Ve své hlavě má prý tendenci ženy kolem sebe shazovat. Soutěžit s nimi. „Když je mou nadřízenou žena, mám k ní menší respekt než k muži. Přestože nechci, aby tomu tak bylo. U nadřízeného muže mám vnitřní pocit, že více rozhoduje o mém osudu, jako kdybych skrytě věřila, že je kompetentnější. Zároveň kritiku nadřízeného muže beru jako dobře míněnou radu zkušenějšího, kdežto u ženy mám tendenci brát si ji osobně,“ reflektuje.
Také má tendenci vážit si spíše žen, které mají – jak sama říká – „spíše mužské vlastnosti“. Tedy vlastnosti, které společnost za mužské považuje: „chladnou hlavu“, logické myšlení, smysl pro humor, nadhled.
Veronika si internalizovala mizogynní vzorce myšlení a chování. Jinými slovy si v sobě zakořenila nenávist či předsudky vůči ženám. A není sama. Internalizovaná mizogynie se týká mnohých z nás, včetně žen, které redakci Refresheru přiblížily své zkušenosti.
Pro takové ženy se vžily pojmy jako „pick me girls“ nebo „strážkyně patriarchátu“. Podvědomě promítají sexistické myšlenky na jiné ženy, a mnohdy dokonce i samy na sebe. Kromě vzájemného shazování, souzení či srovnávání mnohdy věří, že ženám plošně chybí logické myšlení či orientační smysl, hůř řídí, jejich hlavní úlohou je výchova dětí a/nebo, že je zajímají jen šminky a drby.
Možná tomu ani samy nevěří a internalizovaná mizogynie je jen formou ochrany sebe samé v „mužském světě“. Snahou dokázat, že mě se předsudečné škatule netýkají. Já jsem jiná než ostatní holky.
Samotné označení „pick me“ ovšem může být z určitého pohledu chápáno též jako projev internalizované mizogynie. Může totiž vyznít paternalisticky a povýšeně. Při jeho užívání bychom si toho měli být vědomi. Strategie „pick me“ je zároveň podle odbornic z Gender Studies pochopitelná v rámci osvobození se od svazujících genderových rolí – v důsledku ovšem stojí genderově pestré společnosti spíše v cestě.
U Veroniky takové postoje dle jejích slov možná pramení z toho, že se dříve snažila zavděčit svým partnerům. Chyby vždy hledala jen u sebe, jako by za emoční stabilitu vztahu byla odpovědná pouze žena. „Zlobím se na ženy, které jsou ve vztahu se svým partnerem příliš ‚uťáplé‘. Přijde mi, že nejsou dost samy sebou a že nejsou pro partnera dost ‚zajímavé‘. Přitom fakt, že takovým ženám partner většinou nedá dost prostoru k vyjádření nebo jen nevidí jejich jedinečnost a neváží si jich, mám tendenci bagatelizovat,“ říká.
V závěru své výpovědi Veronika dodává ještě jednu důležitou věc, která je pro fenomén zvnitřněné mizogynie příznačná: „Projevy sexuality u žen beru jako trapné, u mužů je beru jako symbol sebevědomí.“ Cítí se trapně za každou ženu, která přijde „vyzývavě“ oblečená a otevřeně s mužem koketuje. „Okamžitě začnu shazovat její hodnotu a spojovat to s její psychikou. Říkám si: ‚Nedokáže sbalit kluka bez sexuálně explicitních narážek?‘ “ dodává.
Nerodíme se ženou, stáváme se jí
Podle odbornice Agáty Hrdličkové z organizace Gender Studies není internalizovaná mizogynie fenoménem, který by vznikal pouze v rámci jednoho života. Předchází jí tisíce let uspořádání společnosti, kdy být ženou bylo vždy hodnotově méněcenné než být mužem.
Za internalizovanou mizogynií stojí patriarchální kultura, ve které jsme vyrostly, ve které žijeme – a která nás polapila. A ze které je obtížné se vymanit. „Nerodíme se ženou, stáváme se jí,“ napsala v ikonické knize Druhé pohlaví z roku 1949 feministická myslitelka Simone de Beauvoir. Podobně se žena nerodí s mizogynními postoji. Mizogynní ženy vytvořila mizogynní společnost.
