínek z Vietnamu, to tady nebylo obvyklé. Vnímali mě jako občana druhé kategorie.
Bodyshaming už nezažíváte?
Občas jo, ale ne v takové míře jako kdysi. A už mě to netrápí. Je mi 35 let, kdybych to neustále řešil, asi by to bylo trochu nevyspělé. Je dobře, že se tento problém pojmenoval a mluví se o něm. Je důležité vysvětlit, že odlišnost těl je normální. Jen strašně malé procento lidí ideál krásy naplňuje.
Zuzana Kostićová, 42, mayistka a religionistka
Zažíváte nějakou podobu bodyshamingu?
Mně už to teď do ksichtu nikdo neřekne. Moc lidí asi nechce riskovat, že na takový komentář zralá ženská zareaguje. A já bych reagovala. Myslím, že je důležité, aby se tomu lidi, kteří na to mají koule, postavili. Aby se ozvali hned na místě a aby člověku, který to udělal, pak bylo nepříjemně. Protože když nebude, tak to příště udělá zase.
Došla jste k sebepřijetí?
Ano. Říká se, že žena nemá čekat na to, až ji zachrání muž, že se má zachránit sama, ale kdybych čekala, až se zachráním sama, tak to celé trvá o dekádu déle. Strašně mi pomohl vztah s mým současným manželem, který má velmi rád ženy s výraznými křivkami.
Seznámili jsme se na konci devadesátek a tehdy to opravdu nebylo v módě. V módě byly ty hubené štangličky a já jsem si připadala naprosto nemilovatelná, protože jsem disponovala tělem, které neodpovídalo dobovému ideálu. Můj muž byl ze mě ale naprosto hotový a stále dokola mi opakoval, že jsem nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Dlouho jsem si říkala, že je asi magor, ale po pár letech jsem se postavila před zrcadlo a snažila jsem se vidět jeho očima. V ten moment došlo ke zlomu. Pochopila jsem: „Aha, tohle on vidí. Krásnou ženu. Jinak definovanou krásu.“ Pak jsem se přestala nenávidět. Nastolila jsem k sobě příměří.
Předtím jsem samu sebe vnímala jako obludu a doufala jsem, že když zhubnu, bude to lepší. Jenže čím více jsem se snažila, tím jsem to zhoršovala, přibírala jsem v důsledku nesmyslných diet, ničila jsem si psychické zdraví.
Ale kolem pětadvacítky jsem si říkala, že nemůžu žít v takto šílené sebenenávisti. Že to, co nenávidím, není nějaké „ono“, to jsem já. Řekla jsem si: „Dobře, připadám si ohyzdná, odporná, jako obluda, fajn. S tím teď nic neudělám. Ale můžu na tu obludu začít být hodná.“ Tak jsem se začala přátelit s obludou. A postupně se začala v té vnitřní perspektivě měnit na jakési zvíře, ve kterém žiju a se kterým si snažíme vzájemně porozumět. A to není špatná výchozí pozice.
Bylo by samozřejmě skvělé se dostat do nějakého bazálního narcismu, abych se na sebe byla schopná podívat a říct si „hejrnajs, to jsem krásná, dneska fakt zdobím svět“. Tam jsem ale nedospěla a myslím, že tam dospět ani nemusím.
To zní, jako byste se se svým tělem skoro neidentifikovala.
Jsem jen zvyklá se na různé části sebe samé dívat jako na určité osobnosti, které ve mně žijí. Se svým tělem se ale identifikuji velmi, dokonce až moc. To má podle mě málokterá tlustá žena. Znáte to pořekadlo: „V každé tlusté ženě žije štíhlá žena, která se snaží dostat ven.“ Jenže u mě to tak úplně není. Tohle jsem prostě já. Identifikuji se i s tou velikostí, tloušťkou, s fyzickou silou. Nyní dokonce narážím na limity své identity. Snažím se opět zhubnout a zjišťuji, že pokud má být tenhle můj momentální hubnoucí quest úspěšný, tak budu muset hledat kreativní způsoby, jak se svojí identitou pracovat.
