O tom, když se svátky klidu a pohody promění v období bodyshamingu a nevyžádaných dietních rad.
„Letos už je to lepší, ale posledních pár let pro mě byly Vánoce peklo. Prošla jsem si anorexií, která mi vánoční svátky hodně zkazila, a tak mám k nim dodnes dost podivný a spíše odmítavý vztah. Jsou to svátky plné jídla, které jsem si roky zakazovala a odmítala jsem jíst. Pro takové lidi nejsou Vánoce svátky klidu a štěstí, ale svátky neuvěřitelného stresu, strachu a úzkosti,“ popisuje pro Refresher devatenáctiletá Anna.
Pokud máš pocit, že potřebuješ odbornou pomoc s myšlenkami kolem váhy, několik organizací či platforem můžeš najít tady.
Probouzí v lidech nenávist k vlastnímu tělu
Toxická dietní kultura zvládla pohltit i tak (pro mnoho lidí) krásné období, jako jsou vánoční svátky. Na rodinných sešlostech probíhají debaty o kaloriích, po večeři se vytahuje osobní váha na kolektivní vážení se, lidé plánují, že „od ledna už teda konečně přestanou žrát“. A ty jsi už potřetí slyšel*a štiplavou poznámku na svůj tělesný vzhled, připomínku o tom, jak jsi krásně zhubl*a, jak ses spravil*a, že jsi moc hubený*á či tlustý*á, že toho sníš málo, nebo naopak moc. Šťastné a veselé.
Vánoce jsou zároveň předzvěstí nových začátků, nových těl. Po Vánocích totiž následuje leden – měsíc hubnutí. Měsíc, kdy se za „šťastné a veselé“ začneme bičovat.
Čím jsem starší, tím je vztah k mému tělu pozitivnější. Ale pořád mám leden spojený s hubnutím a větší sebekázní.
– Eliška (31)
Anna dokázala pojmenovat nejčastější body, ze kterých dietní stres nejčastěji pramení: média a sociální sítě (které „vánoční a tradiční jídlo démonizují a v lidech probouzí strach a nenávist k vlastnímu tělu“), přátelé a rodina, tedy okruh lidí, ve kterém by se člověk měl cítit nejbezpečněji ve všech svých zranitelných polohách.
Mnozí respondenti a mnohé respondentky zároveň zmiňovali specifickou část rodiny, a sice maminky.
Máma vždy držela diety
Věta „máma vždy držela diety“ se v dotazníku, který Refresher sdílel na několika online platformách, objevuje často, „dietní mindset“ zdědili od (mnohdy) svých úplně prvních ženských vzorů. A ty je zdědily zase od těch svých – a takto až do samého počátku patriarchálního nastavení společnosti. Dietní kultura je totiž velmi vlivným nástrojem patriarchátu.
„Kultura fixovaná na ženskou štíhlost není posedlost ženskou krásou, ale posedlost ženskou poslušností. Dieta je nejsilnějším politickým sedativem v dějinách žen; tiše šílená populace je učenlivá,“ napsala v roce 1990 americká spisovatelka a feministka Naomi Wolf ve své knize The Beauty Myth.
Dietní kultura ovšem neznevýhodňuje pouze ženy. „Snažím se, abych neřešil věci, které řešit nechci, a řešil ty, které chci, ale obecné nastavení společnosti mi v tom moc nepomáhá,“ říká k hlídání tělesné váhy čtyřicetiletý Jakub. Tlaky pramenící z toxické dietní kultury ovšem nepociťují všichni ve stejné míře. Nejenom výsledky dotazníku, ale i odborné články uvádí, že takzvaný standard krásy vyvíjí nepřiměřené tlaky právě na ženy. Pochopení vztahu mezi dietními narativy a patriarchátem nám je tak pomůže snáze odmítnout a vymanit se z nich.
Dokud si rodiče nezpracují svá stará zranění, tak většinou neumí nedělat to samé svým dětem.
– Markéta (39)
Štíhlost jako vysněné přání malých dětí i dospělých
„I když jsem vždy byla poměrně štíhlá, cítím tu ‚povinnost‘ si postavu udržet, abych neztratila na hodnotě,“ říká pětadvacetiletá Romana – je si ovšem vědoma toho, že je to špatně. Vnímat, jak její tělo vypadá – a kolik váží – si začala uvědomovat už v první třídě během hodin tělocviku. Podobně to měla i stejně stará Eliška: „Od prvního stupně základní školy jsem si během sfoukávání svíček na každém narozeninovém dortu přála, abych byla hubená.“
O šíři i hloubce nespokojenosti s vlastními těly vypovídají data i online dotazník Refresheru. Váhu řeší značná část ze 122 respondentů a respondentek, kteří se redakci se svou zkušeností svěřili – nejmladším z nich je pouhých 14 let, a těm nejstarším naopak nad 50.
