Socioložka: Patriarchát, jak ho známe my, je provázán se systémem, který vedl ke změně klimatu. Přírodu jsme objektivizovali

Pokud se navíc maskulinita, skrze niž je na svět nahlíženo, vyznačuje například potřebou nadvlády, máme tu myšlenkový systém, který ke klimatické krizi vedl. Patriarchát je tedy součástí širšího myšlenkového a sociálně strukturního uspořádání společnosti, pro nějž je typický lidský exkluzivismus, kdy se člověk v podstatě považuje za vyjmutého z přírody.

Příroda je pro nás zdroj, který čerpáme, je to hodnota, kterou zvyšujeme. Pokud jen tak leží ladem, tak na ni nahlížíme jako na nevyužitý potenciál, jenž musíme využít tím, že ji zkulturníme. To je způsob nahlížení, který je v západní kultuře historicky dominantní a který vedl k tomu, že jsme neměli příliš velké zábrany co se týče využívání přírodních zdrojů. Naopak jsme k tomu cítili pobídku. A ano, toho je samozřejmě patriarchát součástí. Našli bychom také spoustu feministických kritik, jež říkají, že v tom, jak přistupujeme k přírodě a jakým způsobem přistupujeme k ženám, můžeme nalézt paralely a souvislosti.

Mohla byste to konkretizovat?

Je to spojeno i s tím, že ženy velice často s přírodou spojujeme. Máme tu genderový stereotyp, podle kterého jsou ženy přírodě blíže, více s přírodou souzní, více jí rozumí. Podobnost můžeme také nalézt i v určitém majetnickém diskurzu, jenž se dotýká přírody i žen. Nechci příliš generalizovat a říkat, že dnes přistupujeme k ženám za všech okolností majetnicky, ale v historickém narativu to tak velice často bylo. Žena a příroda často vystupují pasivně jako objekty, muž je naopak ten aktivní, který pasivní přírodu zúročuje a zkulturňuje. V tom jsou role přírody a žen symbolicky podobné.

Potřeba nadvlády a agresivní vymezování maskulinity vůči pasivnější feminitě jsou vidět i ve vztahu k přírodě.

Souvisí s tím tedy i toxická maskulinita?

Skrze toxickou maskulinitu je žena vnímána jako objekt, který je k dispozici. Mužství je něco, co se musí realizovat, velice často agresivitou, silou a dominancí, což se podobá našemu vztahu k přírodě – je velmi agresivní, dominantní, exploatační.

V kontrastu s jinými kulturami přírodu skutečně vnímáme jako objekt. Jinde jsou přírodní jevy například obdařeny vlastním daimónem, tedy duchem místa, kterého si musíme usmířit předtím, než místo narušíme. Existují také kultury, jež řeky a jiné přírodní entity vnímají jako živé osoby. Právě v tom si můžeme povšimnout, jak moc naše kultura přírodu objektivizovala, jak ji vnímáme pouze jako předmět, se kterým můžeme nakládat.

Stejně jako ženy ji vnímáme jako pasivní. Když se bavíme o změnách klimatu, tak mluvíme často o tom, že jsou ženy více zranitelné, že jsou častěji oběťmi. Což je pravda, ale je jim tím pádem přisuzována pasivní role oběti, na kterou to celé nějak doléhá. Tím se zase reprodukuje narativ pasivní ženy, jež nějak existuje a něco se jí děje. To platí i o přírodě.

Takže ano, jevy jako potřeba nadvlády a agresivní vymezování maskulinity vůči pasivnější feminitě jsou vidět i ve vztahu k přírodě, což je dáno oním androcentrickým pohledem na svět, kdy je ke světu, ženám i přírodě přistupováno uplatněním mužského pohledu jako toho jediného či výchozího, základního.

Možná by se dala udělat volná paralela ke geoinženýrství, kdy představíme technologické řešení, například vypuštění speciálních aerosolů do atmosféry, kterým úplně narušíme přírodní procesy tak, abychom docílili zmírnění změny klimatu. Tedy aby příroda dělala to, co chceme my. Takové řešení změny klimatu je založené na dominanci nad přírodou. Tato teze je ovšem pouze můj náhled, nemám ji empiricky podloženou.