Sehrálo ve vaší cestě k sebepřijetí roli třeba přátelství? To je vztah, v němž vzájemná láska není podmíněna vzhledem, na rozdíl třeba od partnerských vztahů, kde přitažlivost hraje roli.
Naopak, na mých vztazích se hodně podepsalo, že jsem majitelka nestandardního těla. Nikdy jsem se v nich necítila volně. Nejen co se týče přátelství, ale i u známých nebo u lidí, se kterými člověk žije v jednom místě. Veškeré moje vztahy k celému světu jsou tím podbarvené. Nějakými předchozími očekáváními, vědomím té specifické situace.
Někdy to bylo smutné, ale někdy to mělo něco do sebe. Je to zkušenost zvláštní a ambivalentní, protože skrze to zjistíte, jací lidé opravdu jsou. Byla to veliká škola. Je to totiž něco, co neschováte. Všichni to vidí. Jsem obézní. A na základě toho mě lidé soudí a reagují na to.
Jakým způsobem je podle vás vztah k našim tělům podmíněný společností, ve které žijeme?
Naše existence ve světě je odtělesněná, svým tělům většina lidí moc nerozumí. Máme sedavá zaměstnání a těla už tolik nepoužíváme. Bagatelizujeme je a zároveň toho po nich hrozně moc chceme. Myslíme si, že když se budeme snažit, můžeme s nimi udělat cokoli. Ale tak to není. Tělo je jakýsi čtvrtohorní živočich, který je připraven na hladomory, sbírání potravin, praní se s protivníky, divoké hromadné soulože nebo naopak na snahu vyhnout se divokým hromadným souložím. Co si má chudinka počít s tím, co se s ním snažíme dělat a jak se ho snažíme měnit. Snažím se proto přemýšlet, co je to moje tělo vlastně zač, co po něm můžu chtít, jakým jazykem ke mně mluví. Jestli ho slyším a rozumím mu.
Před pár lety jsem slavně objevila, že je dobré naslouchat, zda má tělo hlad. A pokud jíst už nechce, že je dobré mu vyjít vstříc. To mají lidé vrozené, ale porucha příjmu potravy, u mě to bylo záchvatovité přejídání, vás o to připraví. Povídala jsem si s tátou a s očima navrch hlavy jsem mu vyprávěla, že s tím mám dobré zkušenosti. Že se dokonce začala upravovat moje váha, že to tělo možná nechce být obézní. Máme totiž představu, že obézní lidé podléhají svým tělům, ale podle mě jsou ta těla úplně zoufalá, vytěsněná. Obézní člověk, který se záchvatovitě přejídá, jí z bolesti své duše. To tělo tam stojí a křičí: „Ježiš, už ne. Jdeme na procházku!“ Ale vy futrujete dál, protože je vám psychicky zle.
No, a můj tatínek, pán s rozbitým sebevnímáním kvůli svému tlustému tělu, mi říká: „No jo, ale co když chce, abys jedla. To ho přece nesmíš poslechnout.“ Ani na chvilku nezapochyboval, že potřeba těla jíst je špatná. To je signál naprosto rozbitého vztahu k tělům, který tady máme. A to nejsem jen já, to jsou statisíce lidí. Zdaleka ne jen ti tlustí.
Anna Kotvalová, 28, doktorandka a autorka
Jaký máš momentálně vztah ke svému tělu?
Aktuálně je můj vztah vůči mému tělu dost ambivalentní. Na jednu stranu jsem si docela zvnitřnila myšlenku, že mé tělo, jeho podoba, ochlupení, tuk a velikost není něco, co bych měla řešit v závislosti na někom jiném, tedy primárně mužích. Aktivně se snažím v poslední době ve svém životě odbourávat myšlenku toho, že by mělo být mé tělo krásné, a redefinovat definice a mantinely krásy. Snažím se být sama v sobě svobodnější. Je to boj na celý život, ale snažím se aktivně pracovat na tom, aby mé tělo nepatřilo mužskému pohledu ani společnosti, ale jen mně.
