Nová platforma Československo v paměti žen chce do hodin dějepisu přinést i perspektivu každodennosti. Podle vedoucí projektu Johany Jonákové by nemělo současné školství stát pouze na memorování letopočtů.
Marie V. řídila zemědělské státní statky a Jarmila Š. pracovala jako soustružnice pístních kroužků v továrně Buzuluk v Komárově. Život Hany Š. silně ovlivnilo politické věznění jejího muže, život a práce Anny K. se zase točil kolem nedostatku stavebních materiálů, zboží pro děti a potravin a jejího rozvodu v roce 1989. Jejich „obyčejné“ životní příběhy poskytují unikátní vhled do každodennosti časů minulých, přesto v hodinách dějepisu zatím nemají místo. To ve velké míře zabírají tzv. „velké dějiny“ – dějiny válek, vítězství i proher, smluv, států, vojevůdců i padlých hrdinů. Dějiny dat.
Toto tovární nastavení chce pomalu měnit projekt Československo v paměti žen, jehož cílem je představit dětem na základních školách život v Československu mezi lety 1945 a 1990 z pohledu „obyčejných“ žen. „Dějiny jsou vyprávěné především z pohledu historiků mužů. To je ale jen dílčí – padesátiprocentní – úhel. Díváme se na dějiny pohledem jen jedné poloviny lidstva. Redukujeme historii na přehled politických a vojenských událostí a chybí nám ucelený vhled,“ vysvětluje v rozhovoru pro Refresher vedoucí projektu Johana Jonáková.
Neříkám, že je možné historii vyprávět jen z pohledu malých dějin, ale určitě je důležité oba přístupy kombinovat. Děti se nemusí jen učit nazpaměť letopočty. Skrze každodennost mohou lépe pochopit, jak se lidem žilo, pracovalo, co dělali a proč se rozhodovali tak, jak se rozhodovali.
Až v poslední době se začíná mluvit i o každodennosti dějin, o tom, jak se žilo konkrétním lidem. Ženy dlouho ve velkých dějinách podle Jonákové chyběly, nebylo jim umožněno se na nich podílet. Jako by snad jejich pohled a paměť – ony „malé dějiny“ – nebyly vůbec zajímavé. „Ženy akcentují jiná témata, než když dějiny vypráví muži. Vypráví je z pohledu těch, kteří se ne vždy účastnili procesu rozhodování,“ popisuje.
Prvotní myšlenka za projektem byla, že je nutné uchovat „ženskou paměť Československa“. Její zachování je podle Jonákové důležité pro pochopení, proč se různé věci vůbec dějí, jak je to možné – a třeba i pro schopnost argumentovat, proč by se to dít nemělo. „Nyní by se taková nutnost dala vztáhnout například k aktuálním debatám o potratech,“ dodává.
Svět není černobílý, milé děti
Pomocí „ženského“ pohledu se dostáváme do malých dějin, do každodenního života a s ním spojených starostí i radostí. Projekt stojí na rozhovorech, které byly natočené na konci 90. let a na začátku tisíciletí a které má nezisková organizace Gender Studies ve svém archivu. Nahrávky zachycují životní zkušenosti a názory žen narozených v letech 1920 až 1960.
„Hledali jsme příběhy skutečně normálních žen. Nebyly to politické funkcionářky, intelektuálky, disidentky. Šli jsme zkrátka za obyčejností. Cílem bylo ukázat, co ženám socialismus v rámci emancipace přinesl, ale také, co jim permanentně vzal. Proč stále část obyvatelstva tak teskní po době komunismu, když to bylo všechno špatně. Nejedná se o adorování nebo zpochybňování, pouze ukázání jiné perspektivy. Děti by měly vědět, že svět není černobílý,“ dodává Jonáková a zmiňuje jako příklad paní Marii, která měla možnost studovat, a v 50. letech tak měla slušně rozjetou kariéru na vysokém manažerském postu v zemědělství.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jaký byl hlavní výzkumný cíl projektu.
- Co by mělo být úkolem současného školství.
- Jaké příběhy žen může člověk díky projektu poznat.
- Co tyto příběhy mohou dětem přinést.