Přírodě bývají přisuzovány femininní vlastnosti. Stejně jako ženy dostává přívlastky s negativními konotacemi jako „iracionální“, „nepředvídatelná“, „nezkrotná“, což implikuje potřebu kontroly. O mužích se naopak mluví jako o racionálních, tedy schopných kontroly. Hraje i to roli ve způsobu, jak na klimatickou krizi či její řešení jako společnost nazíráme?

Zcela zásadně. Podobné myšlenkové rámce, které jste dobře vystihla, vedly k tomu, že jsme se dostali do situace ekologické krize a zároveň se nadále promítají do způsobu, jak ke klimatické krizi přistupujeme a jak se ji snažíme řešit. Tento maskulinní způsob náhledu se propisuje do politik, do institucionálního uspořádání organizací, do toho, jakým způsobem si stanovujeme priority, na co se zaměřujeme ve snaze řešit ekologickou krizi, jak přistupujeme k adaptačním a mitigačním politikám a jaké technologie využíváme.

Jak to vypadá v praxi?

Existují studie, které se zatím věnují převážně rozvojovým zemím, kde jsou změny klimatu momentálně samozřejmě citelnější než u nás, mimo jiné i proto, že lidé jsou tam zranitelnější pod vlivem různých os nerovností. Nové adaptační politiky se tam již často zavádí s uznáním, že změna klimatu má skutečně nevyrovnané dopady a že ženy jsou většinou zranitelnější skupina.

Například se rozdělávají nová ohniště, která spalují méně dřeva, aby se ženám usnadnil proces jeho sběru. Jenže se ukazuje, že to dřevo sbírají i muži. Oni jsou totiž ti, kteří mají větší mobilitu, ženy jsou mnohem více vázané na domácnost. Takže pokud je pod vlivem změny klimatu nutné pro dřevo dojít dál, tak musí jít muž. Genderové role a rozdělení domácích činností se tak mění, ale navržené adaptační technologie to opomíjejí.

Ve snaze pomoci ženám tato opatření naopak cementují některé genderové stereotypy a stereotypní uspořádání rolí, které tady byly před dopady klimatických změn. Zmíněné adaptace tak nejsou vždy zcela efektivní, jejich účinek může být snížený nebo se míjí s tím, co dané komunity potřebují.

Jak je možné, že si toho lidé, kteří rozhodují, nejsou vědomi?

Klimatická opatření totiž navrhujeme na základě dominantního diskurzu, který je inherentně maskulinní a ztělesňuje určité hodnoty, zatímco se tváříme, že je hodnotově neutrální. Vidíme vědu i ekonomiku jako hodnotově neutrální, přičemž opomíjíme, že v nich jsou naše hodnoty přítomny skrze třeba velmi jemné a nenápadné nuance. Kvůli tomu použitá opatření míjí některé aspekty reality, které jsou naprosto zásadní proto, aby fungovaly dobře nebo abychom neprohlubovaly stávající nerovnosti.

Používáme spojení jako „matka země“ nebo „plodná půda“, čímž přírodě přisuzujeme stejné mateřské charakteristiky jako ženám. Má i to v kontextu naší debaty nějaký význam?

Určitě. Funguje to oboustranně. Je to iterativní proces, neustále to mezi sebou balancuje. Na jednu stranu zdůvodňujeme ženské vlastnosti tím, že jsou přirozené, ale na druhou stranu přírodu spojujeme s ženskostí. Mohli bychom se bavit o tom, co bylo dřív, jestli slepice, nebo vajíčko. Zda ženství odvozujeme od přírody, nebo vlastnosti přírody od ženství. Je to ovšem vzájemně propojené. Tyto narativy se vzájemně posilují.

Narativ přírody jako iracionální nám slouží k tomu, abychom skrze dominantní náhled na ni měli pocit, že vše vyřeší naopak racionalita. Že ta řešení musí být vědecko-technická. Když je něco iracionálního, je to nerozumné a musíme to svým rozumem ukáznit, kontrolovat. Učinit rozumným. Pokud přírodu vnímáme jako iracionální, tak nás to utvrzuje v tom, že ta vědecko-technická řešení jsou správná. Vnímání přírody jako nerozumné nám vlastně dává právo ji kontrolovat a ukáznit. Když bychom tuto optiku změnili, tak by nám nově nabytý respekt nastavil hranice, co můžeme ve vztahu k přírodě dělat a co už je za etickou mezí.

