Před 20 lety by nám fakt, že na festivalu vystoupí hudebník, který oslavuje Hitlera a obhajuje extremistickou ideologii, přišel jako naprostý nesmysl. Letošní plánovaný koncert Kanyeho na Rubiconu však až tolik lidí ze židle nezvedl.
Právě naopak, až příliš mnoho lidí protestovalo více proti jeho zrušení. Nacismus u nás i ve světě pomalu proniká za různých podporovatelů do popkultury i dalších sfér a možná nám už díky tomu nepřipadá tak děsivý jako dřív. Zapomínáme přitom, co vše Hitlerův režim způsobil a svým způsobem podporujeme jeho glorifikaci. My jsme se na tento fenomén rozhodli zaměřit a přizvali si i tvůrce podcastu Přepište Dějiny, aby nám o něm řekli více.
Na začátek je určitě nezbytné si dát malé opakování z hodin dějepisu a připomenout si, co vlastně nacismus je a co vše ve společnosti napáchal. Jedná se o politickou ideologii založenou na představě o nadřazenosti německé árijské rasy nad ostatními národy. Čerpá především z evropského rasismu a moderního antisemitismu, který se začal šířit už na konci 19. století.
Spojen je především s postavou Adolfa Hitlera, který svou vizi poprvé popsal v knize Mein Kampf. Od roku 1925 do léta 1945 se prodalo přes 12 milionů výtisků a byla přeložena do více než tuctu jazyků. V knize Hitler propagoval klíčové prvky nacismu, fanatický antisemitismus, rasistický pohled na svět a agresivní zahraniční politiku zaměřenou na získání tzv. Lebensraum (životního prostoru) ve východní Evropě. Ten byl v kontextu nacistické ideologie chápán jako právo Německa na expanzi a získání nového území pro německý lid.
Ve spojení s německým diktátorem samozřejmě není nejhorší to, co napsal, ale to, co on a jeho ideologie napáchali. Hitlerovo systematické pronásledování a vyhlazování Židů dostalo v obecném povědomí označení holokaust, v hebrejském kontextu pak stejné události popisujeme výrazem šoa. Důležité je zdůraznit, že šlo o plánovanou a systematickou genocidu. Podle dostupných záznamů měl holokaust na svědomí životy více než šesti milionů evropských Židů.
Čisté zlo
Vše začalo protižidovskými opatřeními v Německu, známé jsou především Norimberské zákony vydané v roce 1935. Ty se však začaly rozrůstat a vyvrcholily tzv. konečným řešením židovské otázky, jehož plán byl připraven na konferenci ve Wannsee roku 1942. Židé byli v Německu a dalších evropských zemích sváženi do koncentračních táborů. Určitě ti něco řeknou názvy jako Osvětim-Březinka, Treblinka, Belzec, Chelmno, Sobibor či Majdanek. U nás je pak nechvalně proslulý Terezín.
Umírali nejen ve speciálně navržených plynových komorách, ale i v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek. Nesmíme však zapomínat, že se Hitlerův režim soustředil i na další menšiny. V táborech umírali i tělesně a mentálně postižení, homosexuálové či Romové. Ti byli například u nás sváženi do tábora v Letech u Písku, kde zemřelo 327 lidí, z toho 241 dětí.
Když jsme si už připomněli, že nacismus má na svědomí miliony životů těch, které cíleně vyhlazoval, a další miliony mrtvých, kteří se stali oběťmi druhé světové války, je nám asi všem jasné, že rozhodně nejde o ideologii, které bychom měli přát návrat, nebo kterou bychom měli jako společnost oslavovat.
Proč má tedy nacismus pořád tak velké slovo nejen v popkultuře? Na to i další postřehy jsme se zeptali historiků Michala Stehlíka a novináře a publicisty Martina Gromana z Přepište dějiny.
Čím si podle vás můžeme vysvětlit, že mladou generaci nacismus fascinuje? Proc je to pro nás stále tak přitažlivé téma? Jde o zvědavost nebo něco jiného?
MS: Ono patrně nejde jen o mladou generaci. Když si uvědomíme, že jsme nejméně čtyři
generace vzdáleni od konce druhé světové války, tak jistá fascinace prostupuje objektivně i
více. Samozřejmě jasné odmítnutí zjevného zla spjatého s nacismem měla
nejsilnější generace, jež zažila toto období.
S odstupem času slábne přímá paměť a mnoho aspektů dostává nové a jiné role. O jisté fascinaci svědčí i množství dokumentů na televizních kanálech, a ty sleduje především střední a starší generace. Nacismus v sobě koncentruje fascinaci zlem v mnoha podobách. Vůbec nemusí jít jen o zvědavost. Ale vlastně je to více otázka pro psychologa…
MG: Otázkou už je, jak definujeme pojem fascinace. Používání symbolů nebo opakování
některých gest, pozdravů a podobně může svědčit třeba o hlouposti nebo o nevhodném
humoru (ostatně, v kolika komediích je nacismus zesměšňován právě pro svou exaltovanost), ale to pořád nemusí být fascinace. Rozhodně ne obsahem fašismu či nacismu jako ideologie. Ti, kteří zdvihají pravici většinou o samotné ideologii mají jen velmi kusé povědomí.