Na druhou stranu se aktuálně o své tělo vůbec nestarám, spíš naopak. Do mé péče o tělo se hluboce promítá můj psychický stav a aktuálně mám spíš tendenci své tělo ignorovat, až jej trestat, jídlem a stresem.
Jak se tento vztah za minulé roky či dospívání proměnil?
Myslím, že nyní jsem mnohem svobodnější. Mé tělo už není nástroj pro mužskou evaluaci. Začínám chápat, že tělo je můj domov. To jsem dřív nevnímala a hodně jsem se tím trápila. Mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu získat ke svému tělu zdravý vztah, respektive hledat někde motivaci k tomu, aby mé tělo bylo zdravé. Poslední roky je to pro mě zásadní téma. Na druhou stranu bych ale chtěla i do budoucna nějak popírat tu estetiku těl a centralitu krásy v naší tělesnosti. Ale jak říkám, je to cesta.
Vybavuji si jednu konkrétní situaci, kdy jsem šla za kamarády do hospody ve svém rodném městě a nějaký kluk na mě z auta zakřičel: „Zhubni, ty krávo.“ To pro mě bylo hodně traumatizující, připadala jsem si zneužitá.
Máš zkušenost se šikanou či diskriminací kvůli svému tělu?
Během puberty jsem docela dost trpěla na akné, na to si vybavuji hloupé a bolestivé poznámky spolužáků a spolužaček, někdy i rodinných příslušníků. To pro mě byl velký zdroj komplexů. Také si vybavuji jednu konkrétní scénu na začátku 6. třídy, kdy jsem se ve třídě přihlásila k tabuli a spolužák si všiml, že nemám oholené podpaží a jsou tam chloupky. Začal to křičet po celé třídě a hlasitě vykřikoval, že je to nechutný. Ten den jsem šla domů, a tak dlouho jsem brečela v koupelně, až mi mamka dovolila si podpaží oholit. Přestože to byl hrozně ponižující zážitek, vybavuji si, že jsem šla druhý den do školy hrozně pyšně: že dospívám v ženu, a navíc teď dělám to, co ženy dělají, aby byly krásné.
Pak jsem čelila takovým těm normalizovaným poznámkám na to, že tloustnu, od okolí a rodiny. Také si vybavuji jednu konkrétní situaci, kdy jsem šla za kamarády do hospody ve svém rodinném městě a nějaký neznámý kluk na mě z auta zakřičel: „Zhubni, ty krávo.“ To pro mě bylo hodně traumatizující, připadala jsem si zneužitá. Jenom další příklad toho, jak ženská těla nepatří ani ve veřejném prostoru jenom jim.
Co ti nejvíce pomohlo vymanit se z úzce a jasně načrtnutých požadavků společnosti na to, jak by tvoje tělo mělo vypadat?
Feminismus. Sdílení zkušeností s patriarchátem, sexualizací a misogynií s ostatními, vytváření kolektivů. Je důležité vidět, že se nejedná o osobní zklamání a traumata, ale že tyto společenské tlaky na sobě cítíme všechny. Jde o to, aktivně dekonstruovat to, co od nás společnost očekává. Jde o malá každodenní rebelství. Jde o to, společně získat moc a autonomii nad vlastními těly.
Současně ale také partneři, kteří byli feministy. Kteří přijímali a přijímají mé tělo ve všech jeho formách a velikostech. Asi s tím také souvisí nějaká osobní sexuální revoluce, které oni byli a jsou součástí, kdy jsem své tělo přestala vnímat jako nástroj mužské potěchy a vzrušení a vlastně najednou bylo zase o kousek víc mé vlastní, bylo zdrojem mé vlastní síly a potěchy, vzrušení.
Ale není to finální, přijetí přichází ve vlnách.
Jan Trejbal, 32, kuchař
Jaký máte momentálně vztah ke svému tělu?Je to vztah, který se vyvíjí. Není stabilní, každý si procházíme různými stadii. Nyní ovšem mohu říci, že se přijímám takový, jaký jsem. Našel jsem svou cestu.