Naše smýšlení se totiž neutváří ve vakuu – naopak. Je skrz naskrz ovlivněné společností, prostředím a dobou, ve kterých se naše individuální „já“ formují. A jelikož naše společnost operuje v rámci patriarchálních struktur, dochází k tomu, že si mnohé sexistické postoje a hodnoty automaticky internalizuje (tedy zvnitřňuje) většina z nás – mnohdy nevědomky či nechtěně.
Jak uvádí ve své práci rumunská akademička Sorana-Alexandra Constantinescu: „Ženy, které se narodily do společnosti, která je jakožto ženy devalvuje, mají připravenou půdu pro internalizaci svého útlaku již od narození.“ To potvrzuje i Hrdličková z Gender Studies – podmínky, ve kterých vyrůstáme a žijeme, ovlivňují, jak silně se naše internalizovaná mizogynie projevuje, případně zda máme možnost ji rozebírat, analyzovat a zbavovat se jí.
Podle odborníků a odbornic je internalizovaná mizogynie tvořena dvěma hlavními elementy: sebeobjektivizací (neboli sebeodlidštěním) a pasivním přijímáním genderových rolí. Spoluúčast na tom nese i takzvaný benevolentní sexismus, který „laskavěji a jemněji“ ospravedlňuje zvýhodněné postavení (některých) mužů ve společnosti.
Do jaké míry se u žen zvnitřněný sexismus vyskytuje, se ovšem stěží určuje, jelikož jsou tyto tendence často bezděčné. Například studie z roku 2009 ovšem zjistila, že ženy verbalizovaly (vyjadřovaly slovy) internalizovaný sexismus v průměru 11krát v každých deseti minutách konverzace.
Odborné práce zkoumající prevalenci (převahu) internalizované mizogynie u žen pak ve svých výzkumech využívají 17položkovou škálu, tzv. „Internalized Misogyny Scale“, která měří zvnitřněné kulturní znehodnocování žen. Škála zachycuje například vyzdvihování mužských úspěchů nad ženskými, přisuzování stereotypních vlastností a chování či pociťování nepodložené nedůvěry obecně vůči všem ženám.
Agáta Hrdličková dodává, že se internalizovaná mizogynie do určité míry projevuje u většiny lidí, byť se jedná spíše o její „jemné náznaky“. „Vidíme například špatně zaparkované auto a napadne nás, že ‚to asi řídila nějaká ženská‘. Pokud navíc jako žena získáváme společenské uznání za to, že dokážeme ‚ocenit‘ podobné sexistické vtipy, pak je o to spíš budeme vyhledávat a internalizovat,“ vysvětlila pro Refresher.
Nejsem jako ostatní holky. Nebo jo?
Jak už bylo zmíněno, i redakce Refresheru provedla menší průzkum. Nevyužili jsme ovšem žádnou škálu, nýbrž dotazník, který jsme sdíleli na různých platformách, včetně našeho Instagramu. Zúčastnilo se jej celkem čtyřicet osob ve věku od 17 do 45 let. Ptali jsme se jich, zda – a jak – se v jejich vlastním chování a/nebo myšlení projevuje internalizovaná mizogynie.
Dvacetiosmiletá Anna u sebe začala projevy internalizované mizogynie (o které mluví jako o „šíleně spletité síti myšlenkových pochodů, norem a hodnot“) rozklíčovávat v posledních několika letech. „Nejde o jeden aha moment, naopak – každý den si uvědomím něco nového. Nějakou novou myšlenku, oblast, která není odrazem mého svobodného já, ale spíše toho, že jsem byla od mala socializovaná jako dívka,“ reflektuje.
Anna si na sobě všímá konkrétních projevů internalizované mizogynie téměř každý den. Podobně jako Veronika, jejíž zkušenosti byly přiblíženy v úvodu textu, popisuje, že má „konstantní potřebu s ženami soutěžit a porovnávat se s nimi“.
Tyto myšlenkové procesy vysvětluje i akademička Constantinescu, podle které ženy přejímají rasistické, ageistické nebo ableistické standardy atraktivity, internalizují je a používají je jako měřítka, podle kterých hodnotí sebe i ostatní. (Ageismus jsou předsudky na základě věku, ableismus na základě zdravotního znevýhodnění, pozn. red.)