Když má emotivní projev muž, tak se řekne, že je vášnivý a zapálený pro věc, o ženě by se řeklo, že je iracionální, labilní. Stejně vnímáme i přírodu.

A to samé můžeme aplikovat na tradiční vnímání ženské pozice?

Ano, tato diskuze je v podobných osách. Hezky to je vidět, když se v médiích objeví ženy, které diskutují o přírodě nebo změně klimatu – například Greta Thunberg. Útok, který je proti nim veden, vychází z podobných pozic – je vystavěn na tom, že jsou iracionální nebo dostatečně neodpovídají představě ženství. Když má emotivní projev muž, tak se o něm řekne, že je vášnivý a zapálený pro věc, o ženě by se řeklo, že je iracionální, příliš rozrušená, labilní. Stejně vnímáme i přírodu. Tato rétorika nám tak dává právo přírodu i ženy usměrňovat.

Čím si vysvětlujete neochotu lidí u moci, kde převažují muži, klimatickou krizi řešit, přestože víme, že v případě nečinnosti budou její dopady pro planetu i lidstvo katastrofální?

Důležitá je zaprvé právě ta neochota. Ta může plynout z různých zájmů, které ta skupina má. Je to samozřejmě řada skupin, ale vládnoucí vrstvy jsou skutečně co se týče některých sociodemografických charakteristik – vzdělání, pohlaví, věku, statusu – vcelku homogenní. Jejich zájmy jsou často uložené ve statu quo. Bavíme se o investicích v ropě, fosilních palivech, ve fungování některých organizací a institucí, systémů, které je udržují u moci. Takže se může jednat – a často jedná – o přímou neochotu plynoucí z možného ohrožení zisků a zájmů.

A zadruhé se to týká toho, nakolik jsme schopni vůbec nahlédnout efektivní způsoby řešení v rámci způsobu, jakým doteď o změně klimatu přemýšlíme. Myslíme si, že klimatickou krizi zvládneme vyřešit takovými cestami, jakými jsme řešili krize doteď, to znamená, že přírodu ovládneme, že vymyslíme technologie, které nám pomohou klimatickou krizi zvládnout. To je poměrně omezená perspektiva, která vyvolává otázku, zda budou takováto vědecko-technická řešení stačit.

Pokud tedy takovéto řešení nestačí, jaká je alternativa?

Není to tak, že bychom toto vůbec neměli použít a místo toho měli použít něco jiného. Potřebujeme plejádu různých řešení. Spíše tedy varuji před tunelovým viděním, co se týče těch technicistních řešení. Paralelní řešení je ovšem lidský a emoční rozměr – to, na co je tradičně nahlíženo jako na ženskou optiku.

Funguje to tak, že pokud chceme řešit individuální úroveň klimatických opatření pro domácnosti, tak technicistně zavedeme daňový balíček. Lidské řešení by ovšem spočívalo v tom, že se podíváme, jak s těmi penězi hospodaří dané rodiny. Bylo by potřeba se podívat na to, jak se k těm penězům staví, jak je využijí, jak se ohledně nich cítí, jak se jejich vlivem promění genderové role v domácnostech. Je totiž potřeba zohledňovat, jak navržená opatření vstoupí do životů občanů – a nejenom ze socioekonomického hlediska.

Zároveň je potřeba zohledňovat, že nerovnosti nejsou univerzální, nejsou podmíněné pouze genderem, který máme navíc tendenci vnímat binárně, přitom je to daleko širší spektrum, ale i věkem, etnikem či třídním postavením. Veškerá řešení by měla být navrhovaná kontextuálně – právě ten kontext tam mnohdy chybí. Nerovnosti totiž nemají univerzální projevy. V různých komunitách mohou zranitelnosti fungovat jinak. Ženy mají například jiný potenciál, mají jiné role – pokud to budeme ignorovat a snažit se vše řešit pouze skrze technická univerzální řešení, tak se stejně nakonec budou míjet účinkem nebo nebudou tak efektivní, jak bychom potřebovali.

Ukazuje se, že v kontextu živelních pohrom mají ženy velkou schopnost mobilizovat sebe i své komunity při obnově jejich domovů.