Nicméně uvědomuji si, že mám nějaké zdravotní problémy, které musím řešit – a potřebuji zhubnout. Nepotřebuji ale zhubnout kvůli tomu, že bych se cítil ve svém těle nepříjemně. Kdybych neměl zdravotní problémy, tak váhu nebo postavu vůbec neřeším.
Jak se tento vztah za minulé roky či dospívání proměnil?Dříve ten vztah nebyl úplně pozitivní. Vyrůstal jsem v „tradiční“ rodině, kde se často říkalo „nejez, budeš tlustej“. Ale vyloženě ke zdravému stravování nebo sportu jsem nikdy vedený nebyl. Byl jsem oplácané dítě, které se opravdu nerado hýbalo. Tým, který mě dostal k sobě během her u nás na sídlišti, většinou prohrál.
Všechno jsem si musel najít až v dospělém životě. Zároveň jsem se sám musel přenastavit na: „Ano, jsi takovej – ale takovej jsi dobrej.“
Máte zkušenost se šikanou či diskriminací kvůli vašemu tělu?Nejvíce šikany jsem zažíval od sebe. Držel jsem brutální diety, kdy jsem během jednoho roku zhubl – a následně zase přibral – dvacet kilo.
Jsem gay, a když jsem byl mladší, nepřišlo mi, že bych si mohl nalézt partnera se 20 kily nadváhy. Měl jsem pocit, že mě každý soudí – což vůbec nemusela být pravda, ale tehdy jsem to tak vnímal. V queer komunitě je totiž ten jeden „muster“ toho „správného“ vizuálu. Upravený, vysportovaný. Dneska už jsme dál, ale před dvaceti lety tomu tak nebylo.
Kdy jste si tyto negativní pocity zvnitřnil?Mám takový okamžik, myslím, že mi bylo asi osm let. Babička mi řekla, že jsem tlustý. Do té doby mi to přišlo úplně jedno. Ale v těch 8 letech se něco zlomilo a najednou jsem měl pocit, že je se mnou něco špatně.
Jak se vám podařilo odbourat tu osobní šikanu?Nebyl jsem na to sám. Měl jsem štěstí na spoustu přátel a současného partnera. Hodně mi pomohli pochopit, že na tom, jak vypadám, není nic špatného. V podstatě dnes stojím se svým partnerem před faktem „miluji tě takového, jaký jsi – a jestli zhubneš, tak tě nechci“. (smích)
Párkrát jsem bodyshaming zažil po rande, kdy mi někdo napsal: „To mě mrzí, že takhle vypadáš.“ Ale já jsem se nad tím spíš pousmál. Pak taky třeba u babičky. „To ses teda pěkně spravil!“ je první, co slyším, když přijedu. No, díky, babi. To jsi mi pomohla. (smích) Říkáme tlustým lidem, že přibrali. Oni to asi neví.
Jak moc podle vás do vztahu člověka k jeho tělu zasahuje společnost?Myslím, že 30 % jsme my a 70 % jsou vnější vlivy. Nemyslím si, že by někdo nesnášel své tělo, pokud by mu to neustále nebylo předhazováno. Vliv společnosti také způsobil to, že jsem pak šikanoval sám sebe. Měl jsem pocit, že oni mají pravdu – že nejsem hezký a v životě nemám šanci. Shazoval jsem vnitřně sám sebe.
Vnímáte, že jste kvůli negativnímu vztahu ke svému tělu byl o něco ochuzen?Sám sebe jsem ochuzoval o spoustu zážitků. Nikdy jsem třeba nebyl na lyžáku nebo společném cyklovýletě, na vodu jsem jel poprvé ve 29 letech. Mám už sice nějakou cestu za sebou, ale třeba v plavkách se komfortně necítím dodnes.
Člověk tak ubližuje sám sobě a nemůže v podstatě žít svobodný život. Pořád řeší, co si myslí ostatní.
