S vedoucí kampaní české pobočky Amnesty International a lidskoprávní aktivistkou Žanetou Sladkou o síle diverzity, o tom, jak Češky a Češi přistupují k lidským právům, o empatii i o tom, jak bojovat proti předsudkům.
„Představuji si společnost, kde se lidé vzájemně respektují. Kde ani neexistuje slovo jinakost, protože by nebyly normy, vůči kterým by se jinakost vymezovala. Kde bude diverzita vnímána jako něco pozitivního, protože nás může rozvíjet a posouvat kupředu,“ zamýšlí se v rozhovoru pro Refresher Žaneta Sladká, aktivistka, vystudovaná právnička a vedoucí kampaní v české pobočce neziskové organizace Amnesty International, kde působí šestým rokem.
Jak byste popsala práci v neziskovém sektoru pomocí 3–5 slov?Hodně práce, odhodlání, srdce, rodina, přátelé. Všichni jsme upřednostnili snahu zasadit se o lepší svět místo vydělávání hodně peněz.
Vzhledem k tomu, jak je na neziskové organizace v české společnosti nahlíženo, mohla byste mi ve zkratce popsat, jak fungují? Jaký je jejich smysl a přínos?
To mě vždy zamrzí, protože znám zevnitř, jak fungují. I prezident Zeman se kdysi vyslovil ve smyslu, že neziskovky jsou pijavice státního rozpočtu. Neziskové organizace jsou legitimní součástí každé demokratické společnosti. Stát má omezené kapacity, schopnosti i expertízu – jsou oblasti, které není schopný pokrýt. Od toho jsou tady neziskové organizace.
Poskytují služby, které stát není schopný v takové kvalitě a za takové finance poskytnout. Jsou naprosto nenahraditelné. Například systém péče o seniory nebo hendikepované lidi by bez nich zkolaboval. Kdyby se vypnuly finance, které směřují do těchto sociálně orientovaných neziskovek, tak by velká část těchto lidí zůstala bez podpory.
Specifické postavení mají navíc takzvané „genderové“ a environmentální neziskové organizace, které lidi za uši tahají ještě více. Ty to mají ještě těžší, protože někteří lidé je vnímají jako zbytečný výdobytek doby.
My máme pocit, že to, co jsme si vydobyli, budeme mít napořád, a tím pádem není o lidská práva třeba aktivně pečovat. Podle mého ale usínáme na vavřínech.
Jak může můj podpis na Amnesty petici pomoci osvobodit aktivistu z Brazílie či Bangladéše? Jak takové petice fungují? V čem spočívá jejich síla?
Amnesty je hnutí, které působí po celém světě. To znamená, že změnu děláme skrze globální mobilizaci veřejnosti. Za jednu petici se postaví pobočky ze všech zemí, takže je pod ní podepsáno obrovské množství lidí a takto vysoká čísla pak vytváří tlak na dané autority v zemích, kde se bezpráví děje. Někdy to navíc nejsou jen petice, ale dopisy, jako v naší celosvětové každoroční kampani, Maratonu psaní dopisů. Ten tlak je pak umocněný tím, že přijde třeba 4–5 milionů fyzických dopisů. Představuji si, že když máte kancelář metaforicky zaplavenou tolika dopisy, tak je to poměrně otravné. Nejde to ignorovat.
Petice jsou ovšem jen jednou složkou našich kampaní, ty další složky už nejsou vždy tolik vidět. Například rozsáhlá advokační práce, jelikož Amnesty působí při OSN, v řadě dalších mezinárodních organizací, vyjednává s politiky, lobbuje. Vytváří i mediální tlak, protože veřejně otevíráme spoustu kauz a témat, která jsou následně v ideálním případě medializovaná. Je to i do jisté míry investigativní práce, protože si děláme vlastní výzkumy ohledně lidskoprávní situace v daných zemích.
Jak podle vás Češi a Češky přistupují k tematice lidských práv?
Myslím si, že to u nás pro spoustu lidí není pořádně ani téma. Češi mají často pocit, že jedno velké bezpráví, ze kterého jsme se dostali, už tady bylo a že teď se máme dobře a můžeme řešit už jen taková „nadstavbová“ práva. Chováme se, jako kdyby šlo o nějaký status quo, který nemůže nic ohrozit. Což je hloupost, vidíme to i v Polsku, Slovensku a Maďarsku, kde se stav lidských práv zhoršuje. My máme pocit, že se nám to nemůže stát, že to, co jsme si vydobyli, budeme mít napořád, a tím pádem není o lidská práva třeba aktivně pečovat. Podle mého ale usínáme na vavřínech.
Co se dočteš po odemknutí?
- Jak si podle Žanety stojíme ze zemí Visegrádské čtyřky.
- U čeho zpozornět – co může urychlovat negativní společenské změny.
- V čem je naše země zpátečnická.
- Do čeho by církev v sekulárním státě neměla mluvit.
- Jak můžeš i ty pomoct někomu odbourat předsudky.
- Jaká data nám chybí o realitě LGBTQI+ lidí v Česku.
- Kterou vlastnost si musíme pěstovat, pokud chceme pozitivně měnit své okolí.