Situaci je možné ilustrovat i z větší perspektivy. Jen necelá půlka dětí v České republice je spokojena s tím, jak vypadá: plnou nebo částečnou spokojenost se svým tělem vyjádřilo v průzkumu O2 jen 46 % dětí. Neutrálně se ke svému tělu staví 24 % dětí a spíše nebo zcela nespokojeno je se svým tělesným vzhledem 29 % dětí. 53 % dětí navíc zažilo v reálném světě posmívání kvůli vzhledu – ve 29 % případech se jednalo o zesměšňování právě tělesného vzhledu.
K dokreslení poslouží i mezinárodní údaje. V letech 2013–2016 se v posledních 12 měsících snažilo zhubnout 49,1 % dospělých Američanů a Američanek. Zhubnout se snažilo více žen (56,4 %) než mužů (41,7 %).
Váhu navíc lidé začínají řešit již od velmi útlého věku. Z každoročního průzkumu britské organizace The Schools Health Education Unit, který v roce 2014 proběhl mezi 78 tisíci dospívajícími, vyplývá, že dvě ze tří dívek ve věku 14 a 15 let uvedly, že chtějí zhubnout. Velká část z nich přizpůsobila svým touhám po štíhlejší postavě své jednání: 17 % z nich uvedlo, že nesnídá, a každá čtvrtá (24 %) vynechávala oběd.
Znepokojující je i počet ještě mladších dívek, které jsou nespokojené se svou váhou. Více než polovina (51 %) dvanáctiletých a třináctiletých a téměř třetina (31 %) desetiletých a jedenáctiletých dívek uvedly, že chtějí zhubnout.
Psychické i fyzické zdraví
Jak píše autorka Kandi M. Stinson ve své knize, nárůst váhy je jedním z nejdůležitějších faktorů, který má vliv na sníženou spokojenost s vlastním tělem – především u žen.
Takové myšlenky na nás mohou mít zásadní dopad. Jak připomíná text britského deníku The Guardian, pocit, že jsme tlustí a měli bychom zhubnout, nás může značně omezovat, a co hůř, ohrožovat. Stigmatizace našeho vlastního těla může vést k tomu, že se budeme ostýchat cvičit, zejména na veřejnosti, vystavuje nás riziku poruchy příjmu potravy, zhoršuje naše fyzické i duševní zdraví a může i omezovat naše budoucí pracovní příležitosti.
Právě dopad na psychické – a následně i to fyzické – zdraví může být enormní. Z průzkumu z roku 2019, kterého se účastnilo 4 505 dospělých Britů a Britek, vyplývá, že více než třetina z nich se někdy cítila úzkostně nebo depresivně kvůli svému tělesnému vzhledu. Průzkum také zjistil, že přibližně 10 % žen a 4 % mužů si kvůli svému tělesnému vzhledu úmyslně ublížilo. Jeden z osmi dospělých ve Spojeném království měl kvůli tělesnému vzhledu dokonce sebevražedné myšlenky.
Rodinné sešlosti jako zkouška zdravého vztahu k jídlu
Jak v rozhovoru pro Refresher upozorňuje nutriční terapeutka Andrea Jakešová z týmu odbornic Ne hladu, právě vánoční svátky mohou být velkou zkouškou zdravého vztahu k jídlu a svému tělu. Na vině jsou i rodinná setkání, která se často pojí s bolestivým komentováním něčí tělesnosti.
V nějaké podobě je slyšel asi každý z nás. „Jsi kost a kůže, najez se.“ Nebo naopak: „Už si nepřidávej, vždyť tě takovou nebude nikdo chtít.“ Nebo jen pasivně agresivní: „Kam ty všechno to jídlo dáváš?“ Takové komentáře dokážou zkazit nejen Vánoce, ale narušit i pečlivě pěstovaný zdravý vztah k jídlu a svému tělu.
„Radím snažit se dopředu s poznámkami počítat a v hlavě si vytvořit strategii, jak se s nimi v danou chvíli vypořádáme. Klidně si připravit odpověď nebo reakci, aby člověk nezůstal zaskočený a nezačal nad tím akorát přemýšlet,“ doporučuje Jakešová.
„Když vám dlouho někdo něco opakuje, začnete si myslet, že to možná bude pravda. Ve skutečnosti to tak ale vůbec není. Často komentáře o tom, že někdo hrozně moc jí, slýchají lidé, kteří jí úplně normálně. V jídle neexistuje nic jako norma, která by stanovovala, jak má většina lidí jíst,“ popisuje.
