Johanna Nejedlová: Debata o feminismu v Česku stagnuje. Třeba přijde čas, kdy budu moci hrdě hlásat, že jsem aktivistka

Jaké jsou největší mýty týkající se sexuálního násilí, které ve společnosti přetrvávají?

Největší mýtus, od kterého se odvíjí většina nepochopení této problematiky, je to, že si lidé stále představují znásilnění jako nějaký násilný akt, který se stane v noci v parku. Ale realita je často jiná, v 50 % případů to spáchá partner nebo manžel, ve zbývajících 40 % někdo, koho oběť zná – šéf nebo kolega, a jen těch 10 % tvoří násilná přepadení, která se většině lidí vybaví. Od toho se odvíjí to, že lidé mají pocit, že si to oběti nějakým způsobem vykoledovaly tím, co měly na sobě, nebo tím, že s někým flirtovaly.

Máte pocit, že se to lepší?

Určitě se to lepší. Jsou na to i data. Amnesty International monitorovalo, kolik procent společnosti si myslí, že je oběť za znásilnění spoluzodpovědná. V roce 2015 to bylo 63 % Čechů, o tři roky později to bylo už jen 58 % Čechů a nyní čekáme na aktuální data. Ale když jsem byla na studijní cestě v Norsku, tak jsme se stavovali v tamní pobočce Amnesty, kde dělali ten samý průzkum. Byli z našich výsledků úplně zděšení, tam si to myslí jen 20 % populace. Takže cesta je ještě daleká.

Jaké plány máte s Konsentem do budoucna?

Už dříve jsme se rozhodli, že se trochu více zaměříme na sexuální výchovu jako takovou. Prevence sexuálního násilí je její součástí a zároveň víme, že sexuální výchova u nás není na žádné škole v nejlepší kondici, že je ji třeba zkvalitňovat. Mapovali jsme překážky, které stojí v cestě tomu, aby kvalitní byla, a vyšlo najevo, že nejvíce chybí kvalitní materiály, aby ji mohli vyučující sami adekvátně zprostředkovávat. Takže to je oblast, na kterou se nyní více zaměřujeme.

Zároveň chceme podporovat i samotné rodiče, aby dokázali v tomto ohledu své děti vzdělávat, protože škola je sice důležitá, ale nejlepší je, pokud výchova dobře proběhne už v rodině. Pro rodiče proto aktuálně chystáme knihu.

A pak se snažíme pomáhat firmám v tom, aby vytvářely bezpečné prostředí pro své zaměstnance a zaměstnankyně, a v tom, aby uměly předcházet sexuálnímu obtěžování a šikaně. Případně, pokud se nějaký incident stane, aby se vyřešil co nejdříve a měl co nejmenší dopad na tamní kolektiv. Protože z toho, co víme, je to většinou tak, že ti, kteří v práci něco takového zažijí, nevědí, na koho se mohou obrátit, neřeší to, a nakonec, když se v práci delší dobu trápí, dají výpověď. To bychom chtěli změnit.

Jak ta pomoc ve firmách vypadá? Jedná se o workshopy?

Nejdřív zanalyzujeme dané prostředí, díky čemuž získáme data o tom, co se tam děje. Na základě toho pak navrhneme konkrétní opatření a mechanismus, jak případné věci řešit a jak jim předcházet. Pak jim pomáháme se vzděláváním – nabízíme workshopy, které jsme schopni sami provést, nebo můžeme firmu naučit, aby si je zvládla dělat sama. Což mi přijde jako nejlepší a nejudržitelnější proces. To nabízíme i vysokým školám – učíme je, aby si vlastní prostředí dokázaly samy kultivovat.

Když Česko porovnáme s jakoukoli jinou západní zemí, tak je debata o feminismu hodně pozadu a skutečně stagnuje.

Kdy už spolek Konsent nebude potřeba? Jinými slovy – kdy bude vaše práce hotova?

To je samozřejmě náš největší cíl, aby naše organizace už nebyla potřeba. Asi to bude moment, kdy bude prevence sexuálního násilí zcela běžnou věcí a ve všech institucích budou vědět, že je to problém, který je třeba řešit. A zároveň budou vědět, že pokud se ho rozhodnou řešit, neznamená to, že je u nich situace špatná, ale že jsou naopak ti, kteří se chovají správně, protože se snaží o prevenci. To je totiž trochu problém. Když se o nějakém prostředí řekne, že začíná řešit sexuální obtěžování, tak to vypadá, že se u nich děje něco špatného. Ale ono se to děje skoro všude.

