Dvacetišestiletá Karolína Břinková vystudovala obor mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické a věnuje se marketingu. Čtyři roky byla zaměstnaná v korporátu, nyní ovšem pracuje pro slow fashion koncept store v Praze. Móda hrála v jejím životě roli odnepaměti, ovšem její vztah k ní se za tu dobu značně proměnil.
V sedmnácti letech zjistila, jaká je realita švadlen, které šijí oblečení prodávané v takzvaných fast fashion řetězcích. O několik let později se proto rozhodla spoluzaložit magazín Slow Femme, který se věnuje šetrnému uvažování i chování – nejen v módě. „Problém rychlé módy je od nás velmi vzdálený – švadleny, které ti ušily tričko za dolar na den, nepotkáváš na ulici, za domem nemáš skládku oblečení a v městské řece neplavou chemikálie z textilek. Celý problém je příliš abstraktní a příliš se o něm nemluví,“ zamýšlí se v rozhovoru pro Refresher.
Ano, zodpovědně, ekologicky a s ohledem na sociální aspekty vyrobená móda není pro všechny. Při jejím nákupu je důležitý nejenom vyšší příjem, případně ochota si na vysněný kousek našetřit, ale i povědomí o fungování módního průmyslu. Naší peněženkou vyjadřujeme naše postoje k tomu, jak by měl svět vypadat.
Myslím si však, že pro všechny lidi je stejný přístup k věcem, který praktikovaly už naše babičky – šetrnost. Ta začíná už samotným nákupem, tedy pečlivým a neunáhleným výběrem, následnou péčí o oblečení, od praní po zašívání dírek, a končí buď tím, že kousek pošleme dál, nebo mu najdeme v domácnosti jiné využití. Jeho vyhození by měla být až poslední možnost.
Takoví lidé jsou právě ti nejšetrnější a ve skutečnosti by měli jít příkladem nám všem. Když nemáš peníze a musíš zvažovat i nákup džínů z fast fashion řetězce, přistupuješ k nim automaticky jako k investici. Pečuješ o ně, nejdeš si za týden koupit nové, ale zašiješ je. Jsem z rodiny, kde to přesně takto dlouhá léta fungovalo. Moje babička je nejšetrnější člověk, kterého znám. A díky správné péči jí v šatníku zůstaly skutečné poklady.
Myslím, že by si lidé měli kupovat to nejkvalitnější oblečení, které jim jejich peněženka umožní. Pro někoho to může být zodpovědně vyrobená móda, pro jiného kalhoty z řetězce nebo sekáče, o kterých ví, že je bude nosit do roztrhání.
Nejlepší by bylo vůbec nenakupovat. Ale ruku na srdce, takových lidí moc není a většinová společnost by je v současném konzumním nastavení světa jako inspiraci nepřijala. Jak už jsem zmínila, svou peněženkou můžeme dát hlas firmám, které souzní s našimi hodnotami. Velkým módním hráčům je úplně jedno, že u nich ty, jako jednotlivec, přestaneš nakupovat. Mají miliony jiných. Ale menší značce může tvoje podpora opravdu pomoci. Důležité tedy není u koho nenakoupíme, ale u koho nakoupíme.
Pokud máš finance, získáš navíc možnost pocítit kvalitu a řemeslný um. Obléknout si vysokogramážové bavlněné tričko, měkoučký mohérový svetr a padnoucí vlněné kalhoty. Kvalitu přes obrazovku nepoznáš, je lepší se s věcmi seznámit všemi smysly v kamenném obchodě. Najednou ti vyšší cenovka začne dávat smysl. Pocítíš ten rozdíl. O dražší věci máme také mnohem větší tendenci pečovat – to mi přijde skvělé.
Těch důvodů je několik. Nakupování nám většinou dělá radost a finance ti ji umožní cítit konstantně. Nízké ceny oblečení a velké e-shopy navíc módu demokratizovaly, je teď dostupná všem. Nové trendy nejsou jen pro vyvolené, ale může je nosit kdokoli. Velkou roli hrají i sociální sítě a všudypřítomná reklama. Nejenom ve smyslu porovnávání se s ostatními, ale i jako nákupní inspirace.