Terapeutka dodává, že podobné poznámky často pochází od lidí, kteří sami nemají vyřešený svůj vztah k jídlu. To popisuje i Tereza (21). „Celá má rodina (od rodičů přes tetu po prarodiče) je velmi toxická ohledně jídla. Byli jako děti šikanovaní, když byli ‚při těle‘, ve své dospělosti si váhu hodně hlídají. Dávají všem najevo, že vidí, jak jí, co nosí a jak přibírají nebo hubnou,“ říká.
Tereza se svěřuje, že taková situace může být zraňující na více úrovních. „Je to pro mě těžké, protože svou rodinu miluju nade vše, ale váha je něco, s čím se tu nikdo neumí vyrovnat. Neustále je někdo na dietě, neustále něco řeší. Já jsem velikost 44, moje mamka je velikost 36–38, nosí dětské kalhoty, ale neustále si stěžuje, že je tlustá. Mám toho plné zuby…“
Součástí zdravého vztahu k jídlu je přijímání nestandardních situací – tedy být schopen se najíst ve společnosti, kde jídlo nemám pod kontrolou.
Několikatýdenní strach ze štědrovečerní večeře
Spoustu lidí jídlo, které onálepkují jako „nezdravé“, stresuje i několik týdnů před samotným Štědrým dnem. „Právě takový úlek může způsobit, že lidé začnou s jídlem zbytečně manipulovat. Když se bojí jídla dopředu, kolikrát to může způsobit, že pak nejsou schopni příjem jídla korigovat. Před Štědrým večerem raději celý den nejí, jelikož ví, že se pak bude servírovat těžké či tučné jídlo. Nebo si předem něco zakážou, a o to více na to pak mají větší chuť,“ říká Jakešová. Je tak podle ní lepší se „smířit“ s tím, že se bude servírovat i jídlo, které bude trochu nestandardní.
Někteří mohou rovnou volit „odlehčenější“ varianty. Místo cukroví z mouky a másla tvoří proteinové kuličky, místo majonézy volí jogurt, místo smaženého kapra si dají lososa vařeného na páře. Což může být v pořádku, pokud podobné úpravy nejsou motivovány strachem, ale třeba chuťovou preferencí. „Není špatně dát si do bramborového salátu místo majonézy jogurt. Ale otázka je, jestli z toho potom máte stejnou radost, jestli vám to chutná,“ říká Jakešová.
Co nutriční odbornice radí svým klientům a klientkám? Podle Jakešové je fajn si dopředu (v hlavě či přímo s nutričním terapeutem na sezení) projít, co všechno člověka čeká a situace, které žádným způsobem nezmění.
„Štědrovečerní večeře a návštěvy příbuzných zkrátka budou, to nezměníme a nemá smysl se tím stresovat. Součástí zdravého vztahu k jídlu a zdravého vnímání sama sebe je přijímání nestandardních situací – tedy být schopen se najíst ve společnosti, kde jídlo nemám pod kontrolou. To bychom měli zvládnout všichni. Pokud to v nás vyvolává příliš negativní pocity, myslím, že by bylo vhodné si o tom promluvit s odborníkem,“ vysvětluje.
Nic se nestane
Dodává, že téma „jídlo a Vánoce“ v poradně Ne hladu otevírají prakticky se všemi klienty a klientkami. „Vždy se ptám, kolik dní u nich trvají Vánoce. Pokud jsou to třeba tři dny, tak si společně probereme jídla, která v tom časovém úseku budou. A vysvětlím jim, že nemá smysl to moc řešit,“ říká Jakešová s tím, že za těch pár dní se opravdu nic nestane. „Je to spíše o chronickém nadbytku. Vůbec nic se nestane, když si to člověk dá občas,“ vysvětluje. Ovšem i pokud přes Vánoce přibereš, je to naprosto v pořádku a nic se neděje. Proč? Protože tvoje hodnota se neodvíjí od čísla, které ukazuje tvá váha.
Lidem, kteří ovšem bojují právě třeba se záchvatovitým přejídáním, radí udělat si všeho rozumné množství, které lze v pohodě sníst ideálně během štědrovečerní večeře. „Přijde mi fajn moci si užít sváteční jídla, ale asi není potřeba toho dělat obrovské hromady, které pak všichni dojídají až skoro zpruzele,“ říká Jakešová.
„Klientům také radím, aby se hlavně hned po Vánocích nevážili. Pocit, že člověk přes svátky přibral tři kila, většinou totiž pramení právě z toho, že se člověk zváží hned 26. prosince na rodinné oslavě,“ dodává odbornice.
