Zúčastnili jsme se 29. mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, během kterého jsme viděli hned několik filmů. Český dokument Jana Strejcovského nám naservíroval pohled na současné umění a hodnotu uměleckého díla. Ale jaksi zapomněl na ženy.
Jan Strejcovský, režisér a příležitostný herec, stojí za novou českou aukční „komedií“ Má to cenu!?, která měla premiéru na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a získala v sekci Česká radost ocenění za originální přístup. Dokument nám v hodinu a půl dlouhé stopáži prezentuje příběhy tří umělců různých generací. Věnuje se tématu hodnoty uměleckého díla, satiricky nahlíží na bizarnosti, které na lokálním trhu se současným uměním najdeme a nakonec dává do konfrontace různá názorová spektra, emoce, vkus, pověst, čas i trendy.
Kam se poděly všechny ženy
Když před premiérou dokumentu na pódium v hlavním sále dorazil štáb filmu, do očí mě bila jedna zásadní věc. Z třinácti lidí byl poměr mužů a žen 12 ku jedné. Jediná žena, která byla součástí týmu, působila jako fotografka a na samotném dokumentu se tedy nepodílela tolik jako její mužští kolegové. Složení týmu je v rukou režiséra, proto jsem čekala, zda se také propíše do díla samotného, nebo jestli půjde o vyvážené příběhy alespoň na plátně. K mému ne tak velkému překvapení jsme se onoho vyvážení rozhodně nedočkali.
Tři generace umělců. Tak sám Jan Strejcovský popisuje vyváženost, která je v dokumentu zastoupena. Lidé se tak mohou ztotožnit s různými postavami, protože mají rozdílný věk, přístup k životu nebo dokonce hodnoty. Na co ale režisér zapomněl, je doplnit do příběhu nějakou ženu, aby se s dokumentem mohly ztotožnit i ony. Nebo se vracíme k pravěké myšlence, že pole umění patří dominantně jen mužům?
Mimo umělců se v dokumentu každopádně objevují také galeristé, sběratelé a kritici umění. V tomto případě v zastoupení opět jedné ženy. Asi tato matematika vychází i ze složení členů štábu. Otázkou tedy je, zda jde o záměr, nebo nevědomé nezahrnutí ženského hlasu.
Kdo dnes tvoří současné umění?
Co v dokumentu naopak uvidíš? Hlavními protagonisty a již zmíněnými umělci tohoto díla jsou Daniel „Dante“ Hartl, Epos 257 a Jiří David.
Dante v dokumentu zastupuje „nejnovější krev“ na současné umělecké scéně. Absolvent pražské UMPRUM, který se věnuje především postkonceptuální tvorbě, experimentu s netypickými materiály a jejich vlastnostmi, nás během sledování pustí do svého ateliéru, ale také k tvorbě a přípravě jednoho z jeho uměleckých děl. Ve spolupráci se sběratelkou umění, galeristkou a spolumajitelkou DSC Gallery Olgou Trčkovou, umělecká díla konzultuje a vytváří tandem, který společně velmi dobře funguje.
Epos 257 je generačně uprostřed. Vizuální umělec, rovněž absolvent pražské UMPRUM, bývalý člen umělecko-aktivistického uskupení Ztohoven a současný doktorand AVU v Praze svými intervencemi často cílí na citlivá společenská témata a opakovaně se dotýká tematiky veřejného prostoru. V dokumentu se jednoznačně jedná o nejhlasitější a nejkontroverznější článek tohoto tria. Ať už se jedná o poukazování na třídní rozdíly, zpochybňování exekučního systému nebo trhu s uměním.
Jiří David je z této trojice nejstarší. Na umělecké scéně se pohybuje od druhé poloviny 80. let a patří k vůdčím postavám utváření postmoderny v české kultuře. V jeho výčtu uměleckých děl najdeme malbu, objekt, fotografie, public art nebo i performance. V dokumentu pozorujeme jeho přístup k tvorbě i prodeji děl, ale i úzkou spolupráci s galeristou a jednatelem Artefinu René Rohanem.
Příběhy těchto tří umělců se vzájemně proplétají. Pojítko mezi nimi je jednoznačně jejich neotřelý přístup a určitá provokace, kterou prezentují skrze svá umělecká díla i vlastní prezenci. Ať už jde o politicky angažované umění, které je na hraně s vandalismem, přeměnu exekucí zabavené želvy v umělecké dílo nebo ultrazvuk nenarozeného dítěte, ze kterého vznikne unikátní vitráž.
Odkud tečou peníze
Umělce bychom měli, kdo ale všechno to umění kupuje? Kromě již zmíněné Olgy Trčkové se dokument soustředí na kontroverzní a známé sběratelské tváře, jako je Robert Runták, manželé Pudilovi nebo Zdeněk Sklenář.
Robert Runták je na poli umění jedno z nejvíce kontroverzních jmen, a to především díky tomu, kde peníze, které investuje do umění, získal. Zakladatel olomoucké Telegraph Gallery a ředitel exekutorského úřadu v Přerově již před několika lety prohlásil, že chce spojit umění a byznys, a očividně se mu to daří. Pomineme-li jeho odpůrce a odpůrkyně, mezi které můžeme řadit i Epose 257, který v dokumentu velmi hlasitě, až konfrontačně vyjadřuje, že rozhodně záleží, odkud peníze, které platí umění, jsou a že ty od Roberta Runtáka by si nikdy nevzal.
Dokument nás několikrát dostane do situace, že vlastně sami nevíme, zda nás původ peněz, které umění platí, zajímá, či nikoliv. Umělci a protagonisté sami na toto téma mají poněkud rozporuplné názory. Zatímco Epos 257 stojí na hranici vlastního živoření, jen aby hájil a naplňoval své hodnoty, Jiří David se k této otázce staví spíše pragmaticky.
Bere současné umění ještě někdo vážně?
Spousta lidí určitě ano, nicméně tento dokument současné umění staví spíše do role grotesky. Aukční komedie, jak režisér dílo sám popisuje, zde splňuje všechny prvky a aspekty toho, jak si ji jen dokážeme představit. Během premiéry byl sál naplněn smíchem, u kterého si nejsem jistá, nakolik byl od srdce a nakolik se diváctvo smálo pouze absurditě některých situací.
Výsledkem jsou rozporuplné emoce. Pobavení a částečné znechucení, ale ne tím, jak je dokument zpracován, ale spíše situací, kterou popisuje. Cena za originální přístup je rozhodně na místě a pokud hledáš něco, u čeho se pobavíš, tak tento dokument je to pravé.
Do českých kin vstoupí dokumentární snímek už 20. listopadu.