Zmínili jste, že nejde jen o mladší generace, ale můžeme u nich registrovat nějakou změnu? Jsou méně nebo více citlivé na témata spojená s nacismem?
MS: Každá generace si nese tak trochu svou paměť, nepřenášíme tak docela paměťové
vědomí jako jakousi historickou konzervu, kterou děd předá otci a otec synovi nebo matka
dceři. Tak to není. Paměť se navíc aktualizuje a vstupují do ní nové aspekty spojené
s dnešními výzvami.
Nacismus bude dle našeho názoru stále výraznou stopou, jen se například podívejme, jak se aktualizoval po vpádu Ruska na Ukrajinu, jak se příklady a srovnávání s nacismem a válkou objevila od veřejného prostoru po internet. Nemyslíme, že je tam menší citlivost, možná spíše nepředstavitelnost, co ten režim obnášel, ať již jde o holokaust nebo genocidu na východě.
Proč podle vás dnes některým lidem nevadí používat nacistické odkazy v meme kultuře, módě nebo hudbě? Nejde o jejich zlehčování?
MS: Je to jakými „temný magnet“, který může přitahovat, aniž by daný nositel znaku nacismu vnímal, že za tím znakem je např. genocida. Ale ani toto „nevědomí“ opravdu neomlouvá – a abychom to řekli jednoznačně – jde v tomto případě o zlehčování. Ať již úmyslné, nebo z nevědomosti, hlouposti nebo neznalosti.
MG: Tito lidé tu byli ale vždycky, počínaje vlastně nacisty samotnými po válce. Od příchodu
této ideologie zde byli lidé, které lákala ta estetika, siláctví, vyhrocení se proti někomu jinému, okultismus napojený na nacismus a co já vím co ještě. Ale co se možná mění, je míra tolerance. Míra toho, jak lidé zaujaté nacismem projeví své sklony ve veřejném prostoru, je dána těmi ostatními, jejich tolerancí, nepochopením, laxností.
Zapomíná česká společnost na hrůzy spojené s nacismem? Nebo je možná vytěsňuje?
MS: Česká společnost si nese poměrně silně paměť na období okupace. Stále jsou viditelné památníky v Lidicích, Terezíně, na Ploštině nebo nově v Letech u Písku. Navíc, veřejný prostor z hlediska paměti protektorátu docela viditelně ovládl příběh parašutistů a likvidace Reinharda Heydricha. Stejně tak připomínky konce války v roce 2025 rozhodně nebyly neviditelné. Takže ta paměťová stopa tady je. Naopak, po desetiletí jsme spíše vytěsňovali události jara a léta 1945, kdy se odehrávalo masové a veřejné násilí ze strany Čechů na Němcích. Tam máme stále ještě bílá místa v obecné paměti.
MG: Spíš bych řekl, že nám chybí srovnání v tom, co a jak si pamatujeme. Vidíme své
odbojáře, své padlé, svůj protektorát, ale když se podíváte jinam po dnešní Evropě Podívejme se, jakou paměťovou stopu vepsala druhá světová válka do paměti běloruských,
ukrajinských, pobaltských, polských rodin.
Jak svou druhoválečnou minulost pojímají nebo vytěsňují Slováci, Maďaři, Rumuni, Rakušané… A to nemluvíme o prožitku války třeba ve frankofonním prostředí, nebo ve Skandinávii, či třeba v Nizozemsku, které dokonce prožívalo částečně hladomor… Nemluvě o prožitku konce války v samotném Německu. Všude jsou to vlastně dost odlišné prožitky a teprve v tom celku vidíme náš příběh v kontextu.
Kde leží hranice mezi zájmem o historii a glorifikací podobných témat?
MS: Hranice je jasná. Zájem zrovna o toto období by měl být zároveň spojen s kritičností a
vědomím, že se zajímám či dokonce analyzuji zločineckých systém a hnutí. Překročení
hranice směrem ke glorifikace je pak vzývání některých vlastností režimu nebo učení jako
následováníhodné.
Hraje v tom svou roli i specifická estetika toho hnutí, kdy mnohdy ti, kteří vzývají tuto estetiku, necítí za ní ony hrůzy, jejichž byla součástí. Jakoby ji vytrhávají
z dobového kontextu, ale on tam ten kontext vždy je. Obecně není tak složité odlišit zájem a glorifikaci. Prostě nesmí dojít k překročení hranice směrem k nějakému ztotožňování.
MG: Ano, zájem o historii zrovna tohoto hnutí by měl vést právě směrem od glorifikace ke
kritice.
Příkladem může být nedávná kontroverze ohledně vystoupení Kanyeho Westa v Bratislavě. Koncert byl nakonec zrušen ale vyvolal velkou vlnu emocí, jaký je váš pohled na tuto situaci? Neznačuje nám nějaký společenský posun?