Dá se říct, že Konsent snad nebude potřeba, až sexuální násilí bude důležité téma pro politiky i veřejnost. Letos se téma sexuálního násilí dostalo do programového prohlášení vlády. Jsme tedy snad na dobré cestě.

Zdá se mi, že se u nás za poslední dobu příliš neposouvá feministická debata – ve veřejném diskurzu převládají stále ty samé narativy o feministkách, které nechtějí, aby jim muži otevírali dveře, a například zde chybí v podstatě jakákoli hlubší debata o intersekcionalitě. Máte pocit, že v českém veřejném prostoru probíhá dostatečně otevřená a interaktivní diskuze o povaze feminismu?

Záleží, z jakého úhlu se na to podíváme. Když Česko porovnáme s jakoukoli jinou západní zemí, tak je ta debata hodně pozadu a skutečně stagnuje. Nedávno jsme třeba mohli zaznamenat vyjádření vedoucí Úřadu vlády ČR, která zahajovala konferenci s prohlášením: „Nejsem feministka. Pojďme se bavit o rovnosti žen a mužů, ale bez feminismu.“ To by v západních zemích nebylo akceptovatelné. Protože feminismus je to, co to téma přineslo a co přináší nástroje, jak nerovnost řešit. Bez feminismu by tam paní Kotalíková ani nemohla stát.

Je otázka, zda je to tím, že jsem do toho tématu hodně zanořená a bavím se s lidmi, kteří jsou ve feminismu aktivní, ale mám pocit, že se to od doby, kdy jsem byla na základní škole, posunulo. Pamatuji si, že mi má kamarádka nadávala tím, že jsem feministka. Myslela to škaredě. Teď mám pocit, že už by to neudělala. Už je mnohem více lidí, kteří se s feminismem identifikují. Vznikly i třeba instagramové účty, které se věnují rovným právům žen a mužů. Ale určitě je před námi ještě dlouhá cesta. Myslím, že například v parlamentu není žena, která by veřejně říkala, že je feministka, i když vím o několika z nich, kteří se s tím hnutím soukromě identifikují.

Právě – mnoho lidí s feminismem souhlasí, ale spíše tak potají, veřejně to nijak nedeklarují. Čím si to vysvětlujete?

Protože odpor části společnosti k feminismu je stále příliš velký. Mají pocit, že by jim to uškodilo. Když jsme začínali s Konsentem, tak jsme k tomu přistupovali stejně tak. Všichni, kteří v tom uskupení byli, byli feministi a feministky. Vnímali jsme to jako feministickou aktivitu, ale říkali jsme si, že to nebudeme říkat nahlas, protože chceme, aby se lidé soustředili na podstatu toho problému, který chceme řešit. Nechtěli jsme, aby se tříštila pozornost, chtěli jsme, aby se lidé bavili o problematice sexuálního násilí, ne o tom, proč jsme feministky. V tu dobu ta strategie fungovala. Pamatuji si, že jsem dávala rozhovor jedné paní novinářce, která mi říkala, že je naše práce skvělá, ale že pojetí feministek je šílené. Teď jsem s ní nedávno mluvila znovu a myslím, že by něco takového už neřekla, že i u ní se obraz feminismu přetvořil. Ale stále to pro někoho může být nálepka, která odvádí pozornost jinam.

Není to škoda? Že je zde mnoho příliš opatrných lidí, kteří se k feminismu nechtějí veřejně hlásit? Není právě to jeden z faktorů, který způsobuje časté nepochopení toho, co feminismus je? Přijde mi, že se bez toho feministické hnutí neobejde.

Škoda to určitě je. A přesně, dokud víc lidí nebude ochotných říct, že jsou feministi a že jsou pro ně rovná práva žen důležitá, tak se moc neposuneme. Ale zároveň jim rozumím. I my nyní cítíme bariéry, když už na lidi zřejmě působíme jako feministická organizace. Vnímáme, že je to pro někoho překážka. Třeba ve spolupráci s těmi firmami – očekávají, že kvůli tomu nebudeme objektivní, když budeme posuzovat jejich firemní prostředí.

Stále doufám, že to znormalizuje třeba populární kultura, kterou především my mladší lidé konzumujeme. Řeší se tam feministická témata, lidé se tam jako feministi identifikují. Skrze to mohou mladší lidé pochopit, že být feministou či feministkou není problematické, ale naopak pozitivní.

