Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Desítky tisíc lidí zemřely v důsledku tzv. honů na čarodějnice v Evropě mezi lety 1450 až 1750. Odhaduje se, že až 80 % obětí byly ženy. Připomeňme si jejich odkaz i jinak než zesměšňujícími karikaturami zelených postaviček s bradavicí na nose.
Od nechvalně proslulých honů na čarodějnice, které se prohnaly Evropou i Amerikou, uplynula celá staletí. Přestože se jednalo o vykonstruované procesy plné utrpení, čarodějnice se do naší kultury vryla jako pohádková ježibaba míchající lektvary v kotlíku – jako symbol „tak trochu milého“ zlodušství a legrace. Maximálně jako takový menší vroubek u našich prabáb.
Mohlo by se zdát, že „západní“ společnosti, které se pyšní „západní“ mentalitou, se pronásledování žen již nedopouští. Stačí se ovšem podívat do USA či Polska, aby nám došlo, že v ohni genderově podmíněného násilí byly hony na čarodějnice pouze jedním z plamínků. S ohledem na aktuální situaci ve světě, kdy podobné systematické pronásledování zažívají i osoby podstupující interrupci, jsou tak ženy upálené na hranicích i symbolem feminismu a boje proti patriarchální opresi.
Více než dvě století dlouhá válka proti ženám
Přestože se někdy uvádí, že hony na čarodějnice si měly celkově vyžádat až devět milionů lidských životů, jedná se o nepodložený a často vyvracený údaj. Současné zdroje uvádí většinou od 30 do 70 tisíc obětí a přes 100 tisíc vykonstruovaných procesů. Až 80 % obětí byly dle odhadů ženy – přičemž pokud byl z čarodějnictví obviněn muž, většinou byl nějakým způsobem příbuzný s podezřelou ženou.
Čarodějnice byly známy takřka všem společnostem – snad až na některé africké pastevecké kmeny s kočovným způsobem života. Jak uvádí anglický historik Robin Briggs ve své publikaci Witches & Neighbors, i u těchto kmenů se začala množit obvinění z čarodějnictví v momentě, kdy přešly k usedlejšímu způsobu života.
Hony na čarodějnice trvaly po téměř tři století, byť jimi prostupovaly velké časové výkyvy. Výchozím bodem pro propuknutí masového pronásledování skrytého nepřítele byl většinou výskyt epidemií a přírodních katastrof. Právě čarodějnice měly mít podle legend zvláštní moc škodit svému okolí. Je ovšem nutné zdůraznit, že právě slova jako „epidemie“ či „masové šílenství“ mohou vést k bagatelizaci činů a ospravedlňování pachatelů. Protože šlo především o „čarodějnice“, a nikoli čaroděje, označují odborníci tento tragický fenomén v historii termínem „gendercida“. Jedná se o složení slov gender a genocida a znamená systematické zabíjení příslušníků určitého pohlaví.
Výkyvy byly ale i prostorové – nechvalné statistice obětí v Evropě vévodí Německo, Švýcarsko a Francie. Například Španělsko, Itálie či Portugalsko se ale čarodějnickým procesům do značné míry vyhýbaly. Postup byl ale ve většině zemí podobný. Pomluvy, udání, obvinění, předvedení před soud a výslechy. Ty byly mnohdy doprovázeny krutým mučením, v jehož důsledku se většina obviněných raději přiznala. Upálena na hranici jich pak byla zhruba polovina z nich – byla přivázána k žebříku a ten strčen do ohniště. Někdy jim byla prokázána „poslední milost“ a popravčí jim přivázali na krk pytle se střelným prachem, aby smrt urychlili. Ta „šťastlivější“ půlka odsouzených pak byla zpravidla veřejně usmrcena oběšením.