Pak hraje roli i to, že obchodů se zodpovědnou módou je u nás stále málo, nabídka je omezená a stylově nesedne každému.
Pro takové lidi buď oblečení není vůbec důležité, mají jiné priority, a tím pádem nemají snahu hledat si udržitelnější věci, nebo je pro ně přednější kvantita než kvalita. Také jsme ztratili zkušenost s kvalitním oblečením.
Problém rychlé módy je od nás navíc velmi vzdálený – švadleny, které ti ušily tričko za dolar na den, nepotkáváš na ulici, za domem nemáš skládku oblečení a v městské řece neplavou chemikálie z textilek. Celý problém je příliš abstraktní a příliš se o něm nemluví. Alespoň ne u nás.
Co tě na rychlé módě trápí nejvíce? Pracovní podmínky lidí, kteří oblečení šijí? Dopad na planetu? Všechno dohromady?
U mě se to mění v závislosti na přísunu informací. Prvním hybatelem, který můj zájem o tuto problematiku spustil, byly určitě podmínky, ve kterých nám oblečení švadleny šijí. To mi jako teenagerce přišlo úplně šílené. Teď je pro mě důležité téma klimatické změny a v souvislosti s módním průmyslem obrovská nadprodukce oblečení, které se velmi rychle, slevám navzdory, stane odpadem na skládce. Je mi až fyzicky nevolno, když v obchodních centrech vidím přecpané štendry oblečení, které nikdy nebudeme schopni spotřebovat. Jednou se v něm všichni utopíme.
Vnímáš rychlou módu jako součást nějakých širších strukturálních problémů, které bychom měli jako společnost reflektovat či řešit?
Módní průmysl, byť se o tom příliš nemluví, je velkým hybatelem klimatické změny. Myslím, že to dokreslí pár čísel. V průběhu výrobního cyklu jednoho bavlněného trička se spotřebuje 2 700 litrů vody. To je stejné množství vody, jaké člověk průměrně vypije za 2,5 roku. Na výrobu viskózy je každoročně pokáceno okolo 70 milionů stromů.
Polyester je v módním průmyslu aktuálně nejpoužívanějším materiálem i přesto, že jsou fosilní paliva největším strůjcem klimatických změn. Až 90 % všech vyráběných oděvů obsahuje polyester, polyamid, elastan nebo acryl – materiály, které se vyrábí z ropy a jejich zhotovení je velmi náročné z hlediska produkce CO2. Odborníci odhadují, že má módní průmysl na svědomí 10 % všech světových emisí CO2 a také 20 % veškerého průmyslového znečišťování vody. Textilního odpadu je tolik, že by každou sekundu zaplnil jedno nákladní auto.
Ženy v České republice nejsou dostatečně zastoupeny v politice ani v jiných rozhodovacích pozicích, a jsou tak často vynechávány z diskuze o směřování naší společnosti. I přesto se mnoho žen aktivně podílí na přeměně světa ve spravedlivější, rovnější a lepší prostředí. Právě jejich pohled na svět, aktivismus a realitu, ve které žijeme, zprostředkováváme skrze rozhovorovou sérii
Aby se na světě žilo líp.
Vnímáš boj proti rychlé módě jako způsob, jak vyjádřit hlubší hodnoty, za kterými stojíš? Pokud ano, jaké to jsou?
Na Západě se oháníme feminismem a rovností žen a mužů, ale pak si hromadně kupujeme – nejen – oblečení, které bylo zpracované převážně ženami v novodobém otroctví. Řekla bych, že si někdy nevidíme na špičku nosu.
Zarámovala bych to do tří slov: laskavost, upřímnost a altruismus.
Řešíš udržitelnost či šetrnost i v jiných oblastech svého života?
Ano, slow fashion se rychle přehoupne do celého životního stylu. Snažím se neplýtvat – potravinami, energií, vodou. Moje rodina nikdy nevlastnila auto, věřím, že to budu mít v budoucnu stejně i já. Kromě výjimečných rodinných obědů nejím maso a jsem fakt ráda, že v domě máme kompost. Jen velmi vzácně si objednám dovážku jídla, a když už, tak se snažím najít restauraci, kde nabízí opakovatelnou REkrabičku.
Jaká je nejjednodušší cesta, jak být v oblasti módy více šetrný k planetě?
