Francouzské drama Love Me Tender získalo na queer filmovém festivalu Mezipatra hlavní cenu za nejlepší celovečerní film. Nesmlouvavé radikální dílo nás pouští do života dvou lidí, kteří sdílejí dítě, ale jejich cesty šly odlišným směrem.
Dvouhodinový snímek Anny Cazenave Cambet Love Me Tender vypráví příběh Clémence (Vicky Krieps), jejího manžela (Antoine Reinartz), se kterým již nějakou dobu nežije, a jejich syna Paula (Viggo Ferreira-Redier). Zpočátku vidíme hezký vztah dvou lidí, kteří se rozhodli jít každý jinou cestou, ale na výchově se shodnou a vše funguje v pořádku. Než se Clémence rozhodne říct manželovi novinku ze svého života, a to, že nyní randí se ženami. V tento moment nabere děj diametrálně odlišnou flow a vše se od základů rozpadá.
Jakou roli hraje ego
Bezproblémové střídání syna v páru se najednou stane hlavním problémem a sledujeme jeho vývoj po celou dobu děje. Nahlížíme na manipulaci synem ze strany otce a postupné hledání dalších neexistujících důkazů proti Clémence. Otevírá se téma sexuálního zneužívání dítěte ze strany matky a další nevhodné chování, které otec předává orgánům moci a staví tak Clémence do role matky, která není schopna se o syna postarat. Pozorujeme zraněné ego, které neustálo odmítnutí, nebo homofobii v přímém přenosu?
Ze snímku není zřejmé, jak tuto situaci muž vnímá, přeci jen, jde o vyprávění ze strany Clémence. V tomto případě za něj mluví spíše činy. Žádá soudy o svěření syna do výhradní péče, tahá do situace právníky, centra pro rodiny s dětmi, kamarády, kteří mají posvětit, že Clémence není schopná se o syna starat a dokazovat, že se s ní syn vídat nechce.
V ději nahlížíme také na ohledávání vlastní identity skrze novou éru života. Clémence, která do této chvíle randila jen s muži, okusuje život datingu, nezávazného sexu, ale také sebepoznání. Píše knihy, chodí plavat a užívá si sama sebe. Pozorujeme extrémní vyrovnanost někoho, kdo se ztotožnil sám se sebou, ale okolí si na to stále nezvyklo. Střídání bytů a míst, kde přespává, aby mohla psát o tom, co se jí děje v životě a jaké má pocity.
Díra v sociálním systému
Když přijde na přednes to, zda se Clémence zvládne o syna postarat, řeší se její sexuální orientace, to, kde žije, dokonce jakou má práci a jaké práce se vzdala. Opuštění stabilní práce právničky, kterou do té doby vykonávala, se stává jasným terčem pro posuzování, zda bere život, tudíž starost o syna, lehkovážně nebo ne. Divácky je tahání s orgány moci až frustrující. Věci, které by měly fungovat, ať už jde o odvolání se, podání stížnosti, pozitivní posudek psychologa, nic z toho nefunguje.
Clémence je ale vytrvalá a neustále o syna bojuje. Ať už jde o jakoukoliv možnou strávenou chvíli s ním. Obětuje své věci, vztahy a cokoliv, co stojí v cestě, jen aby se synem mohla trávit čas. Diváctvo neustále čeká na zlom a happyend, o který všichni stojíme a říkáme si, že určitě přijde. V tomto snímku se ale nic takového nekoná.
Podprahově snímek boří genderové stereotypy a to, jak se díváme na ženu, pokud se rozhodne žít vlastním životem po nevydařeném manželství s dítětem, oproti tomu, kdyby se jednalo o muže. Více se útočí na její úmysly, mentální vyrovnanost, jakou má práci a úsudek.
Hlavní hvězda snímku Vicki Krieps je v této roli naprosto autentická. Když se role queer osoby ujme někdo s heterosexuální orientací, vždy můžeme čekat lecos, včetně kritiky autenticity nebo toho, jak si heterosexuálové*ky queer lidi představují. Tady ale kritika není na místě. Krieps je ve snímku natolik uvěřitelná, že jsem si sama hledala, jakou sexuální orientaci skutečně má.
Kam na film vyrazit
Na film můžeš jít během festivalu Mezipatra v Brně nebo během Festivalu Francouzských Filmů, který startuje 20. listopadu v Praze, Českých Budějovicích, Hradci Králové a Ostravě nebo od 21. listopadu v Brně.