Máte pocit, že se společnost posouvá ve feministických otázkách dostatečně rychle? Že se ta teorie, o které jsme se bavily, dostatečně rychle mění v praxi?

Ne, dostatečně rychle se nemění. Já bych samozřejmě chtěla, aby ten proces byl mnohem rychlejší, protože to, že je u nás vývoj v ženských právech tak pomalý, má dopad na minimálně 51 % lidí v České republice. Dennodenně je to ovlivňuje.

Myslím, že je u nás velká generační mezera způsobená přetrháním vazeb na jakákoli aktivistická hnutí minulým režimem, kdy byl feminismus dost rozprášený. Děly se zde některé progresivní věci v oblasti ženských práv, které se v tu dobu na Západě vůbec neděly, jako třeba možnost jít na potrat. Česko také bylo jednou z prvních zemí, kde bylo v zákoně rozeznáno, že může být znásilněna manželka, ženy začaly pracovat a měly dostupnou předškolní péči. Některé západní země ještě desetiletí poté de jure vyžadovaly souhlas manžela s tím, že žena nastoupí do práce… Ale většina žen v Česku s bojem za ženská práva necítila propojení. Zvlášť ta další generace po roce 1990 necítila potřebu se k hnutí za ženská práva připojit.

Cítím, že je o těchto věcech mnohem náročnější komunikovat s mojí mámou než s někým, kdo je stejně starý jako já. A právě tito lidé, kteří dospěli koncem 90. let a jsou už nyní v pozicích, kdy mají vybudovanou kariéru a mohli by o těch věcech otevřeně mluvit, zde chybí. Mám velkou důvěru v naši generaci, co se týče podpory ženských práv, protože v tu starší už ji bohužel moc nemám. Nechci říct, že zde nejsou žádné ženy, které by se o proměnu snažily, ale je jich málo.

Dá se říct, že jsou některé názory lepší než jiné? Protože často se sice argumentuje pojmy, jako je „pluralita názorů“ nebo „demokracie“, ale pokud názory někoho ohrožují svobody, práva a případně i bezpečí ostatních, možná se pak neocitají na stejné úrovni legitimity jako názory jiné.

Záleží na tom, zda je ten postoj podpořen fakty, relevantními informacemi a je v souladu s právními normami. Nemůžeme legálně hanobit něčí rasu – to není názor. Záleží i na tom, zda je to názor, který se zakládá jen na domněnce. Podložený názor je hodnotnější než ten nepodložený, který stojí pouze na dojmologii. Často v debatách cítím, že lidé mají pocit, že především v sociálních tématech může diskutovat každý, přestože mu chybí relevantní informace a své názory skutečně zakládá pouze na tom, co si myslí, nebo co slyšel od dvou lidí z rodiny, kteří taktéž nemají žádné odpovídající vzdělání či podložené informace.

Ztratila jste někdy kvůli názorové neslučitelnosti někoho blízkého?

Kolem dvaceti let pro mě začalo být důležité, jaké máme politické názory, jak se díváme na svět kolem nás a pro některé mé přátelé to buď důležité nebylo, nebo měli dokonce názor opačný. Pak už pro mě spíše nebylo zajímavé se s nimi dál bavit, protože konverzace, které se svým okolím často vedu, jsou právě o těchto tématech. A když k tomu ti lidé neměli co říct nebo jsme se kvůli tomu pohádali, tak ztrácelo význam se s nimi bavit. Ale necítím to jako velkou ztrátu, nezažila jsem například situaci, kdy se rodiny úplně rozhádaly kvůli migraci. Spíš to byl dlouhodobější a komplexnější rozdíl v zájmech.

Jak se vyrovnat s tím, pokud někdo z vašeho nejbližšího okolí nenahlíží na otázky týkající se rovnoprávnosti stejně jako vy?

Je velmi důležité s lidmi diskutovat, snažit se jim vysvětlit naši perspektivu. Ale zjišťuji, že například v rodině je to mnohem těžší než s lidmi, ke kterým nemám tak blízko. Protože od své rodiny automaticky očekávám, že bude na mojí straně, že bude mít mnohem větší pochopení. Ukazuje se, že je to spíše naopak. Jedinou radu, kterou mám, je nebýt frustrovaný, když se nám nedaří třeba v rodině najít shodu. Rodina není místo, které se dá diskutovat snadno, v rodině vás lidé vnímají jinak, navíc je v té debatě mnoho emocí.