„Běž ten řízek vyběhat!“ šeptá hlas v hlavě
I přes všechny rady a zdravý přístup k jídlu se může stát, že se Vánoce nevyvedou dle našich představ. Mohou se objevit výčitky za snědené jídlo či hlas v hlavě, který nám říká, abychom následující den šli řízek s bramborovým salátem vyběhat. Může se také stát, že Vánoce budou spouštěčem epizody „již dávno vyléčené“ poruchy příjmu potravy.
Když už se to ale stane, není třeba se hroutit. „Pokud je člověk většinu roku v pohodě, neměli bychom to brát jako nějakou dramatickou prohru,“ zdůrazňuje nutriční terapeutka.
Varuje také před negativním vlivem sociálních sítí. „Sledovat spoustu lidí, kteří každý den vypadají, že cvičí, a sdílejí všechna svá jídla, bude mít na každého vliv – a na někoho dost negativní. Ideálně bych si podobný obsah zablokovala, aby člověk neměl pocit, že jídlo a tělesný vzhled je něco, co se musí neustále řešit,“ říká s tím, že některé její klientky si během Vánoc dávají úplný digitální detox.
Právě to pomohlo i devětadvacetileté Petře: „Některé profily můžou hodně vzbuzovat pocit, že bychom se měli stravovat/chovat jinak – ‚lépe‘. Po vymazání Instagramu jsem zjistila, že je fakt v pohodě jen tak si i sednout k TV místo kilometrových procházek a svět se nezboří.“
Klientům radím, aby se hlavně hned po Vánocích nevážili.
Nastavit si hranice
Důležité je i to, abychom svými poznámkami, často bezděčnými či řečenými takzvaně „ve vtipu“, někomu neblížili. „Když vůbec neznáme kontext, nevíme, čím si daný člověk prochází, tak nekomentujme vzhled, váhu. Čím víc takových komentářů si člověk odpustí, tím více svému okolí prospěje,“ radí Jakešová.
Dodává ovšem, že pokud budeme mít (nejenom během Vánoc) pocit, že někdo z našich blízkých má k jídlu problematický vztah, je zcela v pořádku naše obavy verbalizovat. „Ale rozhodně ne komentářem u rodinného oběda. Naopak – za daným člověkem přijdu o samotě nebo se mu ozvu potom. Zeptám se, jestli je všechno v pořádku, jestli mu nemohu s něčím pomoci,“ uzavírá nutriční terapeutka.
Bez bodyshamingu a fatshamingu by se fakt žilo lidem mnohem líp.
– Petra (47)
Zazvonil zvonec
Vztah k jídlu i naší tělesnosti je pod všemi společenskými i rodinnými tlaky velmi náročné, bolestivé téma. Z tohoto koloběhu ovšem existuje cesta ven.
Anně z úvodu textu nakonec pomohla přítelkyně. „Díky ní se na letošní Vánoce dokonce i trochu těším. Vím totiž, že se vše netočí jen kolem jídla a já si Vánoce můžu užít konečně i bez stresu a výčitek,“ popsala. Svůj postoj ke svátečnímu jídlu pomalu posouvá i dvacetiletá Bára: „Snažím se sama sebe přesvědčit, že Vánoce jsou jen jednou za rok a zasloužím si jíst to jídlo, na které se celý rok těším. Zároveň, život je moc krátký na to nejíst dobré jídlo.“
A jak k myšlenkám ohledně váhy přistupují ostatní lidé?
Anežka (35) se na sebe snaží nahlížet způsobem, jakým nazírá na ostatní. „Snažím se racionálně přesvědčit, že pokud mě to u ostatních moc nezajímá, pravděpodobně to nebude zajímat ani většinu ostatních. Vnímám ostatní krásné bez ohledu na kategorii ‚váha‘. Velmi mi také pomohlo vypěstovat si určité profesionální sebevědomí a cíleně zmenšit důležitost aspektu ‚VÁHA‘ pro určení vlastní hodnoty,“ říká.
K obdobnému závěru došla i sedmadvacetiletá Martina: „Snažím se uvědomit si, že ty myšlenky jsou jen myšlenky, které nám naočkoval patriarchát. A že není potřeba jim věřit. Že všichni máme hodnotu nezávisle na tom, jak vypadáme nebo co děláme.“
Vánoční sešlosti mohou být skvělou příležitostí, jak ve svém nejbližším okolí narovnat diskuzi o tělesnosti. Neboj se promluvit, pokud ti něco vadí. Pokud to jde, zkus se svou rodinou sdílet své pocity. Nastav hranice toho, o čem se chceš nebo nechceš bavit. Možná tím pomůžeš i dalším lidem sedícím u svátečního stolu.
