S Johannou Nejedlovou o tom, kde začíná aktivismus, jak ji ovlivnil fakt, že si jako malá musela uklízet pokoj, a její bratr ne, a proč jsou v České republice slova jako aktivismus či feminismus „tak trochu zakázaná“.
Johanna Nejedlová je mimo jiné zakladatelka neziskové organizace Konsent, publicistka a členka výkonného výboru České ženské lobby. Za aktivismus, konkrétněji za snahu o spravedlivější a rovnější společnost, získala ocenění Women of Europe a server Bitch Media ji v roce 2020 zařadil mezi padesát nejvlivnějších feministek světa.
„Aktivismus pro mě znamená, že se člověk zajímá o to, co se v jeho okolí děje, a pokud má pocit, že je něco třeba zlepšit, tak se to sám aktivně snaží změnit. Aktivismus může mít nespočet forem,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher. Jaké okolnosti nejvíce formovaly aktivistickou stránku jejího bytí? A jakou roli v tom sehrál boj Hermiony Granger za práva domácích skřítků?
Spolu se spolkem Konsent, který jste založila, se věnujete prevenci sexuálního násilí a boříte mýty, které jsou s ním či se sexem obecně spojeny. Lidé často přemýšlejí nad smyslem své existence – je právě toto smysl té vaší? Vnímáte to jako své poslání?
Když jsem se rozhodovala, jestli se budu Konsentu věnovat naplno, měla jsem pocit, že je to to, co bych měla dělat. Vnímala jsem, že je tady mezera, která není zaplněná. Cítím, že je má práce důležitá a potřebná, ale nejsem si stoprocentně jistá, že je to mé životní poslání. Přece jenom jsem mileniál – my nezůstáváme v jedné práci celý život. Ale řešení rovných příležitostí žen a mužů, sociální problémy a rasismus jsou témata, která mi jsou blízká a asi se jim budu věnovat i v budoucnu. Ale kdo ví.
Takže v Konsentu neplánujete zůstat napořád?
Ne. Mám pocit, že pokud jsou lidé moc dlouho v jednom odvětví, mohou ztratit nadhled a přestat mít nové nápady. Má práce v Konsentu by neměla překročit určitý dlouhodobý horizont.
Jaké jsou tedy vaše cíle? Máte politické ambice?
Zatím u nás podle výsledků voleb není poptávka po liberální progresivní politice a nevidím tu momentálně stranu překračující 5% hranici, která by stála o člověka zastávající mé postoje. Zároveň je v politice těžké něco opravdu uskutečnit, trvá to dlouho. Čekat čtyři roky, zda se nějaká má snaha podaří, by pro mě bylo frustrující.
Pokud tedy nesměřujete do politiky, kam jinam?
Vůbec nevím. Ale nebojím se, že bych se neuplatnila.
Jaké pocity vám vaše práce přináší?
Je to různá směsice pocitů. Jedna část je pocit z dobře odvedené práce, dostává se ke mně hodně pozitivní zpětné vazby. Od lidí, kteří nás jen sledují na sociálních sítích, a píší nám, že je pro ně Konsent důležitý, že jim pomohl změnit pohled na svět nebo že jim pomohl se vyrovnat s nějakým traumatem. Ale i od těch, se kterými se potkáváme napřímo, třeba když děláme workshopy.
Ale na druhé straně narážíme i na odpor. Věci nejdou tak rychle, jak bychom si představovali, nebo jsou velmi náročné. Obzvláště v té politické rovině, když se snažíme prosadit nějakou pozitivní změnu. Nejde to tak rychle, jak bychom chtěli, jsou zde lidé, kteří to brzdí. To je frustrující. Pak se setkáváme i s lidmi, kteří přímo nesouhlasí s tím, co děláme. Píší nám nenávistné zprávy, nebo nám i volají. To beru spíše jako součást naší práce. Ne tedy vítanou součást, ale dává mi to informaci, že se dostáváme i mezi lidi, kteří s námi nesouzní. Máme tak možnost dělat osvětu i mimo naši bublinu, dělat ji tam, kde je to potřeba.
Jakou podobu má ona negativní zpětná vazba? Jak vypadají argumenty těchto lidí?
Dost často to ani nejsou argumenty, jen směsice nadávek. Občas se tedy najde někdo, kdo se opravdu ptá a argumentuje. Nedávno jsem se například vyjadřovala k argumentům pana kardinála Duky, postkoitální antikoncepci a potratům, na základě čehož mi psal člověk, který se ptal, kdy podle mě začíná život, a vedl se mnou delší emailový dialog.