„Ženy ve snaze dosáhnout nebo ve snaze si udržet určité standardy krásy trpí mnohem častěji než muži poruchami příjmu potravy, podstupují lékařské zákroky nebo drží drakonické diety,“ píše ve své práci. Anna tak často ostatní ženy podvědomě nevnímá jako „souputnice nebo sestry, ale jako rivalky“.
„Přemítám, kdo je krásnější, kdo je víc cool. Od útlého věku jsme vedeny k tomu, že ženy mezi sebou musí soutěžit – připomeňme například soutěže – o to, kdo je krásnější nebo kdo získá přízeň mužů. Právě ta rivalita mezi ženami mě hrozně štve. A navíc je hrozně na škodu, protože se pak neorganizujeme a nespolupracujeme na boření patriarchálních hodnot. Naopak je udržujeme tím, že spolu soutěžíme o to, kdo bude tyto hodnoty lépe naplňovat. Mimo jiné nás to odvádí od toho, co je na světě skutečně důležité,“ popisuje.
Co chceme my?
Anna si mimo to všímá, jak jsou ženy naučené posuzovat a vnímat své životy i svá těla skrze cis mužskou heterosexuální optiku: „Neuvěřitelně mě štve naše neustálá potřeba modifikovat ženská tělo podle toho, co vzrušuje muže. Ženy nejsou vedeny k tomu, aby o sobě uvažovaly jako o autonomních subjektech, ale často naopak jako o objektech mužské touhy a fantazie. ‚Ženské‘ časopisy, internetové články i populární kultura nám neustále radí, abychom se zabývaly tím, jak se co nejlépe prezentovat jako objekt.“
Dodnes si vybavuje titulky z oněch „ženských“ časopisů: „Deset způsobů, jak v posteli potěšit partnera“, „Deset outfitů, ve kterých vám neodolá“. Podle Anny ženy nikdo neučí, aby se ptaly samy sebe, co chtějí.
Od té doby, co u sebe tyto myšlenkové vzorce začala rozpoznávat, se s nimi snaží účelně pracovat – a postupně je odbourávat. Jak ale sama přiznává, není to lehké. Velkým tématem je pro ni i to, jakým způsobem kvůli těmto vzorcům přistupuje sama k sobě. Začala si uvědomovat, jakým způsobem to ovlivnilo její vztah k sexu.
„Od momentu, kdy jsem začala sexuálně žít, jsem měla pocit, že jsem tam proto, abych poskytovala sex muži. Do jisté míry jsem ve velké většině zkušeností myslela primárně na potěšení a orgasmus muže, ne na ten svůj. Na to, co on chce, co se líbí jemu. Ne na to, co chci od té zkušenosti já. Když jsem například sex nechtěla, měla jsem pocit, že musím poskytnout alespoň orální sex, protože jsem cítila, že muž má na sex právo a je mou povinností jej poskytnout. Nikdo nás ženy neučí, že sex je i o našem potěšení a orgasmu. Až od jistého věku jsem se díky jistým partnerům naučila, že sex je stejně tak o mně jako o nich,“ svěřuje se.
Zásadní změna se dle jejích slov odehrála v momentě, kdy se naučila, že sex nemusí nikomu poskytovat. „To pro mě byl obrovský emancipační moment,“ vzpomíná.
Anna se taktéž domnívá, že vzhledem k tomu, že jsme všichni od útlého dětství socializováni k tomu, abychom naplňovali jeden z genderů – tedy žena či muž –, a vzhledem k tomu, že po staletí bytí ženou či mužem mělo jasné vyznění a tyto role byly většinou vnímány jako opozitní a binární, je internalizovaná mizogynie zakořeněná v nás všech.
Mimo hranice vytyčené patriarchátem
Většina respondentů a respondentek z našeho dotazníku navíc uvedla, že mizogynní myšlenky se u nich objevují „podprahově“ a navzdory jejich opravdovému přesvědčení. Ve skutečnosti s nimi totiž nesouhlasí a brání se jim. Objevují se i přesto, že se „snaží svoje myšlení měnit a navádět správným směrem, přemýšlet férově, mimo hranice vytyčené patriarchátem,“ jak v dotazníku popsala Ema.