Dá se to ilustrovat skrze „buyerarchy“ neboli nákupní pyramidu. Nejdůležitější je unosit a starat se o věci, které už vlastníš. Pokud potřebuješ doplnit nějaký kousek, třeba večerní šaty, zkusíš si ho nejdřív půjčit nebo vyswapovat. Pak nastupují sekáče. Ve všech čtyřech zmíněných úrovních oné pomyslné pyramidy využíváš produkty, které už jsou na světě.
Až v posledních dvou patrech pyramidy vzniká úplně nový produkt. Buď si tu věc necháš ušít, nebo si ji zkusíš vyrobit sama. Jen tak zjistíš, jak náročná to je práce a pochopíš cenu té věci. A úplně na špičce je nákup nového oblečení.
Jak se o oblečení, které již vlastníme, starat?
Prodloužení doby nošení, způsob praní a výběr pracího prostředku mohou snížit environmentální dopad oblečení o desítky procent. Například v případě vlněného svetru až o 75 %. Na prvním místě bych zmínila fakt, že není potřeba oblečení po každém nošení prát. Kvalitní, přírodní materiály stačí vyvěsit na čerstvém vzduchu.
Oblečení peru ve studené vodě: ohřívání vody na praní spotřebuje okolo 90 % energie z celkové energie využité pračkou. Doporučená teplota vody na cedulkách oblečení určuje maximální teplotu, v níž můžeme oblečení prát a ono to ještě „unese“. Když změníme nastavení pračky z teplé vody na studenou, celková spotřeba energie se zmenší více než o polovinu, a navíc se nám jemné prádlo tak rychle nezničí. Přesto se v některých případech doporučuje zůstávat u teplé vody: při praní spodního prádla a ponožek, oblečení na cvičení či při praní ložního prádla po nemoci. Jestliže se rozhodnete i takové prádlo prát ve studené vodě, nezapomeňte přidat antibakteriální čistič.
Pračku vždy naplním. Pračky využívají stejné množství energie nehledě na to, kolik oblečení do nich dáme. Proto je lepší prát jednou za čas, zato ve větších várkách.
Sušení na čerstvém vzduchu je vždy nejlepší volbou. Teplý vzduch uvnitř sušičky snižuje pružnost prádla a nemalou měrou se tak podílí na jeho poničení; dopad jejího používání pocítí i planeta. Jeden cyklus sušičky spotřebuje 5× více energie než praní.
Pokud chceme žít v prostředí, které se nám bude líbit, které pro nás bude inspirativní a bezpečné, kde budeme chtít žít se svými blízkými, kde budeme chtít vychovávat děti, tak je potřeba, abychom se zapojili všichni.
Proč je pro tebe tak důležitá zrovna móda? Proč ses rozhodla měnit svět právě v tomto odvětví?
Téma módy a oblékání mě bavilo odmala, měla jsem k němu blízko. Když jsem pak v sedmnácti viděla norskou reality show Sweatshop Deadly Fashion o tom, v jakých podmínkách se oblečení vyrábí, bylo rozhodnuto.
Považuješ se za aktivistku?
To asi ne, to bych musela být více aktivní. (smích)
Někteří aktivismus vnímají jako prostou snahu měnit své okolí k lepšímu.
Já nevím, jak bych se oštítkovala. To, co je pro mě důležité a co se snažím dělat, je poskytovat informace a přinášet témata o módním průmyslu, o kterých se v České republice vůbec nemluví, nebo o nich ví jen určitá bublina. To ale nepovažuji za aktivismus. Se Slow Femme se nesnažíme jít nějakou radikální cestou, spíš chceme vzbudit zájem a poskytnout lidem konkrétní tipy, aby byli se svým šatníkem spokojení.
Za aktivistku se tedy nepovažuješ, ale skrze aktivity, které děláš, se jistým způsobem snažíš měnit svět. Měla jsi tuto tendenci už od dětství, nebo je to stránka, která se u tebe projevila později? Pokud později, jaké zkušenosti či životní etapy tě v tomto ohledu nejvíce formovaly?