Zdroj: Wikimedia Commons/volně k užití
Na vině může být i soupeření mezi katolíky a protestanty
Čarodějnické procesy mají údajně původ v křesťanství. Jejich začátky byly ale podle článku Petera T. Leesona a Jacoba W. Russe publikovaného v odborném časopise The Economic Journal poměrně zvláštní. Až do poloviny čtrnáctého století se totiž křesťanské úřady stavěly k existenci čarodějnic velmi odmítavě – v roce 1258 dokonce papež Alexandr IV. vydal kánon zakazující, aby byl kdokoli stíhán za čarodějnictví. Pak už to šlo ale jen z kopce. Úřady otočily a najednou byly čarodějnice všude po tuctech. V zájmu „ochrany“ obyvatelstva musely jednat a začalo stíhání nevinných žen, které byly mnohdy až moc chytré, chudé, plodné i neplodné, krásné i ošklivé či prostě jen někomu nepohodlné.
Jeden z prvních systematický honů na čarodějnice měl v roce 1428 začít ve švýcarském Valais. Aby byla osoba odsouzena, museli alespoň tři sousedé veřejně prohlásit, že se oddává čarodějnictví. Pronásledování v tomto městě trvalo osm let a zavražděno bylo asi 370 lidí. Zajímavé ale je, že většina z nich byli muži – sedláci. Pod tíhou brutálního mučení se postupně přiznávali například k tomu, že se stýkají s ďáblem, který jim slíbil schopnost létat výměnou za to, že nebudou chodit do kostela. Jiní se přiznali, že se mohou měnit ve vlkodlaky.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
V článku se také dočteš o:
Období známém také jako „velký hon“;
americkém Salemu;
čarodějnických procesech na panství Velké Losiny na severozápadní Moravě;
rukověti Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice);
co všechno mohlo sloužit jako „důkaz“;
mučení;
upálených ženách jako feministických symbolech – a proč bychom jejich osudy neměli znevažovat jako „součást lidové tradice“.
Až šedesát procent ze všech honů na čarodějnice se ovšem odehrálo v letech 1560 až 1700, tedy v období známém také jako „velký hon“. Malá doba ledová tehdy bujila v plné síle, vesnice zastihly kruté mrazy, povodně, krupobití – a tudíž také neúroda, inflace, hladomor a nemoci. Na někoho se to přece shodit muselo. Leeson a Russ nabízí ale další vysvětlení: mělo jít o „soutěž“ mezi evropskými katolíky a protestanty. Soutěž o to, kdo své „ovečky“ dokáže lépe ochránit před hrozivými čarodějnicemi.
Zdroj: Wikimedia Commons/Vol. I Boston: Samuel Walker & Company/volně k užití
V tomto období se odehrály také známé čarodějnické procesy v americkému Salemu, o kterých v 50. letech 20. století vznikla hra The Crucible. Silná víra v ďábla, rozepře a rivalita mezi rodinami ve vesnici v kombinaci s nedávnou epidemií neštovic vytvořily živnou půdu pro strach a podezírání. Brzy se místní vězení zaplnilo muži a ženami, jejichž jména vykřikovaly mladé dívky jako příčinu svých bolestí. Jako první byla souzena Bridget Bishop, která byla shledána vinnou a 10. června byla oběšena. Třináct žen a pět mužů ze všech společenských vrstev ji následovalo na šibenici ve třech po sobě následujících dnech, než byl soud v říjnu téhož roku guvernérem rozpuštěn.
Čarodějnické procesy v českých zemích
Na území dnešní České republiky měly být z čarodějnictví obviněny dvě osoby již v roce 1350. Žádnou z nich ale – údajně – úřady neposlaly na hranici.
Větší pozornost si vysloužily až procesy na panství Velké Losiny na severozápadní Moravě v letech 1678 až 1696. Jak uvádí autorka na oficiálním webu města Šumperk, všechno mělo začít u chudé žebračky Mariny Schuchové, která uvěřila pověře. V kostele ukradla totiž hostii, kterou chtěla donést porodní bábě Dorotě Groerové, aby jí kráva dojila více mléka. Viděl ji ovšem ministrant, který následně žaloval knězi. Incident skončil až u losinské hraběnky Angely Sybilly z Galle, rozené Žerotínové.