Změna klimatu na ženy dopadá neúměrně více než na muže – živelní pohromy zasahují více právě ženy, které již nyní navíc tvoří 80 % klimatických uprchlíků. Častěji jsou také ohroženy nedostatkem jídla a vody. Proč tomu tak je?

Nejčastěji je to dané tím, jaké role ženy tradičně zastávají. Jsou mnohem častěji vázané péčí o rodiny, děti i domácnosti. Jsou tedy vázány na konkrétní místa. V některých komunitách mají nižší mobilitu – například nemohou ven bez mužského doprovodu, kvůli čemuž svou domácnost ani v případě živelní katastrofy nemohou opustit, nebo ji případně opouští co nejpozději. Když se například řešila migrační krize, tak přicházeli převážně muži. Což je ale logické, protože muž má daleko větší šanci takovou cestu ustát, či ji vůbec absolvovat. Žena často nemůže jen tak odejít, má na to méně zdrojů a je vázána dětmi.

Jaká jsou další genderově podmíněná rizika, kterým ženy v kontextu klimatické krize čelí?

V konfliktech jsou ženy daleko častěji oběťmi násilí, ať už sexuálního, nebo násilí jako takového. Na druhou stranu se v kontextu živelních pohrom ukazuje, že ženy mají velkou schopnost mobilizovat sebe i své komunity při obnově jejich domovů. Ukazuje se, že ženy mají obrovský potenciál přispět k adaptaci.

Jak tedy zabránit tomu, abychom z žen dělali pasivní oběti?

Obecně marginalizované skupiny nesmíme vnímat pouze jako oběti. Klimatická krize na ně sice dopadá více, ale zároveň jim nesmíme upírat moc a schopnost jednat. Neměli bychom je pouze začlenit do těch technicistních řešení, udělat z nich pasivní oběti či příjemce pomoci, kterým představíme řešení, jež jsme za ně vymysleli my. To není správná cesta.

Zapojit je znamená využít jejich „agency“, jejich schopnost jednat, a umožnit jim její výkon. Protože marginalizované skupiny mají vzhledem k tomu, v jakých podmínkách musí často žít, jakým bariérám musí často čelit a jakou mají životní zkušenost, velice často obrovskou odolnost a schopnost jednat tváří v tvář ztíženým podmínkám života. V tom, když se skutečně aktivně zapojí do řešení klimatické krize, je obrovský potenciál. A to mimo jiné i pro zmírnění samotných nerovností.

Tyto jevy se prozatím odehrávají primárně v zemích globálního Jihu. Budou neúměrné dopady klimatické krize na ženy patrné i v zemích globálního Severu?

Ano, problémy, které jsou se změnami klimatu spojené, mají tendenci prohlubovat stávající nerovnosti. To se zřejmě stane i v České republice. Pakliže zde máme genderovou nerovnost, tak je velká pravděpodobnost, že ji klimatická změna ještě prohloubí. Zase tedy dopadne na ty zranitelnější, což jsou obecněji ženy – zvláště pak například matky samoživitelky nebo starší ženy.

Na ženách také leží daleko větší péče o domácnost, rodinu i děti. Takže pokud ještě více porostou ceny potravin, čehož jsme svědky už nyní, tak neúměrně poroste zátěž převážně na ženy, které za výživu a nákupy do domácnosti zodpovídají. A lze předpokládat, že změna klimatu povede ke skokovým nárůstům cen potravin a výkyvům, co se týče potravinové bezpečnosti.

Studie z roku 2019 navrhuje, že státy s větším počtem političek mohou přijímat ambicióznější klimatická opatření. Jak to?

Ano, mohou, ale zároveň to přítomnost žen nutně negarantuje. Na lokální úrovni se tento vztah projevuje taktéž. Když jsou ženy zapojené do řešení, tak jsou jejich komunity z hlediska mitigace a adaptace často efektivnější.

Je tam totiž zastoupená i perspektiva, která není dominantně maskulinní. Na druhou stranu je důležité zmínit, že ženy jsou také mnohdy nositelkami maskulinního vidění světa a reprodukují řadu symbolických vztahů, stejně tak i muži. Muži na svět nekoukají výhradně maskulinně a ženy femininně. Takže to není tak, že pokud jsou najednou někde zastoupeny ženy, tak je tam automaticky přítomna ženská optika.