Vyskočí mi taková myšlenka a chci si dát facku.
Jako „pick me girls“ by se nejčastěji označily na základních a středních školách. Tehdy se pro ně „holčičí“ rovnalo „trapné“. Nenosily růžovou ani make-up a bavily se výhradně s kluky, po jejichž uznání prahly. Klíčový moment, kdy si mizogynii zakořeněnou ve svých myslích uvědomily, ale většina určit nedokáže. Pro mnohé, podobně jako pro Annu, se jednalo o postupné uvědomění.
„Nemyslím, že to byl jeden moment, spíš je to dlouhodobý proces a asi ještě nejsem na jeho konci. Tím, jak se člověk seznamuje s problematikou, začíná vnímat, že některé myšlenky jsou spíše převzaté než zevnitř,“ popsala třeba sedmatřicetiletá Kateřina. Jiné ženy se ale o fenoménu dozvěděly také díky feminismu, starším sestrám, přátelům, médiím i na vysokých školách.
Ovšem slovy Rebeccy: „Je celkom bolestivé uvedomovať si to a postupne odstraňovať tieto nánosy.“
Odkrývání mizogynních vzorců totiž může způsobit lavinu uvědomění si celé řady nepravostí, kterým jsme slepě věřili. „Zamilovávalx jsem se do žen, které měly všechno, čím jsem zdánlivě opovrhovalx – nosily make-up, femininní oblečení, nesnažily se za každou cenu působit chytře jako mé tehdejší já. Když jsem si uvědomilx, že mě přitahují ženy, mělx jsem pocit, že bych mělx k ženám přistupovat jako cishet muži – s jistou nadřazeností. Že bych je mělx ‚balit‘, detailně probírat s kamarády, že bych mělx být ublíženx a pokusit se je ponížit, když mě odmítnou,“ popsalx v dotazníkovém šetření anonym (koncovka -x nahrazuje -i či -y, pozn. red.).
Tento přístup ovšem nevnímalx jako autentický a s ženami formovalx pevná přátelství. „To, že jsem se zamilovávalx do femininních lidí, mě přimělo více se zamýšlet nad tím, zda je dostatečně respektuji – a zda respektuji sebe, když se mi někdo takový líbí,“ dodalx.
Na druhé straně čeká svoboda
Internalizovaná mizogynie stojí podle Hrdličkové v jádru genderových stereotypů. Snadno ale může vyústit k radikalismu a xenofobii. „Každodenní drobné narážky, stereotypní vtípky a absence sebereflexe může vyústit k genderově podmíněnému násilí zahrnujícímu projevy, jako je například kyberšikana páchaná dívkami na dívkách,“ popisuje s tím, že mizogynie, homofobie, transfobie a antigender hnutí jsou spolu s krajní pravicí v Česku a východní Evropě na vzestupu.
Podíl na tom podle ní nese i politická reprezentace – ať už odmítáním Istanbulské úmluvy a stejnopohlavních sňatků, či trváním na sterilizaci trans lidí. „To vše podporuje internalizovanou mizogynii v nás všech a zároveň komplikuje všechny možnosti, jak proti ní v nás samotných bojovat,“ dodává Hrdličková.
Jak popsaly takřka všechny respondentky a respondenti, odbourávání internalizované mizogynie je často běh na dlouhou trať. Nemožné to ovšem není. Prvním krokem je podle Hrdličkové z Gender Studies zjišťovat, co to vlastně internalizovaná mizogynie je. Mluvit o ní a zkoumat, jak se konkrétně u nás projevuje. Odbornice radí také číst feministické texty, poznávat diverzitu a příběhy lidí a vypěstovat si citlivost na projevy mizogynie a postavit se jim.
Jak dokazuje dvacetiosmiletá Anna, na druhém břehu dekonstrukce patriarchálních hodnot a internalizované mizogynie může čekat svoboda. „Je hrozně uspokojující odmítnout věci, které nám nevyhovují, ubližují nám, ale společnost je od nás vyžaduje,“ zakončila svou výpověď.