Jelikož hraběnka byla sama pověrčivá, pozvala na panství obávaného inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. Boblig neváhal a sestavil inkviziční tribunál. A bylo. Začal „hon na čarodějnice“. Usvědčen mohl být například každý, kdo se nedokázal na rozkaz rozbrečet, což bylo podloženo pověrou, že čarodějnice neumí ronit slzy. Jako „důkaz“ ovšem mnohdy posloužily i bradavice, mateřská znaménka či necitlivá místa na těle. Pokud vás soused udal, že se stýkáte s ďáblem, inkvizitoři přijeli k vám domů, svlékli vás, oholili a jehlou probodali každý kousíček na těle. Místo, které nekrvácelo, vás usvědčilo.
Losinský zámek se přeměnil do místa utrpení, věznění a výslechu několika desítek nevinných lidí. Na Jesenicku a Šumpersku mělo být zavražděno až 250 z nich – nejznámější obětí se stal kněz Kryštof Alois Lautner. Před smrtí měli procházet mučením palečnicí, španělskými botami i rozpálenými železy. Stejně jako všude po světě, ani zde totiž neměl inkviziční tribunál za cíl dokázat vinu, nýbrž vynutit si přiznání. Majetek odsouzených následně samozřejmě propadl inkvizitorům. Čím byla tedy osoba movitější, tím více se mohla obávat, že jednou bude nařčena z čarodějnictví.
Čarodějnice jako symbol feminismu
Jak v knize Caliban and the Witch přemítá americko-italská feministická badatelka Silvia Federici, tisíce žen by nemohly být zmasakrovány a podrobeny nejkrutějšímu mučení, pokud by nepředstavovaly výzvu pro mocenskou strukturu. Válka proti ženám, vedená po dobu nejméně dvou století, byla podle ní zlomovým bodem v dějinách, k němuž se musíme neustále vracet. Jedině tak dokážeme pochopit misogynii, „která dodnes charakterizuje institucionální praxi a vztahy mezi muži a ženami“.
Hon na čarodějnice naučil muže bát se moci žen.
Hon na čarodějnice byl i podle dalších feministických badatelek a badatelů genderově podmíněný. Za cíl měl mimo jiné ukrást ženám reprodukční práva a připravit půdu pro represivnější patriarchální režim. „To neznamená, že prosté brojení proti jednomu pohlaví má být považováno za uspokojivé a jediné vysvětlení honu na čarodějnice nebo že obvinění muži nemají být bráni v úvahu. Nicméně skutečnost, že obviněné byly v drtivé většině ženy, by měla tvořit hlavní část jakékoli analýzy zabývající se tímto tématem,“ napsala v knize Enemies of God Christina Larner.
Článek je součástí série Druhý pohled, která se dívá na historii z intersekcionálního hlediska genderu a feminismu.
Jedním z důkazů misogynní povahy honů na čarodějnice je latinsky psaná rukověť Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice), kterou napsal v roce 1486 katolický duchovní Heinrich Kramer. Ve spisu se mimo jiné uvádí, jak o čarodějnictví kázat, jaké mají čarodějnice vlastnosti, kdo je náchylnější a jak by mělo probíhat stíhání. Přičemž jasně a opakovaně tvrdí, že je to právě ontologická povaha ženství – vlastnosti ryze ženské, které stojí za původem čarodějnictví.
Zdroj: Wikimedia Commons/volně k užití
„Někteří učení muži tvrdí, že v přírodě jsou tři věci: jazyk, kostelník a žena, které neznají umírněnost v dobru ani v neřesti, a když překročí meze svého stavu, dosáhnou největších výšin a nejnižších hlubin dobra a neřesti. Jsou-li ovládány dobrým duchem, jsou v ctnostech nejvýtečnější; jsou-li však ovládány zlým duchem, oddávají se nejhorším možným neřestem,“ píše se například v VI. otázce první části díla Malleus maleficarum, které se stalo nejvlivnější a nejpoužívanější příručkou o čarodějnictví. Vliv měla prakticky zaručen, a to nejen díky jejímu autoritativnímu vzhledu. Byla to jedna z prvních knih vytištěných na nedávno vynalezeném tiskařském lisu a vyšla v ne méně než 20 vydáních, uvádí Adam Jones ve své práci.