Nicméně ano, ten vztah tam skutečně je a může to být dané i tím, že ženy prožívají jinou realitu, jsou v jiné pozici, mají zkušenost s jinými bariérami a životními drahami. To se pak promítá do toho, jaké priority vnímají jako důležité, jakým z nich by měla být věnována politická pozornost a jaká řešení by měla být zvolena.

Odlišná životní zkušenost mužů tedy může vést k přehlížení určitých skutečností, je to tak?

Ve Spojených státech popsali takzvaný „white male effect“. Nerada bych ho zobecňovala i na Českou republiku, ale do jisté míry ho můžeme pozorovat i u nás. Bílí muži mají tendenci vnímat velkou spoustu rizik jako méně závažných, kdežto marginalizované skupiny je vnímají jako závažnější, což je logické, protože na ně ty dopady mohou být v celé řadě ohledů silnější. Ženy, a to je zjevné i z výzkumů, tedy vnímají riziko změny klimatu jako závažnější. Může to být právě tím, že jsou v kontextu environmentální krize více zranitelné, ale na druhou stranu se v tom projevují i genderové stereotypy.

Gender gap v postojích vůči přírodě a změně klimatu pozorujeme ve velké míře v západních zemích, kde je propojení s přírodou velmi genderově vyhraněné. Žena je s přírodou spojena, muž je z ní naopak vyjmutý – což se odvíjí od kulturního archetypu mužského vládce, který přírodu kontroluje.

Propojení feminity a přírody je často naopak součástí ženské identity. Ženy často cítí větší napojení na přírodu. Vidíme celou řadu ženských hnutí nebo zájmových skupin, které jsou orientované tímto způsobem, snaží se v sobě probudit jakousi „přírodní ženu“ či přírodu samu, přirozenost spojenou právě s ideou přírody. Je to hodně hluboko zakořeněné v naší kultuře, i to spojení „matka příroda“ je velmi kulturně hluboké. Je to spojeno i s péčí v širším slova smyslu. Nemyslím nutně jen mateřství, ale i péči o vše kolem – a tedy i o životní prostředí.

To vše jsou sociální konstrukty – ženy jsou k péči vedeny a vychovávány už od malička. Je tedy pro budoucnost naší planety důležité, abychom tyto více pečující stránky podporovali u všech dětí bez ohledu na gender?

Ano. Vychovávat a vést děti k tomu, že jsme integrální součástí přírody, že z ní nejsme vyloučeni, že nejsme vládci všeho. Stejně bychom ale měli socializovat k péči, která nebude podřízená. Ženy jsou nyní spíše orientované na domácí činnosti. Když se bavíme o chování, jež má efekt na životní prostředí, tak ženy častěji zmiňují chování, které je orientované na domov a na domácí spotřebu. Muži jsou zase častěji veřejně aktivní, i když podle posledních průzkumů za Českou republiku je tento genderový rozdíl menší než ten v domácích aktivitách.

Takže bychom měli všechny děti vychovávat tak, aby se o přírodu zajímaly, aby se vnímaly jako její součást, aby si uvědomovaly, jaké dopady jejich jednání má a co vše s tím zmůžou. To je to důležité – vědomí, že s tím něco dokážu udělat. A že tou doménou, v rámci které mohu jednat, není jen domov nebo veřejná sféra, ale obojí. Že mi žádná z těch sfér není nedostupná, že mám právo se realizovat v obou.

V tom je ta péče – ne, že pečuji o někoho bezmocného, kdo se bez mé péče neobejde, ale že mám starost o to, co je mi rovno.

Bude muset v mitigaci změny klimatu hrát roli i proměna priorit naší společnosti? Bude nutný obrat od touhy po dominanci a moci, tedy od těch více maskulinních hodnot, například k přírodě či spolupráci?

Na jednu stranu ano. Zastřešující pojem může být právě zmiňovaná péče. Protože když se podíváme na data, tak Češi jsou obecně na přírodu hodně orientovaní. Mají ji rádi, jsou v ní rádi a vnímají se jako milovníci přírody. To jim ale nebrání, aby nadále reprodukovali stávající systém. Velice často je to samozřejmě neuvědomělé a podvědomé. Lidé si neuvědomují, co všechno reprodukují jenom tím, že běžně fungují.