Mám mladšího bráchu, a když jsme začínali s Konsentem, tak mu to přišlo příšerné. Napsal mi Caps Lockem na facebookovou zeď, co si to dovoluji, útočit na všechny muže. Vlastně jsem se s ním ani nepřela, jen jsem ho vyzývala, aby se o těch věcech bavil se ženami ve svém okolí. Což zafungovalo – nakonec přišel s tím, že nás jeho kamarádky podporují, že jsem měla pravdu. A nyní sdílí naše příspěvky. Přišlo mi efektivnější nechat ho přesvědčit někým jiným, než abych se o to pokoušela sama a zbytečně se rozčilovala.

Třeba přijde čas, kdy budu moci hrdě všude hlásat, že jsem aktivistka, ale mám pocit, že ten čas ještě nepřišel.

Ale co dělat, pokud ta diskuze úspěšná není? Nezbývá než akceptovat, že se naše názory neshodují, nebo je důležitá kontinuální snaha vysvětlovat svůj pohled na věc?

Záleží na tom, jak se ty konverzace daří či nedaří vést. Pokud by to mělo způsobovat, že se pokaždé pohádáte, tak je možná lepší se smířit s tím, že má někdo vám blízký jiné názory. Třeba když se se mnou chce hádat moje máma, tak jí vysvětluji, že jsme se o tom už hádaly třikrát, že se navzájem nepřesvědčíme, tak proč to dělat. Akorát budu naštvaná. Ale snažím se hledat jiné cesty – třeba skrze beletrii, která na problémy, které řeším, naráží. Třeba to pochopí lépe z toho.

Forbes i Wikipedie o vás píší, že jste aktivistka. Dokonce jste získala cenu Women of Europe v kategorii za aktivismus. Je to adekvátní popis toho, co děláte?

Záleží, jak se na termín aktivismus díváme. V podstatě jsem aktivistka, protože mám cíl, který se ve společnosti snažím aktivně prosadit. Ale velká část populace v České republice vnímá aktivismus velmi negativně – podobně jako feminismus. Když se řekne aktivismus, lidé si představí někoho, kdo se přivazuje ke stromu. I to je samozřejmě relevantní forma aktivismu, pokud nechceme, aby ten strom byl pokácený a už nemáme jinou možnost. Ale když si vás pak někdo zaškatulkuje jako někoho hysterického, radikálního a neschopného vést dialog, tak to zabraňuje tomu, aby lidé vnímali, co se snažíte říkat a dělat. Ale je to velká škoda, slova jako feminismus nebo aktivismus potřebujeme, ale máme je tak trochu zakázaná. Třeba přijde čas, kdy budu moci hrdě všude hlásat, že jsem aktivistka, ale mám pocit, že ten čas ještě nepřišel.

Část veřejnosti má problém i s občanskou společností, která s aktivismem souvisí. Vnímají ji negativně – existuje představa, že nám neziskovky berou peníze ze státních rozpočtů a nic pořádného za to nedělají. Ale občanská společnost je od toho, aby přispívala ke kvalitě demokracie, aby hlídala politiky nebo jim pomáhala tím, že jim dodává informace z praxe. Protože politici nemají tak široký aparát, aby měli specialisty na každé odvětví. Náš stát si třeba vytyčí nějaké strategické cíle a nevládní organizace mají pomáhat ten cíl naplňovat. Pochopení tohoto u nás zatím chybí. V severských zemích skoro každý posílá peníze na vybranou nevládní organizaci, protože se chce podílet na tom, aby se věci ve společnosti zlepšovaly. Vnímají to jako svou zodpovědnost.

Co tedy aktivismus znamená pro vás? Kde aktivismus začíná?

Pro mě aktivismus znamená, že se člověk zajímá o to, co se v jeho okolí děje, a pokud má pocit, že je něco třeba zlepšit, tak se to sám aktivně snaží změnit. Může to být malá drobná věc – že každý den uklidíte kolem popelnic nebo se snažíte oslovovat politiky a upozorňujete je na věci, které je potřeba pozitivně změnit, nebo v tématu, které je pro vás důležité, vzděláváte lidi kolem sebe. Aktivismus může mít nespočet forem.

Je podle vás v pořádku žít sám/sama pro sebe a nijak se nesnažit měnit okolní svět k lepšímu, nebo by se o to alespoň minimálním způsobem, například skrze aktivity, které jste popsala před chvílí, měl snažit každý z nás?