MS: I na tomto konkrétním případě je vidět, že toto téma není pasé a vyvolá emoce,
kontroverzi, rozruch a diskusi. To je vlastně dobrá zpráva, protože to nejhorší, co se nám
může v podobných případech stát, je pasivita a mávnutí rukou. A to se naštěstí neděje.
Heil Hitler na Spotify
I tak ale dochází k tomu, že umělec, který Hitlera oslavuje a veřejně používá nacistické symboly, má na Spotify přes 60 milionů posluchačů měsíčně. Ano, říká se, že máme odlišovat dílo od autora, ale neexistuje někde nějaká pomyslná čára, kterou bychom neměli překročit?
Kanye už v prosinci roku 2022 prohlásil, že „musíme přestat neustále hanit nacisty a že přinesli světu i něco dobrého.“ Bohužel to není zdaleka jediné jeho kontroverzní vyjádření k tomuto tématu, hudebník poměrně pravidelně zpochybňuje také holokaust. V roce 2023 se sice za některé své komentáře omluvil, letos v únoru však svou lítost vzal zpět a na síti X prohlásil, že „miluje Hitlera“ a „že je nacistou.“
Rapper také začal prodávat merch s nacistickými symboly. Přesněji s hákovým křížem, který je například v České republice řazen mezi zakázané znaky, jejichž veřejné vystavování či propagace jsou trestné. Vše poté Ye podtrhl v květnu tohoto roku, kdy vydal track s názvem Heil Hitler, obsahující záznam z projevu Adolfa Hitlera z roku 1935 v továrně Krupp v Německu.
Kdybychom někomu na konci minulého století řekli, že tento člověk bude patřit na špičku světové hudby a že mu dokonce bude nabídnuto vystoupení na festivalu v Bratislavě, asi by nám nevěřil. Jenže kolektivní paměť je možná slabší, než si myslíme. Ačkoliv si snažíme pravidelně připomínat hrůzy, které nacistický režim napáchal, s odstupem času bohužel ztrácí na síle.
Elon Musk, Filip Turek a pozvednutá pravice
Naneštěstí nejde jen o umělce, podobné příklady najdeme i v politice. Vzpomeňme si například na Elona Muska, který na začátku tohoto roku při svém proslovu pozvedl pravici. Napodobil tak pozdrav spojený právě s vládou Hitlera. K dokončení slavného gesta už jen zapomněl dodat výše zmíněné zvolání Heil Hitler.
Gesto, které by mělo být v moderní společnosti naprosto neakceptovatelné (a v České republice je taktéž trestné), však velká část veřejnosti zlehčovala a omlouvala. Někteří dokonce tvrdili, že Musk nevěděl, co dělá, jenže v tomto případě můžeme s jistotou říct, že neznalost opravdu neomlouvá. My samozřejmě nemůžeme vědět, co podnikatel svým pohybem zamýšlel, ale je přinejmenším zvláštní, že po jeho gestu se podobných pozvednutí pravice ve Spojených státech začalo objevovat násobně více. Navzdory těmto kontroverzím usedl v čele úřadu administrativy Spojených států.
Pro hajlování ale nemusíme jezdit tak daleko. Podobné kontroverze nedávno zasáhly i europoslance Filipa Turka. Ten byl s napřaženou pravicí vyfotografován při jízdě v autě v roce 2013. Sám politik tvrdí, že jen zdravil kamaráda, a o trestný čin nešlo ani podle policie. Případ se totiž začal řešit až v roce 2024, tedy v momentě, kdy byl už promlčený. Jelikož je k dispozici jen fotografie a ne video, není samozřejmě možné s jistotou prohlásit, že Turek opravdu hajloval, hodnotit ale opět můžeme reakce veřejnosti.
Ačkoliv část společnosti snímek rozhořčil, jiní se politika začali zastávat a gesto zlehčovat. Jenže ona fotografie není jedinou věcí, která europoslance k nacismu pojí. V roce 2013 totiž o Adolfu Hitlerovi na sociálních sítích mluvil jako o „zlatém tatíčkovi“ a několikrát ve svých příspěvcích na Facebooku oslavoval číslo 88, které je také s nacismem spojené. Screenshoty všech podobných příspěvků zveřejnil na síti X minulý rok politik Zelených Michal Berg.
Filip Turek působí od roku 2024 v europarlamentu a strana Motoristé sobě, jejíž je čestným prezidentem, se momentálně v modelech pohybuje okolo pětiprocentní hranice potřebné k zasednutí v parlamentu. I v jeho případě se můžeme ptát, jak je možné, že podobné kontroverze ještě neukončily jeho kariéru a že mu naopak, podobné skandály na popularitě mezi mladými zdánlivě přidávají.
Není vtipné hajlovat. Není normální prodávat trička s hákovým křížem. A není v pořádku tvrdit, že Hitler „měl v něčem pravdu.“ Nacistická ideologie si vyžádala doslova miliony nevinných životů, pojďme na to nezapomínat a nedávat prostor těm, kteří tyto hrůzy zpochybňují. Nejde o to, co si pamatujeme. Jde o to, co už nikdy nechceme zažít.