Takže sice mohou milovat přírodu, ale pokud je z té lásky vynechána péče – a teď nemyslím v tom majetnickém slova smyslu „je to moje, abych se o to staral, abych si na tom hospodařil“, ale spíše „mám o ni starost“ –, tak nemám motivaci na ni skutečně brát ohled a třeba se kvůli tomu i uskromnit.

Zároveň musíme přijmout zodpovědnost za to, co jsme už udělali. A to pak v respektujícím vztahu řešit. V tom je ta péče – ne, že pečuji o někoho bezmocného, kdo se bez mé péče neobejde, ale že mám starost o to, co je mi rovno. To je poměrně zásadní změna vidění světa. Neřekla bych tedy přehodnocení priorit, protože to samo o sobě nestačí. Když si dáme přírodu jako první prioritu, tak to stále neznamená, že se o ni budeme starat dobře.

Bude se tedy muset změnit i způsob, jakým na přírodu jako takovou nahlížíme?

Ano, měli bychom pozměnit náš vztah k přírodě i celkově k tomu, co příroda je. Jak ji konstruujeme. Pojem přírody je sociální konstrukt – to, co my vnímáme jako přírodu, jaký význam jí klademe, jaký vztah k ní máme, jak o ní mluvíme, jak ji zobrazujeme, jak ji prožíváme, jak se ohledně ní cítíme. To je celé odvozeno kulturně a sociálně, i emoce jsou do jisté míry podmíněné kulturou.

Již dlouho vyprávíme příběh o přírodě, který stojí na tom, že ji vlastníme. Příroda nám byla dána a my ji proto zkulturňujeme a obhospodařujeme, realizujeme její potenciál. Tento příběh se ovšem mění, není rigidní. Zvláště nyní, když nastalo období antropocénu (období, kdy má lidská činnost globální dopad a ovlivňuje celý zemský ekosystém, pozn. red). Příběh se tak posouvá – už vnímáme, že je příroda zranitelná, vnímáme, že jsme vůči ní byli násilní, vnímáme ji jako naši oběť. To je také velmi podobné s celou řadou narativů o ženách.

Nyní máme tedy pocit, že to musíme odčinit nebo napravit, nebo to násilí alespoň přestat páchat. Stále ovšem člověka vnímáme jako dominantního. Vyprávěný narativ se tedy podle mě bude muset posunout ke vzájemnosti a respektu. Pakliže se způsob, jakým přírodu konstruujeme, nezmění, bude velice těžké přeskládat naše priority a prosazovat řešení, která jsou k přírodě citlivá.

Přírodu bychom měli brát jako partnera. Ačkoli samozřejmě nemůže mluvit, o to je to složitější. Podobné otázky se řeší v otázkách práv zvířat. Je velmi důležité se zaobírat tímto etickým rozměrem věci. Etická rovina, tedy etika našeho vztahu k přírodě, je z hlediska politiky naprosto zásadní. Změnu klimatu musíme řešit, a navíc ji musíme řešit rychle a rozhodně. Z toho plyne, že se budou dělat chyby a velké přešlapy. Ale v jakém etickém vztahu vůči přírodě to budeme dělat? To je věc, která se v politických dokumentech často vůbec neřeší.

Takže bez změny statu quo se neobejdeme.

Rozhodně ne. Nejenom co se týče produkce a ekonomického růstu, ale i kulturního statu quo. Je to velmi nenápadná změna a dalo by se říct, že pomalá na to, jakému časovému měřítku čelíme, ale je evidentní, že o některých věcech už jinak přemýšlíme – i v důsledku toho, jaké katastrofě čelíme. Onen apokalyptický výhled má vliv na to, jakým způsobem přemýšlíme o současnosti.

Důležitá bude i změna postoje k emocím. Máme tendenci se na vědu, techniku a politiku dívat jako na něco, co je emocí zbaveno. Stejně vnímáme, že nyní musíme přistupovat k řešení změny klimatu. Racionálně a bez emocí. Ale náš vztah k přírodě je právě tím, jak je kulturně hluboce zakořeněný, velice emoční. My tak vlastně naopak vytváříme vztah, který je emocí zbaven. Jenže když se od našich emocí distancujeme, budeme opomíjet celou řadu aspektů našeho vztahu k přírodě, a tím i celou řadu možných cest z ekologické a klimatické krize.