Nevím, jak se to lidem bude líbit, ale mám pocit, že jelikož v tomto světě žijeme, tak bychom se měli snažit, abychom se tady všichni měli dobře. Aby byl svět lepší místo. To si myslím, že je hlavní úkol lidí a společnosti. Dá se k tomu přispět i minimální cestou – i třeba tím, že chodíme pomáhat sousedce, která je už stará a nemůže si dojít nakoupit. Myslím, že bychom všichni měli přispívat k tomu, abychom se tady měli dobře. Ty formy jsou samozřejmě různé a různě náročné či nenáročné.

Pokud je tedy někdo ve složité životní situaci, tak samozřejmě nemám pocit, že je jeho povinnost se na toto soustředit, ale ve chvíli, kdy se máme dobře, by to měla být jedna z věcí, které se věnujeme. A pokud do toho nechceme investovat moc času, ale máme finanční prostředky, tak je nejjednodušší cesta podporovat ty, kteří to dělají za nás.

Měla jste tendenci bojovat proti nespravedlnostem už odmalička, nebo se ve vás tato stránka probudila až později?

Nebyla jsem takové to dítě, které by už od mala prodávalo své výrobky, aby vydělané peníze posílalo na záchranu želv. Ale vím, že jsem nespravedlnosti cítila už tehdy, především tedy na sobě. Třeba můj postoj k rovným právům mužů a žen je hodně podmíněný tím, že mi jako malé přišlo strašně nespravedlivé, když mi rodiče říkali, že mám mít uklizeno v pokojíčku, ale brácha nemusel, protože je přece kluk a kluci jsou bordeláři. Tyto věci, které se přímo dotýkaly mě a přišly mi nefér, vedly k tomu, že jsem vnímala nespravedlnosti způsobené rozdělenými rolemi, které se odvíjí od pohlaví. V tu dobu mi to samozřejmě přišlo mnohem nespravedlivější pro holky, ale teď objektivně vidím, že některé věci jsou nespravedlivé i pro muže.

Aktivnější jsem začala být asi na střední, pamatuji si, že jsme vedli nekonečné diskuze a hádky se spolužáky. Hádali jsme se o registrovaném partnerství, vůbec jsem nechápala, proč má k tomu někdo negativní postoj. Nechápala jsem, že mi můj inteligentní spolužák vykládá takové nesmysly. Ale můj aktivismus asi začal až s migrační krizí. Měla jsem pocit, že je potřeba se zasadit o to, abychom nějaké uprchlíky přijali, což se tedy nestalo.

Začala jsem chodit na demonstrace a jednou jsem se náhodou začala bavit s cizí slečnou v kavárně, se kterou jsme se o pár hodin později pustily do organizování debaty o migraci na Hollaru. Pak už to šlo nějak snadno. Dobrovolničila jsem s iniciativou Hlavák, na základě čehož možná vykrystalizovalo i to, že mi nepřišlo nemožné založit Konsent. Ale původně jsem chtěla být novinářka, měla jsem pocit, že to je jedna z možností, jak přispívat ke zlepšení věcí.

Takže třeba tam v budoucnu povedou vaše kroky?

Nejsem si jistá, jak moc je to možné potom, co je člověk aktivistkou v té míře jako já.

Jaká kniha nejvíce formovala aktivistickou stránku vašeho bytí?

Bude to zní vtipně a jako klišé, ale nedávno jsem přemýšlela nad tím, že mě hodně formoval Harry Potter. Byl tam vidět souboj dobra a zla i utlačování mudlů a domácích skřítků. Hermiona tam pak dokonce organizuje boj za práva domácích skřítků. Takže když na to koukám zpětně, tak myslím, že to byl opravdu Harry Potter.

Později třeba feministická literatura, která věci zasazuje do kontextu. Bell Hooks píše zajímavé knihy, nebo třeba Mýtus krásy od Naomi Wolf. Ale nemohu říct, že by pro mě některá z nich byla určující, spíše to vnímám jako rozšíření svých obzorů.

Joey Tribbiani ze seriálu Přátelé razil teorii, že žádný dobrý skutek není zcela nesobecký. Co si o tom myslíte? Může být aktivismus konán z čistého altruismu, nebo do něj vždy nějakým způsobem vstupuje ego?