Jakékoli vystoupení z předepsaných rolí umístilo ženě terč na záda. Není ani pochyb o tom, že tělesné i duševní stavy, které zažívaly ženy a muži je nedokázali vysvětlit, mnohdy končily s nálepkou posednutí ďáblem, hysterie či právě čarodějnictví. Jsi žena a projevuje se u tebe nemoc jinak než u muže? Jsi žena a umíš číst? Jsi žena a tvému sousedovi chcípla kráva? Jsi žena a už tři dny v kuse prší? Jsi žena a potratíš? Jsi žena? Pak se potají určitě oddáváš čarodějnictví a v kotlíku mícháš zaklínadlo na nastolení matriarchátu.
Ne všechny ženy byly ale honem na čarodějnice ohroženy ve stejné míře. Podle studie z Linköping University byly nejvíce ohroženy obviněním, stíháním a zabitím ženy středního a pokročilého věku. V mnoha procesech sice nebyl věk odsouzené vůbec zaznamenán, i přesto odborná literatura odhaduje, že 75 % z nich byly ženy po padesátce. Tedy většinou ženy po menopauze, které již nebyly plodné a zároveň byly mnohdy ovdovělé. Důležité bylo i sociální postavení, přičemž hůře na tom byly ženy chudé. Důvodů je podle badatelů a badatelek hned několik: v důsledku špatné životosprávy vypadaly starší, měly cítit větší nutkání se spojit s ďáblem kvůli finanční pomoci a mnohdy se také k magickým superschopnostem samy přiznávaly, aby svůj status „vylepšily“.
Vyšší míru ohrožení z obvinění zažívaly také ženy-léčitelky, které byly pomalu vyřazovány z lékařské praxe v důsledku nových občanských a náboženských zákonů. Tradiční léčebné praktiky, které tradičně zahrnovaly například byliny, byly nyní považovány za zákeřné čarodějnictví. Obtížnou pozici měly zejména porodní asistentky – obvinění mohlo přijít poté, co se dítě narodilo mrtvé, zemřelo při porodu či se narodilo s vývojovými vadami.
Lhostejnost historiků, která „hraničí se spoluvinou“
Federici ve své knize také tvrdí, že hon na čarodějnice měl své kořeny ve společenských proměnách, které provázely nástup kapitalismu. Rozpoutání kampaně teroru proti ženám, kterému se nevyrovná žádná jiná perzekuce, mělo za cíl oslabit odpor evropského rolnictva v době, kdy se toto společenství ocitlo pod vlivem privatizace půdy, zvýšeného zdanění a rozšíření státní kontroly nad všemi aspekty společenského života.
Přes svou důležitost byly hony na čarodějnice vyřazeny ze stránek dějin. Což, jak upozorňuje Federici, přispělo k banalizaci osudů tragicky skončených na hranici a naznačilo, že jde spíše o dějinnou událost podružného významu, nebo dokonce o záležitost folklóru. „To, že oběťmi byly v Evropě většinou venkovanky, může být příčinou dosavadní lhostejnosti historiků k této genocidě, lhostejnosti, která hraničila se spoluvinou,“ napsala autorka. Měli bychom si na to vzpomenout vždy, kdy vítáme na čarodějnicích příchod jara. Smějeme se a popíjíme u stejných hranic, na kterých byly desetitisíce nevinných žen upáleny zaživa.
Čím to, že když se hovoří o masovém vyvražďování (převážně) chudých žen, většinová společnost to stále vnímá jako příležitost k oslavám?