Myslím, že nějakou verzi záchranářského komplexu jsem měla vždycky. Nejlépe to ilustruje vzpomínka z maturitního ročníku. Měli jsme třídnickou hodinu a naše profesorka nám ve vtipu říkala, co si myslí, že bude každý z nás dělat za povolání. Vyjmenovávala právníka, lékařku, biochemika a pak se zastavila u mě a říká: „No a Karolína bude zachraňovat slony v Africe.“ Tehdy mě to naštvalo, chtěla jsem i u sebe slyšet nějaké normální povolání. Ale ve finále měla pravdu.
Je podle tebe v pořádku žít sám/sama pro sebe a nijak se nesnažit měnit okolní svět k lepšímu, nebo by se o to alespoň minimálním způsobem měl snažit každý, kdo je v pozici, že si to může dovolit? I skrze drobné aktivity, jako zakročení v momentě, kdy by se stal svědkem šikany, či třeba přemýšlení o tom, jaký dopad na planetu i ostatní lidi má naše oblečení?
Myslím, že by to měl zkoušet každý den každý z nás. Malými kroky měníme prostředí, ve kterém společně žijeme. Pokud chceme žít v prostředí, které se nám bude líbit, které pro nás bude inspirativní a bezpečné, kde budeme chtít žít se svými blízkými, kde budeme chtít vychovávat děti, tak je potřeba, abychom se zapojili všichni. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Co je podle tebe nejdůležitější faktor, který může přispět ke změně společnosti, zdravější planetě či k lepší budoucnosti?
Zájem o okolí, místo, ve kterém žijeme. Spousta lidí prochází třeba parkem, náměstím, ale vůbec netuší, jak dané místo vzniklo, co se tam děje, jak se to tam jmenuje. To je podle mě škoda. Je důležité tvořit si k místům a k věcem vztah, byť třeba krátkodobý. Ten pak může ovlivnit náš způsob nahlížení na svět.
Šlo by to zevšeobecnit na celý svět? Můžeme říci, že lidé žijí na planetě, o jejímž fungování toho vlastně tolik nevědí?
Myslím, že ano. Velkou roli hraje ale i to, že jsme zavaleni informacemi. Zorientovat se v nich a věnovat jim dostatečnou pozornost je namáhavé a vyžaduje to čas. Ve finále možná stačí mít jen zájem. Nemyslím každodenní neustálé prohlížení zpráv a médií, ale ano, vědět, co se ve světě děje. To tě pak přivede k tomu hledat si další informace a v kontextu módy tě to dovede k tomu, že si třeba začneš hledat alternativní značky pomalé módy.
Už jsi několikrát zmínila informovanost – jaké knihy či dokumenty doporučuješ pro rozšíření vědomostí týkajících se problematiky módního průmyslu?
Zmínila bych film The True Cost a knihu Život na míru. V obou případech jde o reportážně-dokumentární tvorbu, která člověka pohltí. Na oblečení se pak už nebudete koukat stejnýma očima.
Jak vypadá svět, o který se snažíš? Co je ta ideální budoucnost?
V ideální budoucnosti nedojde k oteplení o 1,5 stupně Celsia.
A v kontextu módního průmyslu?
Ideální svět je pro mne velmi utopickou představou. Změn, které by bylo nutné provést, je velké množství. Od firemních cílů neustálého růstu a zvyšujícího se množství prodaných kusů po to, že my jako zákazníci bychom začali skutečně nakupovat jen to, co potřebujeme, a věděli bychom, kdo a v jakých podmínkách nám oblečení ušil.
Je potřeba vyřešit i celkovou cirkularitu oblečení, momentálně fungujeme v lineárním systému, tedy vyrob–spotřebuj–vyhoď. Zatím neexistuje uspokojivý způsob recyklace oblečení, v současnosti recyklujeme pouze 1 % veškerých oděvů, přitom jak už jsem říkala – globálně každou sekundu vyhodíme tolik oblečení, které by zaplnilo náklaďák. Ideální svět tedy pro mě neexistuje, ale je určitě důležité se k němu blížit.
Je takový svět dosažitelný?
Myslím, že ano. Pracuje se na tom. Vše jde ale extrémně pomalu v porovnání s tím, kolik oblečení stále vyrábíme.
Představ si, že máš příležitost mluvit k celé 7,753 miliardě lidí na světě. Co bys jim vzkázala?
Zajímejte se o svět, ve kterém žijete.