Vstupuje, ale to, že z toho má člověk sebeuspokojení, je vlastně pozitivní. To je ta částečná odměna. Nemyslím si, že je něco špatného na tom, že dobré skutky děláme i z částečně sobeckých pohnutek. Pokud ty pohnutky samozřejmě nepřeváží to, co děláme. Třeba pokud teď pomáháme imigrantům z Ukrajiny, tak nemůžeme očekávat, že se budou chovat tak, jak si představujeme, jen abychom byli uspokojení. Nemůžeme očekávat, že budou vždy vděční a milí. To už je pak přílišná sobeckost, protože to děláme pro naše uspokojení, a ne proto, abychom jim poskytli pomoc. Ale když se uspokojení dostaví, tak je to podle mě win-win situace.

Jak by podle vás vypadal spravedlivý svět?

Spočívá v tom, že všichni mají možnost se realizovat tak, jak chtějí – bez ohledu na stereotypy spojené nejenom s genderem, ale i s etnicitou nebo s prostředím, ze kterého člověk pochází. To, že se narodíte například do velmi chudé rodiny v Ústí nad Labem, vás může determinovat natolik, že ačkoli jste velmi inteligentní, tak dost možná nevystudujete vysokou školu a nebudete dělat managera v důležité firmě. Když na tom budete dobře, tak budete rádi, že vůbec nějakou práci máte a že v lepším případě máte střední vzdělání. Ta síť je velmi nepropustná a benefituje lidi, kteří mají dobré zázemí. To je z mého pohledu extrémně nespravedlivé. Cílem je, aby to, kde, kdy a komu jste se narodili, neurčovalo, jaká bude vaše budoucnost.

Zároveň je důležité se na to koukat nejenom z pohledu spravedlnosti, ale i z té strany, že pro společnost je toto zakonzervování extrémně nevýhodné. Protože ti lidé se pak nepodílí na trhu práce, řešíme problémy, které jsou s tím spojené, a v tom lepším případě sice chodí k volbám, ale volí lidi s radikálními a nedemokratickými postoji.

Je takový svět dosažitelný?

Nevím, zda je stoprocentně dosažitelný, ale rozhodně jsou státy, ve kterých se tomu blíží. Třeba skandinávské země, které se rozhodly zaměřit na wellbeing a podporu všech svých obyvatel. Například v Dánsku, což je v průzkumech jedna z nejspokojenějších zemí na světě, je důležité, že lidé mají důvěru ve svou politickou reprezentaci. Vědí, že kdyby se cokoli dělo, tak se o ně stát postará. To je podle mě velmi důležité pro to, aby se lidé mohli rozvíjet. Pokud si toto stanovíme jako prioritu, tak je možné toho dosáhnout i u nás.

Představte si, že máte příležitost mluvit k celým 7,753 miliardám lidí na světě. Co byste jim vzkázala?

To je hrozně těžké. Nevím, zda bych ten svůj čas raději nevěnovala někomu, o kom bych si myslela, že je na to povolanější. Možná vše nemusím dělat já. A teď komu, že?

Ano, komu byste ho věnovala? Případně můžete lidem pouze přetlumočit myšlenku někoho jiného.

Myslím, že je naše společnost trochu zaseklá, že si lidé myslí, že svět už je prostě nějak nastavený a my s tím nic moc neuděláme. Lidé mají pocit, že žijeme v těžké situaci, kdy se každý musí hodně snažit, aby se měl lépe on sám. Ale kdybychom byli schopní se společně rozhodnout, že naše priorita je, aby se lépe měla celá společnost, tak by to šlo. V tom, když se spojíme a budeme si navzájem naslouchat, je naděje. Takže něco v tom smyslu – lepší svět je možný.

A co je pro to, aby se svět mohl zlepšit, zásadní? Je to empatie? Musíme se zkrátka více snažit vžít do pozice ostatních?

Ano, důležitá je empatie. Aby se lidé snažili porozumět tomu, jaké problémy mají ostatní. Aby je vůbec poslouchali. Často jsme uzavření a nezajímá nás to, protože to není naše zkušenost. Ale právě proto je důležité naslouchat zkušenostem ostatních lidí. Což platí pro mnoho témat.

Část společnosti nechce slyšet, jaké jsou překážky, které ženám brání v tom se rozvíjet, nebo dosahovat toho, čeho potřebují, protože s tím sami nemají zkušenost. Často to jsou muži, ale občas tento pocit mají i ženy. To naše stěžování pak vnímají jako fňukání, ale místo toho je potřeba být empatický. Naslouchat, snažit se porozumět a neshazovat zkušenosti druhých. To, že se to mě netýkalo, neznamená, že to není relevantní zkušenost. Také mám občas tendenci si o někom myslet, že je hrozná snowflake, ale je dobré se to snažit odfiltrovat a místo toho naslouchat.